Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Leandros - život s ručením omezeným 3.

4. september 2018 at 8:34 | Panda aneb M_Y |  Povídky

Jelikož se začínám plácat v začátku roku, tvořím rozvrhy, řeším rodiče a další milé povinnosti... mám tu aspoň další odreagování v podobě thurmanovské fanfikce.
Inu, přeji pěkný začátek podzimu a nového školního roku!

3. Ellie



Když jsem před několika dny viděla Robina, jak mizí v dálce, byla jsem víc než mrzutá. Nevypadal, že by bylo snadné ho nějak vykolejit - vždycky mohl stočit hovor zpět na ženy, zpěv a víno - ale mě se to podařilo, ač nechápu jak. Nedělala jsem si iluze, že bych ho za naši docela dlouhou konverzaci nějak poznala, nebo že by snad opravdu proběhl nějaký spřátelující pokus. V mém světě se takové věci prostě nestávají. Nicméně to, co z něj vyzařovalo na začátku, se na konci téměř úplně vytratilo, a jelikož jsem si byla jistá, že to není člověk, jeho podivná nálada před odchodem mě znervózňovala.
Nakopla jsem bednu, ze které jsem před chvíli vyskládala do regálu mandarinky. Pete, otravný poďobaný mladík, který počítal v kase peníze občas nějaký dolar ne zcela nenápadně usmolil do kapsy, na mě zasyčel. Brala jsem to jako pokyn, že už můžu vypadnout. Čerstvý newyorský vzduch venku mě ale neuspokojil. Byla jsem navztekaná.
Mohla jsem ráno jakkoli vysvětlovat Lukasovi, že už by se tu neměl zdržovat. Ne, že bych si nějak vzala k srdci Robinova slova o Klanu - věděla jsem to, už když jsem Lucase našla před dvěma týdny zalezlého v mé krabicové ložnici. Mladý vlk mi nic extra neřekl; upřímně jsem byla ráda, že se mi v tu chvíli nezahryzl do ruky, když jsem do něj v nevědomosti šťouchla. Že je ale na útěku se dalo pochopit dost dobře. Jenže co zmůže ve městě prolezlém nelidmi? Musel by zmizet někam daleko za poslední čtvrť aglomerace, ideálně někam do hlubokých lesů, a ztratit se. A co udělá to blbé štěně? Chce zůstat s vámi, protože jste ho jednou nakrmili a pofoukali bolístku. A pak za vámi ráno co ráno, a večer co večer chodí, nosí v tlamě dárky (třeba nalezenou pohozenou šálu) a nechá vás, ať k němu přilnete.
Štěňata.
Ať tak či tak, měla jsem Luka ráda. A taky měla jsem každý den větší strach, že smečka přijde. Robinův příchod to jen umocnil, a navíc jsem nevěděla, jestli na mě teď nemá pifku další nečlověk. Ale… mělo by to vůbec význam? Poslední dobou se mi špatně doluje z prázdného žaludku naděje. Zatahala jsem za černou mikinu, kterou jsem si před minutkou přetáhla přes hlavu, aby mi byť jarní, ale studený večerní vzduch, nezpůsoboval husí kůži. Byla obrovská, ale dobře držela teplo a na spaní byla skvělá. Malé radosti života. Vlezla jsem do kartonové bedny, přetáhla si přes hlavu kapucu a zasnila jsem se. Tedy, alespoň jsem se o to pokusila. Po několika marných minutách, kdy jsem vnímala akorát to, jak mě kus kartonu tlačí do zadku, mě vytrhly zpět do krutého světa tiché kroky.
Vsadím se, že kdyby chtěl, neslyšela bych ho. Rozhodně to nebyl vlk, ani upír, ani nemrtvý. Ani inkuba. Vypadal naprosto lidsky. Zamyslela jsem se, co ho vlastně prozradilo, ale nevím. Možná ten zelený žertovný pohled. Lascivní pohled. Naprosto amorální, jako mají prodejci aut.
"Prodáváš auta, Robine?" zeptala jsem se, s mikinou stále ještě staženou do očí. Představila jsem si, jak se mu podrážděně stáhlo obočí.
"Jak víš, že jsem to já? Čucháš čucháš člověčinu?"
Otevřela jsem oči a prudkým pohybem kapuci setřásla z očí.
"To těžko. Sice nejsi nic, co znám, ale člověk rozhodně taky ne." Přitiskl si ruku na srdce.
"Ach. Odhalení bodající jako nůž. Budu se s tím muset naučit žít."
"Proč myslím, že už s tím žiješ dost dlouho..." Ukazováčkem a palcem jsem si promnula kořen nosu a posadila se do relativně pohodlné pozice. Někdo by se cítil poníženě, kdyby seděl zadkem zabořený v levném kartonu v odpadní lomeno shromažďovací klícce, zatímco by k němu promlouval někdo zevnějškem až téměř neslušně dokonalý. A že Robin tak rozhodně vypadal, nestydím se přiznat. S tím jiskřivým pohledem, světle hnědými kadeřemi a štíhlým (a zřejmě svaly oplývajícím) tělem v přesně padnoucím obleku, si musel omotat kolem prstu každou ženu, na kterou ukázal. Pokud ovšem na tu nešťastnici nechrlil jednu historku za druhou. Naštěstí já nejsem vyhlídnutý protějšek - a cítit se poníženě?
Já?
V rámci mého zamyšlení jsem zjistila, že Robin zase mluví. Zarazila jsem ho zdviženou dlaní. Ústa klapla na prázdno, obočí povytažené.
"Promiň. Ehm, co si říkal...?" věnovala jsem mu lehce omluvný pohled a založila si ruce na prsou.
"Co - prosím?! Chceš říct, že jsi nevnímala jediné slovo z úvahy na téma 'dost dlouho', kterou jsi navíc začala svou poznámkou ty?!" obdařil mě zdánlivě uraženým pohledem, ale já jen pokrčila rameny a čekala. Zase klapl naprázdno.
"Bohové," vyprskl nakonec. "Takhle mě nedovedl ignorovat nikdo už pěkných pár... kdybych řekl století, vysloužil bych si tvou pozornost?"
"Ježíši - máš mou pozornost. Poslouchám tě. Ok?"
"To jsem rád."
"Skvěle. Takže?"
"Takže - století bych neřekl. Přece bych nechtěl, aby sis myslela, že jsem nějaký -"
Nenechala jsem ho doříct větu, vypustila z úst otrávené zamručení a přetáhla si kapucu zpátky do obličeje. Robin se okamžitě rozchechtal.
"Dělá ti dobře způsobovat utrpení nižším tvorům?" zahučela sem skrz látku do Robinova smíchu.
"Obvykle ne," zahlaholil zvesela, když se uklidnil. "A navíc, tebe bych nespecifikoval jako nižšího tvora. I když kdo jsi pro mě zůstává tajemstvím," dodal naoko zahloubaně.
"Ha-ha. Vlci tomu tuším říkají 'ovce´.'" Povytáhla jsem kapucu na půl žerdi, tak akorát, abych na Robina viděla.
"A jsi si tím jistá?"
Podrážděně jsem rozhodila rukama. "Poslyš, proč jsi vlastně přišel? Dozvím se to konečně, nebo to je tajemství, které si vezmeš do hrobu? Kdybys chtěl odchytnout vlče, už bys to udělal. Co po mě chceš?" Hranou zahloubanost vystřídalo hrané uražení.
"Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku."
"....Aha."
"Přísahám na svou čest, že je to pravda."
"No jasně."
"Ellie, máš problémy s důvěrou, víš to?" Natáhla jsem se pro nejbližší volný karton a vzala ho jím po hlavě. Vypadalo to, že chtěl uhnout - a že by uhnout bez problému stihl - ale neudělal to. Lehce to plesklo.
"Neřekl jsem, že je v nepořádku mít problém s důvěrou. Páni, to je už hodně dlouho, co jsem se nechal praštit -"
"Opovaž se říct jak dlouho. Proboha tě prosím."
"Ale no tak. Nebuď tak upjatá." Dobře. Poníženě, to ne. Ale začala jsem se cítit dost naštvaně. Vyhoupla jsem se z krabic na pevnou zem. Při tom pohybu jsem cítila v kapse malý vystřelovací nůž. Robinova... aura mi říkala, že by mi byl platný asi jako párátko, ale i tak jsem byla ráda, že ho mám. Proti lidem se použít dá docela dobře.
Robin se ležérně opíral o zeď a pozoroval mě. Zelené oči se mu leskly, ale neviděla jsem v nich zlé úmysly. Bezostyšnou sebedůvěru, to ano. Nicméně s tím problémem s mou důvěrou měl pravdu.
"Tadá. Jsem v pořádku. Ještě něco?"
"Asi ne. Ale jestli si chceš popovídat, jsem tu pro tebe," rozpřáhl ruce v širokém gestu. Prohrábla jsem si vlasy - trochu zoufale.
"Myslíš tím, že budu zase půlhodinu poslouchat tvoje fascinující historky? Nechceš toho po mě trochu moc?"
"To jsem tak příšerná společnost? Vážně?"
"Ne, ale..."
"Ale?"
"Nemám právo se cítit divně? Zkus si to představit z mého pohledu."
"Hmm... nejde to. Musíš mi to říct svými slovy. Řekni mi svůj příběh, dívko jež tančíš s vlky."
"To snad -! Ach jo..." Na Robinově tváři hrál ten nejširší úsměv. Predátoří úsměv. Lapil mě a nenechá mě utéct, dokud nedostane, co chce. Strčila jsem ruce do kapes. I já uznám prohru, když se mi pohledem zaryje do očí. Povzdechla jsem si. Ještě chvíli jsem stála mlčky, ale nakonec jsem mluvit začala. Zvažovala jsem nějakou lež, ale vymyslet si jiný život na koleni by vyžadovalo mít pár schopných mozkových závitů, které se mi nechtělo po celodenní šichtě probouzet. Byť to možná byla chyba, instinkt mi šeptal, že co Robinovi řeknu, se nedostane nikam, kam by nemělo. Proč by taky mělo? Nejsem zajímavý člověk. A někde vzadu, hluboko v podvědomí, něco brnklo na strunu, která se nezachvěla už dlouho. Na ulici moc přátelství není. Spíš rivalita a boj o kus žvance. Nakonec stejně člověk skončí sám, odkázaný jen a jen na sebe. Když jsem začala mluvit, úsměv byl nejdřív ještě vítězoslavnější. Pak, jak příběh pokračoval, zahloubanější... a nakonec měl Petr Pan tu slušnost se tvářit neutrálně. Kdo říkal, že dívka, která tančí s vlky, má za sebou veselý příběh? Kdyby měla, není tady, v téhle díře, obklopena nejlepšími kamarády - kartonem a plísní na zdi. A to jsem to vzala hodně stručně.
Když zase odešel, bylo mi téměř smutno. Nebo možná jen trochu prázdněji. Je podivné, jak je společnost jiného neagresivního a komunikujícího tvora v podstatě příjemná a snadno se na ni zvyká. Že je blbost si na to zvykat je věc druhá, ale poručit emocím je někdy zbytečné. Takže mi zbývá se prostě znovu zachumlat do mého krabicového království a spát. Možná, že aspoň nad ránem přijde Lukas, a stulí se do klubíčka v mém náručí. Je mi toho štěněte líto. Nezaslouží si být vyhnanec, ovce mezi vlastní rasou. A štve mě, že nemám jak víc mu pomoct. Nejsem jako on. Tváří v tvář dospělému vlkovi jsem užitečná asi jako pentle do vlasů. A stejně - když nad ránem opravdu přišel a ještě před snídaní mi řekl, že opravdu zkusí utéct z Brooklynu, z New Yorku, někam daleko do lesů… Měla jsem chuť říct mu, ať nechodí. Že si ho nechám. Domácí mazlíček - vlkodlak. Naštěstí jsem to nevyslovila nahlas. Sentiment možná, ale idiocii zvítězit nenechám.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 clubhoonype clubhoonype | Email | Web | 22. september 2018 at 8:29 | React

In school  Buttock Massage women will hold sensual chiromassage massage.
Our masseurs  enough  qualified in order to then session sensual massage you experienced yourself  simply fabulously and were inclined to inconceivable sexual  feats.   The spa center japanese invites visit one of the ways massage techniques, is what we do. The beautiful masseuses our the spa center will give you an unforgettable experience. The spa center is a place of rest and relaxation.
We  in Empire City  we advise stunning  quarters with convenient style. Data premises promote  to stay with you not attracting the attention of other customers.
Flaming massage therapists will make you Four hands massage and massage escort service, you can pick up several types massage on your solution. Success  organization acupressure massage is at, then to, in main you received from him pleasurebliss.
Sensitive touch chic masters of massage there will be a flow on your body, immersing in abyss  boundless seas pleasure. In the slow slip, rewarding your body kisses, girl envelops the warmth of one's body. You personally will be surprised at, which sea bliss you can learn frombodywork massage in Empire State

We work in New York. Masseuses Victoria <a href=https://massage-manhattan-club.com/>massage parlour</a>

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama