Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

September 2018

Internety, instagramy a paskvily.

30. september 2018 at 17:52 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Když se tak nějak koukám na svůj vztah k internetu, aplikacím, sociálním sítím a všem podobným věcem, vlastně zjišťuji, že není nijak vřelý. Jako mládě jsem vyrůstala bez počítače, první telefon jsem dostala na volání ve dvanácti a tuším až do nějakých tří let zpátky jsem nepoužívala smartphony. Na erasmus jsem si vzala tablet, ale tehdy jsem ještě měla klasický tlačítkový telefon. Proč? Celkem prostě proto, že jsem nesnášela psát na dotykové obrazovce. Prostě mě to děsně iritovalo. I když jsem jednou už dotykáč měla, byla to xperia s vysouvací klávesnicí. Až pak jsem si pořídila Lenovo vibe, s čímž jsem přestala používat tablet, a to jsem nedávno vyměnila za Xiaomi Redmi. A vlastně doteď žasnu, kolik zbytečností v sobě ten telefon má. Z předinstalovaných asi padesátí aplikací používám tři. Netuším, k čemu jsou ty ostatní, nechybí mi, a prostě... nevím, co víc říct.

Prakticky - naučila jsem se na fejsbuk a na instagram, jakožto na socmédia. Ale fb používám hlavně pro kontakt se známými a pro zjišťování, jaká je kde akce v rozsahu mých zájmů, než k nějakému vypisování mých osobních věcí, a na instagram prostě dávám fotky z larpů, fotky psa, prostě co se mi líbí. Ani jedno nedělám pro lajky nebo podobné cancy, obvzlášť ten instagram. Vlastně, celé mi to přijde hrozně zvrácené. Už dost dávno jsem přišla na to, že mé blogy prostě nikdy nebudou atakovat vysoké návštěvnosti - jednoduše proto, že nejsem dost vlezlá. Na jiné blogy moc nelezu, nebo tak náhodně, nenechávám jinde tunu komentářů, nenapíšu pokaždé pár vět k tématu týdne, necpu se do soutěží ani neprosím o návštěvy. Nedělám si reklamu. Prostě kdo přijde, přijde, a komentář mi udělá děsnou radost - na víc ale nemám, ani mít nechci. A když si vezmu ten instagram - to je až nemoc. Lidi vám dají sledování a vzápětí to odkliknou - spoléhají na to, že někdo dá odběr automaticky taky. Píšou tentýž komentář ke stovkám fotek, aby nalákali na svůj profil. Prostě, instáč je plný attention whores. Pardon, neumím to říct jinak. Všechna čest všem, na které se přijde i bez tohodle svinstva kolem. Vždyť na tom přeci není absolutně nic lidského, normálního, životaschopného. Navíc, spousta lidí, co se na tom instagramu prezentuje - nebo například i na youtube, kde je to vidět ještě víc - se neumí prezentovat naživo mezi lidmi. Jsou asociální, nesmělí, uzavření - ale na webech živí představu svého obrazu v kulisách světa. Proč? K čemu je to dobré? Jedna moje žačka mi neuměla nikdy odpovědět na otázku, jakou písničku by ráda hrála na klavír, z těch moderních samozřejmě. Vždycky jen stydlivé mlčení. Pak jsem zjistila, že má youtube kanál - a hle, má tam video, kde tajtrlikuje u asi dvaceti písní, které doporučujek poslechu. Na další hodinu jsem tedy dvě vybrala, a donesla jí noty. Kupodivu se divila. Jakto, že jsem to viděla? Bylo jí skoro trapně. Já nevím - mají ty děti vůbec povědomí o tom, že je na tom youtubu nebo instáči může vidět sakra i královna Alžběta, když bude chtít?

Podle mě je dnešní doba v tomhle prostě nemocná. Nejen, že máme tvář, kterou ukazujeme rodičům, tvář, co ukazujeme přátelům (pokud je máme), zaměstnavatelům, cizincům a podobně. My máme ještě tvář, co ukazujeme na webu. A opíjíme se představou sami sebe, představou, která je podle nás jaksi dokonalá, a u které prahneme po tom, aby nám to ostatní potvrdili. A když napíšou hejt, tak jsou z toho tihle lidé v depresi, užírají se, nebo hnedka vyhejtí dotyčného taky. Případně jsou děsně nad věcí, ať už z čiré namyšlenosti, nebo z pozérství.

Jo, dle mého trávím na mobilu až moc času. A to děláním úplnýho hovna. Zkontroluju maily a upozornění a pak jen brouzdám po seznamu po článcích, případně scrolluju fejsbuk, nebo koukám jestli je něco nového ve fóru na akvaristické stránce. Občas čučím na videa, výstupy komiků, zajímavosti z natáčení filmů. Sem tam napíšu článsek sem, to je většinou náhlý popud. Ale všechno je to nahodilé a jen tím zabíjím čas, protože jsem prostě moc líná přejít k jiné činnosti. Jedna věc je půlhoďku pařit otome hru, která mě dál nepustí pokud za ní nechci platit, v další půlhoďce prohlídnout co je nového, a vypnout to. Já jsem nemocná tím, že prostě jen sprostě zevlím namísto toho, abych byla venku, četla si, kreslila, hrála, tvořila. Jedinou výjimku tvoří psaní povídek, a tím bych třeba chtěla trávit víc času. I když ten se zrovna u této činnosti blbě koriguje, protože se u toho pak člověk zapomene a je celé odpoledne v háji.

Zkrátka. Představa práce jako "profi" instagramerky nebo "profi" youtubera se mi příčí. Ať to dělá těch pár lidí, co se nestydí za sebe sama, co má motivaci a touhu po informacích, které pak předávají dál, a podobně. Ať je to jako doplněk k jejich práci. Většinou mi ale přijde, že je to jen další schéma, které z lidí dělá zombíky bez vlastní sebeúcty, zdravého rozumu, zdravého názoru.

Mimochodem... vůbec netuším, koho jít volit. Dělá se mi dost nedobře z reklamních sloganů, u kterých se pečlivě vybírá hlavně to, aby dobře zněly, a dobře zafungovaly na stádečko nejistých voličů,z úst lidí, kterým primárně jde o tu výhru v systému. Spousta hesel je prostě z principu nereálných, když se člověk na tu problematiku podrobněji podívá. Jak v tomhle stavu, kdy se jedna strana snaží zvítězit na druhou, lze vůbec mluvit o nějaké rozumné a vyvíjející se demokracii, vyvíjejícím se státu? Začíná z toho být sprostý boj mezi lidmi, co by měli mít rozum a naopak vést vládu k dohodě a lidstvo k rozumu. V koalicích se pak škodolibě smějí ti, co mají víc židlí, a ostatní zatím skřípou zuby a přemýšlí, jak se procpat, jak lídrům zavařit a - jak to udělat, aby z toho sami vyšli co nejlíp. Ne všichni lidi ve státě, oni sami. Za tohle nemůže jedna nebo dvě bytosti, které jsou nejvíc na mušce - za tohle může většina takhle smýšlejících politiků. Teď je otázka, jestli lidstvo hloupne, nebo se jen líné se zamyslet...

(s)mějte se!
P.

Tak jo.

25. september 2018 at 10:47 | Panda aneb M_Y
Tak jo. Po sérii naprdnutých článků musím napsat něco pozitivního.

Takže.

Povedlo se mi vyřešit dárek pro mamku k padesátinám. Yay! Snad všechno půjde podle očekávání, ale myslím, že welness a masáž s kámoškou je dobrá věc.

Koupila jsem do své akvarijní osádky dvě skaláry. Jsou nádherný. Jestli je to pár, to se uvidí, stejně tak, jak budou růst. Vyměnit kavárko za vyšší by problém nebyl, dostala bych se na nějakých 140 litrů. Teď mám výšku 40 cm, a plně vzrostlé skaláry potřebují aspoň 50. Druhá možnost je vyměnit i stůl a tím mi nabyde i hloubka. Třetí možnost je, že prostě nebudu mít peníze navíc, a tak až ryby vyrostou, přestěhujou se k někomu, kdo pro ně má adekvátní nádrž. Zatím jsou maličké, tak 7 cm na výšku, tak se uvidí.

Roste mi břicho. Je to fakt zvláštní. Dneska, kdy ne uplně každá holka má možnost pozorovat těhotné kolem sebe, pokud nemá plno dětíchtivých tetiček, sestřenek a podobně, je to něco opravdu fascinujícího... a děsivého. Co na tom, že těch x generací před váma to dalo - je to prostě mazec. Ale těší mě, že už je mi líp psychicky. Jestli to nastavila příroda, že se ta ženská přestane v určitým bodě tolik stresovat, nebo je to nějaký můj osobní posun, to nevím, ale je to milé. Ono stačí, že vás tahá kůže na břiše, najednou se vám blbě ohýbá, v noci máte asi dvě pohodlné polohy na ležení... a tak. :D A na prcka se opravdu těším. Asi budu dobrá zombie máma, protože s mým spánkovým režimem se většinou miminka neslučujou. Absolutně si to nedovedu všechno představit a doufám, že tak nějak nezklamu.

Trochu se protahuju na gravidjóze a dělá mi to dobře. Už teď totiž zjišťuju, že delší chůze a víc pohybu mi přestává vyhovovat, a tohle to aspoň trochu kompenzuje. Trochu tím teď trpí akorát pes, protože hárá, a já jí nemůžu pustit, aby se proběhla - a sama se s ní, inu, uplně neproběhnu. Musí si počkat na zahradu u rodičů. Jsme doma dobrá dvojka. Hárající fena a těhotná ženská, to jsou osobnosti.

Opravdu parádně vyšel poslední larp, kterého jsem se zúčastnila. Obě dvě mé postavy sice neskončily šťastně, ale byla jsem táák spokojená! Celý den jsem chodila po krásném lese (ty dva týdny zpátky to ještě docela šlo), kostým dopadl skvěle a užila jsem si svých pár scén. Zbytek jsem zevlila v taverně a kochala se.

A celkově už tolik nevyšiluju. Sice teď řešíme jisté věci, ale dospěla jsem do stádia, kdy už prostě nemám kapacitu se vztekat. A tak buď vyřeším, co mě napadne, nebo prostě jdu dál s tím, že to nějak dopadne. A ono dopadne, toho se nebojím.

Konec deníčkového zápisu.
Smějte se! P.

To bude dobrý. *inner scream*

7. september 2018 at 11:30 | Panda aneb M_Y
Znáte takový ten pocit, kdy jste pasivně agresivní? Nebo spíš pasivně nasraní?
To je to, když vás něco fakt vytočí, ne-li rozpálí do běla, ale už jste tak vyčerpaní, že to bublá jenom uvnitř vás, a i kdyby se vám stokrát chtělo křičet, něco rozbít, nadávat, tak vlastně jen stojíte, čučíte kolem sebe a vydechujete.

Asi je to lepší než cholerické řvaní a ničení věcí. Ale i tak je to stav, co člověk nechce.

Nejhorší věc na učitelování je příprava rozvrhů. Máte x dětí, které musíte poskládat do vašich časových možností, a upřímně, je to někdy nadlidský úkon. Letos jsem rezignovala na nějaké ústupky ohledně časů výuky a prostě jsem napsala, že můžu od tehdy do tehdy, a přes to nejede vlak. Zároveň taky neřeším rozvrh s rodiči moc osobně, ale vytvořím sdílený dokument s podrobným návodem, jak se v něm chovat - tzn. napište se do časů, které můžete chodit, a napište se aspoň dvou, ať se dají řešit kolize. Musíte se poskládat, je vás hodně, a nemůžu nutně vzít v potaz, že se někdo někam zapsal první. To se totiž stává často. Rodič chce pro dítě hodinu v jeden čas, pak chce ten čas jiný rodič, protože dítě jindy kvůli škole a jiným kroužkům nemůže. První rodič prudí, že se tam zapsal dřív, ale po hodinové debatě se člověk dozví, že vlastně jeho dítě může úplně kdykoliv, jen se jim to tak pohádkově všechno nenavazuje. Well, sorry for that. Takže takhle tam všechno vyvěsíte, drtivá většina lidí to pochopí a zapisuje se. Máte tam jeden jediný čas, který je červeně označený se jménem žáka a se slovy - tento žák nemůže jindy.
No jasně, že se najde jeden génius, kterej za to přidá jméno svého dítěte, že tam tu hodinu chce. A nenapíše žádnou jinou. A PAK SE DOZVÍTE, ŽE ALE VLASTNĚ MŮŽE I TŘI JINÉ ČASY JINDY.

Tak to vyřešíte. Domluvíte. Zapíšete. Přichystáte rozvrh. A nejdnou za dva dny tentýž člověk volá, že se omlouvá, ale že to je vlastně špatný čas,a jestli je můžu přesunout. Trochu rozladěně je tedy přesunu, změním to, zkouším obvolat další rodiče zda je můžu kousek posunout apod... Vypracuju nový rozvrh a odevzdám ho v kanceláři. Jako úplnej idiot. Protože dneska zazvoní telefon znova, a zas ten samej člověk se zase omlouvá, ale že jim do toho vlezl strašně důležitej předmět a že jestli to jde vrátit zpátky na původní termín.
Ale jooooooooo, jde. Tak zase celej rozvrh přepíšu. Tak zase ostatním rodičům napíšu, že odvolávám co sem odvolala, a tak dále. Už je to prostě čirá rezignace. Nemám třeba zkusit dítě přesunout k jinému učiteli? Neměla bych lehčí život? Neměla sem jim říct, že prostě ne, nejde to, máte smůlu?
Miluju začátek školního roku.

(....)

Během psaní článku jsem měla ještě jeden telefonát ze školy. Po něm sem nebyla pasivně agresviní. Po něm jsem vypukla v téměř hysterický smích. Protože po mě chtěli odevzdat jedno lejstro se seznamem žáků, ale oni ho nepochopili. Oni nepochopili, že papír, na kterém je napsaný den, čas, moje jméno a seznam jmen je list mých studentů na ten daný den a hodinu.
AAARRRRGHHHH!!!!!!

To bude dobrý. To bude dobrý. TO BUDE DOBRÝ.
Jen si tak řikám, jestli mi to za to stojí, jestli jim tam v pondělí nedonesu těhotenskou nemocenskou.

p.s. - muži měl přijít balík. Ten balík posílali z budovy, která je literally 300 metrů od nás. Ptal se, zda není jednodušší si ho prostě vyzvednout tam, ale prej ne, prej to prostě musej poslat. Tak čeká na poštu, nic, stále nic... Tak tam píše, jak to s balíkem vypadá, zda má nějaké číslo podle kerého zjistí, kde je. A jako odpověď dostane, že ho předali ppl, ale nenapsali k němu jeho telefonní číslo, takže se ho poslíček ani nesnažil doručit.
A že si ho má dojít vyzveznout.

(..............!!)

No nic. (S)mějte se!
P.

Leandros - život s ručením omezeným 3.

4. september 2018 at 8:34 | Panda aneb M_Y |  Povídky

Jelikož se začínám plácat v začátku roku, tvořím rozvrhy, řeším rodiče a další milé povinnosti... mám tu aspoň další odreagování v podobě thurmanovské fanfikce.
Inu, přeji pěkný začátek podzimu a nového školního roku!

3. Ellie