Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

August 2018

Leandros - život s ručením omezeným 2.

26. august 2018 at 19:15 | Panda aneb M_Y |  Povídky

2.



Pohledný, vysoký muž s kadeřavými vlasy ve velmi drahém obleku a s pronikavým pohledem pozoroval, sám ukryt ve stínu, dívku na druhé straně ulice. Seděla opřená o krabici s použitým kartonem a hladila mezi ušima psa ležícího na jejím klíně. Na zvířeti bylo něco zvláštního; mohlo vážit dobrých dvacet kilo, ale podle stavby těla a roztomilého čumáku to bylo ještě štěně. Mělo zvláštní měděný odstín srsti a oči, které by pasovaly nějakému člověku, ale na psovi nepatřičně svítily skrytou inteligencí. Dívka si s ním povídala.
Muž si uhladil košili z nejlepšího hedvábí a pohodlněji se opřel o stěnu domu, aniž by si zašpinil omítkou jediný centimetr svého antracitového saka. Zamyšleně sledoval psa a bedlivě poslouchal zvuky z okolí.
Nebyl tu poprvé. Když zavítal do této ulice před pár dny, sledoval stopy ztraceného vlčete. Jelikož neměl co na práci, nabídl se dvěma svým přátelům, že jim pomůže s jejich vlastní zakázkou.
Bylo naprosto stupidní, hloupé a ponižující, že jejich zákazník, sám Vlk, hledal vlče. V nějaké nedůležité klanové rodině se zřejmě ztratil potomek, který se zrovna docela povedl. Nebyl to úplně čistý chov, ale mládě mělo schopnost se proměnit v celého vlka a celého člověka, bez trčících zubů, přebytečného ochlupení nebo rozštěpeného rtu. Co na tom, že mu zůstaly žluté oči v obou formách - štěně mohlo v dospělosti dostat rodinu na vyšší příčku klanové hierarchie. Jenže to by muselo spolupracovat. Vlci mají většinou divokost a zabíjení v krvi. Vlčí vegetariáni neexistují a slušně žijící vlkodlak ve společnosti mimo Klan byl svatou výjimkou. Tenhle mlaďoch jí zřejmě byl. Nerad obědval ještě krví tepající maso, nerad bojoval, zkrátka nikterak nerazil vlčí heslo "když to nemůžeš sníst nebo opíchat, zabij to". Tak prostě z rodiny utekl. Rodiče ho hledat nemohli - sami byli ve smečce omegou a museli plnit úkoly od alfy, který jim samozřejmě nedovolil po synovi pátrat. A kdyby snad vyrazili na vlastní pěst, zanedlouho by čichali stopu leda mezi vlčími andělíčky. A tak poprosili někoho jiného. Vlka, kterému bylo upřímně jedno, co s vlčetem je, ale který si nechal zaplatit. A potom to hodil na někoho jiného.
Soukromá firma, jak tomu Niko rád říkával, sloužila zákazníkům v poměrně širokém spektru služeb, ale zaměřovala se většinou na "zlikviduj A, než zabije B". Pokud A ohrožovalo lidi nebo nějakou stabilitu ve světě nelidí, bylo to v pořádku. Nikdo nechce mít na dvorku bažináče, který si nevystačí s příležitostnou kočkou či zlodějem, ale požaduje tříchodové menu každý den. Mumie ve sklepení muzea je v pohodě dokud si čte, vzpomíná na minulost a skládá mrtvé krysy a kočky do podoby dalších oživlých mumií - ale jakmile jí přeroste ego přes mozek a vydá pro změnu ven, někdo ji musí uklidit. A tak dále. Hubení škůdců s.r.o. Ale někdy zákazníci požadují i něco jiného. Třeba najít vyšinutého nelidského zabijáka, kterého nějaký blbec s nejsvatějším úmyslem oživil ze zakleté nádoby. Nebo najít uneseného, ne zcela vysušeného masového vraha v rakvi. Muž se otřásl, když si vzpomněl na tuhle příšernou zkušenost. Stálo to život málem nejen jeho přátele, ale téměř celý svět. Jako by nestačilo jen půl světa. Nebo Jersey. Zkrátka něco postradatelného. To, že se průser nakonec nestal, bylo dílem obrovské náhody. Muž v rakvi nebyl jen tak nějaký schizofrenní maniak; byl to léčitel, antiléčitel obrácený na stranu pekla, který jako mor rozséval nemoc a smrt kamkoli jen ukázal prstem. Kdyby nebylo jejich vlastní léčitelské známosti, a také Kalovy pokrevní indispozice, nezbyl by na světě nejspíš už nikdo.
A teď po nich někdo chce, aby našel štěně a vrátil jej milujícím rodičům, kteří vypadají jako noční můra z béčkového hororu. Inu, špatný chov. Čert ví, po kom to štěně dostalo do vínku normální vzhled. Většina klanových smeček se nezabývala nutně lovem lidí. Většina jich byla ochotná večeřet obyčejnou krvavou flákotu ve stejkhousu. Nebo si vyzvednout pár bezdomovců. Proč se za jídlem honit, když se dá sehnat snadno? Tahle smečka nepatřila k těm bojechtivým, ale přesto Niko polemizoval nad tím, jestli spíš vlče nenajdou a nepomůžou mu s dalším útěkem. Na druhou stranu, nikdo nevěděl, co od jedenáctiletého vlčího puberťáka čekat. A ten je teď tady. Ve své vlčí podobě se nechává drbat mezi ušima od ženské.
Velmi typické.

Leandros - život s ručením omezeným 1.

22. august 2018 at 11:07 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Upřímně, nejsem si nijak extra jistá, proč to zveřejňuju. Původně jsem se chtěla totiž věnovat originálnímu příběhu, ale prostě mi ... nejde. Místo toho jsem rozepsala tohle.
Jako člověk, co má fakt rád Rob Thurmanovou a její Leandrosovskou sérii, si prostě nemůžu pomoct. Taková ta choroba, kdy si do příběhů dosadíte vlastní postavu a vytvoříte vlastní příběh, je poměrně neodbytná a dlouhotrvající. A mě tak napadlo, že když si nad tím tak fantazíruju v hlavě, tak to hodím taky "na papír". A upřímně, baví mě to. Jakou to má hodnotu reálnou čtenářskou netuším, pro mě je to prostě citovka a útěk do jiného světa.

Svět: Rob Thurman a její urban fantasy Měsíční svit a další svazky
Fanfikce v ryzí podobě.

Leandros - život s ručením omezeným


Ale když ono je to tak...

20. august 2018 at 20:58 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Tak nějak se poslední dobou začínám zabývat věcmi, co mě vlastně brzdí ve vývoji. Třeba příliš mnoho mobilního telefonu a internetu. Kazí mi to oči a já to vím, což je na tom vlastně nejhorší. Loni po dovolené v Chorvatsku, kdy jsem si mobil téměř zakázala, se mi zrak výrazně zlepšil, neboť oko najednou ostřilo sem, tam, na moře, na ostrov v dálce, na jehlice borovic, na ptáčky na větvích, kteří se na vás v nestřeženou chvíli chystají kadit. V podstatě, i kromě toho zraku zjišťuju, že z toho blbnu. Ve smyslu že se opravdu stávám blbější. Konzum požírá ducha. A nejhorší je, že mě nikterak nebaví brouzdat na fejsbuku, instáči, novinkách.... prostě jen se nedokážu odprostit a začít dělat něco jiného.

Takovou malou zbytečností a zlatým středem je otome hra. Vím, že si přečtu za den jen pět kapitol a dál mě to nepustí, neboť jsem naštěstí nedospěla do fáze, kdy bych potřebovala platit za extra spotřebu kapitol a dalších věcí. Stejně ale hru zapnu x-krát za den a jen v ní prostě ztrácím čas. Ještě horší je Potterovská hra Hogwarts mystery, protože vlastně stojí relativně z prd, ale stejně já šikula prostě jedu dál a chvi vědět, co bude. A to občas prostě nutně potřebuju splnit úkol, na který se mi "dobíjí" energie, během tří hodin. A zapnu to blbec na data, která to žere až nehorázně, abych to nedělala na dvakrát. Vadí to mě samotné, a stejně tu hru prostě nevymažu, protože - co bude sakra dál? Bude to lepší? Bude to horší? Asi by m ve skutečnosti museli naštvat opravdu hodně, abych ji smazala. Zatím se nejvíc přiblížil Snape v animaci, ve které zuřivě máchá nad lektvarem hůlkou (jaaaaaaaasně), navíc sami musíte "dokončit" lektvar bohapustým zamáváním.
But why. Nicméně systém duelů mě asi brzy odstřelí a nevymažu jen hru, ale hodím z okna celej telefon.

Výsledek obrázku pro waving wand in potions snape

Nedávno sem si zase pustila Warm Bodies, kde je krásně vidět ta analogie zombie vs lidi na mobilech. Totiž, jde o jednu a tu samou věc. V dopravních prostředcích nebo i venku na ulici se mnohem častěji rozhlížím kolem sebe (já nevím, přijde mi, že obvzlášť chůze je dělaná pro to, aby člověk koukal kam šlape), a neskutečně mě vytáčí, když pořád jenom uskakuju z cesty lidem pohlceným smartphonem. Potřebuje být člověk online 24 hodin? Musí nutně odpovdět na zprávu hned jak přistane na messengeru? Musí reagovat na každou chujovinu rádobyvtipným komentářem?
Dám vám odpověď zdarma: Ne. Nemusí. A je to jenom vaše volba.

Další zaručeně nezbytné věci budu řešit v souvislosti s mimčem. Potřebuju monitor dechu? Postýlku s polohovatelnou matrací? Odsávačku hlenů (brrrrr)? Elektronický dálkový teploměr? Vaničku se samodohříváním? Samovyměnovací plenky? Kočárek s pohonem na všechny čtyři se zabudovaným tlumičem při jízdě po nerovném terénu? Ne, vážně, nad věcmi, co existují pro děti, občas zůstávám zírat. A to jsem k tématu jen tak přičichla. Ještě pořád jsem ze všecho tak nervózní, že mě sice dojmou roztomilé dupačky, ale zároveň mě vyděsí představit si, že to na něco malého, živého a mého oblékám.

Ale třeba plyšáci. Bože. Do dnešního dne jich naprosté minimum opustilo mé hnído u rodičů. Fakt je nepotřebuju, ale nemůžu je dát pryč. Nutně musí zůstat tam kde jsou. A dokonce se s nimi občas pomazlím, zkontroluju je, zjistím, jestli se mají dobře. Asi jsem vzala Toy Story moc vážně, ale technicky vzato, pokud můj potomek nebude vybíravej, má plyšáků na celej život. Stačí je jen oprášit, některé vyprat, a předat. Starala jsem se o ně hezky. Jsou to povětšinou chlupaté a roztomilé věci. To přece musí mít to dítě rádo. Ne..?

Ještě mě napadá jedna věc.
Akvárka.
Ne, člověk nepotřebuje mít doma akvárium. Nebo psa, kočku, křečka, štěnice... když to vezmeme kolem a kolem. Ale já prostě to akvárko asi musím mít. Musím se v tom šťourat. Musím do toho čučet jak do televize. Musím vymýšlet, co a jak bych mohla poskládat za kytky a jak dát ten kořen, a jestli mi tam bude růst to a to, a jestli můžou být spolu tyhle a tamty ryby, a prostě, kdyby to šlo, tak tam vlezu. Žere to nějakou eletřinu, určitě to zvyšuje vlhkost a je tu neustálé riziko, že zničím (beztak na houby udělanou) plovoucí podlahu, ale.... je to prostě blaho. Duševní relax. Vodní zahradničeníčko. Je to super.

Tož zase někdy.
P.

Trocha meditace by se asi šikla.

17. august 2018 at 15:48 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Ach jo.

Dostávám se do fáze těhotenství, kdy jsem permanentně kvůli něčemu naštvaná. Občas dokonce mám takové stavy (kupodivu nejčastěji u jídla!), kdy se na pár sekund až minut dostaví hrozně nepatřičný pocit paniky, úzkosti, čehosi nepříjemného, jemuž bych nechtěla čelit delší dobu.
A začínám mít depresi ze slunce. Jo, to tu ještě nebylo.

Jestli něco fakt snáším špatně, tak jsou to dlouhodobé hicy. A fakt, že ujít tři sta mestrů bez stínu je pro mě utrpení. Nevím, kdy jsem se tak strašně moc těšila na chladný podzim, na čas, kdy si sakra budu moct konečně obléct dlouhé kalhoty, triko, mikinu a bude mi skvěle. Já prostě v teple přestávám fungovat. Naprosto.

Dál pak každá prkotina, kterou se mi někdo snaží nasypat na hlavu. Takové to, že s někým řešíte, co je potřeba udělat, dotyčný to ví ale pořádně vám neřekne jedinou informaci. A pak na vás narukuje, že jakto, že to neřešíte, a že se to nestihne, že to necháváte na poslední chvíli. Já nevím, asi mi ty informace posílal telepaticky. Moje chyba, ne?


Mimo jiné přestávám rozdýchávat některé příspěvky a články, především politického charakteru. Když je někdo v reakci na věc sprostý hovád, tak co s ním, je to prostě idiot. Ale když něco napíše první viceprezident politické strany a jsou tam dvě naprosto děsný češtinářský hrubky? Co jinýho má sakra reprezentovat stát a jeho jazyk, když ne politik, případně redaktor, hlasatel? Říct si v mluvený formě "my bysme" je holt nešvar co dělá hodně lidí, ale napsat to - ještě s extra dávnou snaživosti - jako "my byjsme" v podstatě oficiálním vyjádření strany? Seriously?? Já taky dělám chyby a píšu hodně hovorově, ale... To je furt - mladí maturanti sou blbí, nedávají jednoduchou matiku. A co ti starší, co pro změnu neumějí spisovně mluvit a psát? Kauza s diplomkama zase jen krásně ukázala, jak vypadá vysoká škola v naší republice. Mohli by projet všechny práce všech studentů, a drtivá většina bude dělaná podobným stylem. Protože dneska není vejška o tom učit se, vybojovat si prestiž - dneska je vejška o vítězství nad systémem, kterej nějak prolezu a - jupí, mám papír. Titul. Dám si ho do občanky, ne? Budu velkej machr. Říkejte mi inženýre Vejplato, nikoliv pane!

Inu, potřebovala sem si trochu ulevit. Prostý fejsbukový status mi nestačil, protože bych tam udělala hrubku v interpunkci a propadla bych se hanbou. Jo, je to vtipný.
Jdu do sprchy. Studený.

Hawk a chladnou hlavu.
P.