Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

October 2017

Furt něco...

30. october 2017 at 16:08 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Tenhle podzim nějak uplně nedávám.
A nějak uplně to nechápu.

Skončila mi škola. Zahrajte fanfáry a tři dny se radujte - jediné, proč ještě do toho ústavu musím, je vyzvednutí diplomu. Žádné přednášky, které nebaví ani ty profesory, žádný věci, který "musím" splnit a věci, který "nemůžu, protože bagr", žádná hoňka kreditů, když je katedra zapomene zapsat, žádný srandy na studijním. Tohle všechno je prostě pryč, za mnou, na dobré časy - jestli někam půjdu dělat doktorát, v čr to rozhodně nebude. A co to teď pro mě znamená? Znamená to, že mám jen práci, nastavenou jak jsem chtěla, a soukromé akce a hraní/kšefty. Jen to, co dělat chci, nic co "musím". Jasně, do práce je povinnost chodit, ale nemám problém, mám ráda co dělám. A ostatní aktivity jsou přesně ty, na které jsem neměla čas při škole. Vymýšlet vlastní koncerty. Hrát v komořině. A do toho ještě chodit na šerm a bruslení a procvičovat tělo. Vždyť to je přece labůžo, ne?

Jenže já se bohužel zatím nijak labužnicky necítím. Poslední dobou totiž narážím stále na jeden a ten samý problém: prostě potkávám samé debily. Ano. To je ten věčný boj.
Nechápejte mě špatně. Nechci prvoplánově a instatně soudit, na to nemám právo a ani to k ničemu není. Jen prostě se dost dostávám do situací, kdy vlastně nic nedělám špatně, naopak - za spoustu věcí se můžu pochválit, ale najednou jste třeba venku se psem a užíváte si - jste chvíli na hřišti, kde někdo nechal mičudu. V blátě, písku, podzimním nečasu. První co vás napadne je, že prostě ji nechali venku jako plonkovou, že už ji někdo nechce. Nechám tudíž psa aby po ní vystartoval. A BUM - najednou opodál stojící chlap mi dá velmi chlapácký pucung stylem "ty si mi ale kráva blbá nevycválaná", že "s tou mičudou si hrají naše děti a bylo by super, aby to tak zůstalo. Laskavě ať to ten pes neprokousne." Aha. Zabahněná, špinavá mičuda, na kterou by se nejedna ekomatka bála sáhnout. Well, sorry. Nenapadlo mě, že je takovej problém si věci, třeba míč, umejt a uklidit doma, když se může válet v bordelu venku, kde ho může rozkousat nebo pochcat jakejkoli jinej pes, nebo kdokoli sebrat. Další psí story byla, když jsem nechala psa běhat u rybníka. Předtím jsme se vyhýbali ženské, co měla na vodítku trochu vyžilého jezevčíka, a visela na telefonu, No ale asi po čtvrt hodině nás došla a naše čubina prostě ucítila psa a rozběhla se k němu. To psi holt dělají. Jenžě udělala tu chybu, že (štěně bláhové) skočila na onu dámu, než odběhla dál. Ne, pes nemá skákat na lidi, ale tomu štěněti to holt chvíli trvá, než se to naučí. Tahle "pejskařka" se na mě podívala jak na totální odpad, stále visíc na mobilu ho dekadentně odtáhla od ucha a hlasem, z něhož slézá vaše oblečení a kůže a tak nějak celkové se potápíte do hlubin pekelných, řekla "no - to - snad - jako - nemyslíte - vážně." V zápětí dala mobil zpátky a jala se situaci barvitě vykládat uchu na druhé lince. Omluva mi zmrzla na rtech, chytila sem si psa a šla.
To je jen taková kravina. Ale jedna z mnoha. A já nějak přestávám být imunní. Nějak mi nejde si to nebrat osobně. Obvlášť když zařídím spoustu věcí, lehce z donucení nějakým projektům šéfuju, ale šéfuju, protože chci aby to fungovalo a jsem opravdu ochotná pro to udělat skoro první poslední - a pak vás někdo seřve v zásadě za to, že žijete. Úplně nejlepší jsou lidi, co nemaj nic na práci, než šťourat a kazit lidem den prostě proto, že můžou. Protože jsou sami permanentně nasraní a považují za své poslání to předat dál. Nebo lidi, kterým řeknete všechno co potřebujou, a oni se za pár dnů ptaj "cožetovlastně", přestože to mají v mailu/chatu/esemesce. Nebo lidi, který po vás něco chtěj pro sebe, mohli by to udělat sami ale nehnou radši ani prstem. Tak v tomhle bludným kruhu tak nějak jsem.

Trochu sama sebe seru. Proč si nechám kazit dny takovýma blbostma? Kde je to moje fajn napojení na Vesmír? Co to se mnou je?? Co je to s lidma??? Je depresivní, když dokážete mít splín z takových hovadin, ani to nemůžete svést na nějaký podstatný problém. Když se málo radujete z všedních věcí. Když si nejde z grumpy tvorů kolem vás dělat legraci. Když už si řikáte "panebože, zaco" a začnete bejt navztekaný na svět, že vás neumí nikdo ocenit. Připadám si jak zaprclej puberťák. Vidím ten problém, a vidím i to řešení. Jenže kde je ta cesta, ta cesta...

P