Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

August 2017

Čtvrtstoletím sem a tam...

14. august 2017 at 15:10 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Po dlouhé době se opět rozpomínám na tento blog a projíždím zveřejněné články a bláboly. Koukám na to do list do menu a říkám si - hle, další dvě položky k odškrnutí.
A zde začíná mé zamyšlení a fascinace nad tím, co všechno jsem do mých pětadvaceti vlastně stihla.


I přes to, že spousta věcí stála za prd, tak se stává, že když si s někým povídám a dostáváme se k tomu, co kdy kde a jak, dotyčný často zdvihá obočí nad tím, jak jsem zcestovalá, šikovná a celkově mám ten nejpohádkovější život ever. Já se vždycky omluvně směju, že z toho vycházím moc dobře a že to ve skutečnosti tak boží není, jen nemám ve zvyku na někoho hned vytahovat moje životní kostlivce - na což je mi odpovězeno různě. Od "jo, jasně," až po "jo, jasně!" a tak dál. Jistě, vždy záleží na úhlu pohledu... Jak jsem v kontaktu s muzikanty z orchestru, vím, že jezdí hrát zájezdy kde kam. USA, Čína, dálky daleké. Zřejmě tam nemají čas na nějaké extra trajdání, ale jezdí. Nicméně ano, v porovnání s lidmi kteří nemají důvod nebo čas či peníze jezdit za hranice jsem docela zcestovalá. Zažila jsem dost dovolených u moře v Chorvatsku, pár jiných v Turecku, Řecku, Egyptě, hrát jsem jela do Rakouska, Itálie a Španělska, strávila jsem jedny Vánoce a Nový rok v Los Angeles, žila rok jako student ve Finsku, na líbánkách cestovala po Mexiku, a naprosto neuvěřitelně náhodně se mi splnil i sen podívat se - opět s hraním, ale v zásadě to byla i dovolená - do Japonska, dokonce konkrétně do Kyota a ještě v květnu. Tohle byla vůbec tak moc ujetá záležitost... Nemusela jsem být na semináři, na kterém padla nabídka jet, takže bych o tom vůbec nevěděla, a ještě mě nemuseli vytáhnout z klobouku z dalších jmen. Je jasné, že jsem se (a snažila jsem se nebýt hysterická) přihlásila jako první, a zdálo se, že mi dají jako prvnímu přednost - nicméně na konci semináře se řeklo, že se bude losovat. Já totálně zplihla, na losy nemívám absolutně štěstí... a oni mě vytáhli. Měla jsem co dělat, abych nepadla na kolena. Do té doby jsem jen zoufale postávala a sledovala ty usmívající se obličeje kolem, jak jim o nic nejde, jak je to fajn hra, jak na tom nikomu z těch lidí nezáleželo tak moc jako mě a nikdo tam nechtěl tak moc jako já... A oni mě fakt vylosovali.
Teď si řikám, že jsem na ty kolena asi padla. Hm.
Abyste rozuměli, za vysokou mě potkaly přesně dvě věci, díky kterým celá ta sračka stála za to. První byl ten erasmus, a druhá Japonsko. Bez Finska bych se vykašlala na to dělat magistra, bez Japonska bych sice u asi dostudovala, ale well, vždycky je lepší jet než nejet. :D
Když jsme u cestování, erasmus ve Finsku mi pomohl splnit rovnou dvě další věci z listu. Mimo to, že jsem tak zažila vysokoškolský život který zatraceně stál za to, a věřila bych, že studentská léta jsou ta nejlepší v životě, napsala jsem tam dvě písničky a půl další, co jsem dodělala tady, a k nim dva anglické texty, které mi pochválila i rodilá mluvčí. Prostě Finsko bylo win-win na všech frontách. Jsem zpátky rok a půl, a hrozně přemýšlím, že budu rok pracovat a pak se na tu školu vrátím udělat doktorát.

Další položka byla vyjet na larp. Jo. tady je to taky win-win. První akce byla docela masakr - vůbec jsem nevěděla, co zvládnu uhrát, neznala jsem svět (Skyrim), bylo to daleko a těžkej terén (rozuměj zasranej svah s jedinou rovnou plouchou jako příjezdovou cestičkou), první moje reálný stanování na tvrdý nahrubo srovnaný zemi, plus lijáky, který nás brutálně vyplavily. Když jsem tam herně s celou frakcí umřela, byla sem ráda, že mám pokoj a jela dom. Cestou domů jsem si řikala - tyjo, ale tohle bylo super, tihle lidi byli super, hrozně hezky se tam o mě starali.... vždyť já to mohla přežít, protože to a tamto, a mohli jsme ještě řešit tuhle linku, sakra... A domů sem dojela mokrá, zabahněná, smradlavá, ale kupodivu fakt spokojená. Druhá akce následovala skoro za rok. Začalo to jako - hej, potřebujeme na GoT neherní služebnou. Tak si říkám jo, pojedu, pomůžu jim a budu se blomcat a sledovat, co dělaj lidi a jak hra vypadá. Bác ho, týden před hrou se odhlásila jiná postava herní komorné, a já ji měla převzít. Trochu roztřeseně jsem kývla a přijela na akci, kde si nejdřív v rodu mysleli, že někdo vzal s sebou patnáctiletou sestřenku, pak vytřeštili oči, když spatřili snubák, a pak byli ze mě chudáci tak vyplesklí, že nevěděli, jestli se mnou můžou hrát. Nuž, měla jsem hrát milenku muže mé paní - nic moc úplně jednoduchého. Po necelém dni, kdy jsem se konečně rozkoukala, jsem na dotyčného hráče houkla, ať to se mnou hraje, že s tím problém nemám, a druhý hráč, který hrál jeho bastardího syna, se mnou zatím laškoval, abych se "nenudila" - načež zjistil, že to je se mnou docela fajn a vystavěl linku, ve které si mě namlouval a sliboval, že se kvůli mě stane serem - a díky které se nakonec opravdu stal pánem vlastního panství a požádal mě o ruku. Někdy mezi tím vším jsem si dala veget ve stanu a řekla jsem si - hej, chci si zahrát. Něco vyvedu, nějakou koninu. Kruci. Jo! Já s tím milencem otěhotním! Hahahahaha.....
Řekněme, že jsem z Gotka odjížděla jako kámoška dvou skvělejch chlapů, kteří se mnou hráli linku ještě po hře, seděli jsme a tlemili se nad historkama do šesti do rána, a pak ještě dva týdny skypovali, abychom nějak dali dokupy, co jsem tam s nima nadrobila, protože se to bude přenášet do dalšího ročníku. Oba dva mě záhy pozvali na další dvě akce, načež na jednu Tolkienovskou jsem opravdu jela. Takhle na knop mě vzali jako bestiář, a dopadlo to tak, že jsem jako no name asasín zabila jednoho ukecaného opilce, pofotila pár fotek a nakonec se starala v Hůrce o nalévání pití, nandavání jídla a udržování ohně v herní hospodě, kde můj GoTkový manžel hrál vladyku. A byť jsem byla atmosférická postava, mohla jsem laškovat s hosty a pomáhat jeho hernímu synovi felčarovi s vyvařováním obvazů. Kecala jsem s ním o sestře, co se mu vdávala, o tom, jestli má taky nějakou slečnu, pak jsem mu nosila brašnu s léky, když musel ošetřovat vojáky sám se zraněnou rukou a podobně. Svěřil se mi, jak mu jednou nějaká slečna už pomáhala, ale že zmizela a nemohl ji najít.. Užívala jsem si to, a najednou došlo k boji o celou ves, kdy jsem se roztřesená ptala orgů, jestli mě povolají za skřety nebo můžu bojovat za Hůrku - a mohla jsem. S mečem za opaskem a lékařskými lahvičkami v rukách jsem následovala felčara, který mi děkoval za pomoc, a pak se na mě smutně podíval, a než se rozběhl do bitevní vřavy, řekl - ta slečna co mi pomáhala před tím jsi byla ty. BAM. Mé hráčské srdce se na chvíli zastavilo stylem OMG ON SE MNOU, S POSLEDNÍM CPČKEM, HRAJE NĚJAKEJ SVŮJ POSTAVOVEJ QUEST, načež jsem se rozběhla za ním a s bojovým pokřikem vlítla mezi lidi, trpaslíky, elfy a skřety. No a pak nastoupil org a řekl, že to je konec larpu, a mě spadlo srdce do kalhot. Načež kolem mě "felčar" prošel a řekl - hele, až tu skončí ta vřava, tak bych to s tebou rád dohrál. YES. Na konci večera, když jsem si při rozhovoru s ním vycucala z prstu docela schopnou historii, mi dal rodinný přívešek, který patřil jeho otci, a předával se jen těm, se kterým chtěl člověk zůstat napořád. Lol, lol a ještě jednou lol, stala jsem se jeho snoubenkou, ani jsem nevěděla, jak se mi to povedlo. Když si k nám pak přisedl jeho "otec" a ptal se mě, jak jsem se měla, a že bylo super mě vidět s tím odhodlaným výrazem a dýkou v ruce v boji, tam jsem se zakřenila a ukázala mu přívěšek. Ten jen složil hlavu do dlaní a tlemil se. Nuž, v jedné hře žena, v druhé snacha. Stává se. Nechtělo se mi domů, vážně ne. Je to zvláštní - člověk je špinavej, zabahněnej, nevyspalej, ale tak strašně moc spokojenej...

No, koukám, že se solidně vykecávám, ale whatever - můj blog můj hrad. Abych to shrnula, za mé skoro čtvrstoletí jsem zvládla ukončit základku, střední a vejšku do konečného MgA, bez jediného roku navíc a naopak o dva roky dřív. Našla jsem si muže, se kterým jsem měla Star Wars svatbu, a na líbánky s ním cestovala po Mayských a Aztéckých pyramidách. Podívala jsem se do Japonska, do země, kterou miluju od svých devíti let. Napsala jsem několik písní, dvě larpové, přičemž jsem dlouho dloho dlouho nevěřila, že toho jsem schopná. Dopsala jsem vícedílnou povídku a pracuju na knížce. Naučila jsem se jakž takž šít a vyjela na larpy, kde jsem potkala zatím asi nejlepší komunitu lidí za celej život. Do toho mám byt, psa a práci, která mě baví a relativně obstojně uživí, s tím, že mám dost času dělat jednak další různé projekty, a zároveň jiné obyčejné skopičiny. Z to-do listu jsem si splnila až na tři poslední pomyslná zrnka všechno, s tím, že jedno je v zásadě splněné taky.
Ano, teď to zní jako děsnej swag a hoňka ega. Ale ať si to tak zní. Spousta z mých cílů měla význam jen pro mě, a je prostě fajn sebrat ty dobrý věci ze života, vyskládat je na hromádku a říct si - jo, na tohle jsem vážně hrdá. Stěžování je dost jindy. Teď tu stojím, hodnotím svůj život a říkám si, že je to fajn.

Za další čtvrtstoletí mi bude padesát, pokud se teda bude dařit dál plout životem. Kdoví, co bude se mnou, co bude s tímhle blogem, jaké budou priority moje a ve světě... Všechno se mění hrozně rychle. Nicméně musím Vesmíru opravdu poděkovat. A jít dál. Dokud nespadne v mých přesípacích hodinách poslední zrnko písku.

P.