Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Strach jsi a ve strach se obrátíš

7. september 2016 at 9:25 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Možná to někdy tak je. Možná někdy vážně nemyslíme za sebe, ale za nějakou svojí zlou alternaci. Takové ty myšlenky - tyjo, kdybych tady teď zabodla do toho krku před sebou nůž, tak je prostě ten člověk mrtvej. Jak dlouho by krvácel? Eheheheh. Dobře, uberu. Třeba - kdybych si tohle tady strčila do kapsy a odešla, v životě by mě nenachytali. Nebo kdybych se tvářila, že už sem to koupila a prostě s tím odešla.
Kdybych tomuhle člověku podpálila bundu, byla by z něj pěkná pochodeň.

Aj.

Měla bych přestat číst Kulhánka a Thurmanovou.

Nicméně, naše vlastní myšlenky nás přece netvoří. Ať už přijdou z vědomí nebo podvědomí, nebo z podnětů kolem nás, nejsme povinni je přijmout za vlastní. Až naše činy a výsledky našeho rozhodování z nás nělají nás. Dokonce jsem zatím toho názoru, že myšlenek máme až moc. Furt nám buší na mozek a hlásí se o energii, a přitom jsou to někdy strašné hovadiny... Tudíž - proč z nich mít strach? Myšlenkami se můžu zabývat zcela bez emocí, na úrovni chladného logického zvažování (viz Vulkánci, hehe). Kdyby mě napadlo v bazénu, že se utopím, a tu myšlenku bych přijala a začala se bát, buď bych hned vylezla, nebo začla cítit, jak mi trnou ruce, nohy, jak se mi blbě dýchá... psycho prostě. Vemte si, že by člověk nemohl vůbec vyjít z domu! I takhle pracuje náš mozek s myšlenkama selektivně a něco vyloučí (tady v naší ulici přece teroristi nebudou!), aby člověk z toho domu vyšel, a něco nechá, aby se člověk bál (ale na letišti už ti teroristi budou, tam nepudu). A tak se zvolna stáváme otroky myšlenek. Jo... z toho trochu strach jde.
Rozhodně takové ty myšlenky - co když najednou přestanu moct dýchat? - apod. jsou nejhorší. Protože když se fakt rozdumáte, vaše tělo začne a vy pak jak idiot pozorujete, jak je váš dech mělčí a mělčí a pálí vás plíce a - brrr. Nope. To nechceš.

Nechci do toho motat pud sebezáchovy, zdravý rozum nebo intuici. Prostě když se přistihnu, že uvažuju nad tím, co by se stalo, kdybych se zabila, tak to zahodím a dál jdu krájet cibuli. Možná jako dítě bych přemýšlala o tom, jestli teda nejsem duševně chorá, když mě napadají takové věci... ale i člověk, kterej se rád koukne na sadomaso porno, není nutně úchyl, a v reálu třeba vyznává klasickou romantiku. No, chápete... ?


Smějte se!
P.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement