Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

July 2016

aneb Zase jeden výkec

21. july 2016 at 21:14 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Tuhle mě napadlo, že bych mohla napsat knížku/příběh/povídku/whatever o lidech, co žijí bez peněz. V malé komunitě v lesích a horách na odlehlejším místě, kde si všichni navzájem pomáhají starat se o pole a plantáže, o hospodářská zvířata (z nichž využívají jen krávy a ovce kvůli mléku a vlně, a slepice na vajíčka), o bydlení, a tak všechno. Někdo by měl malý srub, jiný třeba mobil-home, další eko "hobití" noru nebo jen stan. Nevedla by tam elektřina, protože by měli vlastní zdroje (nebo taky ne, když by nepotřebovali), a vodovod možná jo, ale s tím, že si vystačí i bez něj pouze se studnami a s dešťovou vodou. Tím bych nijak nezavrhovala techniku a jiné vynálezy - důmyslné vytápění domu pomocí kumulace tepla ve skleněných tabulích nebo z komory v zemi, filtry na vodu, splachovací záchod s vývodem do septiku nebo na kompost, ačkoli část by se rozhodla mít jen suchý, či chodit do lesa. Na vzdálenější dopravu by někdo využil koně, někdo Teslu, ke které si postaví nabíjecí stanici z domácího generátoru. Někdo by hlavně pekl, někdo pěstoval jídlo, někdo rád opravuje a vrtá se ve věcech, a takhle si všichni navzájem pomáhají a každý má něco z něčeho, a když dá někdo víc, než dostane, dělá to protože chce. Jsou spojeni s pár lidmi z města, kteří za nimi občas přijedou, a přivezou třeba nějaké věci, co si sami nevypěstují - exotičtější koření, plody, pár filmů na DVDčku, na které se mohou podívat u jednoho človíčka, co má promítačku, ale místo peněz si vezmou vajíčka, zeleninu, nebo zůstanou přes víkend. Všichni jsou nejvíc venku, starají se o své dobro a přežití. Jako skupina jsou různorodí - od hippies po vysokoškoláky, které nebavil konzumní život. Doktorku, co se jí zajídal svět, kde se vyplatil hlavně chronicky nemocný pacient. Advokát, který si uvědomil, že nechce nadosmrti obhajovat viné před méně vinými. Umělec, kterému se zajídala zuřivá bojovná konkurence. Tihle všichni zkrátka zahodili nánosy naučeného sociálního chování a hodnot, a šli žít klidně. Nemusí se za ničím honit. Nešetří na auto, byt, větší byt, lepší auto, pojištění, důchod. Někteří jednou za čas zajedou do města na nějakou domluvenou práci či výpomoc, a za peníze potom koupí něco pro celou komunitu, nebo je dají někomu, kdo to dle jejich mínění potřebuje víc. Někteří se odstřihli od účtů, pojištění, sociálních a zdravotních poplatků a prostě žijí. Někteří i cestují, proč by ne. Starají se o přírodu kolem a tím zároveň i o sebe. Nejsou nemocní. Jsou šťastní.
Proč?
Protože příroda se nikdy nezastaví. A pokud nepřijdeme na to, že my jsme přírody součástí, a zapomeneme, jak s ní žít v souladu, nejsme nic. Naše vysokoškolské tituly, drahá auta, vysoké pozice v zaměstnání budou k ničemu, když se lidský systém zhroutí. Když přestane jít elektřina. Když vypadne v zimě topení. Když supermarkety zavřou a polotovary ve spíži zplesniví. Kdo bude mít šanci, až nastane dekadence? Prezident, který neví, jak rozdělat oheň, bankovní ředitel, který v životě nebyl jinde než v pěti hvězdičkovém hotelu? Nebo zemědělec, který rozumí zemi a ví, jak si opatřit jídlo, zatím co se bude zpanikařená veřejnost pokoušet rabovat a přebírat vládu nad chaotickým městem, až se lidé v oblecích nebudou zdráhat vraždit pro pytlík piškotů, který zbyl na regále? Lidé, o kterých bych psala, by věděli, jak přežít. Jak zachránit sebe i svět kolem, a nemusela by přitom nutně nastat utopická a pochmurná doba kamenná.

Neříkám, že je to nějak geniální, a že to nechce spoustu přemýšlení. (Ale sranda je, že dost možná něco takového někde i už funguje.) Ale právě myšlenka žít někde dál od společnosti, která se stará jen o peníze a prestiž, mě svým způsobem dost uspokojuje. Já mám vysokou školu a náběh na slušnou kariéru, ale to mi nedává naprosto žádný pocit nadřazenosti a chutě porážet všechny kolem a stoupat výš a výš a výš, abych "to" dotáhla do nebes. Upřímně je mi ta představa spíš odporná. A nechci se obklopovat lidmi, kterým zrovna o tohle jde. Naštěstí věřím (a i vidím), že spousta lidí začíná přemýšlet. Že se mění a začíná chápat, o co vlastně v životě jde, a jaký je jejich úkol. Že mají věřit hlavně sami sobě. Život se nikdy nezastaví, ať už s námi nebo bez nás. A pokud nechceme chránit dědictví předků a předáme ho našim dětem v zuboženém stavu, tak se s tím Život vypořádá. Bez nás. A moc lidí si neuvědomuje, že naše generace může být úplně klidně tou poslední generací lidí za éru naší planety.

Prostě, dělejme věci s chutí. Dělejme je, protože nás těší a máme upřímný pocit, že to takhle má být. Můžeme být astrounauti, sportovci, vědci, cestovatelé, a přitom krásné, neegoistické lidské bytosti. Můžeme toho ohromnou spoustu. A je báječný pocit si to uvědomit.... alespoň pro mě.

(Jo, shrňme si to tak, že mám zas filozofickou náladu. A víte co? Je mi dobře. That matters.)


Tak zas někdy, přátelé.
P.

Kterak se Panda vrhla do akvaristiky

9. july 2016 at 14:34 | Panda aneb M_Y |  ...a ostatní ptákoviny
Jak jistě víte, jsem stvoření, co si povětšinou mnohem více rozumí se zvířaty, než lidmi. A jestli to nevíte, víte to teď. Vždycky jsem měla radost, když doma bylo něco chlupatého, ať už to byla naše báječná fenka, nějaký ten křeček nebo papoušek (opeřený, samozřejmě). Bavilo mě "tunit" jim domečky, aby se měli fakt dobře, a pak je pozorovat. Papouškům se bohužel nedařilo (nejspíš kvůli psím mikrobům, nebo byli přešlechtění, nebo prostě zverimex), křečci džungerští byli tříletí krásní držáci, a potkan mě naučil, že zverimex už nikdy, a hlavně, že bez odborných článků a rad zkušených chovatelů ani ránu. Ušetřila bych sobě luxusní kousnutí a potkanici dva měsíce života v pro ní mizerných podmínkách.

Takže rada číslo jedna pro chov jakéhokoliv domácího zvířete: Informujte se, a informujte se kvalitně. Nevěřte prodavačům v pet centrech, ale najděte si knihy, články, diskusní fóra a rady zkušených chovatelů. Předejdete mnoha problémům a zajistíte zviřátku i sobě bezproblémový domov.

Když teď teda tak mluvím o chlupatých věcech, proč najednou ryby? Nikdy jsem k nim neměla nijak zváštní vztah a nepřišlo mi atraktivní mít doma něco, co nemůžu pomazlit.
Jenže.
Kamarád, který je fitness trenér a ke kterému občas chodím, je do ryb blázen. Nejen, že má rád rybaření jako takové, ale má akvária. A to tak, že hodně. V práci (co si pamatuju) tak pět, doma nevím. A ohromně o tom umí vykládat. A když si člověk týden co týden navykl chodit mu do kanclu, a před placením si místo fronty lidí sednout do křesla před akvárko - přičemž si postupně vyslechnete všechno možné o chovu, o rostlinách, o údržbě, problémech, tomohle, tamtom - je strašně snadné se zamilovat. Já se zamilovala. Mít doma kousek takového živého biotopu je prostě nádhera. A protože je v plánu do budoucna pes, křeččice odešla v úctyhodných skoro třech letech a jiného chlupáře jsem nechtěla, rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Přesněji, do nano akvária.