Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

May 2016

Meditace? Možná...

11. may 2016 at 21:03 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Zavři oči a věř.
Když jsem tato slova přečetla prvně, zastavila jsem se. Můj mozek přestal vysílat a přijímat myšlenky a uklidnil se. Když jsem to přečetla podruhé, vybavil se mi pocit něčeho teplého a přátelského, klidného. Jako když člověk sedí na měkounkém polštářku v příjemně potemnělé místnosti, a přímo před ním na zemi hoří malá žlutá svíčka. Ta představa je dost vizuálně barevná a určitá, a jak v duchu, tak navenek se usmívám.

Za život ke mě přišly zatím dvě zprávy (teda dvě, co jsem si opravdu uvědomovala), které měly původ v nějakém zvláštním místě buďto ve mně, kam běžně nevidím, nebo v okolní energii. První přišla v okamžiku takového veselí a nadšení a úžasu, ve zvláštní hyperaktivitě a užívání si situace (a mě stačí k užívání hrozně málo); bylo to v Mayském městě v Mexiku, kam lidi/turisti ani moc nejezdí. V celém tom úžasu mě najenou prostoupila myšlenka, že proto jsme tady. Abychom to uměli ocenit a užít si to. Krásu obrovských pralesních stromů, bujnou zeleň, a majestátní stavby zdobící přírodu jako drahý šperk na milenčině hrudi. Máme z toho zážitek, obdivujeme to, a o tom to je. Chceme to chránit. Chceme, aby i ostatní stáli v úžasu. Byl to nádherný pocit.
Druhá zpráva přišla v opačné situaci. Byla jsem skleslá, naštavná, a připadalo mi, že se lidi opravdu nepoučí. Že budou věřit zprávám v televizi a tomu, co říkají druzí, než by naslouchali sami sobě. Že svět prostě zničí a že s tím nemůžu nic udělat. Nebo že jsem neudělala dost. Šla sem po ulici a byla z toho všeho v totální depce, zkroucená jak paragraf s rameny ohlými vší tou tíhou k zemi - a najednou jsem se zastavila. Neřeš, co není tvým problémem, znělo mi v hlavě. Není to tvoje starost. Neřeš, co nemůžeš vyřešit. Zní to možná povrchně - jako když zahodíte petflašku do řeky a řikáte si no co, jedna petflaška nic neudělá. A už nechápete, že jste jeden v těch statisících a miliónech, díky kterým je znečištění Země takové, jaké je. Ne, takhle jsem to vůbec necítila. Bylo to spíš, jako by mi někdo říkal, že není mým posláním řešit lidi a jejich činy. To mají na starosti jiní, a mě ani světu přemítání v tomto duchu nijak nepomůže. A najednou jsem se po několika dnech zahrabání v tomhle blátě cítila volně. Klidně. Všechny ty myšlenky a obavy zmizely jako mávnutím proutku, a já nechápala, jak je to možné. Prostě přišel Klid.

Různí lidé na různých místech, více nebo méně spjatí s řekněme třeba duchovnějším, nebo ne striktně rozumovým pojetím světa, mi řekli různé věci. Že mám v sobě oheň, který bude stále růst a nic ho neuhasí. Že jsem už vykonala mnoho a teď jsem tu, abych si užívala. Upřímně musím říct, že se ráda dozvídám, jak na jiné lidi působím. Ne z důvodu, že mi to nějak honí ego, ale jsem prostě zvědavá. Samozřejmě od určitých lidí slyším i negativa, nicméně obojí se snažím brát neutrálně, neosobně. Pomáhá mi to ve zkoumání sama sebe. A to zkoumání je právě ono zavřít oči a věřit. Věřit sobě, že všechna ta moudrost už ve mě je, a že se s ní dokážu spojit.
Zklidni svůj dech, zavři oči a věř.
Ach.
Není to nádherné?

(https://synergyserbia.files.wordpress.com/2015/01/inner_peace_by_mistytang-d3l85ih.jpg)

P.