Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Snad blázen jen...

5. march 2016 at 20:47 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Někdy mívám takovou zvláštní náladu, kdy si povídám pro sebe. Vlastně je to docela vzácný jev. A ne, není to nic jako spřádání plánů na ovládnutí světa nebo vymýšlení příběhů před spaním, nebo hlubokomyslný rozhovor o smysluplnosti vesmíru, které probíhá jen v hlavě, "potichu". Tohle je regulérní povídání si nahlas. Přijde mi, že je to takový zvláštní stav hyperaktivity.
Nevím, co to vlastně spustilo. Přišla jsem ze školy (ano, v SOBOTU) ze dvou předmětů a cvičení, udělala si pozdní oběd a jala se relaxačně lustrovat hlubiny internetu při mrkání očkem po televizi s Harry Potterem a oběma jeho posledními díly. Dozvěděla sem se pár nových věcí (některé jsem ani vědět nechtěla), našla věci, na které už jsem zapomněla, obnovila hesla na stránkách, kde jsem nebyla aspoň pět let a zjistila, že můj účet na devíku není úplně k zahození. Do toho jsem napsala pár komentářů a zpráv, naprosto se podivila, že se asi předešlý článek zjevil v blogu dne nebo cojávím kde (a štve mě, že to teď už nezjistím), a šla si dělat kuskus. A pití. Čaj. A nějakej šumící vitamín. A zapla jsem myčku a tak podobně. A začla sem u toho mluvit.
Co mě děsí, že třeba i infantilně. Naprosto nelogicky. Uhozeně. A s prospěvováním.
Abystě věděli, já totiž takhle sama tak často nebývám. Ve škole, při cvičení jo - to je povídání nahlas spíš o klení, nebo eventuálně o takovém tom "jóó, jasně, prostě TEĎ ti to nejde, ale to PUDE, protože prostě zatraceně to tu cvičím jako IDIOT, takže JO", nebo "děvče, prostě nemáš svůj den, nemáš, tak to nehroď, jdi domů, udělej si krupicovou kaši. Bude to dobrý. To se stává. Proč já doprdele na ten nástroj hraju." Chápete.
Ale seriózně, klepat na talířem přikrytou misku kuskusu a ptát se "tak už budeš?" Nebo se rozhlížet po pokoji a ptát se vzduchu "tak, co budu dělat?" Načež si vzpomenu na Mika Myerse a Love guru, a zvolám "budu ZPÍVAT!", a opravdu zpívat začnu. Třeba něco ze Sestry v akci nebo tak. U vaření vody na čaj hlasitě skanduju a povzbuzuju, a zařvu BINGO, když to konečně klapne jakože hotovo. A završím to tím, že jdu na záchod a povídám si se zrcadlem.
Tak někdy opravdu pochybuju o své příčetnosti.
Máte to taky...?
Hm...

P.
 

1 person judged this article.

Comments

1 hervissa hervissa | 6. march 2016 at 22:17 | React

Povídání si sama se sebou je někdy docela zajímavý. Někdy s hrůzou zjišťuju, že nahlas odpovídám na předchozí dlouhou konverzaci v hlavě, jako *ticho ticho ticho "No tak to by teda nešlo." ticho ticho* . A o zpívání radši ani nebudu začínat...pobrukování je v pohodě, žejo, to většina společnosti nijak neřeší, ale občas mi spolusedící hází mírně zmatený pohledy, když si uprostřed přestávky začnu polohlasem prozpěvovat...kór když je to něco fandomovýho. Eheheheh. No a v zrcadle trvale přebývá má více sarkastická a sebevědomá osobnost, která neváhá kritizovat mé zážitky z toho dne. Ehm. To bylo delší, než jsem plánovala. Heh. Hezký týden přeji ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement