Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Pojďme si pokecat na téma.

21. march 2016 at 12:37 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Víte, jak jedna chytrá kniha nebo učení říká, že temnota stvořila světlo aby sama sebe poznala? Je to krásná představa toho, jak funguje jednota. Máte vedle sebe něco, co se zdá být naprosto odlišné, ale přitom to má společné jádro. Přijde mi, že dávní moudří lidé tisíce let zpátky to věděli a brali v potaz podstatně víc, než lidé dneska.
Tak jako tak, tímhle pojem temnota ve světle dostává řešení, i když se to někomu může zdát poněkud abstraktní. Přiznávám ale, že ve mě to evokovalo hlavně něco trochu jiného (ve stejném stylu zlé v dobrém), z čehož bych se chtěla trochu vypsat.




O co že mi jde? O učení. O učení jako o pedagogikou činnost, která slouží ke vzdělávání lidské bytosti.
Není nijak překvapující, že o tom přemýšlím - sama jsem a budu učitelkou, a navíc mám teďka možnost srovnání dvou systémů ve dvou odlišných zemích. A ten rozdíl prostě bije mezi oči.

Když se zaměřím na jednu konkrétní věc, a to na přístup učitelů k žákům (a naopak), po zkušenostech z Finska pláču. Až tady mi totiž plně došlo, co přesně mi na mé škole a na výškách obecně v Čechách vadí - že jsou studenti jen líné vši, co chtějí všechno zadarmo a tudíž jsou jen psím hovínkem na učitelově botě. Honem se ho zbavme, ať máme proboha konečně klid a zaplacený sociální zdravotní. Nidko po nás přece nemůže chtít, abychom se s touhle mládeží nějak mořili. Navíc musíme psát výkazy a papíry a tohle a tamto - kdo by měl čas na učení?!
Bohužel mohu na prstech jedné ruky spočítat, koho z profesorů na mé domovské škole opravdu bavilo učit a chtěl něco předat a motivovat. To číslo je jedna. Ostatní si prostě odbyli svou šichtu, zbytečně se nenamáhali s individuálním přístupem, rušili hodiny a celá filozofie prostě byla "udělej to jak chceš, já tě pak akorát zkontroluju a seřvu podle toho, jak špatně si to udělal." Nějaká reálná motivace? Zájem? Výjimečně. Studenti sami spíš řeší práci a chodit do školy je otravuje (polovina z nich tak jako tak prakticky na přednášky nechodí), chtějí hlavně urvat ten tolik důležitý papír s titulem a zmizet. Co dělají, dělají po svém a maximálně akorát těží z nějakých užitečných kontaktů, které jim škola mohla (možná) přinést.
Bez obalu, takhle jsem se cítila i já. Vlastně jsem nevěděla, proč tu školu dělám, když mi přináší jen naprosté minimum a většinu času je to o dohadování, hledání termínů, zjišťování a handrkování.
A jak se cítím ve Finsku?
Bože.
Student je rovnocenným partnerem učitele. (Jop.) Učitel využívá své znalosti k tomu, aby podpořil studenta a pomohl mu v dosažení jeho cílů. Ukazuje mu možné cesty a pozitivně (nikoliv negativně) ho motivuje. Studenta potom učení baví, chodí na přednášky a individuální lekce, rád prezentuje svou práci (protože i kolektiv se upřímně zajímá) a vůbec je vychováván v normální, rozumnou a přiměřeně sebevědomou lidskou bytost. Jasně, pitomci se najdou všude. Navíc každý může mít blbej den, ale v zásadě prostě všechno funguje. Filozofie je - dělej to s radostí, protože když se budeš nutit a "muset", bude ti to žrát akorát víc času a nervů. Uč se protože chceš a s chutí, a dojdeš kam potřebuješ.
Třeba dneska jsem měla hodinu zpěvu. Nemám zlato v hrdle a musím pracovat, aby ze mě vyšel nějaký schopný zvuk, ale učím se rychle a snažím se chápat, co se po mě chce. Kladu dotazy. Jsem i tázána (jak se cítím, jestli jsem poznala tohle, tamto..), prostě vedeme dialog. A profesorka dokáže pochválit, vyzdvihnout přednosti, zcela přirozeně motivovat ke cvičení a ještě mít očividně z toho všeho radost! Jak vzácné je tohle doma!

Abyste si nemysleli, že tu plkám nad rozlitým mlíkem, ano, znám skvělé učitele i v Čechách. Jsou to ale jenom individuality, ne kolektiv, učitelský sbor jako celek. Mezi těmito lidmi totiž často panuje dusno, rivalita a pomluvy. Upřednostňování něčích zájmů. Nebo okázalý nezájem, jak chcete. Je to zatracená politika a vidím to na sobě a na mých známých přes hudební střední a vysoké školy až po medicíny, různé obory Karlovky apod. To ve Finsku (soudě dle studentů i profesorů, se kterými jsem se o tom bavila) neexistuje. Mají tu své trable, ale ne v tomhle základním principu.

Co je na tom k smíchu? To, že indiviuální přístup, pozitivní motivaci (a spousu dalších prázných keců) nejspíš na pajdáku budete muset přečíst - ale v reálu to prostě nefunguje. A neberte to ode mě jako odsuzování, ale jako pouhopouhý můj názor. My češi jsme totiž hrozně ochotní brát si něco hned osobně a bít se za to. (A dělala jsem to i já, a nevyplatilo se mi to ani jednou.) Takže máme osnovy a knihy, dobré pedagogické knihy, které končí zapomenuty v hlubinách naší mysli, když vyplňujeme papíry, výkazy a třídnice, píšeme zápisy ze schůzek a čekáme týden co týden, až nám zase přijde do hodiny ten jeden konkrétní nevychovanej zmetek, na kterýho si preventivně bereme ibalgin.

Výuka dětí zdaleka není jen předat jim představu o sociálním chování a nacpat jim do hlavy vědomosti. Je to o tom jim dát najevo, že jsou to svobodné bytosti, které se mohou dobře (i špatně) rozhodovat, a že nám mohou věřit a nechat si poradit. A v prvním případě je tohle na rodičích, kteří musí vědět, že to bude prostě trochu makačka, a že je to nadruhou stranu může ohromně obohatit. Vždyť věci se nedají vždycky vyřešit prostým nesmíš, proto a zmlkni. Když to takhle půjde přes domov, školky, školy a unverzity - to pak máme mít nějakou šanci?

P.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Fredy Fredy | Web | 21. march 2016 at 13:29 | React

zajímavý, dobře se mi to četlo :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement