Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

March 2016

Radosti a strasti chabozrakých

28. march 2016 at 18:45 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Dneska bych vám chtěla zase jednou trošku povykládat o mém životě. Proč? Protože mi téma týdne (slepota) připomnělo jednu věc, a tou je (kupodivu) vlastní zrak a radosti a strasti s ním spojené.
(Takže ne, dneska to nebude inspirativní/sluníčkově buddhistický/ironicky spekulující článek. Hurá!)


Pojďme si pokecat na téma.

21. march 2016 at 12:37 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Víte, jak jedna chytrá kniha nebo učení říká, že temnota stvořila světlo aby sama sebe poznala? Je to krásná představa toho, jak funguje jednota. Máte vedle sebe něco, co se zdá být naprosto odlišné, ale přitom to má společné jádro. Přijde mi, že dávní moudří lidé tisíce let zpátky to věděli a brali v potaz podstatně víc, než lidé dneska.
Tak jako tak, tímhle pojem temnota ve světle dostává řešení, i když se to někomu může zdát poněkud abstraktní. Přiznávám ale, že ve mě to evokovalo hlavně něco trochu jiného (ve stejném stylu zlé v dobrém), z čehož bych se chtěla trochu vypsat.



... a třeba se konečně zadaří.

14. march 2016 at 13:47 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Třeba. Ono totiž když něco děláte, a pak to neděláte, a pak to zkusíte dělat znova, tak se může stát, že po těch pár letech to prostě nepůjde. Zklamání je zklamání, ale není to moc překvapující. Některé věci nám prostě vyjdou z ruky.
Třeba kreslení.
*crying*
Jojo. Můj devík na tom nebyl špatně, zlešovala sem se a byla sem schopná si na A3 nakreslit obrázek a pověsit nad postel. Dokonce i anatomie se mi začínala pomalu a jistě dostávat pod kůži, ale pak člověk jednou nemá čas, a pak mu to nejde, a pak zas nemá čas... a je z toho pět let. Uh. A pláče nad rozlitým mlíkem prtože jediné, co mu v ruce zůstalo, jsou random manga xichty a oči.
(Oko.)
(Pravé, hlavně.)
A teď je tu Princ. Ano, moje milovaná povídka, která je na výrobní cestě do knižní podoby a do které chci fanarty. Jeden mám, další jsou slíbené a trpělivě čekám. Ale strašně moc sem chtěla něco nakreslit sama, jen to prostě nešlo. Jedno kolikrát sem si pak sedla k papíru, bylo to k ničemu. Až dnes, dnes.....
Vlastně ani nevím, co mě to popadlo. Rozhodně sem nezačala s vědomím "to dáš, kámo" nebo s tím, že to bude zrovna Severus s hůlkou a knihou a v hábitu a tak. Ne, začalo to jako random xicht. Asi to pokračovalo jako s psaním - nikdy přesně nevím, co bude dál, protože ten příběh nějak ožije sám od sebe..
Každopádně, není to veledílo. Ale když to nějak šikovně vybarvím (nebo mi to někdo šikovně vybarví v počítači), dám to tam. Su na sebe hrdá.
A vy, pozemšťané, kteří báječně píšete a kreslíte či jinak tvoříte, nepřestávejte. Stojí to za tu radost, kterou máte vy i vaši čtenáři a obdivovatelé.
(S)mějte se!
P.


A Very Potter Musical aneb SO F*KIN AWESOME!

9. march 2016 at 15:15 | Panda aneb M_Y |  ...a ostatní ptákoviny
Já - nemám slov.
Právě sem si prošla noční migrénou a dokonce i zvracením, přičemž opravdu nevím, jestli mě bolela hlava kvůli tomu že nebyl naladěnej žaludek, nebo se mi rozladil žaludek kvůli hlavě. Nestalo se mi to už od nějakých 13 let a nebylo vůbec hezký si to zopakovat, ale stalo se. Možná ale i díky tomu jsem díky dnešní indispozici shlédla sérii videí, které jsou prostě boží a úžasné a asi milionkrát lepší, než pvní část sedmého Potterovského filmu - představuji vám The Very Potter Musical!!


Není to jediné, co spolupráce těhle konkrétních lidí, herců a pisálků přinesla - je ještě AVPM Sequel a Senior year, které mám na listině a kouknu na ně co nejdřív. Ale tohle, tenle skvost, co pár lidí vymyslelo a nazkoušelo a předvedlo a nahrálo, to je prostě ----- uááá. Komedie života. Komedie na život Harryho Pottera. Dokonalost. Aspoň pro mou dušičku určitě. Nejlepší "parodie" jakou jsem kdy viděla.
Díky, díky, díky a zdravím na Pigfart. (P.S. - ta slečna, co hrála Malfoye, byla nepřekonatelná.)

Ale jak je vidět, nejvíc mě na celým muzikálu uchvátil práce Quirrelmort (což je něco, co by mě v životě předtím fakt nenapadlo), takže tady máte malou ochutnávku.

Žijte vesele!


Snad blázen jen...

5. march 2016 at 20:47 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Někdy mívám takovou zvláštní náladu, kdy si povídám pro sebe. Vlastně je to docela vzácný jev. A ne, není to nic jako spřádání plánů na ovládnutí světa nebo vymýšlení příběhů před spaním, nebo hlubokomyslný rozhovor o smysluplnosti vesmíru, které probíhá jen v hlavě, "potichu". Tohle je regulérní povídání si nahlas. Přijde mi, že je to takový zvláštní stav hyperaktivity.
Nevím, co to vlastně spustilo. Přišla jsem ze školy (ano, v SOBOTU) ze dvou předmětů a cvičení, udělala si pozdní oběd a jala se relaxačně lustrovat hlubiny internetu při mrkání očkem po televizi s Harry Potterem a oběma jeho posledními díly. Dozvěděla sem se pár nových věcí (některé jsem ani vědět nechtěla), našla věci, na které už jsem zapomněla, obnovila hesla na stránkách, kde jsem nebyla aspoň pět let a zjistila, že můj účet na devíku není úplně k zahození. Do toho jsem napsala pár komentářů a zpráv, naprosto se podivila, že se asi předešlý článek zjevil v blogu dne nebo cojávím kde (a štve mě, že to teď už nezjistím), a šla si dělat kuskus. A pití. Čaj. A nějakej šumící vitamín. A zapla jsem myčku a tak podobně. A začla sem u toho mluvit.
Co mě děsí, že třeba i infantilně. Naprosto nelogicky. Uhozeně. A s prospěvováním.
Abystě věděli, já totiž takhle sama tak často nebývám. Ve škole, při cvičení jo - to je povídání nahlas spíš o klení, nebo eventuálně o takovém tom "jóó, jasně, prostě TEĎ ti to nejde, ale to PUDE, protože prostě zatraceně to tu cvičím jako IDIOT, takže JO", nebo "děvče, prostě nemáš svůj den, nemáš, tak to nehroď, jdi domů, udělej si krupicovou kaši. Bude to dobrý. To se stává. Proč já doprdele na ten nástroj hraju." Chápete.
Ale seriózně, klepat na talířem přikrytou misku kuskusu a ptát se "tak už budeš?" Nebo se rozhlížet po pokoji a ptát se vzduchu "tak, co budu dělat?" Načež si vzpomenu na Mika Myerse a Love guru, a zvolám "budu ZPÍVAT!", a opravdu zpívat začnu. Třeba něco ze Sestry v akci nebo tak. U vaření vody na čaj hlasitě skanduju a povzbuzuju, a zařvu BINGO, když to konečně klapne jakože hotovo. A završím to tím, že jdu na záchod a povídám si se zrcadlem.
Tak někdy opravdu pochybuju o své příčetnosti.
Máte to taky...?
Hm...

P.