Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

February 2016

Nejen místo, kde si v pohodlí dojdete na záchod.

10. february 2016 at 22:38 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Co vlastně dělá domov domovem?

Za ten půlrok ve Finsku zjišťuju, že mi vlastně nejde úplně snadno na tuhle otázku odpovědět. Původní název článku měl být - Místo, kde si pohodlně dojdete na záchod. Jenže, jak jsem si uvědomila, mě nedělá potíže vykonat lidskou potřebu kdekoliv, kde je dostatek toaletního papíru a čistoty. Že u toho můžu být nahá a pak hupsnout do vany je jedna věc, ale pokud jsem u rodičů, ve svém bytě nebo na návštěvě (kde je čisto, dost toaletního papíru a voňavé ručníky), nemám problém nikdy. V tomhle to teda nevězí.
Další věc - domov je tam, kde máme "své" lidi. Ohromně se mi tu stýská po mém drahém muži, a jsem na něj zvyklá a chci být s ním, i když zrovna člověk vykonává nějakou samostatnou činnost - oba dva si umíme dělat své a hrát na svém vlastním písečku, ale pořád jsme tu pro sebe. Když je tu se mnou, je mi skvěle - a když tu na Vánoce byli i moji rodiče, bylo to tu všechno opravdu cítit jako domov. Protože jsme tu byli všichni spolu, protože se vařila slovenská hribovka, a tak podobně - nebyl to ale domov pro naše, kteří tu sice měli dceru a zetě, ale neměli tu prostor, na který jsou zvyklý, postel, ze které by nebolely záda... prostě, své zázemí, které i já tu mám tak napůl, protože je byt pronajatý a sdílený se dvěma dalšími lidmi.
I já tu bojuju s tím, že kuchyň spolubydlící neuklízí aspoň k základní hranici hygienických norem, a že neustále musím já hlídat a dokupovat toaleťák, protože ostatním je to úplně jedno a zmohli by se akorát na pláč, až by zůstali s tvrdou ruličkou sedět na hajzlíku. Dělají tedy domov naše zvyky, naše pravidla?

Jako spousta jiných lidí taky ráda vozím "domů" suvenýry. Většinou jde o praktické věci, které používám, ale někdy to je zkrátka věc k vystavení - Aztécký kalendář, dřevěná socha, obsidián. Taky mám další věci, alba a obrázky, které mám ráda vystavené a zútulňují prostor. V tuhle chvíli je většina z nich v pronajatém bytě, ale spoustu "upomínek" mám i u rodičů, a ty věci nepostrádám. Když tam jsem, pokochám se jimi - když tam nejsem, mám vzpomínky. Ty nejdůležitější tak jako tak putují se mnou a jsou mnohem víc součástí pocitu "domova", než jejich čestné místo na poličce konkrétního domu.

A co země jako taková? Jsem zvyklá na české luhy a háje, na pole za barákem, na chladivé lesy, na kopce i roviny, i když kopce mám radši. Finsko je zelené, samý les a jezero (a tím samým lesem opravdu myslím téměř nepřetržitý pás stromů - když jsem přištávala první den pozdě odpoledne, vypadala země jako jeden dlouhý pruh šťavnaté louky). Kopce tu moc nemají, ale mají moře, které zbožňuji, a v kombinaci s těmi lesy je to nádhera. Příroda je tu kouzelná - ale stačí to?

Zjišťuji, že pro mě se domovem stává místo, na které jsem si prostě zvykla. A cítím to tak víc nebo míň v závislosti na náladě a na tom, co dělám a s kým jsem. Těším se do Čech na nějaké zavedené zvyky, na levnější živobytí a na to, že můžu mít k dispozici auto a trochu s ním pocestovat. Zároveň se ale těžko budu loučit s tímhle místem a lidmi, kteří mi tu prostě k srdci přirostli. A nehledě na jedno nebo druhé, je spoustu míst na Zemi které chci ještě navštívit a poznat, a možná se rozhodnout, na kterém z nich bych ráda zapustila kořeny - pokud nezůstanu otevřenou duší s neustálou tendencí k létání do dálných (i blízkých) krajů. Nakonec, mým domovem není jen rodný dům, město nebo stát - je to celá naše planeta. A věřím, že směs pachů a věcí a lidí, která v nás bude vyvolávat pocit bezpečí, nám může ukázat domov v mnoha různých podobách na mnoha různých místech - a tam se budeme cítit dobře, bude se nám dobře spát a budeme se radovat, že na tak báječném místě můžeme v tu chvíli žít.

P.