Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Cesta Prince: Nový začátek 6.

27. january 2016 at 23:10 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Přátelé, zde jest - šestá kapitola Nového Prince. Celkově tedy dvacátá kapitola.
Poslední.
Dílo jest dokonáno.

Ráda bych také udělala ještě něco, a tím je vytvoření knížky s tímto příběhem. Jen tak, pro radost a potěšení, že jsem zvládla něco napsat. Co k tomu ale potřebuje, je vaše pomoc. Velmi prahnu po beta readerovi, který bude ochoten se se mnou na dílko podívat a opravit a upravit, co moje oči už přehlédly. A také prahnu po fanartech a kresbách, které bych mohla k příběhu připojit. Sama tak zdatný kreslíř nejsem, a pokud by někdo chtěl přispět, budu strašně ráda. A co se knížečky samotné týče, pokud by někdo měl zájem (třeba autoři obrázků či beta), nechám toho natisknout víc a za náklad ráda nabídnu. Samozřejmě nejde o hodnotné dílo krásné literatury, jen o hmatatelný důkaz pro mě, jako příležitostného pisálka a milovníka Harryho Pottera a slashe.

Děkuji vám všem čtenářům za vaše povzbuzování a reakce.
Bez vás bych to nikdy nedopsala.
Povídka: Cesta Prince: Nový začátek 6.
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Varování: ó ano.




6.

Dva muži, kterým se před malou chvílí splašeně zrychlil dech, zírali v zatuchlé chodbě jeden na druhého. Obláček prachu, který se zdvihl s nárazem lodního kufru na podlahu pokrytou očividně velmi starým kobercem, se začal pozvolna usazovat, a v tichu bylo tlumeně slyšet šumění venkovního větru.
Harry pevně držel v ruce hůlku, byť již dávno na bývalého učitele lektvarů nemířil. Rty měl stažené do tenké linky; bál se, že kdyby ústa otevřel, zalapá po dechu, nebo minimálně vysloví nějakou strašlivou pitomost.
Třeba - na to, že máte být mrtvý, děláte dost velkej kravál.
Jeho mozek vůbec produkoval samé nesmyslné věci, a jeho tělo vřelo krví hnanou stále ještě zrychleně bušícím srdcem. Vědomí se ale nedokázalo rozhodnou, jestli cítí úlevu, vztek nebo lhostejnost, a volně poletující myšlenky se nakonec spojily v jednu jedinou vzpomínku z Chroptící chýše.
Ze všech mrtvých se musí vrátit zrovna on.
Překvapilo ho, že se jeho rty při tomto pomyšlení málem prohnuly do spokojeného úsměvu.
Severus Snape nedokázal udržet ostražitý, překvapený výraz. Každou vteřinou, kterou si uvědomoval, že Harry Potter skutečně stojí naproti němu, se skláněla i jeho ruka pevně svírající hůlku odevzdaně dolů a odrážela jeho vnitřní pohnutky. Jak předpokládal, už to nezvládl. Maska dokonalé přetvářky byla tatam. Mysl i tělo byly příliš vyčerpané za roky strávené v nitrobraně, v neodhalitelných lžích a klamu na to, aby dokázal bojovat, či snad jen dát najevo opovržlivost a nezájem. Už neměl před chlapcem, který zůstal naživu, žádné tajemství.
Vlastně… jen jediné.
Trocha hrdosti však ve vysokém černovlasém muži ještě zůstala; ta ho přiměla zhluboka se nadechnout a napřímit v ramenech.
"Zdá se, že jste našel dům mých rodičů. Gratuluji Pottere, vybral jste si vskutku zajímavou ruinu k navštívení během letních cest."
Harryho lehce zamrazilo v zádech. Snapeův hlas byl pevný, ale tichý, a nedokázal z něho mnoho vyčíst. Tentokrát ústa pootevřel, ale stále nevěděl, co má říct. Nakonec je zase zavřel, lehce si odfrkl a uhnul pohledem.
"Tak byste si toho měl vážit - stálo mě to návštěvu u mé drahé tety, abych věděl, kam se vydat." Snape povystrčil bradu. Pro některé osoby mu ještě opovržlivosti zbylo dost.
"Ach ano, sladká Petunie. Nu, pokrevním poutům, i těm nelichotivým, se bohužel občas nevyhneme. Vyvstává mi ovšem otázka, proč jste tento dům vůbec hledal," dodal poslední větu znatelně mírněji. Vzápětí tón hlasu ale opět zatvrdil.
"Jestli jste tu ale kvůli povinnostem bystrozora a máte-li mě odvést na ministerstvo, obávám se, že po dobrém nepůjdu."
Harrymu se překvapeně rozšířily oči.
"Ministerstvo obvykle nevyhledává lidi považované za mrtvé," řekl, a hlas se mu na konci lehce zachvěl. Začala na něj padat ohromná úleva. Cítil, jako by mu z žaludku cosi zmizelo, cosi, co ho tížilo už velmi dlouhou dobu, až si na to téměř zvykl. Zdvihala se v něm ovšem i nemalá vlna vzteku. Na sebe, i na něj.
"Cože jsi to říkala?"
"že Snape… On… Musel na tebe použít Obliviate." Harry ztuhl.
"Proč?" Hermiona k němu nešťastně vzhlížela.
"Ach Harry... Asi bys mi to v životě nevěřil, ale můžu zkusit - můžu tě zkusit nechat si vzpomenout. Znám formuli na prolomení paměťových kouzel. Jestli tě opravdu přiměl zapomenou touhle cestou…"
"Mám tomu tedy rozumět, že tu jste jen sám za sebe? A pokud ano - proč?" přerušil Snape tok jeho myšlenek.
"Protože jsem potřeboval vědět, jestli měl Draco Malfoy pravdu."
Snapeovi oči se lehce přivřely - jistě, jeho zmijozelský oblíbenec prozradil, co neměl. Harry sám zatím zjišťoval, že jeho sebeovládání doslova visí na vlásku. Potíž byla, že nevěděl, co chce udělat víc - proklít Snapea ke všem Merlinovým netopýrům, nebo ho obejmout. Upřímně doufal v to první. Nakonec rozhodil rukama a nechal je plácnout volně do nohou. Cítil se přitom, jako by mu bylo zase šestnáct, mnohem míň dospělý a překvapivě rozpustilý.
"Nepozvete mě třeba do obýváku? A můžeme pootevřít okna kvůli čerstvému vzduchu, když už jsme u toho."
Snape nakrčil nos a povzdechl si. Neurčitě škubl rukou, což si Harry vyložil jako pokyn k přesunu. Za chvíli už stáli namísto chodby v obývacím pokoji, který skrze pootevřená okna konečně ztrácel tu dusivou atmosféru. Sedět se však nechtělo ani jednomu.
"Divím se, že jste se nesnažil utéct. Neřekl bych, že mě vidíte rád," zahájil Harry znovu konverzaci.
"Stálo mě to dost sebeovládání, ale i tak bych si tím nepojistil, že mě nevyčenicháte někde jinde. To už raději vyřídím situaci tady a teď." Zelenooký hoch povytáhl obočí.
"Vyřídíte situaci. Bezva." Letmo se opřel o šedomodré čalouněné křeslo a snažil se klidně dýchat.
"Tak můžete začít třeba tím, proč jsem viděl, jak z vás vyprchal v Chroptící chýši život."
Snapeův pohled tentokráte neztvrdl, jen lehce sklonil hlavu. Po chvíli ticha si odevzdaně povzdechl.
"Opravdu jsem umíral. Když jsem vám předal ty vzpomínky, splnil jsem svůj úkol. Byl jsem připraven odejít, i jsem se tak cítil. Prázdný, mrtvý. Z nějakého důvodu jsem se ale po pár minutách ještě probral. Hůlku jsem stále měl, tak jsem zkusil přivolat protijed na Naginiho jed, který jsem měl přichystaný na hradě. Dokrvovací lektvar byl též v zásobě ošetřovny. A povedlo se. Platný jsem ale k ničemu nebyl - pořádně jsem se byl schopen hýbat, až když bylo po všem."
"Do Chýše jsem se ještě ten den vrátil. Chtěl jsem vyzvednou vaše tělo, ale nebylo tam." Snape překvapeně zamrkal.
"Vrátil jste se?"
"Ano. Zřejmě jsem vás těsně minul."
Černovlasý muž, stále vzpřímeně stojící v tmavém obýváku, se pomalu rozhlédl a zabloudil pohledem ke kufru v chodbě.
"Nechtěl jsem se vrátit. Vše vysvětlovat, obhajovat… Chtěl jsem jen klid." A nechtěl jsem narazit na zdroj všech mých problémů a mého pokušení. "Celou dobu jsem hledal místo, kde bych mohl v zapomnění nerušeně žít, a nyní jsem si jen přišel vyzvednout pár osobních věcí z tohoto domu. No, v tomto ohledu jste si návštěvu načasoval přesně."
Harry pomalu kývl hlavou.
Přemýšlel, co pro něj jeho slova znamenají. Propaloval toho člověka pohledem; nevypadal o moc jinak, než si ho pamatoval ze školy - stejný obyčejný černý hábit a úzký plášť. O půl hlavy vyšší než Harry. Na obličeji tytéž vrásky, tytéž tenké rty. Temné, chladné oči. Jen výraz byl jiný. Nebyl si jistý, jestli je to uvolněností, odevzdaností, nebo lhostejností.
"Dobrá. Ještě bych na vás měl jednu otázku."
Severus Snape pozdvihl hlavu, a Harry nyní poodstoupil od křesla a otočil se celým tělem k němu.
"Je učitelům v Bradavicích dovoleno užívat na studenty kouzlo zapomnění?!"
Přes Snapeovu tvář přelétl stín překvapení, pak vzdorovitě pootevřená ústa, a nakonec zděšení. Už tak bledá tvář dosáhla křídového odstínu.
Už žádná tajemství..?
"Jak - jak jste - "
"Jak? Náhodou. Mám dobré přátele. Takže, je to povolené?" Snape sebou trhl, jako by se chtěl k Harrymu vrhnout a vlepit mu pohlavek. Nakonec jen lehce křečovitě zavřel oči.
"Asi tak povolené, jako intimní styk se studenty."
Severus si přitiskl prsty lehce se třesoucí ruky ke spánku. Měl pocit, že je toho příliš. Vždy si zakládal na svém sebeovládání, a teď cítil, že se za chvíli zblázní. Musí pryč. Pryč z tohoto domu, pryč od starého života, pryč od něj.
Vyrostl. A nejvíc se změnil v očích, v pohledu. Já si peklo alespoň zasloužil; on ne.
"Omlouvám se ti, Harry. Za všechno, co jsem způsobil." Znovu zkusil apelovat na svou hrdost, tělo ho však již neposlouchalo; sotva zvládal stát vzpřímeně.
"Udělal jsem chybu a ublížil jsem ti. Ubližoval jsem ti celý život. Omlouvám se," šeptl, a sesunul se do pohovky, u které stál. Opřel loket levé ruky o opěradlo a dlaní zakryl obličej.
"Víc už udělat nemohu. Prosím… odejdi."
Poprvé, kam jen sahala Harryho paměť, viděl Severuse Snapea zlomeného. Předpokládal by, že z toho bude mít škodolibou radost - namísto toho ale pocítil jen lítost a bolest. Cosi uvnitř něj se zachvělo.
"Co jste chtěl vším tím říct?" vyhrkl náhle, a chytl se za bolavá žebra, která, jak si uvědomil, mu bolestivě pulzovala kvůli přílišnému pohybu. Snape se na něj otočil a sklopil oči, jako by se omlouval.
"Jen to, že tě chci stejně, jako jsem chtěl tvou matku," odpověděl nakonec.
"A-ale," zajíkl se Harry, "mou matku jste miloval."
"Ano."
"Takže -?"
"Ano."
Mýlil se; jednou už ho zlomeného viděl. Tehdy ale zcela nedůvěřoval vlastním smyslům, a ani on nebyl sám sebou. Severus Snape. Ten, bez kterého by celé snažení o svržení Pána zla bylo k ničemu.
Severus Snape.
Odejdi.
"Já ale nemám kam jít." Slova vyklouzla z jeho hrdla, aniž by věděl, že je chce vyslovit, a překvapil tím sám sebe. Měl ale pravdu. Netušil, kam se má vrátit, netušil, kde má domov. A co bylo podivnější, opravdu chtěl zůstat. Chtěl zůstat s ním i přes skutečnost, kterou si právě uvědomil.
Severus zdvihl hlavu a s překvapeně staženým obočím pohlédl na Harryho. Snažil se vyčíst z jeho výrazu, co přesně tím myslí. Harry jeho pohled zachytil a lehce zavrtěl hlavou.
"Nemyslím tím, že nemám dům. Nebo přátele. Jen… mám pocit, že nikam nepatřím. Že jsem poznamenaný. No, podle ostatních spíš jen patetický," uchechtl se. "A pokud jde o ten… intimní styk se studenty, jak jste říkal - nebránil jsem se, ne?"
Harry ve chvíli, kdy vyslovil poslední větu, trochu zrudl. Sám sebe v duchu profackoval; neměl přeci žádný důvod rudnout. V zápětí ho napadlo, že to byl vlastně jeho jediný milostný zážitek v životě, a honem zaplašil další vzpomínky deroucí se z jeho mysli.
"A co se týče toho ostatního, dělal jste, co jste musel. Odpustil jsem vám už dávno," dodal kvapně. Bravo, Harry. Chlapec, který zůstal naživu a obávaný bystrozor, rdící se před obávaným učitelem lektvarů. Zasmušile vydechl a odvrátil se od Snapea, který ho teď se s lehce šokovaným výrazem pozoroval.
Severusovo nitro hořelo. Cítil nesmírnou úlevu, který přišla s posledními slovy jeho bývalého studenta, a zároveň známý ledový dotyk úzkosti. Nevěděl, co může čekat, nevěděl, co má dělat; prostě jen dál seděl a vyčkával. Nebránil jsem se?!
Harry se však ke slovu už neměl. Snažil se zachovat chladnou hlavu, ale vůbec se mu to nedařilo. Všechen vztek byl tatam; možná za to mohl fakt, že Severuse Snapea víc jak rok neviděl, a stihl si tak za tu dobu plně uvědomit, jak velká a náročná jeho role byla. Proč ale cítí smutek nad tím, že by měl prostě odejít… Nikdy se pořádně nezamýšlel nad tím, proč chce Snapea najít. Věděl jen, že musí zjistit, zda je naživu - a to zjistil již před nějakou dobou. Mohl mu nabídnout přátelskou ruku a pomoc, a s klidným srdcem odejít, ale neudělal to. Místo toho tu blekotá, neschopen opustit zatuchlý dům a společnost toho muže. Co vlastně čekal? Posměšky, urážky? Dočkal se, ať to bylo jakkoliv nepravděpodobné, prakticky upřímného rozhovoru, a přesto chtěl víc. Jenže víc čeho?
Přešel k oknu, kterým dovnitř vnikal otevřenou škvírou čerstvý vzduch, a opřel se o parapet. Sklo bylo tak zažloutlé a špinavé, že z venkovního světa viděl pouze nejasné obrysy, na tom mu ale pramálo záleželo. Otázky však až téměř otravně bušily do jeho lebky. Proč byl celou tu dobu tak posedlý hledáním? Chtěl snad najít jen žijícího vrstevníka jeho rodičů, Siriuse, Remuse,..? Chtěl slyšet z jeho úst omluvu? Chtěl mu ukázat, že to zvládl, že i přes všechny překážky dokázal zvítězit? Nebo toužil po společnosti člověka, který možná dokáže pochopit, čím vším si Harry prošel, a nebude ho nabádat k normálnímu životu, protože některé věci už zkrátka nejdou vzít zpátky?
Nebo chtěl vědět, zda k němu stále cítí to, co před třemi lety?
Z myšlenek ho vytrhlo zavrzání podlahy těsně za ním. S bolestně sevřeným hrdlem se otočil. Severus stál metr za ním, obličej nyní podivně bezvýrazný. Harry už lapal po dechu, hledající slova, která by mohl říct, černovlasý muž ho ale předběhl.
"Strašně jsem se bál."
Harrymu málem poklesla čelist. Doslova visel očima na tenké lince rtů v očekávání dalších vět.
"Myslel jsem si, že ti ty vzpomínky nezvládnu dát. Že bude všechno ztracené a ty zemřeš. Byla obrovská náhoda, že se tak nestalo."
Ke svému obrovskému překvapení se Harry pousmál.
"Jenže se to opravdu nestalo. Přežil jsem. A vy taky. Je po všem."
Snape lehce kývl hlavou.
"Některé věci ale nikdy nezmizí. Strach v nočních můrách, vzpomínky. City." Harry sotva zachytil poslední slovo, které bylo proneseno tak tiše, že jej málem přehlušil vánek šumící přes pootevřené okno. Sevření v jeho hrudi o něco zesílilo.
"Vážně bys měl odejít, Harry."
A zelenooký mladík si konečně uvědomil, proč přišel.
Jako přilepený stál a upřeně pozoroval jeden knoflík na mužově plášti. Poznání, které ho před okamžikem zasáhlo, přijal s klidem. Konečně si přestal připadat jako dítě, byť se ve společnosti o více jak dvacet let staršího učitele nemohl cítit nikterak vyspěle - věkový rozdíl ho však netrápil.
Když viděl, jak se Snape pomalu natáčí k odchodu, po krátkém zaváhání přeci jen promluvil.
"Sn… - Severusi?"
Severus Snape se téměř s trhnutím zastavil v pohybu. Chvíli musel přijímat fakt, že ho mladík oslovil jeho křestním jménem.
"Ano?"
"Ještě jednu věc bych si rád ujasnil, pokud mi pomůžeš."
Tytéž vrásky, tytéž tenké rty. Štíhlá postava, hubené, ale silné paže. To všechno si pamatoval více než dobře. Zhluboka se nadechl.
"Chtěl bych, abys mě políbil."
Černovlasému muži se překvapeně rozšířily oči.
Chtěl bych, abys mě políbil.
Tentokrát Harrymu ruměnec nenaskočil, přestože se mu opět zrychlil tep. Rozhodl se ale, že musí vědět, zda něco ucítí. Zda omámení matoucím lektvarem způsobilo onu rozkoš, která zmizí se střízlivými smysly. Všechny důvody, proč chtěl Severuse najít, byly správné. Chyběl jen tento poslední. To, že si konečně povolil toto připustit, považoval za jakési osobní doznání. Nestyděl se. Bylo to něco tak nepředpokládaného, že před pouhou hodinou by to zavrhl jako naprostou pitomost. A nakonec - čelit polibku není zdaleka tak hrozné jako čelit Pánovi zla. Nebo forografům Denního věštce.
Severus hledal v zelených očích sebemenší známku ironie nebo čehokoliv jiného, něčeho, co by popřelo jeho prosbu. Harry však stál, vpíjel se mu pohledem do očí, a trpělivě čekal. Nakonec, jako by mu to snad chtěl ulehčit, oči zavřel.
Snad proti jeho vůli pravá ruka pomalu opustila bezpečí pláště a letmo chytila palcem a ukazováčkem Harryho bradu; Severus ucítil jeho nedávno oholenou tvář. Čím dál více si uvědomoval, že Harry už není jeho studentem, a už vůbec to není dítě potřebující jeho pomoc. Mladík sebou při doteku neznatelně škubnul a ústa se mu při tom maličko pootevřela. To Severusovi sebralo veškeré pochyby, a ovládnut niternou touhou se chlapce dotknout, kterou potlačoval už od jejich setkání, přitiskl své rty na jeho.
A bylo to… úžasné.
V Harryho hrudi se začalo vzdouvat ono téměř zapomenuté, přívětivé teplo. Doslova hltal každý pohyb tenkých, horkých rtů, a když bylo Severusovi jasné, že se Harry od něj ani v nejmenším neodtahuje, přitáhl si mladíka pažemi blíž k sobě. Harry při tomto pohybu téměř zavrněl, jak mu objetí a následné pohlazení po zádech mu vyslalo do celého těla mravenčení. Zapomněl, kde je, zapomněl, že jsou v zaprášené, mnoho let nepoužívané místnosti, a nechal mezi nimi prohlubovat polibky, které nyní vášnivě zkoumaly každičký kousek rtů toho druhého.
Severus jen těžko ovládal svou probuzenou touhu. Vědomí, že všechny vážné důsledky tohoto jednání už jsou dávno v minulosti spolu s tím, že to Harry byl ten, kdo o polibek poprosil, v něm zažehlo plamen, který už nespaloval jeho vnitřnosti, ale který vysílal novou krev do žil a poprvé po velmi dlouhé době v něm probouzel naději.
Oba dva muži se napůl nevědomky přesunuli na pohovku, aniž by se od sebe byť na centimetr vzdálili. Ani jeden z nich si nevšiml dalšího obláčku prachu, který se zdvihl, když Severus zprudka dosedl na proděravěné čalonění a přitáhl si Harryho na klín, ani pronikavého zavrzání. Po chvíli Severus přesul polibky na mladíkův krk, a zhluboka nasál vůni jeho kůže u klíční kosti. Harry zaryl nehty do jeho zad, když ucítil na hrudi prudký závan horkého vzduchu, a z úst mu téměř uniklo zaúpění. Cítil se svázaný Severusovými pažemi, a zároveň svobodný, po dlouhé době úžasně uvolněný, a až neuvěřitelně vzrušený, jako by celou tu dobu jen čekal na to, až ho tyto pevné ruce znovu sevřou. Dovolil muži, aby zajel rukou pod jeho oblečení a polaskal ho na holé kůži, a sám udělal to samé potom, co se mu podařilo stáhnout z ramen jeho plášť. Zanedlouho podlaha hostila podstatnou část svršků obou kouzelníků propletených na pohovce v klubko, kdy málem nebylo možné poznat, kde jedno tělo začíná a druhé končí.

***

Harry zavrtal jednu ruku do černých, po ramena dlouhých vlasů, a druhou pevně omotal kolem mužovy hrudi. A tak se oba zastavili, užívajíc si tělesné teplo a pevnost objetí jejich protějšku.
Netušil, jak dlouho už takhle leží (nebo napůl sedí?), ale rozhodně to nechtěl ukončit. Jakkoliv mu přišlo nepatřičné, s kým a co právě teď dělal, nemohl popřít ten spokojený pocit, který se rozléval v celém jeho nitru. Tentokrát žádné mazání vzpomínek, žádné kejkle, lektvary a plyny. A i předtím, kdy byl omámen matoucím kouzlem, to bylo skutečné.
Jaký to nečekaný vývoj událostí.
Najednou si učitel lektvarů odkašlal. Napůl vnímající Harry sebou lehce škubl a lehce zbystřil smysly.
"Takže…" začal Severus lehce jízlivým tónem, ale s jiskřičkami v očích, "už sis to ujasnil?" Harry se rozesmál.
"Myslím, že jo." Muž zavrtěl hlavou.
"Nevěřím."
"Já taky ne," přiznal se Harry. "Kde máš hůlku? Někam bych ji schoval, alespoň na pár dní."
"Zapomeň, Pottere."
"Takže… co teď?"
Severus zamručel a utkvěl pohledem na prachu poletujícím v místnosti.
"Hm… možná bych ti mohl ukázat to místo, co jsem našel. Dokonce bych ti dovolil chvíli zůstat, než přestaneš být patetický."
"To zní fér."
Harry klouzal pohledem po obýváku. Na chvíli se mu zrak zastavil na prastaré, červotoči prolezlé knihovně, a znovu vyprskl smíchy. Severus pozdvihl obočí.
"Děje se něco?"
"Ne! Ne, jen že - Chlapec, který zůstal naživu, nakonec skončil v náručí obávaného Prince Dvojí krve. No, já si aspoň to označení nevybral sám." V zápětí sebou škubl, jak ho něčí dlouhé prsty štíply pod žebry.
"Zapomněl jsi na Vyvoleného. A jinak myslím, že pro Prince je to uspokojivé zakončení jeho cesty. Opovaž se posmívat matčinu jménu."
"No jo."
Ani jednomu se stále nechtělo opustit objetí, a tak dál mlčky polehávali v obýváku, který tmavl se zapadajícím sluncem. V přítmí se ani nezdál tak nepřátelsky neútulný a zašlý.
Konečně něco bylo tak, jak má být.

***

"Mimochodem, Severusi? Ron a Hermiona se budou v prosinci brát. Budeš mi na svatbě dělat garde?"
"…Pottere!!"




KONEC
 

6 people judged this article.

Comments

1 weras weras | 28. january 2016 at 10:16 | React

Myslím,že poslední kapitolu napsalas tak jemně,že upozornění ani nepotřebovala.Moc se mi líbila nejenom poslední kapitola,ale i celá povídka.Jsem ráda,že ses do této druhé části pustila,protože po té první by ve mně zůstal špatný pocit. Teď cítím,že to má být právě takhle a že je to tak správně.Já bohužel nejsem ani beta,ani nemaluji,ale pokud se ti podaří tuto povídku vydat,určitě si ji objednám. Stojí za to. Díky!!!!

2 proste-panda proste-panda | Web | 28. january 2016 at 12:58 | React

[1]: Weras :3 Děkuji ti za komentář a chválu, moc si toho vážím! jsem ráda, že jsem tě takhle uchlácholila, když si po prvním "konci" byla tak zklamaná. :D a pokud budeš chtít knížku, tak to je uplně fantastické, a určitě sem pak dám nějaký objednávací článek, abych věděla, kolik kusů nechám udělat. :) Budu s tebou zatím tedy počítat. Ještě jednou díky!

3 ester ester | 28. january 2016 at 17:47 | React

Dnes som jednym dychom precitala celu poviedku.pises strhujuco, tak sa to cita samo. Prva cast neskoncila hepacom, ale to k tomu patrilo. Nastastie som si mohla precitat aj pokracovanie. Bolo to super a nadherne bolo stretnutie hlavnych hrdinou ☺

4 Profesor Profesor | 28. january 2016 at 21:08 | React

Moc pěkná kapitola. Konečně se našli. Závěr mě pobavil.

5 hervissa hervissa | 21. march 2016 at 20:04 | React

A pak žili šťastně a sarkasticky až...až do doby, než Panda napíše další povídku :D

S trochou štěstí možná Severus naučí Harryho i ty knížky v tý červotočem prožraný knihovně mít rád...a Harry na oplátku ukáže Severusovi uklízecí tipy a triky, co se naučil od Severusem tak milované Petunie ^_^
(To jsem v posledním komentu zapomněla zmínit, ale - za úžasně přesně napsanou Petunii posílám velký palec nahoru.)

No prostě velmi hezké a velmi sladké zakončení :3

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement