Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Cesta Prince: Nový začátek 5.

3. january 2016 at 16:05 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Pátá část Prince je na světě. Tentokráte jsem hodně louskala google mapy (což mě trochu rozptylovalo - ale ta krásná místa, která sem navštívila... :D)
A hádejte co? Máme na scéně Snapea! Taky konečně, že. Koneckonců to má být povídka o něm. Ach, ti autoři, že...
A také trošku opožděně - Šťastný Nový rok vám všem, mí drazí čtenáři!


Povídka: Cesta Prince: Nový začátek 5.
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: zatím klídek


5.



"Jakže se to tu jmenuje?"

"Alice Springs, Severní teritorium. Austrálie, vzpomínáš?"

"Na Austrálii si vzpomínám, ale nemá v ní být krucinál teplo? Poušť? Čtyřicet ve stínu? Vždyť mrznu!"

"Rone, Austrálie je na jižní polokouli, takže když máme v Anglii léto, tady je zima. Navíc už je po západu slunce."

"Ale - Austrálie!!" kňučel zoufale Ron.

"Zimní noci jsou tu prostě chladné. To, že jsi uprostřed pouště neznamená, že budeš pořád v teple."

Harry se zvědavě rozhlížel kolem sebe a hádání svých dvou kamarádů si moc nevšímal. Nikdy předtím v Austrálii nebyl, a hned poté, co je přenášelo z Malajsie vyplivlo ve zvláštních zubatých keřích, použil na své oblečení hřejivé kouzlo. Bezmyšlenkovitě teď mávl hůlkou směrem k Ronovi, který trochu překvapeně vydechl, když ho oblečení začalo rychle zahřívat, a s nakrčeným obočím se zatahal za triko. Zamumlal tiché díky a dál se dohadoval s Hermionou o jejich poloze a australském podnebí, zatímco pomalu vykročili k záři města.

"Poslyš, Hermiono, nevíš, co leží tímhle směrem?" zeptal se Harry, když konečně utichla zeměpisná debata, a ukázal prstem k jihozápadu. Jeho kamarádka se k němu zamyšleně otočila.

"Nevím, nejsme zrovna v hustě obydlené oblasti - obvykle tu jednotlivá města a vesnice dělí desítky, i stovky kilometrů."

"Aha. Já jen, že z toho směru něco zvláštního cítím. Jako by tam byla nějaká silná, prastará magie. Ale je to jen závan… možná je to všemi těmi přenášedly, málem mi z toho už začalo hrabat."

"Ale -" Hermioně zasvítily oči, "mohlo by tam být… Ano ano, samozřejmě! Na jihozápad od nás leží Uluru!" Harry s Ronem se po sobě podívali

"Cože tam leží?" Hermiona se sebezapřením neprotočila panenky.

"Uluru, Ayersova skála. Je to největší monolit na světě. A navíc posvátné místo domorodců i dávných čarodějů, dokonce se uvádí, že je to domov Kurpany, což je psí netvor - vzpomínáte na Chloupka?" Ron vytřeštil oči.

"Cože? Chceš mi říct, že tu na nás může vyskočit tříhlavý pes? A ty tu necháš bydlet svoje rodiče?!"

"Uklidni se, Rone, pokud vím, tak je Uluru odsud dobrých čtyři sta kilometrů daleko. A v dnešní době je tam turistická zóna, takže pokud tam Kurpany ještě jsou, musí je mít zdejší ministerstvo pod kontrolou. Je ale úžasné, že to na tu dálku cítíš, Harry!" Harry se unaveně usmál.

"Jak říkám, může to být těmi přenášedly. Nikdy bych si nemyslel, že musíš cestou sem čtyřikrát přesedat."

"Přenášela mají omezený dosah, stejně jako přemisťování," promluvil nyní sebejistě Ron. "Když se zkusíš přemístit na moc velkou vzdálenost, třeba napříč kontinenty, tak můžeš cestou narazit na nějakou silnou magickou stopu, která tě svede z cesty, a skončíš někde v oceánu. Když se kouzelníci začali přemisťovat, pořádali závody v tom, kdo se přemístí dál - jeden islanďan se zkusil přemístit na Nový Zéland a skončil skoro sto kilometrů pod zemí v Číně v hlubokém jeskynním komplexu. Bylo tam velké hnízdiště čínských ohniváčů, jedno z největších co kdy objevili - byl zázrak, že se odtamtud vůbec dostal živý." Harry s Hermionou na rusovlasého chlapce překvapeně zírali. Ten chvíli těkal očima a pak zavrčel.

"Hele, to, že jsem považoval Austrálii jen za kus velký horký pustiny neznamená, že jsem jinak úplně blbej. Jdem dál?" Hermiona zrozpačitěla a trhla rameny, a Harry se hlasitě rozchechtal.

"Jdeme dál, ano."

Zanedlouho narazili na malý, útulně vypadající domek na okraji městečka. Hermionina ruka se trochu chvěla, když klepala na domovní dveře, a málem ze sebe nevymáčkla slovo, když usměvavá paní Grangerová - teď vlastně Wilkinsonová - otevřela a zdvořile se trojice zeptala, co si přejí. Nakonec se ale zhluboka nadechla, usmála se na svou nic netušící matku a zeptala se, zda můžou dál - prý se zrovna přistěhovali z Anglie a nikoho tu neznají, a její teta, paní Austinová, prý ji a manžela znala. O chvíli později už seděli na pohodlném gauči v obýváku a upíjeli čaj.

Harry musel přiznat, že se mu návštěva na jednu stranu líbí. Na nezávazném klábosení o počasí a událostech v Austrálii bylo něco uklidňujícího, stejně jako to, že se na něj Grangerovi/Wilkisonoví nedívali jako na vystavené zvíře v zoo. Těšilo ho být součástí něčeho tak normálního, byť si zároveň velmi jasně uvědomoval Hermionino nepohodlí; ruce svírající šálek s Earl greyem se jí potily a Ron ji musel co chvíli jemně pohladit po zádech, aby se trochu uvolnila. Původně se měla hned ze začátku zeptat, jestli si může odskočit na toaletu, ale jelikož chvíli trvalo, než její otec přišel ze zahradní dílny, trávili na návštěvě už přes půl hodiny hraním si na cizince. Nakonec se Harry rozhodl situaci trochu popostrčit.

"Promiňte, mohl bych si u vás prosím odskočit?" zeptal se nevinně, a pak Granger s úsměvem z gauče rukou naznačil směr do koupelny.

"V chodbě, první dveře vlevo."

"Děkuji, pane Wilkinsone," řekl a začal se zdvihat z gauče, když k němu vystřelila Hermionina ruka.

"Promiň Harry - ehm, mohla bych jít první, prosím? Myslím, že už to nevydržím," dodala druhou větu tak tichounce, že pochyboval, že jí rozuměl i někdo další. Harry vážně přikývl.

"Samozřejmě."

Hermiona se zhluboka nadechla, vstala, a vydala se kýženým směrem - zastavila se však ještě před tím, než došla k chodbě. Slyšela svou matku, jak se Harryho a Rona ptá, zda je jejich přítelkyně v pořádku - hned potom trochu trhavě vytáhla z vnitřní kapsy kabátku hůlku. Její dlaň zaplavilo známé příjemné teplo a hned se cítila lépe; okamžitě se jí zklidnilo rozbušené srdce a mysl zchladilo soustředění.

Všechno bude v pořádku.



***


"Stejně tomu nemůžu uvěřit. Dva roky jsem nevěděl, že mám dceru! Bože, čím jsme si zasloužili mít doma čarodějku?"

"Ale drahý, myslím, že až se z toho trochu vzpamatujeme, tak nebudeme vědět, jak jí vůbec poděkovat."

Harry s Ronem se usmívali od ucha k uchu. Byly nějaké dvě hodiny ráno, a vyprávění obou stran nebralo konce. Od příběhů z Anglie o konci temných časů, o bystrozorské profesi a posledním roku v Bradavicích, až po různé druhy klokanů žijících kolem města, hovor nebral konce. Domlouvalo se také, jakým způsobem se Grangerovi vrátí domů, protože podle jejich slov byla Austrálie sice krásná, ale "její kouzlo teď nějak ochablo." A když už to vypadalo, že všichni opravdu půjdou spát, a že paní Grangerová konečně pustí svou dceru z objetí, přichystal ještě jedno obrovské překvapení Ron, když se (rudý v obličeji a trochu koktající) postavil před pana Grangera a požádal ho o Hermioninu ruku.

Paní Grangerová si jen zvládla přikrýt ústa dlaní, zatímco Hermiona vypískla a nezvykle vysokým hlasem mumlala něco ve smyslu, že to není možné, že si myslela, že předtím jen žertoval; její otec zatím zachovával kamennou tvář. Když už Ronův obličej přecházel z rudé do bledé a následně zelené (celou dobu se snažil zachovat oční kontakt), pan Granger se zhluboka nadechl, vypjal hruď, a pronesl:

"Jestli tě má dcera chce, bude mi ctí přijmout tě do rodiny."

Harry z gauče pobaveně sledoval, jak Hermiona vystřelila ke svému nastávajícímu a málem ho povalila v objetí na podlahu, a jak se vzlykající a dojatá paní Grangerová přivinula k manželovi a škytavě říkala něco ve smyslu, že je "tak šťastná", a taky že je toho na jeden den "už trochu moc," to když jí budoucí zeť ze vzduchu vykouzlil kytici. Sám nijak překvapený nebyl - Ron mu o svém plánu řekl hned po bystrozorském plese, ačkoliv si předtím dle jeho slov nebyl jistý, jestli bude mít dost odvahy. Přihlížel teď situaci se zvláštním klidem, radostí, že je na světě zase o trochu víc lásky a štěstí, a zároveň s drobným bodnutím prázdnoty. Snažil se přijít na to, jestli mu chybí takový druh vztahu, jestli by ho nějaká dívka z této prázdnoty vytáhla, ale odpovědi nepřicházely; navíc, Ginny v podstatě odmítl, a jiné dívky mu na mysl nepřicházely. Když pátral ve svém nitru, co teda vlastně chce, vždycky skončil u Snapea, u zvláštní směsice vzteku, lítosti a odhodlání, a o tom, že ho pro svůj klid prostě musí najít - pak může řešit dál, co se svým milostným životem.



Když se všichni vrátili zpátky do Londýna (tentokrát letadlem, ačkoli Ron toho už při přestupu v Singapuru po skoro dvou hodinách turbulencí dost litoval), zařídili potřebné věci a stanovili datum svatby (Ron s Hermionou vybrali desátý prosinec, protože se jim nechtělo čekat až do příštího léta), vydal se Harry do Kvikálkova. Dursleyovi se tam vrátili z Sheffieldu, kam byli přestěhováni kvůli bezpečnosti, asi před půl rokem. Harry nechtěl narazit na strýce Vernona, proto skrytý pod neviditelným pláštěm jednoho srpnového dne počkal, až ráno odejde do práce, následován Dudleym, který nepochybně mířil za nějakými starými přáteli. Když po další půlhodině zaklepal na domovní dveře, myslel si, že ho teta Petunie ani nepustí dál; nakonec se ale její kostnatý obličej trochu uvolnil, a nechala ho projít dveřmi, chodbou, a dokonce se i posadit v tradičně úzkostlivě čistém obýváku. Jejich rozhovor nebyl dlouhý ani vřelý, ale Harry se dozvěděl, co potřeboval. Když se po patnácti minutách zvedal k odchodu, teta Petunie vypadala, že někde uvnitř s něčím usilovně zápasí. Harrymu, který si už oblékal lehký cestovní plášť a vydal se k domovním dveřím to nedalo, aby se přeci jen nezeptal.

"Je všechno v pořádku? Strýc Vernon, Dudley..?" Petunie si přestala mačkat cíp lososového svetříku.

"Ano." Strohý, zvučný hlas nahradilo nervózní polknutí. Párkrát přešlápla na místě, a pak se podívala svému synovci na pár prchavých okamžiků přímo do očí

"Tys to skončil, že? S tím - ty-víš-kým." Harry zvihl obočí. Teta Petunie měla rty sevřené do tenké linky a zaměřila se pro změnu na jeden z knoflíčků.

"Skončil," přitakal nakonec, otevřel dveře a vyšel ven do poledního slunce. V tom ucítil, jak ho teta na okamžik chytila za paži a křečovitě stiskla.

"Díky."

Vzápětí ruku stáhla, podívala se na synovce zarudlýma očima, a nechala ho zmateného stát na prahu, zatímco zmizela s bouchnutím dveří v předsíni.

Harry lehce zavrtěl hlavou. Chováním své tety se nijak zvlášť nezabýval. Pokud si alespoň trochu uvědomovala, kdo Voldemort byl a že je pryč díky němu, možná zalituje, že kdysi vychovávala syna své sestry tak krutě; nic na tom ale nezmění. Vytáhl z pláště schovanou hůlku, přivolal z váčku na opasku svůj Kulový blesk a opatřil koště i sebe zastíracím kouzlem. Pak koštěti zašeptal město a ulici, kam chce letět (zabudované navigační kouzlo - prostě paráda), silně se odrazil od země a rozletěl se přímo k východu.



Maidstone bylo malebné městečko v jihovýchodním cípu Anglie, a Harry nejdříve zamířil do čtvrti Roseacre, kde Lily a Petunie bydlely. Vypadalo to tam podobně jako v Kvikálkově jen se uličky o něco více kulatily a domy měly kolem sebe více místa. Když pak zamířil na jih do Downswoodu, měl pocit trošku větší stísněnosti, ale pořád byl překvapen, že domy jsou hezké a upravené, a zahrádky svěže zelené; vůbec do tohoto prostředí nedokázal Snapea zařadit. Když dorazil k Tkalcovské ulici, která se nyní nově jmenovala Kachní (a kachen tu kvůli malému jezírku na jedné straně silnice bylo opravdu požehnaně), sundal ze sebe zastírací kouzlo a opět použil plášť, na zemi pohodlnější a bezpečnější. Překvapilo ho, že venku není mnoho lidí; všichni zřejmě byli zalezlí ve svých chladivých domech a užívali si oběda.

Kachní ulice nebyla nikterak rozlehlá, možná ani ne dvacet domků, a Harry každý z nich bedlivě přejížděl pohledem. Ve většině z nich bylo živo, a on nahlédl do oken jen proto, aby se ujistil, že necítí závan magie. Po chvíli jeho pozornost upoutal dům, jeden z nejmenších, stojící téměř na konci řady; působil z nich z nějakého důvodu nejošuntěleji, tráva byla nejméně zelená, a vůbec vypadal trochu otráveně - což sice bylo patetická, ale přeci jen Snapeovské. Harry zapřemýšlel, jestli tu původně bydlel jeho otec Tobias, nebo snad Eileen Prince-Llodyová, jeho matka; došel až k pozemku a obezřetně našlápl na cestičku k domovním dveřím. Měl pocit, že mudlové na tyto dveře jen tak neklepou, a jen co k nim došel, pohasla i ta trocha zeleného trávníku do vyschlé žluti. Bylo nyní vidět, jak je dům obrostlý břečťanem a mnohem zanedbanější, než se zdálo; matné sklo umělecky umístěné v mohutných dubových dveřích bylo celé zaprášené a zažloutlé.

Dobře, pomyslel si Harry, tohle už je Snapeovi podobné.

Ke svému překvapení zjistil, že dveře nejsou úplně dovřené. S hůlkou v pohotovosti je pomalu otevřel a vklouzl dovnitř. Téměř okamžitě na něj padl pach prachu a stovek svitků a knih, umístěných i na poličkách v předsíni. V pruhu světla zvenku viděl rozvířené prachové částice, a nevětraný stísněný prostor ho téměř nutil rozkašlat se; zkušenosti s podobnými místy ho však udržely potichu, když se vkrádal dál do hlubin domu.

Místnosti opravdu vypadaly opuštěně, a některé skříně a police s knihami navíc napůl vystěhovaně. Sem tam se na zemi válela pošlá běhnice, viděl dokonce i opuštěnou černou ponožku - ale žádné známky ničí přítomnosti. V kuchyni bylo pár kusů dávno suchého nádobí vyrovnáno vedle dřezu v odkapávací míse, mudlovsky vypadající lednice byla vypnutá a prázdná. Něco ho však stále drželo v pohotovosti, nějaké neodbytné nutkání, že v domě není sám. Nesoustředil se teď jen na Snapea - spíš to byly nyní bystrozorstvím zostřené smysly a pozornost. Použil neverbálně Homenum revelio, které projelo celým domem a hůlka neslyšně vyčarovala stín jedné postavy - sám tu tedy opravdu nebyl.

Harry věděl, že dům byl zaopatřený proti mudlům, a uvnitř by tedy měl narazit spíše na kouzelníka. Pokud je tu Snape, mohl použít Ševellisimo a nějaké zakrývací kouzlo, s tím by si ale měl bez problémů poradit…

"Finite incantatem," pronesl a shodil ze sebe plášť; nehodlal se už skrývat. Ucítil, jako by se kolem něj zdvihla nějaká neviditelná bariéra, a najednou uslyšel břinkot rozbitého skla někde z patra nad ním. To následovalo tiché zaklení a rána, jako když někdo prudce zavřel velký, těžký lodní kufr, a dupot nohou na schodišti. Překvapený Harry, který si žádných schodů předtím nevšiml, vyšel z kuchyně přes obývák na hlavní chodbu zrovna v momentě, kdy Severus Snape svižným pohybem hůlky odhodil z posledního schodu jakousi velkou, již dosti salátovou encyklopedii a rázně vyrazil ke dveřím se vznášejícím se kufrem těsně v jeho závěsu. Když mu došlo, že v domě není sám a přímo před ním stojí postava bránící mu v průchodu, prudce se zastavil.

Harry vnímal bušení svého srdce a naprosto šokovaný výraz člověka stojícího naproti němu.

"Snape?"

"Potter?!" ozvaly se jejich hlasy současně jako hlasité prásknutí v jinak naprosto tiché místnosti.

Lodní kufr se zakymácel a s ohlušující ránou, která rozechvěla celou podlahu, dopadl na zem.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Profesor Profesor | 3. january 2016 at 17:12 | React

Tak ho konečně našel.

Pěkná kapitola.

2 Abequa Abequa | 3. january 2016 at 21:58 | React

Tak tos teda utla v tom nejzajímavějším, jsem moc zvědavá co spolu budou dělat :-D Moc se mi líbila scéna s Ronem jak žádal o ruku, divím se, že grangerovy z tolika nových věcí nekleplo :-D

3 weras weras | 4. january 2016 at 8:32 | React

Tak konečně má Harry klid na duši. Našel Severuse. Teď se ovšem začne odvíjet další kapitola jeho života.A že určitě nebude jednoduchá. Jak známe Snapea,ten mu rozhodně nic neulehčí,třeba že by si hned padli do náručí. Už se na ty jejich boje celkem těším. Díky za kapitolu,byla bezva!!!!!

4 Bloody0 Bloody0 | Web | 4. january 2016 at 17:47 | React

Výborné :D Včera večer jsem to přečetl jedním hltem :D Těším se na pokračování ;)

5 hervissa hervissa | 21. march 2016 at 19:42 | React

Trocha cestování, ale nakonec všude dobře, v Anglii nejlíp ;)

A Severus nám stárne! Takhle se nechat překvapit, a navíc Harrym...ačkoliv, možná /chtěl/, aby ho Harry překvapil.
Heheh.

...mají si sousedi pustit radši nahlas rádio, nebo to kluci zvládnou vyřešit v klidu? ;) :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement