Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Zas jedná malá porce dumání

29. december 2015 at 11:45 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Na Erasmu je člověk opravdu obklopen velkou spoustou lidí z cizích krajů. Na místě mého dočasného bydliště jsou těmi kraji Mexiko a Austrálie, po škole v erasmovém spolku je Turecko, Izrael, Anglie, Island, Taiwan, Japonsko.. a mraky, mraky dalších.
Obvlášť mě, přiznávám se, potěšila Autralanka coby spolubydlící (protože co si budeme říkat, podívat se do Austrálie v případě dobrých vztahů a mít tam kde spát plus průvodce, to je něco), a s druhou Mexičankou jsem si zase mohla pokecat o její rodné zemi - ačkoliv ona spíš byla překvapená z některých věcí, co sem jí vykládala já. No, španělští přistěhovalci. Sice vypadala jako Aztécká princezna, ale údajně s původními obyvateli nic společného nemá, a i kdyby měla, tak jí to nejspíš nezajímá. Nicméně jsem se dozvěděla ale jednu důležitou věc; jestli si vzpomínáte na můj report Líbanky v Mexiku, rozčilovala sem se v něm, že mexičané vám odkývou dotazy směřující k anglické mluvě, a pak na vás mluví stejně jen španělsky (a třeba i dost dlouho). Už vím, proč to tak je! Alma mi totiž vysvětlila, že pro mexičana je vrchol nezdvořilosti říct ne. Jako - umíte anglicky? - Ne. To by se styděl, je to hrubé, to se nedělá. Takže radši řekne to jedno yes a velmi snaživě se vám potom snaží domluvit španělsky. Jakože, kdybychom mu tu otázku položili složitěji, a třeba i v té španělštině s dodatkem, že jestli neumí, tak nám to nevadí - možná. Ale chce-li turista pomoct a ptá se - yes, yes, yes.
Legrační.


Co se mi taky strašně líbí, je angličtina japonců. Seznámila jsem se tu (možná na japonské poměry i trochu spřátelila) s Mioko ze Sappora, která byla uplně unešená z mého japanofilismu. Když jsem jí řekla, že mé nejoblíbenější anime je Fullmetal Alchemist, tak málem - co málem, vyskočila metr do vzduchu, a když jsem jí pak psala, že jsem si koupila e zdejším Tokyo-kanu yukatu a chtěla bych jí poprosit, aby mi ukázala jak se správně nosí, vzala i svou a navlíkla mě do obou. A k té angličtině - Please, Bara, show me your beautiful Yukata! - ono se to nedá moc přilbížit slovy. Ale Mioko opravdu doslova překládá tak, jak mluví japonsky, a je to fakt kouzelné. Kdoví, třeba budu mít spaní a průvodce i zemi vycházejícího slunce. (A ne, není to žádná vypočítavost - jen praktičnost. Nésu žádné vyžírací lempl. Využívám možnosti, když jsou.)
A co se dalšího zkoumání Finů týče - klid, pohoda, žádný spěch, strach a násilí. Skrytý úsměv a procházky do přírody. Špunty v uších na koncertech a upřímný zájem. Víc takových lidí, prosím.

A škola - pocitu, že nejsem lejno na něčí botě se nemůžu nabažit. Můžu tu pracovat, jsem v tom podporována a mám spoustu možností, co dělat. A asi i díky tomu si uvědomuju, co dělat nechci. Já jsem od čtyř let klavírista - a i když jsem jako dítě vždycky mluvila o tom, že budu "klavírní karijéristka", vždycky sem to říkala v souvisloti s tím, že bych se chtěla upíchnout u orchestru, protože to mě baví. Sólista orchestru je samozřejmě pán, musí mít skill i zkušenosti a obvykle je to sólový hráč, ale já to nemyslela v tomhle smyslu - já to myslela tak, že nechci být na pódiu sama. Ani sólista orchestru není sám, a pro mě konkrétně to není žádný stres, jen čirá radost. A jak jsem si vyzkoušela být i standartní součástí orchestru ve Filmové filharmonii, tak sedět vedle harfy a lesních rohů a koukat, jak před váma fidlaj housle a violy a sledovat očima dirigenta, který na vás dělá xichty, aby vás vybudil k výkonu - je to krása. Sounáležitost. Tvoření. Prostě krása.
Od určité doby jsem se nikdy necítila sama na pódiu pohodlně. A hlavně - já nejsem ten karijérista, jak si tehdy dospělí představovali. Já chci dělat, co mě baví, na co vím, že mám schopnosti. A měla bych je i na sólovou dráhu, jenže - to je zatracená pakárna. Očekávání okolí. Politika na soutěžích. Tvrdá práce třeba šest i víc hodin denně u klavíru, a na to já nejsem; už od těch čtyř let bylo znát, že jsem líný tvor. Abych to upřesnila, na koláče nečekám v koutě až přijdou, upeču si je sama - ale tak, jak chci a jak mi chutnají, a ne tak, aby se zalíbily porotě, která si jednou ďobne, a protože mají jinej jazyk tak jim stejně nemusí chutnat, a nebo si vítězství podplatí někdo jinej. Nepotřebuju se drtit u práce, která už mě přestává těšit a dělám ji kvůli čekávání, kvůli někomu jinéhu. Já chci dělat a myslet za sebe, a na to mi s chutí hrát ty hodiny tři, čtyři, dělat komořinu s lidma, které pojí s hudbou upřímná láska, a chtějí ze sebe sami vydat to nejlepší, ne být nejlepší - protože být nejlepší v hudbě je asi jako být nejlhezčím stromem v lese - nemusí být nejvyšší, nejsilnější, nebo mít nejvíc listů či jehlic - jeho výběr je čistě subjektivní záležitosti každého jedince.

Tady v Helsinkách se mi poštěstilo zajít na koncerty několika pianistů, velmi slavných i méně slavných. A dost mě překvapilo, že ten "velmi slavný a uznávaný" nehrál nijak vyjímečně - zdál se být nervózní a měl i nějaké pamětní výpadky - ale lidi na konci tleskali ve stoje. Jistě - kolik těch lidív publiku bylo profesionálních muzikantů? Kolik opravdu poznalo, co se na jevišti děje? Málo, naprostá menšina - ostatní prostě šli na velké, známé jméno a to se musí ocenit. Naproti tomu hudebník, který hrál naprosto báječně, sál byl tichý, že by špendlík bylo slyšet spadnou, a po skončení skladeb je okamžitě rozhučel nadšený potlesk - si standing ovation na konci nevysloužil. Lidi koukali kolem sebe, jestli třeba nikdo nestojí, ale zdráhali se, sami nevstali. Protože tenhle člověk přeci tak velké jméno nemá, ne? A ten první, známý, hrál asi lépe ne?
A to je velká mezera ve vnímání, nebo spíš hodnocení hudby - davová psychóza. Lidé se bojí mít vlastní názor a tak jich velká část jen opakuje, co slyší či vidí kolem sebe. A jak víme, netýká se to zdaleka jen hudby. Kolektivní vkus je podle mě stejná hovadina jako neviditelná ruka trhu - je to řízeno reálnými lidmi, kteří si neuvědomují, jakou moc mají, a v zájmu zachování reputace/nevybočování/lenosti nebo strachu, neříkají svůj vlastní názor.
Ono nás to tak vlastně "ten krutej život" učí, ne? Ze školkového "vždycky říkej, co si myslíš a nestyď se za to" se stane "buď tichý, moc nevybočuj, a vybičuj se jen když se bičují i ostatní" (nebo bičuj sám, ale jen anonymně a na internetu).

I tak, jakýkoliv úspěch v profesi ze mě nedělá nadtvora. A život na chalupě u jezera v lese neznamená, že nemám ambice - pokud tam je člověk šťastný, tak to zřejmě byla jeho ambice. A společnost si může brblat jak chce, rodiče mohou nadávat, že nejsme doktoři, vysocí úředníci, prezidenti, že jsme to podle nich nikam nedotáhli - ale víc nic. ("to" nedotáhli. Co jako nedotáhli kam? Proč se mám s něčím tahat, když ani nevím, co to je, a kde to má místo k dotáhnutí?)

No jo. Tak sem si zas jednou pokecala sama se sebou...

(s)Mějte se!
P.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Jana Jana | Email | Web | 3. january 2016 at 8:20 | React

To se tak náááádherně čte... Jak já bych vyjela za hrnaice ... :)

2 proste-panda proste-panda | Web | 5. january 2016 at 8:53 | React

[1]: však vyjeď, jen co ti to zdraví a okolnosti dovolí! :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement