Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Cesta Prince: Nový začátek 4.

12. december 2015 at 10:28 | Panda aneb M_Y |  Povídky
WiFi žijééééééé!
Tak. Teď je mi jasné, že potom, co jste museli čekat na povídku tak dlouho, sem mohla přidat rovnou dvě. Nebo čtyřku prodloužit. Jenže kdybych jí prodloužila, abych dala jasně najevo, že už směřuje k tomu k čemu směřovat má, tak by to pak bylo useknutý. A to sem nechtěla.
Takže si užijte další kecací kapitolku, a já čestně slibuji, že Snape na nás svůj hákovitý nos a černé vlasy vystrčí hned v dalším pokračování!

Kdo si teď přijde na své: každý, kdo chtěl vidět, jak dá Harry Ginny kopačky.
Povídka: Cesta Prince: Nový začátek 4.
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: stále bez varování.




4.

Harry následující týdny nemohl dospat. Celé ministerstvo bylo na nohou z Malfoyova objevení (Ron pokaždé vztekle prskal, že z toho Draco vyvázl pěkně lacino - na dobu neurčitou na něj sám Kingsley Pastorek nasadil kouzlo podobné hlídáčku), ale to bylo Harrymu upřímně jedno. S ještě větším zapálením se pustil do lovu posledních unikajících Smrtijedů a doufal, že jakmile takhle práce skončí, bude si moci vzít volno, aby mohl nerušeně pátrat po Snapeovi. Přeci jen - s Ronem v zádech nemohl pátrat po informacích nijak zarputile, aby u něj nevzbudil podezření, že je něco v nepořádku.
A nakonec se dočkal; pár dnů před jeho narozeninami stál s Ronem a dalšími bystrozory ve slavnostním sále budovy ministerstva kouzel. Bystrozorský úbor nahradil společenský plášť a jindy špinavé, zabahněné boty se leskly čistotou. Kolem nich cvakaly fotoaparáty Denního Větce a z přihlížejícího davu se ozývalo vzrušené mumlání.
Kinglsey Pastorek stál na malém pódiu a široce se usmíval. Zhlížel na své přátele a ve všeobjímajícím gestu rozpřáhl ruce.
"Jako ministr kouzel jsem ve funkci něco mále přes rok, a přestože jsem ji přijal ve chvílích relativního konce temných časů, neměl jsem mnoho času na oslavy. Bylo třeba mnohé osvětlit, vypátrat a uvést na pravou míru; bylo nutné potrestat vrahy a zloděje a - především, bylo nutné zavést do kouzelnického i mudlovského světa znovu pořádek a víru v dobré úmysly ministerstva. Dnes - konečně dnes - mohu říct, že se nám to povedlo. A není to má zásluha, kdepak. Zásluhy přičítejte zde stojícím bystrozorům!" řekl, šibalsky na Harryho mrknul, a v zápětí začal jmenovat jeho kolegy a přiznávat jim zásluhy a vykonanou práci.
Harry sotva poslouchal. Cítil se příliš nesvůj, když zaujímal čestné místo v Ronem v první řadě; měl pocit, že ho společenský hábit škrtí a cvakající fotoaparáty ho iritovaly. Samozřejmě tolik neofotili Kingsleyho nebo celé shromáždění, ale jeho. Koutkem oka zachytil Hermionu stojící v davu kolem nich, která se na něho chápavě pousmála. Ron naproti tomu si pozornost zřejmě užíval, to mu ovšem ani v nejmenším nezazlíval - rodiny bystrozorů stály hrdě po Pastorkově levici a Harry sotva kdy viděl paní Weaselyovou či pana Weasleyho šťastnější. I Ronovi bratři a sestra se šťastně culili, ačkoliv Ginny, jak Harrymu neušlo, mnohem častěji pokukovala i po něm. Trochu si povzdechl. Tohle bude muset brzy vyřešit. Vrátil se očima k Pastorkovi, který se zrovna dostal k Ronovu jménu.
"…Ronald Weasley, který spolupracoval na dopadení osmadvaceti Smrtijedů nejen v Británii, ale i dalších zemích, a nakonec - samozřejmě - Harry Potter, člověk, bez kterého by se celá tato očišťovací akce nemohla vůbec uskutečnit, a kterému nestačil prostý fakt, že zbavil kouzelnické společenství mocného nepřítele - další rok tvrdě pracoval na dopadení posledního zbytku jeho přívrženců. A za to jemu, i všem jmenovaným, náleží dík celého kouzelnického světa. Nechť slavnost započne!"
Kingsley poodstoupil a nechal sál vybuchnout v ohlušující jásot. Nyní fotografové honem schovávali své přístroje, aby jim je v nastalém veselí někdo omylem nevyšťouchl z ruky nerozšlapal. Harry přijímal gratulace od lidí kolem sebe a spoustu objímání od Weasleyových a Hermiony; brzy na to se začala sálem linout hudba, na stolech vyrovnaných podél stěn se objevila opravdová hostina a lidé začali tančit, nebo jen tak postávali v hloučku na kraji vzniklého parketu a radostně se o něčem bavili.
Harry pozoroval, jak se plní parket, na kterém začal tančit pan a paní Weasleyovi, Kingsley Pastorek s Minervou McGonagallovou, která přijala pozvání z Bradavic, kde nyní zůstávala i přes léto jako ředitelka, Ron s Hermionou a další a další páry. Jemu se nikterak tančit nechtělo a nakonec situaci vyřešil tak, že se posadil k jednomu ze stolů, natáhl se pro sirupový košíček a pustil se do hovoru s Georgem, který si k němu po chvíli přisedl.
George si ale po pár minutách odkašlal a začal zaujatě pozorovat vzor na ubruse; Harry nechápavě zdvihl obočí, načež ucítil na rameni něčí dlaň. Snažil se potlačit odevzdanost ve svém hlase, když pozdravil děvče stojící v jeho těsné blízkosti.
"Ahoj Ginny."
"Harry," usmála se zářivě nejmladší z Weasleyových, "nechceš si zatančit?"
Harry se prkenně pousmál. Věděl že k tomu dojde, ale nemohl říct, že by se na to těšil.
"Jistě, proč ne," odpověděl, zdvihl se ze židle a nechal se vzít Ginny za ruku a vtáhnout na taneční parket.
Muzika zrovna hrála nějaký pomalý valčík, takže naštěstí nemusel být moc aktivní co se pohybů týče. Ginny si opírala hlavu o jeho rameno a zdála se být spokojená - vypadalo to, že nic jiného než v tichosti tančit ani nechtěla. Vydržel to tak skoro celé tři minuty, ale ke konci písničky se už už nadechoval, aby prolomil mlčení; jeho partnerka ovšem překvapivě promluvila první sama.
"Takže… Co máš teď v plánu?" Harry překvapeně zamrkal.
"Jako dneska?"
"No, dneska, zítra… prostě od teď dál."
"Aha. Hm, víš, nejspíš si vezmu volno a budu ještě trochu cestovat," řekl a snažil se tvářit klidně. Ginny zamrkala.
"Cestovat? To toho nemáš dost? Poslední rok jsi nedělal nic jiného," vyzvídala a v hlase se objevil lehce zklamaný tón.
"Mohl by si jít třeba chvíli bydlet k nám. Nebo se budeš chtít vrátit Londýna, do Siriusova domu?"
"Na Grimualdovo náměstí? Ne, to mě vlastně ani nenapadlo. Spíš…"
"Spíš co, Harry?"
"Chtěl jsem se vrátit do Godrikova dolu. Zjistit, jestli nemůžu opravit… nebo spíš znovu postavit náš dům."
Ginny se při posledních tónech písně Harryho pustila a překvapeně hleděla do jeho zelených očí.
"Ty se tam chceš vrátit? Do domu, kde jsi málem přišel o život, kde zemřeli tví rodiče? Vždyť - ani tam nikoho neznáš, a Hermiona mi řekla, že když jste se tam vrátili tehdy v zimě, málem vás tam zabil Voldemortův had a -"
"Zadrž."
"- a nemá to s tebou nic společného - není to tvůj domov, nemáš proč se tam vracet!"
"A kde podle tebe mám domov, Ginny?!"
Pár lidí kolem páru se překvapeně otočilo při zaslechnutí Harryho zvýšeného hlasu. Harry na pár chvil zavřel oči a zhluboka vydechl. Potom popadl zkoprnělou rusovlásku za ruku a vykormidloval ji ze sálu do haly, kde bylo podstatně méně lidí a většina z nich mířila buď zpět do sálu, nebo odcházela jinam za svými dalšími povinnostmi. Tam ji postavil k velkému francouzskému oknu, kterým dovnitř proudilo kouzelné odpolední světlo.
"Poslyš," začal, když se ujistil, že ho neposlouchají žádné cizí uši a nepozorují oka fotoaparátů. "Ty jsi vždycky věděla, kam patříš, Ginny. Máš svou rodinu, své bratry. Svůj dům a v něm svůj pokoj. Své sny a představu o budoucnosti. Já nemám nic z toho."
Zdviženou rukou rychle umlčel protesty, které se koktavě začaly linout z jejích úst. Znovu zkontroloval okolí, a o něco tišeji pokračoval.
"Rozumíš tomu? Já nemám nic z toho. Jako dítě jsem žil v rodině, kde mě nenáviděli. V Bradavicích jsem zjistil, že patřím do kouzelnického světa, ale zároveň se mě každý rok někdo pokoušel zabít a já nevěděl proč. A když jsem zjistil, co je mým posláním a co se má stát, co musím udělat - byl jsem připravený zemřít. Jenže jsem nezemřel. No, možná na pár sekund," uchechtl se, ale honem nasadil mírnější výraz poté, co uviděl zděšení v dívčině obličeji.
"Pak jsem zneškodnil Voldemorta. Pomáhal chytit jeho přívržence. A veškerý smysl života, který jsem kdy měl, tak zmizel. Nemám rodinu. Kmotra. Mám přátele, to ano, ale nevím, jestli mám sám sebe, nevím, co teď dělat. Jak mám začít žít po tom všem normálně."
Ginny svěsila ramena. Dívala se na něj teď jako štěně, kterého jeho majitel nechal v krabici u popelnic. Vypadala, že chce něco říct, místo toho ale jen párkrát zalapala po dechu, stiskla ruce v pěst a sklopila pohled. Harry jí položil ruce na ramena.
"Nejsem hrdina, i když si to všichni myslí. Děla jsem věci, protože byly podle mě správné. Ale teď musím znovu najít sám sebe. Nejsem typ, kdo sedí doma a v klidu čeká, až k němu přijde řešení. A nejsem - nejsem kluk pro tebe. Mrzí mě to," dodal ještě, když se v Ginnyiných očích zaleskly slzy a bodl ho osten viny . Nechtěl Ginny ublížit, ale zároveň jí chtěl dát najevo, že jakkoli si ona umí představit společnou budoucnost, pro něj je to nemyslitelné. Pokusil se jí pohladit po vlasech, ale to už se dívka odtáhla. Když k němu po chvíli vzhlédla, mísil se v jejím výrazu vztek, smutek a odevzdání.
"Omlouvám se," promluvila tichým, ale pevným hlasem. "Netušila jsem, že to cítíš takhle. A je mi líto, že nejsi šťastný - jak všichni předpokládají." Oči jí trochu ztvrdly. "Ale až ti dojde, že nemusíš být sám - že nejsi sám, a že tví přátelé tě jsou schopní pochopit, tak za mnou můžeš přijít. Kdykoliv. Takže… hodně štěstí, Harry," zajíkla se, zastrčila si z tancování uvolněný pramínek vlasů za ucho a odkráčela zpět do sálu.
Harry zíral do tlumeného světla a trochu litoval, že si hrál možná na moc velkého chudinku. Přestože to, co jí řekl, byla pravda, mohl to podat méně pateticky. Neměl ale tolik času o tom přemýšlet, neboť za sebou za pár okamžiků uslyšel klapot dalších podpatků. S nevyslovenou motlitbou, aby to nebyla Holoubková, se otočil a ztuhlá ramena se mu trochu uvolnila.
"Hermiono," pozdravil kývnutím hlavy spoji nejlepší kamarádku. Ta se letmo ohlédla za sebe.
"Koukám, že jsi asi vyřešil situaci s Ginny, co?" zeptala se přímo, ale bez stopy výčitek. Harry si povzdechl a promnul si kořen nosu.
"No, nikdy jsem nebyl princ na bílém koni. Muselo to přijít. A když mluvíme o princích, kde je ten tvůj? Propustil tě z tanečních rituálů?" Hermiona se pousmála.
"Ron? Paní Weasleyová si ho ukradla na tanec. Nadšený nebyl, ale kdo by odolal tváři hrdého rodiče? A vlastně - co ty máš v plánu ohledně svého prince?" Harry pozdvihl obočí a ušklíbl se. Během jejího školního roku s ní nemluvil mnohokrát, ale nikdy se nezapomněla zeptat.
"Můj princ… je člověk s pokřiveným charakterem, který se schovává kdoví kde, a já si říkám, že být na jeho místě, asi bych se taky někam uklidil, abych se mohl ukousat všemi těmi rozkošnými vzpomínkami. Ale třeba se má skvěle, co já vím; každopádně to zjistím brzy. Už jsem si vzpomněl," poklepal si na spánek. "Tkalcovská ulice dole u vody. Jediné, co teď musím udělat, je zajít za tetou Petunií, a zeptat se, v jakém městě nebo vesnici s Lily bydlely jako děti. Vsadím se, že bude slzet, až mě uvidí. Lítostí, že pořád chodím po světě, samozřejmě." Hermiona najednou sklopila oči a popošlápla. Harry se zamračil.
"Děje se něco?" zeptal se a přistoupil k ní trochu blíž. Jeho kamarádka jen rozpačitě trhla hlavou.
"Vlastně… ne, nic ne neděje, jen jsem… totiž, víš vlastně, že jsem dostala tady na ministerstvu práci? Budu v oddělení pro styk s kouzelnými tvory." Harry se pousmál; poprvé za celý večer opravdu upřímně.
"S tvými výsledky OVCE se ani nedivím. No, zdá se, že SPOŽÚS jen tak nezmizí, co?" Hermioniny koutky rtů sebou trhly a zformovaly se do lehkého úsměvu.
"Nebudu řešit zdaleka jen domácí skřítky. Ale předtím… vážně tě nechci zdržovat, a můžeš mě samozřejmě odmítnout, ale - víš, teď, když už je opravdu jistota, že je nebezpečí pryč, chtěla bych… chtěla bych jít do Austrálie najít své rodiče. A vrátit jím paměť."
Harry mu lehce poklesla čelist. Byl tolik zabraný do vlastních starostí, že na její rodiče úplně zapomněl. Rázem by si byl schopen nafackovat.
"Ron půjde se mnou, a já bych byla moc ráda, kdybys šel i ty. Budu jim muset vysvětlit, co a proč jsem udělala, a možná… když tam budete i vy dva, bude to pro ně trochu stravitelnější."
Hermiona překvapeně vydechla, když jí Harry znenadání objal. Během chvíle ale objetí opětovala a užívala si tenhle známý, téměř bratrský pocit.
"Samozřejmě půjdu." Dívka v jeho náručí se znatelně uvolnila.
"Děkuji, Harry."
***
 

4 people judged this article.

Comments

1 lia lia | 12. december 2015 at 14:50 | React

krása jsem zvědavá jak to pochopí a taky na Severuse

2 Yuki Yuki | Email | Web | 13. december 2015 at 14:42 | React

Nádherná kapitola. Opravdu moc se těším na další díl! :-) Hlavně na Severuse :-3

3 weras weras | 14. december 2015 at 22:40 | React

No,nemá ten Harry smůlu?V okamžiku,kdy se chce vydat po Severusových stopách,se objeví Hermiona se svým přáním a co by pro ni Harry neuděla,že? S Ginny to vyřešil celkem v pohodě,když mohla v klidu tancovat,možná ji to až tak netrápilo.Ale na Severuse se taky těším,už aby tady byl!!! Díky za kapitolku,moc se těším na další!!!

4 Bloody0 Bloody0 | Web | 29. december 2015 at 11:14 | React

Jo je to super a jsem zvědavý, jak to bude pokračovat, doufám, že další kapitola bude brzy venku ;)

5 proste-panda proste-panda | Web | 29. december 2015 at 15:11 | React

Zrovna se na ní pracuje :) Díííky!

6 hervissa hervissa | 21. march 2016 at 16:27 | React

No jo...Harry měl vždycky sklony k melodramatičnu ;) Ginny to prostě bude muset překousnout. ...chudák holka :P :D
Extra vtipné by bylo, kdyby se Sevvie schovával na Terra Incognita. Absolutně proti jeho charakteru, takže ideální skrýš..? :)

Už aby tu byl. Příběh potřebuje svojí dávku sžíravého sarkasmu ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement