Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Cesta Prince: Nový začátek 2.

14. november 2015 at 15:01 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Jou jou. Další Princ je tady. Radujme se a pojďme nezabít autorku za vykecávací kapitolu! :D
Ehm, ano. Dnes se nedozvíte příliš mnoho o tom co vědět chcete, ale přesto sem měla pocit, že by to tak mělo být. Buďme napnutí. Já sem napnutá. A především, je to pro mě challenge, psát mými slovy o tom, co se mohlo stát po bitvě v Bradavicích.
Hm.
Ale na vše dojde, děti.

P.S. - co se týče frekvence vydávání, vidím to tak, že vždycky do týdne by mohla být kapitola. Kdyby se to protáhlo třeba kvůli studijnímu vytížení, dám vědět.

Povídka: Cesta Prince: Nový začátek 2.
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: nope. pardon. příště.




Cesta Prince: Nový začátek 2.

Denní Věstec, šestnácté červencové vydání, titulní strana.

"Chlapec, který přežil, porazil Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!"
"Svět se ptá: Je to definitivní konec tyrana?"
"Kouzelnické společenství si konečně může oddychnout - Vy-víte-kdo je mrtev!"
"Harry Potter, Vyvolený, otevřeně promluvil o skonu temného černokněžníka!"
"Smrtijedi unikající spravedlnosti: Seznam jmen na straně 4-5"
"Památka padlým obětem: Strany 10-15"

*
"Vím, že je na mě v jistém smyslu vyvíjen tlak, abych podrobně vysvětlil, co se stalo. Nemohu se skrývat za Fénixovým řádem, za panem ministrem Pastorkem nebo za kýmkoliv jiným, a jsem si jistý, že některé informace musím uvést na pravou míru.
Ano, ten, kterého známe pod jménem Voldemort, je mrtev. Před sedmnácti lety byl díky svým mnohým ochranám pouze oslaben a měl podivuhodně mnoho možností, jak znovu povstat; nyní však mohu celému kouzelnickému i mudlovskému světu zaručit, že Tom Rojvol Raddle zemřel při souboji v Bradavickém hradě zbaven všech těchto ochran, což byla zásluha především Abuse Brumbála - a jeho tělo čeká na zpopelnění v izolovaném márničním oddělení nemocnice Svatého Munga.
Značná část jeho Smrtijedů je taktéž po smrti, díky obrovské odvaze všech zúčastněných v bitvě v Bradavické škole čar a kouzel, ovšem stále jsou tu tací, kteří vzali nohy na ramena. Někteří se dokonce přišli přiznat na Ministerstvo sami; apeluji však na všechny, aby zůstávali ostražití, dokud se nepodaří vypátrat a zatknout poslední článek tohoto zla.
Rád bych také vyjádřil upřímnou soustrast všem, kteří ztratili své blízké. I to, bohužel, je cena, kterou jsme obětovali. Doufám, že po našem vítězství už nebude docházet ke ztrátám nevinných životů a že nebudeme mít nadále strach o naše děti.
Zároveň bych chtěl učinit ještě jedno prohlášení ohledně posledního Bradavického ředitele, Severuse Snapea.
Severus Snape byl za cenu obrovského ohrožení života jak agentem Fénixova řádu, tak zároveň jeden z nejdůvěryhodnějších "Smrtijedů". Díky tomu jsme měli velké množství informací o pohybu a plánech Toma Raddla a mohli se jim více či méně účinně bránit. Úmluva, jež vznikla před sedmnácti lety s Abusem Brumbálem zůstala neporušena až do soudného dne. Přestože Snapeova očividná krutost ze strany vedoucí pozice Bradavické školy čar a kouzel způsobila mnoho bolu, musíme si uvědomit, že to byl především přísný dohled a přítomnost dalších Smrtijedů na učitelských pozicích, která ho nutila k radikálnějším činům. Celou dobu ovšem nadále pracoval s A. Brumbálem (pozn. red.: odkaz na kouzelné portréty Bradavické ředitelny, více na str. 8). Otevřeně přiznávám, že nebýt jeho, Tom Raddle stále dýchá a já jsem mrtev. Jeho pomoc v době, kdy jsem nenavštěvoval sedmý ročník Bradavické školy, byla neocenitelná. Sám ministr kouzel K. Pastorek s mým svolením prozkoumal mé vzpomínky a seznal je zcela věrohodnými.
Pán zla, Voldemort, Tom Rojvol Raddle - už nikdy nebude představovat nebezpečí. Temné časy končí.
Harry Potter, upravil Denis Lowcreatcher


***

Harry unaveně mžoural do zapadajícího slunce. Výtisk pomačkaného, dva týdny starého Denního Věštce se mu povaloval u nohou, jak seděl na mechovém polštářku kousek od malého jezírka a poslouchal šumění větru v blízkém poli. Stále si jasně vybavoval dobu, kdy tento "rozhovor poskytoval"; jak poměrně neurvale málem prohodil Ritu Holoubkovou dveřmi a vyžádal si někoho, kdo z každé jeho věty neudělá sentimentální blábol. Denis byl mladý a vypadal chápavě, ale i tak Harry přemýšlel, jestli mají redaktoři opravdu v popisu práce psát co nejvíc věcí jinak než jim byly řečeny. Z otázek a odpovědí totiž byl totiž sestaven tenhle jediný článek označený jako jeho prohlášení, což Harrymu přišlo směšné. Alespoň to ale nebylo nijak dlouhé, Denis dokonce protlačil k tisku jméno Voldemort, a navíc nijak nezveličoval fakt, že se mu Harry nikterak nesnažil říct víc informací o Tomových "ochranách", což oceňoval. Na druhou stranu, ani slůvkem nezmínil Rona nebo Hermionu; koneckonců oba dva byli rozhovoru přítomni a Harry mnohokrát zdůrazňoval, že ani bez nich by nic nedokázal. Oba dva ale vypadali, že se jim ulevilo, když svá jména v tisku nenašli.
Nakonec, pořád to byl Denní Věštec - Harry nemohl očekávat mnoho. Když si dnes článek pročítal znovu, podivil se, že na to, jak je krátký, téměř polovinu zabírá Snape. To o něm mluvil tolik? Po té "soustrasti" (ani jedno slovo toho odstavce neodpovídalo tomu, co řekl, ale budiž) mu to nyní trochu přišlo jako špatný vtip, na druhou stranu ale chtěl, aby se lidé dozvěděli pravdu. A byl Denisovi vděčný, že nechal svou otázku kde se Severus Snape nyní nachází nebo zda je mrtvý, nezodpovězenou bez nesmyslných teorií.
Protřel si oči a uvědomil si, že slunce už je za obzorem. To znamenalo, že je kolem půl desáté večer, a jelikož nebyl na večeři, paní Weasleyová možná bude neklidná. Možná jí Ron uchlácholil, že chce být teď Harry víc sám, ale možná by se přeci jen měl zvednout a jít… -
"Ahoj Harry," ozval se za ním tichý hlas. Harry se poumál.
"Georgi..." odpověděl na pozdrav a otočil se ke stejně zrzatému a trochu míň pihovatému Ronovu bratrovi, který se posadil na bobek vedle něj. Chvíli mlčky pozorovali chvějící se hladinu jezírka.
"Mamka má trochu strach, kde jsi. Myslí, že tam každopádně umíráš hlady," ozval se George po chvíli. Harry se uchechtl.
" Jo, myslel jsem si to. Musím se jí omluvit."
"No, technicky vzato nemusíš. To plnoletí dělají, ne? Vzdorují pokusům o krmení ze strany starostlivých rodičů." George se pokusil šibalsky pousmát, ale Harry viděl, že to je jen stín dřívějších úsměvů. Sám se teď pousmát nedokázal.
"No, nejspíš jo. I tak ale nechci, aby měla starosti. Zvlášť po včerejšku."
"Hm, to chápu." Bylo to totiž jen pár dní, co se s Ronem, Hermionou a Georgem vrátili do Doupěte. Do té doby zůstávaly v Bradavicích a pomáhali učitelům spolu s pár dalšími lidmi opravovat poničený hrad. Bylo úlevné něco dělat, když se snažili zapomenout na prožité události.
Harry jako by všechno prožíval znova. Poté, co díky kameni vzkříšení konečně promluvil s matkou a otcem, i se Siriusem a Lupinem, ho znovu zasáhla ztráta. I když si byl vědom, že ti všichni jsou stále s ním, nehledě na to jestli je vidí nebo cítí, bylo snadné upadnout do zoufalství při vzpomínání na životy, které byly ztraceny. Jen pohled na Rona, Hermionu, a také Nevilla a Lenku mu ukazoval, že zdaleka neztratil vše. Úplně něco jiného ale bylo pohlédnout na George.
Možná Harry mohl cítit to samé, ale uvědomoval si, že nikoho z těch, kteří zemřeli, neznal celý život. Když si zkoušel představit, jaké to je ztratit bratra, dvojče, které je jeho nedílnou součástí už od narození, objevila se v jeho žaludku kostka ledu, kvůli které se chtěl zhroutit do klubíčka a ležet navěky. Co ale znal dobře byl ten tichý, plíživý pocit být úplně sám, a George to nejspíše vycítil. Proto většinou mlčky pracovali spolu, čistili nádvoří od kamenných úlomků, které pak spojovaly zpět v cihly a v pomalém, ale účinném procesu dávali hradu jeho dřívější podobu. Kupodivu to ani netrvalo nijak dlouho; a když už byli téměř se vším hotovi, objevili se v Bradavicích pan a paní Weasleyovi. Přišli požádat profesorku McGonagallovou, zda by nedomluvila jejich dětem včetně Harryho a Hermiony, aby se s nimi vrátili Doupěte. Prý si konečně potřebují odpočinout, a navíc Harry má za pár dní narozeniny, které si rozhodně žádají velkolepou oslavu.
Harry tehdy cítil zvláštní teplo ve svém nitru, přestože se stále docela nedokázal usmívat. Paní Weasleyová měla v obličeji stále vepsané stopy prolitých slz, a pan Weasley sice měl zpět svůj odhodlaný, vlídný pohled, ale přesto v něm zůstávala stopa prázdnoty.
Bylo to zvláštní. Po tom, co onen článek konečně vyšel ve Věštci, celý kouzelnický svět, do té doby tichý a nedůvěřivý, vybuchl v neutuchajícím veselí. Harry si pamatoval Hagridovo vyprávění, jak se při Voldemortově prvním pádu kouzelníci radovali natolik, až i mudlovské zprávy vysílaly nanejvýš nezvyklé chování sov, meteorů, a obecně podivné události sahající za lidský rozum. Ani nyní se kouzelníci nekrotili, ačkoliv si mezi mudly dávali větší pozor, a noc co noc vybuchovaly ohňostroje, pořádaly se velká přátelská a rodinná setkání, čarodějky a kouzelníci se vraceli z odlehlých bezpečných úkrytů do svých domovů…
…a přesto ti, jež měli největší podíl na svrhnutí vlády temných časů, zůstávali tiší. Harry neviděl nikoho z Fénixova řádu, který by propadl onomu bujarému veselí. Naopak, většina z nich se stále snažila dát věci do pořádku a pomáhala Pastorkovi očišťovat ministerstvo. Všichni si uvědomovali, jaká práce je ještě čeká, a byť byli nepochybně šťastni, že je Voldemort nadobro pryč, nedovolovali si nyní usínat na vavřínech; a Harry to naprosto chápal. Přesto ale všichni vyhověli přání a opravdu se do Doupěte vrátili. Po návratu však George upadl v úplnou melancholii, když měl první noc spát sám v pokoji, a Harry, který neměl co dělat, v duchu přemýšlel, jakým způsobem bude Kingsley lovit smrtijedy, až dokončí práci na ministerstvu.
V den jeho narozenin panovala zvláštní nálada. Loni touhle dobou vrcholily přípravy na svatbu Fleur a Billa, a přestože byly časy mnohem nebezpečnější, nálada byla uvolněná a veselá. Nyní, při prvních narozeninách, kdy byl Harry i všichni kolem něj opravdu v jistém smyslu svobodní, se nedokázali ubránit vzpomínání. I přes několik rázných pokusů ze strany paní Weasleyové zbavit se pochmurné nálady nikdo doopravdy neměl chuť na dort. Nakonec pan Weasley vytáhl letitou ("speciální!") ohnivou whisky, všem štědře nalil a po proslovu, kdy se Harry (stejně jako Ron a Hermiona) opravdu málem červenal, konečně praskla ona neviditelná bariéra, které vzápětí napomohl i alkoholický nápoj.
Uvolnili se. Ron s Hermionou popřáli Harrymu krásné narozeniny, načež si padli do náručí a odešli do svého společného pokoje. Harry, který po první noci spal na pokoji s Georgem, se na něj ušklíbl a řádně si společně přihnuli ze svých sklenice. Ginny s lehce zarudlýma očima tančila s Percym po obývacím pokoji (paní Weasleyová nezapomněla zapnout rádio s Celestýninou hodinkou) a společně trochu neartikulovaně zpívali Kotlík plný horké silné lásky, k čemuž se za chvíli přidali i jejich rodiče. Pak už si Harry zase tak moc nepamatoval, až na to, že zřejmě s Georgem zahájili dortovou bitvu, rozbili přitom jednu památnou vázu od tetičky Muriel a nakonec někdy pozdě v noci s bolavými žaludky plné ohnivé whisky si museli jít ulevit na zahradu (kde se k nim připojila i nazelenalá Ginny) - trpaslíci věru nebyli rádi a pro tu noc se sami od sebe odtrpaslíkovali jinam.
Harry se jen divil, že mu dneska po probuzení nebylo zas tak špatně.
"Poslyš," ozval se z ničeho nic George. Harry překvapeně zamrkal; uvědomil si, že s ním pořád sedí venku ve ztemnělé krajině.
"Díky, že si… no, že ti nevadí být se mnou v pokoji."
"Cože? Aha - to… no, ne, jasně že mi to nevadí. Proč by mělo?" George si povzdechl.
"Já nevím. Asi si přijdu dětinsky. Jako bych měl strach být o samotě. Víš, když nad tím přemýšlím, já asi nikdy doopravdy sám nebyl." Harry k němu otočil zrak; viděl teď jen tmavou siluetu rýsující se proti tmavomodrému nebi.
"Nevím, jestli to zvládnu teď."
Harry uslyšel sám sebe zhluboka vydechnout. Najednou chápal, proč za ním přišel on a ne nikdo jiný. George nepotřeboval slyšel, jak není sám, jak celá rodina stojí při něm a všechno zase bude dobré. No, možná to jednou bude dobré, ale rozhodně ne stejné. Chtěl mu říct, že Fred nikdy doopravdy neodešel, že sice může ležet v hrobě kousek od Doupěte, ale to nic neznamená… místo toho slyšel, jak mu z úst vyklouzlo jen -
"Musí to být příšerný." Cítil, jak se k němu George překvapeně otočil.
"Vůbec… si to neumím představit. Jak se musíš cítit." Odhodlaně se mu podíval do tváře.
"Ale můžeš mi věřit tohle. Fred je v pořádku. A vždycky bude s tebou. Víš," odmlčel se na chvíli, jak ho samotná myšlenka, kterou se chystal vyslovit, překvapila.
"Je to od nás vlastně strašně sobecké. My přece nelitujeme mrtvé, protože v hloubi duše víme, že se mají dobře a už jim nic neublíží. My litujeme sami sebe. Že nás opustili. Že to musíme zvládnout bez nich. A přitom - přitom stačí tak málo…" Harry se zhluboka nadechl.
"Můžeme je vidět ve snech. Můžeme cítit jejich přítomnost. Zrcadlo z Erisedu, nebo kámen vzkříšení - to není kouzelný klam. Je to jenom způsob, jakým můžeme vidět ukryté v nás. Věříš tomu, Georgi?"
Georgovi se v očích zaleskly slzy. Dlouhou dobu neříkal vůbec nic, až se Harry lekl, že řekl příliš. Sám nevěděl, proč z něho klouzala zrovna tato slova a proč by to jemu - nebo vlastně jim oběma - mělo pomoct. Nakonec George se zachvěním stiskl víčka k sobě.
"Věřím tobě."
Harry pomalu přikývl. Věřím tobě. Důvěra. Dříve nebezpečná, dnes tak chlácholivá. Přesto Harry věděl, že nelhal.
"Tak… Půjdeme?"
"Jo."
Oba chlapci se pomalu začali sbírat ze země; Harry musel trochu promasírovat ztuhlé nohy, aby ho poslouchaly, než byl schopen vstát a strčit zmuchlaného Věštce do kapsy. Na obzoru byl stále tenký proužek světlejší modré, a ani jeden z nich neměl pocit, že by bylo nutné svítit si hůlkou, nebo že by se snad měli přemístit. Místo toho si vychutnávali vlahý noční vítr.
"Harry?" ozval se po pár minutách znovu George.
"Ano?"
"Vzpomněl sem si na to, jak jsem záhledl ty noviny… To se Snapem je vážně pravda?" Harry na něj překvapeně vzhlédl.
"Jo. Je to pravda." Cítil, jak George cosi zamručel pod vousy a zavrtěl hlavou.
"Neskutečný. Tenhle mastnej hajzlík. Co já se ho naproklínal. Ale vlastně… minimálně jednou ti zachránil život co?" uchechtl se s notnou dávkou sarkasmu. Zřejmě vzpomínal tak jako Harry na šestý ročník. To ho ale znovu přivedlo k myšlenkám na Freda a honem tu vzpomínku zaplašil.
"No, kde je mu vlastně konec teď?
Harry cítil, jak trochu tuhne.
"Nejspíš je mrtvý. Ale nevím… nevím to jistě."
"Jak to?"
"Poslyš, Georgi… o tomhle se asi teď nechci bavit," řekl trochu zkroušeně. Geoge povytáhl obočí.
"Dobře. Promiň, nechtěl sem se v tom vrtat."
"To je v pořádku."
Mlčky došli celý zbytek cesty až k Doupěti. Tam na ně čekala nečekaná návštěva

***

"…To jako vážně?"
"Smrtelně vážně. Budeš si chtít nabídku promyslet, nebo se rozhodneš hned?"
Haryho ústa pootevřená v obrovském údivu se sevřela. Může pomoct celou tuhle kapitolu uzavřít. Dokonce u toho může hledat Snapea! Přestože Hermioně řekl, že si není jistý, byl - od první chvíle kdy vstoupil do Chroptící chýše a nenašel nic, co by se dalo pohřbít.
"Ano. Ano, přijímám."
"Tak to je ovšem báječné," s širokým úsměvem tleskl dlaněmi Kingsley Pastorek a otočil se k Ronovi a Hermioně.
"A co vy, pane Weasley? A slečno Grangerová, samozřejmě?"
"J-já -" zakoktal se Ron, "doopravdy? Bez všech těch zkoušek a testů? Vždyť jsme ani nedokončili sedmý ročník, OVCE -"
"- a místo toho jste prokázali, že jste schopni přežít ve velmi nebezpečném světě a navíc výrazně přispět k jeho záchraně. Obávám se, že OVCE jsou vedle tohoto složité asi jako puzzle."
"Pane ministř - dobrá, promiňte, Kingsley - já osobně bych se přeci jen ráda do Bradavic vrátila. Jsem spíš studijní typ a ráda si trochu od dobrodružství oddechnu," řekla Hermiona a trochu se zarděla. "Moc si toho ovšem vážím. A Rone," otočila se na svého přítele, "ty se rozhodni podle sebe. Osobně myslím, že bystrozorování by ti zvedlo sebevědomí," řekla a šibalsky mrkla na Harryho. Ron se zakřenil.
"No, musím přiznat, že nic si nepřeju víc. Teda - nechápejte to špatně, samozřejmě mluvím o lovení smrtijedů -" Kingsley ho zastavil zdvižením ruky.
"Mohu to tedy brát tak, že přijímáte?"
"A-ano."
"Skvěle! Budu vás očekávat v pondělí v deset hodin v mé kanceláři. Předpokládám, že Artur vás tam může zavést -?"
"Bude mi potěšením, Kingsley."
"Výborně. Zatím tedy přeji dobrou noc, a Molly - ta polévka byla vynikající, děkuji." Molly Weasleyová se rozpačitě usmála a pozorovala Pastorkův plášť, který se hbitě přesunul z Doupěte ven a po pár krocích s charakteristickým prásknutím zmizel. Poté se rozhlédla po kuchyni se zvláštní směsicí pýchy a smutku. Chvíli vypadala, že se nemůže rozhodnout co má řict, když se pobaveně ozval George.
"Takže, mamko, než začneme oslavovat bystrozory v rodině, co takhle nám dát taky trochu té vynikající polévky?"
"Ach," pousmála se paní Weasleyová. Rozhlédla se po kuchyni. Harry Potter, zachránce kouzelnického světa, budoucí bystrozor, stejně jako její Ron. Hermiona - kdo ví, možná její budoucí snacha… George, kterému se pomalu, ale jistě vracela rozpustilá jiskra do očí. Milovaná Ginny, která se mohla vrátit do školy bez toho, aby se bála o její život. Percy, vracející se pracovat na ministerstvo po prázdninách. Bill s Fleur a Charlie, kteří mohou žít své životy beze strachu. Artur, objímající ji kdykoli, kdy vidí v jejích očích slzy smutku či dojetí.
Poprvé po dlouhé době se jí ve tvářích objevily ďolíčky.
"Ano. Nejvyšší čas na pozdní večeři."

***
 

4 people judged this article.

Comments

1 babirusa babirusa | Web | 14. november 2015 at 23:41 | React

"Další princ je tady, pojďmě si ho poplácat" :D achichoch mě - ano, opravdu mluvíme o té "mě", tom starém, zpustlém, nadrženém dobytčeti - snad ani nevadí, že tam nebyla žádná pravidelná dávka slashe. Protože i bez ní je to strašně fluffíkově příjemné a hrozně to člověka zahřeje. Asi protože z toho na mě úplně dýchá ta harrypotterovská nálada - rowlingovský odlehčený styl psaní - typický klid a přátelství a přesto zároveň neustálé napětí, visící ve vzduchu. Prostě my víme, tušíme, že se něco bude dít, ale damn, strašně dobře se na to čeká :D

2 Profesor Profesor | 15. november 2015 at 11:38 | React

Hezká kapitola.

3 weras weras | 17. november 2015 at 16:35 | React

Skvělá kapitola. Harry se mi zdá opravdu ztracený,tak doufám,že mu nová práce pomůže. Ve všem!!! Těším se moc na pokračování!!Dík!!

4 hervissa hervissa | 10. march 2016 at 12:03 | React

Tak to bylo krááásný :3
Velmi pěkně napsaná rozmluva George a Harryho, dost se mi líbily i Harryho vnitřní pochody ^u^
(Už je vidět, že nám Pottřík roste ;))

Všeobecně příjemná kapitola, je fajn, že z kluků budou bystrozoři :) (Hermiona stejně šla do Bradavic jen proto,  aby se ostatní zájemci o bystrozorství necítili úplně neschopný... ;))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement