Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

aneb Pojď si pokecat sám se sebou..

7. november 2015 at 15:26 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Myslím, že je načase, abych sama sobě něco sdělila. Vědomě, s porozuměním a pocitem, že na tom není nic špatného ani cynického:

Ten jediný člověk, na kterého se vždycky můžeš spolehnout, jsi pouze ty sám.



Jsou tu rodiče. Jsou tu přátelé. Jsou tu lidé, do kterých vkládáme svou důvěru, a o kterých si myslíme (a oni si to mohou myslet taky), že pro nás chtějí jen to nejlepší. A nemusí ani lhát, jenže - kdo může opravdu vědět, co potřebuju? Kdo může opravdu nahlédnout do mého nitra a zjistit, co jsem za člověka? Jak se nejlíp poučím z vlastních chyb a poznám, kdy se mám pochválit, když mi neustále budou byť v zájmu nejlepšího dobra podsouvány cizí myšlenky?

Myslím, že uvědomit si tohle už jako dítě, být v tom smyslu vychována, by mi ušestřilo hodně bolesti. I dneska se přistihnu, tak mě lidé dokáži zklamat ač jsem si myslela, že jsem dávno přes tyhle situace přenesla. Být ignorována a nevědět proč, to my vždycky způsobovalo tu největší psychickou bolest, a přitom to je naše lidská záliba, velmi zvláštní záliba, lpět na názoru (rádoby) vlivných a důležitých. Lpět na názoru, o kterém si někdo jiný myslí, že je správný.

Já osobně nejsem moc dobrá v navazování přátelských vztahů. Technicky vzato, nedělá mi problém mluvit s lidmi, udělat první krok ke kontaktu, povzbudit, projevit empatii, stejně tak jako dát najevo, že s někým zkrátka nesouhlasím a v tuto chvíli se s ním bavit nechci. Když ale začnu mít někoho ráda, začínají trable. Zatím nejspíš neumím mít ráda bez toho, aniž bych to brala osobně - aniž bych se vyvarovala zcela automatické myšlenky, že když si s někým tak rozumím a je mi s ním fajn, má mě nějak rád taky. Totiž potom to zjištění, že pro druhého vlastně nijak důležitá nejsem, že mě prostě potkal, pár týdnů, měsíců nebo let jsme se bavili, ale nebylo to pro něj nikterak důležité - takže se se mnou přestal stýkat, mě opravdu naplňuje zvláštní formou zoufalství. Potřebou vysvětlení. Proč vznikla ta iluze? Proč je to pryč? Proč jsi mi dovolil ti říct, abys se mnou jednal na rovinu, když pak bez slova vysvětlení zmizíš?
Tenhle pocit mě dokáže požírat.

U některých lidí, kteří v mém životě zůstali, jsem se už naučila co dělat. Nebrat to vážně, chovat se tak jak chci a vědět, že to je čistě má iniciativa a ničí jiná - tečka. Ale když se dlouhá léta bavíte se svým nejlepším přítelem, jde vám za svědka na svatbě, a pak se prostě něco stane, on se stáhne, přestane mluvit a neřekne proč - prostě přestal mít čas, prostě jste mu po sedmi letech začli být ukradení - cože? Kdy, kde a co jsem zaspala, že se to stalo?

Jsem pořád příliš naivní a srdečná. Stále se objevují ty myšlenky, které se ptají, jak na ty druhé lidi působím. Pořád ještě v mé hlavě existují podmínky pro navazování přátelství, které poukazují na jistý druh sobectví. A možná právem, možná neprávem si tak myslím, že spousta lidí prostě neumí být empatická - nebo elementárně zdvořilá - a jdou prostě bez ohlížení dál a kašlou na to, co bylo. A je to cesta nejmenšího odporu, ano.
Ale pořád nemám jasno, zda je to správné nebo ne. Zda mám právo se trochu zlobit, nebo ne.

To, že bych se já tak nezachovala, (nebo aspoň v tom domnění žiju), mi vlastně nepomáhá. Co mi pomáhá je fakt, že si dokážu uvědomit a srovnat v hlavě, co a jak se stalo, a že nemá smysl litovat minulosti. A především, že nemá smysl hledat příčinu zvnějšku - ptá se ostatních, co si o tom myslí, kde je podle nich ta chyba, a brát to jako pravdu. Jo, ráda si vyslechnu názor, ale pro inspiraci, pro zvážení. Slepě následovat někoho jiného jen protože si myslím, že jsem prázdná jak obal od kinder buena, mě nespasí.

Na co jsem prozatím hrdá je to, že jsem se dokázala vyrovnat z přehnanou starostlivostí ze strany rodičů. Že se dokážu zachovat podle sebe a vysvětlit jim, proč se neřídím zrovna jejich radou. Že jim dokážu říct, že pokud si ten nos někdy nenabiju, tak se sotva budu vyvíjet; říkat mi, co všecho se můřž zvrtnou přece ničemu nepomůže. A snad se tak i oni od mě učí, že občas je nutné říct sama sobě co opravdu chci - místo toho, co všechno je špatně.

Jiný člověk, kterého též znám dlouhá léta, mi jednou řekl tohle: "Jsi mix věrného spoluhráče a nevyzpytatelného protihráče. Někoho, kdo má v sobě vždycky víc, než ukazuje." Obecně mám dojem, že jistí lidí na mě reagují velmi zvláštně a já nevím proč; co ve mě vidí. A nesmírně by mě zajímalo to vědět. Ale k čemu by mi to bylo? Ani to, že si někdo myslí něco dobrého o mně nic nevypovídá. Můžu ale doufat a pokoušet se uvidět ten potenciál sama v sobě, promluvit sama se sebou - a zodpovědět si nějaké otázky. Všechny odpovědi možná nepřijdou - další otázka pak je, zda to vážně potřebuji vědět. Jen pro ukojení zvědavosti? Pro vlastní dobrý, egoistický, pocit? Pro pocit že lépe znám sama sebe a budu tak lépe odhadovat, jak se zachovat k budoucím situacím?

No... Sokrates to se svým "vím, že nic nevím" rozhodně vyřešil moudře...

P.
 

2 people judged this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 7. november 2015 at 15:48 | React

Nikdo tě nezná, jsi hlas svého neznáma. :)

2 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | Email | Web | 7. november 2015 at 19:09 | React

Člověk by se nikdy neměl upínat na nikoho jiného. Může v něm mít oporu a zázemí, ale vždy by měl umět používat své vlastní myšlení a řešit si každý problém především sám.

3 Jana Jana | Email | Web | 7. november 2015 at 20:26 | React

Vždyť Sokrata v Delfách prohlásili za nejmoudřejšího chlapíka :) To s těmi rodiči závidím. To já neumím. A je zvláštní, že jak mi roste sebevědomí atd zpět, tak také začínám více a více spoléhat jen na sebe...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement