Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

October 2015

Trocha zvláštního rozjímaní

4. october 2015 at 13:21 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Poslední dobou jsem narazila na pár článků, které se zabývaly nevěrou a dalšími věcmi ohledně partnerství, manželství a podobně. Upřímně, poslouchat lidi jak se baví o něčem takovém je pro mě vždycky strašně zvláštní. Nejpíš pro to, že můj názor konkrétně třeba na nevěru je nejspíš hodně abstraktní, a v manželství jsem - a vybrala jsem si to dobrovolně, bez očekávání a bez pocitu, že ten "cár papíru" prostě musím mít abych byla šťastná.

Ono dneska hodí po světě hodně skeptických lidí. Já to chápu - když se člověk dívá na televizi, co za svinstva se dějou, tak uvěří tomu, že je to normální a bude se mu to dít taky. Někdo je skeptik od přírody, někomu k tomu dopomůžou životní zkušenosti, kdy prostě narazil na nesprávný lidi v nesprávnej čas. Ale z tohodle se dá poučit. A když ne poučit, tak přestat očekávat. A je to vlastně logická volba - když mě potkají nějaký sračky, nechci už je zažít znova. Můžu očekávat, že už se to nestane, a pak jak na potvoru bum - spadnu do dalších a potopím se zas o něco níž. Můžu očekávat, že lidi budou svině i nadále, a pak upadnu do letargie, přestanu věřit i vlastní matce a stejně se z toho nevymotám. (samozřejmě, v extrémních případech). Když ale neočekávám vůbec nic - prostě si žiju svůj život, pracuju na tom, abych byla šťastná a a trochu víc se nechávám prostupovat tím, co opravdu chci (protože to nikdo jinej než já vědět nemůže), může se objevit něco skvělého nečekaně brzy. Vidím to na sobě - ne že bych byla mrzout v pravém slova smyslu, ale má naivní dobrosrdečná povaha mi připravila pár ne příliš oslavyhodných zážitků. Pak přišel zlom - řekla sem si, že takhle teda ne, a že když sem lidem volná, tak to přijímám a seru na ně. Budu si žít docela dobře i bez nich. Trochu jsem se uzavřela, ale víc jsem se věnovala myšlenkám na věci, co bych opravdu chtěla. A hlavně - přestala sem cokoliv očekávat. Byla sem ironickej melancholik, ale aspoň jsem si ujasnila, že co bylo - bylo, a že sem se aspoň mohla poučit. A v tomto neočekávání jsem narazila na světlo, teplo a lásku, která mě vyvedla i z té ironické melancholie, a i když jsem stále co se týče "přátelství" na trojku, nemohla jsem si přát nic lepšího v lásce. Prostě se splnil sen, to, po čem člověk niterně touží, ale neočekává to. A že z toho vzešla svatba, to prostě byla oslava toho všeho. Ne kvůli papíru, ne kvůli majetku - kvůli tomu, že je to zatraceně skvělá párty s lidma, které máte rádi. A peníze? Jo, stojí to peníze. A jistě se dají utratit i jinak, ale ne nutně líp. A oslava lásky, pokud je upřímná, je krásný počin jak ukázat světu, že peníze sice můžou vládnout, ale že nežiju jen proto, abych měla dům a auto a dobrou práci a hypotéku a platila si spoření na důchod. Každej den se tisknout nový bankovky. Každej den se připisuje na bankovní účty černými čísličky reálně neexistující částka, a my se zatím honíme. Odsuzujeme ty, kteří žijou z výplaty na výplatu a musí si půjčovat. Odsuzujeme bohaté, kteří skrblicky schraňují majetek a je jim líto pak ubírat soustíčka z těch šesti, sedmi, osmi místných černých znaků. Like, seriously?

A co se týče té nevěry... V jistém smyslu je to mezi partnery vlastně tabu. A přitom se o tom mluví všude, děje se to všude, a obecně se dá narazit na tábory - "v životě bych mu/jí neodpustila!" a "vždyť je to přirozený!". Spousta lidí dokáže dobu mluvit o tom, co by dělali, kdyby je jejich partner podvedl, ideláně se slovy "já bych (mu/jí) to nikdy neudělal/a". A přitom pak třeba zrovna tenhle člověk udělá nějakou hovadinu. Někteří chlapi se chvástají tím, jak je vědecky dokázaný, že muž prostě potřebuje rozsévat semeno kde se dá, a je jim uplně jedno, že je éra kondomů a antikoncepcí a vlastně nikdo ty děti mít nechce.
Každopádně... můj pohled je asi uplně jinde. Jsou věci, které jsou v pořádku, a které zas tolik nejsou. Je rozdíl, jestli je člověk jenom rozverný a trochu flirtuje, nebo mu je v danou chvíli všechno jedno a je-li příležitost k prcání, hrdě se jí chopí.

Pokud někdo podvádí chronicky, působí to na mě, že není se sebou tak nějak vlastně spokojený. Že furt hledá to uspokojení někde mimo sebe. A přestože může milovat svého stálého partnera, dost dobře chápu, když ta polovička nemá na tuhle situaci nervy (a jen jí přejme štěstí, aby se nesnažila toho druhého změnit, protože to je poměrně snadná cesta k sebedestrukci). Taky mi nepřijde v pořádku, když jeden z dvojice chronicky žárlí. Kupodivu, to vlastně lidem ani nepříjde jako nic zvláštního. Ale vždyť je to takový revers chronického podváděče - citové vydírání v rámci vztahu. Ženská nebo chlap, kterej se nedokáře přenýst přes to, že holt na světě chodí spousta lidí a někteří se chtějí s jeho partnerem přátelit nebo k němu mohou chovat nějaké city, je taky očividně nespokojený sám se sebou. Touží po bezvýhradné pozornosti, jen on a jeho polovička, a nikdo nemá nejmenší právo narušit tenhle kruh. A když se partner kouká z kruhu ven, tak je okamžitě nutné tu situaci utnout a udělat baci baci.

Pak je tu truc. Dvojice se pohádá. Stává se to. Jeden z nich je fakt pekelně naštvaný a chce druhému ukázat, že tohle teda ne. Že se jako bez něj taky může klidně obejít. Takže jde do nejbližšího baru, opije se a opíchá prvního člověka, kterej je tomu povolný. No... to taky není uplně v pořádku. Ve všech těhle třech výše zmíněných případech chybí respekt. Respekt k partnerovi, jakési spojení a snaha o udržení toho spojení. Já nevím, nakolik vzácné tohle je, ale rozhodně to existuje a lidé s tím umí pracovat. Pokud nevěra vypadá takhle, tak je prostě někde ve vztahu nějaká podstatnější mezera.

Říkjme tomu úlet. Je to vlastně sobecká záležitost. Člověk v tu chvíli nemyslí toliko na partnera, ale na sebe. Najednou objevil něco nového. Je třeba někde sám, a najednou narazí na tu osobu. Něco se v něm zdvihne. Je zvědavý. Třeba i porovnává. Uvědomuje si, že to sice není láska, ale že ho ten člověk prostě přitahuje a chce zkusít trochu víc.
Tady je samozřejmě větší množství scenářů. Například - "miluji s vého partnera, a tohle mu neudělám, protože jsem zodpovědný a dokážu se vyrovnat se situací, že se mi trochu zbláznily hormony". Ano, říkáte si, takhle by to mělo být. Ale může nastat i jiná situace - "miluji svého partnera, ale strašně bych si přál zažít tohle nezávazné dobrodružství." Takže dotyčný čeká, jestli se ta nová osoba bude o něj taky nějakým způsobem zajímat. Pokud ne - je to vyřešené. Pokud ano - no, nemusí dovolit všechno. A když dovolí - tak se zkrátka něco stane. A potom se ten člověk zase vrátí ke svému parnterovi, protože si uvědomuje, že on je ten jediný, s kým chce ztrávit svůj čas a kterého miluje v tom hlubokém slova smyslu. Samozřejmě, tato situace má dvě obrovská rizika, alespoň z mého pohledu. Zaprvé, pokud k vám ta druhá osoba něco cítí, zraníte ji. A protože ji neznáte tak dobře, může udělat něco nevyzpytatelného, jako třeba říct to vašemu stálému partnerovi. A to už máme dva zraněné lidi, a přizejme si - je to vaše vina. Vaše malá touha po nezávazném dobrodružství může napáchat velké škody, a podle mě zodpovědnému člověku se tyto potencionální škody musí promítnout v hlavě před tím, než se vůbec něco stane. Přijmu ta rizika? Žiju jenom jednou. Nebude to nic znamenat, ale chci ohrozit to, co mám?

Zcela osobně - udělat mi tohle můj muž, nebudu se zlobit. Nejsem člověk, který lituje nějakých minulých činů, protože všechny z nich ze mě udělali člověka, kterým jsem teď. A dokážu pochopit, že lidi jsou občas vrtkavá stvoření, a že i přes to, že jsou ve vztahu spokojení a neměnili by, mohou chtít něco zažít. A obecně ano, jsem tolerantní. Jak jsem řekla, na tenhle život je jen jeden pokus. A nakonec vždycky záleží na tom, jestli ti dva spolu chtějí být nebo ne, to je to, oč tu běží. Hnát to do nějakých důsledků? Nutit partnera snášet výčitky a ponižovat ho? Ne; tohle přeci lidi, kteří se milují, neudělají.

Kdybych úlet rozváděla dál, zřejmě bych se dostala k situaci, která je spíš typičtější pro mladé lidi - takové to: "ano, chodím s klukem pár měsíců a je to boží, ale tenhle má ták krásný účes a je tak hezkej, a jak umí tancovat - to je ten pravý!" Prostě hrc prc, vyměníme přítele/partnera, protože v danou chvíli nás ten druhý prostě oslovil. Zodpovědné? Moc ne. Dá se to pochopit v tom pubertálním věku. Ale potíž je, když to člověk dělá do čtyřiceti. Přebírá. A protože si nikdy nenajde čas poznat toho prvního opravdu důkladně, už od začátku pokukuje kolem sebe, zda náhodou někde nepoběží někdo lepší. A to už holt... řekněme není uplně ideální stav. Ani ne tak pro samotný vztah, ale samotný člověk riskuje, že nebude nikdy spokojený a skončí sám.

Shrňme si to. Když spolu dva chtějí být, tak spolu budou, a malý odskok mimo kruh s tím vztahem vůbec nemusí hnout. I spokojený člověk může vyvést něco nezodpovědného. A když ženská bez nějakého rozmýšlení skočí od svého partnera po chlapovi, který má koženou bundu a Lamborghini, tak to prostě není ta pravá pro vážný vztah. Tak jako tak, lidi se mohou poučit, mohou se i změnit. Budování vzahu, partnersví či manželství je hra pro dva a je jen na nich, jak si to zařídí. Lásky je dost pro všechny, chamtivost není třeba. To, co je třeba, je pocit důvěry a bezpečí. Dej a bude ti dáno. Tak ať ten život za něco stojí.

P.