Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

September 2015

Muhaha.

28. september 2015 at 22:22 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Víte, co je boží pocit?
Asi jo. Ale nevíte jakej boží pocit mám na mysli já.

Představte si, že jste neudělali nikdy dvě věci: Nenapsali písničku, a nenapsali nic seriózního v angličtině. Čistě pro nedostatek skillu. Mohli jste to zkusit mnohokrát, ale nikdy to nikam nevedlo.

A teď si představte, že se to obojí stalo! Najednou před sebou máte hotový text. Najednou sedíte na cvičné a místo Beethovena pět hodin vymýšlíte fóry, akordy a melodie do songu, a po těch pěti hodinách máte cosi použitelného, co sice není dokonalé, ale už je to song s začátkem, prostředkem, sólama a koncem. A co víc - dáte přečíst text člověku anglicky hovořícímu, a on nejen že nenajde žádné chyby, ale ještě se mu to líbí!
Omg!!!

Takže ano, toto je teď ten boží pocit. Totálně. Su na sebe hrdá. Sice to byla strašná náhoda, že k tomu vůbec došlo... ale, sakra. JO.

Strašně si přeju to vypilovat, sehnat lidi a nahrát to. Abych měla důkaz. Svůj song. Jakože já už ho mám. Oujé!
Zdá se, že Finsko na mě má vskutku blahodárný účinek.

Hawk, to je vše, co jsem měla na srdci.
Díky, Vesmíre, a (s)mějte se!

P.

Joo...

21. september 2015 at 22:55 | Panda aneb M_Y |  AMV, music etc
Tenhle článek začíná jako nějaký debilní klišé.
Ale to je mi jedno.
Zkrátka; dneska se mi po dlouhé době stalo, že jsem si pustila do sluchátek za běžné chůze písničku. To už je samo o sobě neobvyklé, ale mnohem neobvyklejší bylo to, že mi - z ničeho nic - málem začaly téct slzy. Tak moc mě to dostalo.

Jak je tak nějak jasné z předešlých článků, propadla jsem finské muzice, a tenhle song jsem prvně slyšela nedávno přímo live na koncertě. A jelikož sem si dneska koupila CD kapely, okamžitě jsem měla potřebu to slyšet znova. Tak šup s tím do uší. A pak přijde tahle písnička a BUM.

Koukáte na noční oblohu uprostřed městského parku, kolem vás se rozpoutává imaginární apokalypsa, létají meteory a vybuchuje země, a by jenom rozpínáte ruce, očima hypnotizujete tu jednu hvězdu a přijímaté svůj osud.

Shiiiiiiiiiiiit.

Abychom si rozuměli, Fini jsou národ oplývající smutkem z dob minulých. I Vánoce se nesou v duchu vzpomínání na zemřelé a vědomí, že vše jednou skončí. A i když jsou to jinak veselí lidé, tohle je zřejě hluboko v každém z nich, takže celé album, jménem The Last of Us... asi hovoří za vše. Nicméně, nechci hovořit o smutku, ani o tom jak je ta hudba (pro mě) dokonalá, protože nad tím jsem slintala už minule.

Chci se vrátit do toho nekonečného okamžiku, do té totálně orgasmické nálady, do těch čtyř minut nirvány. Jistě, musím dodat, že o mě je známo, že si prostě umím užívat každou prkotinu. Umím zmizet do svého vesmíru a nechat se unést fantazií úplně kamkoli. Většinou to ale dělám vědomě. Tohle opuštění hmotného světa přišlo totálně náhodou, překvapivě a rychle. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo rozptýlit.

Zmizet jinam se dá zkrze knížku, film, hudbu, vlastní představivost. A není špatné pro tu chvíli vidět jinýma očima. A opravdu si uvědomit, jak je všechno pomíjivé.

Co už mi zbývá říct... Díky, Vesmíre.


Finové jsou šílení 2.

19. september 2015 at 12:13 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Je to opravdu tak. Travím ve Finsku již 16. den a...

JÁ TU ZEMI PROSTĚ MILUJU!!!

Úplně klidně bych tímhle prohlášením uzavřela celý člának a spokojeně si šla dál chlemtat čajíček, dát si domácí sushi k obědu a jít na schůzku s Japonkou ze Sappora, která chce abych jí ukázala yukatu co jsem si tu koupila ve fantastickém japonském krámku.

Ale ještě pár větami pokračovat budu; a třeba si z toho Češi vezmou něco dobrého.

Za 1. - alkohol není potřeba k tomu, abyste se bezelstně chovali jako úplní idioti. Jako sjetí magoři. Jako největší opilci; zkrátka má teorie, že bavit se dá i bez chlastu, tady funguje na 180 procent. A i když se už pít začne, nikdo nejde pod míru toho, že ztratí pojem o tom co dělá a další den si nepamatuje, kdo je jeho matka.

Za 2. - onen blažený stav užívání si prosté reality na hranici šílenství je možné podpořit opravdu velkou porcí finské pizzy. Dělali jsme si z našeho milého tutora Janneho srandu, co že za houby tam bylo, nicméně po tom, co spořádal asi kilo a půl buchtoidní pizzy, půl litru spritu a salát, se choval jako by si právě dal pár moc dobrejch jointů. Možná mu vylítla glykemie, fakt nevím - ale druhý Rakušan sedící s námi měl prakticky stejný problém, jen nebyl tak hyperaktivní jako spíš naprosto kouzelně chvílemi nepřítomný.

Za 3. - během tohoto povýšeného stavu se v onom pizza baru můžete nahlas bavit anglicko-finsko-německy a učit se říct třeba "můj medvěd je nadržený" - načež vás rodilý Fin upozorní, jak dokonalý poker face Finové mají. I kdyby nás tam učil říkat "oprcám tvojí mámu" nebo cokoli, ostatní lidi hledí do jídla a je jim to uplně u prdele. Nedočkáte se ani smíchu, ani pohoršených pohledů - nebudou prostě na sebe vůbec upozorňovat, každý je ve svém soukromém vesmíru.

Za 4. - Fini mají opravdu vynikající muziku. To, čeho jsem byla svědkem, se dá přirovnat snad jen k naprosté dokonalosti a vyváženosti mezi muzikalitou, energií, precizností a totálním rockovým nářezem. Opět - celý On The Rock podnik byl nekuřácký, pivo za 7 eur jste si sice koupit mohli, ale i to publikum tam ŠLO POSLOUCHAT TU KAPELU a to prostě v Čechách nezažiješ. Jako jo, lidi jdou na určitou kapelu - ale proto, aby ječeli a pili a ječeli a skákali si na hlavu a hulili a pili a ječeli. Člověk si prostě tu muziku nevychutná. Fini prostě stojí pod pódiem, pár drží v ruce třeba pivo, uznale pokyvují hlavu případně pohazují pačesy, a zatraceně si to ve svém soukromém světě užívají.

Za 5. - zmíněná skupina se jmenovala Arion a jestli si myslíte, že sláva Guns'n'Roses nebo Zeppelinů je dávno v tahu, jeďte do Helsinek. Těhle pár kluků mladších než já mělo takový koule, že by zbořily celý Strahov a největší pódia světa. Nechápu, že jsem je mohla slyšet z tak bezprostřední blízkosti, že mi nikdo přitom neječel do ucha a že sem si se dvěma členy kapely vyměnila pár slov a fist-bump. A jestli si umíte představit, jak by vypadal kytaristo Hiro z Gravitation v roztomilejším formátu ala Shuichi, máte kytaristu Arionu. Ty jeho vlasy!! A jak na tu kytaru hrál!!!! Omggggggg!!!!

Za 6. - Fini se bojí o uši. 90 procent lidí má na tyto akce špunty v uších a jsou nesmírně opatrní. Na druhou stranu si pak nasadí brýle se třemi dioptriemi a mají je na nose 10 minut, aby dělali xichty do foťáků - že si tím můžou zmrvit oči jim asi nevadí, nebo jim to nikdo neřekl.

Za 6. - mám se, a mám se zatraceně dobře. Příští týden jedu do Turku na Santa Cruz, což je daší z geniálních finských počinů přiblížit se rockovému zvuku 80.-90. let. Nechci odtud pryč. Myslím, že jakmile za mnou přijede můj drahý, tak tu budu chtít zůstat napořád. Škola je skvělá, lidi jsou skvělý, muzika je skvělá, svět je kurva báječnej, tak co si víc můžu přát?!

A za 7.:
Přátelé, toto je samozřejmě velmi citově zabarvený kus textu. Nic z pocitů a zážitků kterém vám tu popisuju nemusíte zažít. Pokud jste ale z podobného těsta jako já a máte možnost jet pracovat nebo studovat do Finska, tak když budete mít takové štěstí jako já, zažijete to.
Rock'n'roll ŽIJE!



Vaše P.

Finové jsou šílení.

5. september 2015 at 11:28 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Abychom si rozuměli, tak hned zkraje vám osvětlím, v jaké že to jsem situaci. Já totiž, jako mnoho vzorných a vzdorných studentů, jsem po půl rok trvajících papírových válkách vyjela do světa - a hádáte správně - do Finska v rámci programu Erasmus.
Yay!
A první, co bych k tomu chtěla říct, je asi tohle: HELL YEAAAAAH!!

Taky hned vysvětlím proč: Totiž, já nejsem nijak velký párty typ. Nejlepší párty mého života byla má svatba, protože tam byli lidi co mám ráda, můj drahý, dobré jídlo, a absence cigaretového kouře. A byly tam světelné meče a kostýmy a... víte co. (před pár dny jsem chtěla přidat fotky, ale blog mi hlásil, že prej mám víc jak 40.000 znaků, a to i když sem všechno vymazala až na jednu větu. Weird.) Prostě, bylo to úžasné a nikdy na to nezapomenu. Zažila sem i pár dalších fajn tancovaček, ale na nich už bylo většinou něco, co mi nebylo uplně po chuti, nebo sem prostě neměla tu správnou náladu na jakoukoli socializaci. Ale včera, dámy a pánové, včera to bylo něco neuvěřitelného.
Asi dvěstě lidi ze všech koutů světa, erasmáci a freshmani, byli organizováni partou domácích studentů, a vše započalo v pět hodin hrami. Rozdělili nás do týmů a šli jsme plnit různé úkoly, míchat nápoje lásky (celé to bylo pojato jako Speed dating love party), hrát tradiční finské hry a tak podobně. Byla to ohromná zábava (i když sem si přitom málem zlomila nohu) a ohromně to tužilo mezi studenty vztahy. Ne, že bychom se předtím nedružili; těžko si představuju přátelštější a veselejší kolektiv. Ale zkrátka bylo to bezva - i když těch sto nových jmen dozajista zapomenu. Po tomto tří-čtyř hodinovém kolotoči jsme dostali najíst a začla opravová PÁRTY.

Ach, lidi.

Náš tutor, budiž mu chřipka lehká, prý byl ten den nemocný. Ještě před začátkem kašlal a sípal a naříkal, že má hrát a zpívat v kapele (No More Tears). A pak -----> svět prostě vybuchl, kapela začla, lidi začli šílet, tancovat, kreatůřit, brejkdencovat, prostě, totální namydlený mejdlo. A náš milý Janne zpíval a hrál jako o život, a když nehrál, tak tancoval jak sám splozenec pekla, jako by zaprodal svoji duši jen pro ten jeden jediný den na parketu.
Prostě to celý bylo kurevský hustý.
Muzika byla totálně boží (Fini mají fakt vkus!!), nikdo nebyl našrot, nikdo nedělal oplzlosti, každej se prostě jenom ohromně bavil a družil, tisíckrát se ptal - a odkud jsi ty? a ty? A užíváš si párty? A bolej tě nohy? Jo, mě taky, ale kašli na to a poď zas tancovat....
Skvělé na tom bylo, že parket nebyl přeplněný - lidi prostě buď tancovali, nebo byli venku z místnoti kde pili a jedli. Mě nohy bolely jako čert, vlastně ještě dneska mám problém chodit - ale zatraceně to stálo za to. Opravdu to byla druhá nejlepší párty mého dosavadního života a strašně se těším, až ohlásí další.
Prostě, Finové jsou šílení.
A já taky.


P.