Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

August 2015

Why not both?

28. august 2015 at 11:12 | Panda aneb M_Y |  ...a ostatní ptákoviny
Jako, seriously.
Nemusí být všecho hned buď a nebo. Vemte si příklad z amíků - spousta hovorů je zakončená "love you" a nemusí to nutně znamenat milenecký stav. Stejně tak jako lidi používají slovo milovat i pro činnosti - miluju ježdění na kole (co jste si mysleli že myslím?!), procházky, spaní, cokoli. A stejně tak to platí i u mě - mužíčkovi svému drahému řeknu obojí, protože obojí je pravda. O své práci taktéž. A nebo prostě co za vyjádření se zrovna hodí víc do kontextu.

Jasně, když holka řekne klukovi "mám tě ráda, ALE jako bratra", tak to samozřejmě aspoň pro ten moment pozbývá příslibu toho mileneckého vztahu. Ale to není tím mít rád. To je komplexnějším vyjádřením pocitů.

Když budu další text směřovat osobně, mám ráda svou práci a zbožňuji koníčky. U té práce je to větší dřina, proto volím tohle opatrnější vyjádření - páč existujou stavy, kdy člověk nechápa proč to sakra dělá. Ale rozhodně mě to jistou formou naplňuje, je v tom láska. A v koníčkách taky - začíst se do nové mangy a zjistit, jak je to boží? Zkouknout AMVčko a zamilovat se do nové série? Čichat zbrusu novou knížku, na kterou se člověk těší rok, než ji vydají? A COSPLAYOVAT KONEČNĚ V POŘÁDNĚJŠÍM KOSTÝMU?? YEAHH!


Ano, přátelé. To je ten důvod, proč píšu tento článek. Prostě se musím pochlubit.


Ta, která kráčí s havrany

25. august 2015 at 18:24 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Občas je to prostě jen takový pocit. Pocit a pár vět, které mě zvou na zvlášní místo někde mimo mou osobu. A tak se zrodí povídka, co nikam nepatří, nezačíná ani nekončí, ale přesto vznikla a tady je. A kdo je mi inspirací mi budiž odpustí ten motiv.

____________________________________________________________________________

...by se hodilo.

23. august 2015 at 21:14 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
A co že by se hodilo? Umět nemyslet. Umět to, co se mniši naučí několikaletou meditací. Možná celoživotní. Možná na to přijdou až ze několik životů, a proto je těch mnichů pořád dost. Chudinky duše. Víte, o čem mluvím...
No jo.
Jakože, mám občas chvíle, kdy opravdu nemyslím - kdy jsem stoprocentně ponořená v okamžiku a všechno je prostě báječné a funguje, jak má. Zkrátka mám pokoj od všech těch otravných myšlenek, které mi vlastně k ničemu nejsou a akorát mě znervózňují, rozlaďují, a vůbec tak obecně častěji přispívají spíš k nepohodě, než k pohodě.
Takové to - fotil mě fotograf na AFku v květnu. Je konec srpna. Psala sem mu už dvakrát, řekl mi, že až fotky zpostprodukuje, tak mi je pošle. Přitom už poslal sto jiných věcí z pozdější doby než je květen. Mám mu psát potřetí? To ty fotky ztratil nebo co? Nemůže mi apoň říct co se děje, abych si nepěstovala to těšení se a rozpačitost, kde to vázne?
Nebo - mé sestřátko zas utichlo s komunikací. Je někde na dovolené? Pracuje? Nechce mě slyše, vidět? Nebo prostě jen dělá něco jiného a vůbec si nevzpomene? Mám jí zas psát, když v 98 případech ze 100 píšu stejně a moc mi to k ničemu není? Nenaštvala jsem jí třeba něčím?
A taky - nebudu na tom erasmu uplně v loji? Mám na to dost peněz? Nebudu tam bulet každej den do polštáře, bude bez problémů bydlení, atd.atd.atd.?

Mno. Fakt mi tohle rejpání se v coby kdyby nepomáhá. Pokud jde o lidi, tak když mi ten druhej nedá žádnej podnět, mám se na to buď vysrat, nebo z něho vymlátit odpověď, jenže já su také hodné blbec, že nechci být vlezprdel a pokorně čekám a snažím se nepodléhat domněnkám.
Jak ráda bych uměla vyslovit pouze třeba - SMAZAT, nebo pro mě za mě třeba REDUCTO nebo ABRAKURVADABRA, abych ty domněnkové myšlenky mohla prostě odstranit. Asi musím na týden do tmy. Do té chaty, kde jste minimálně týden naprosto bez světla, jen jednou denně vám tam pokud chcete donesou jídlo. Možná by mi stačilo i trochu víc té meditace. Ufuf.

Kdybych mohla každej den chodit túry na Sněžku, to by se mi nemyslelo. To je člověku v mé kondici zatěžko dýchat, nebo v lepším případě odtrhnout oči od scenérie kolem něj. Nebo kdybych si každej den mohla objednat z fantazáckýho obchodu havraspárskou šálu, protože mrzimorskou neměli, ale modrá je stejně lepší, a zažít to naprostý opojení, že je mi uplně jedno, že nejsem zběhlá v pletení, ale prostě mám na to si takovýhle rozmar dovolit. Ani dobrý film, s dobrým čajem a dobrou vodní dýmkou není k zahození, natož k myšlení. U toho, byť vykonávám všechny tři činnosti, opravdu medituju. A při posedu na skále v Šárce s bubnem i bez bubnu taky, aspoň občas. Při sledování hvězd na srpnové obloze z deky na zahradě.
Ale umět nemyslet v běžné činnosti, v běžném zevlení, v běžném pracovním nebo školním nazasení v těch chvílích, kdy je to opravdu potřeba, to je oříšek. Bez gauče a zavřených očí to většinou nedám, a i tak je úspěch maximálně padesátiprocentní.

No, budu na tom pracovat.
A ozvu se, jak mi to jde.

P.s. - jestli se mi nepovede po dvou letech plánování dostat se konečně do pražské zoo, čeká mě móc přemýšlní. O tom, proč do toho kurňa dycky vleze nějaká událost nebo nekorespondující počasí, přičemž ani plavání, ani smažení se zaživa nepovažuju za vhodné klima. Vesmíre, prosím!!

P.

Sorry, nadpisová múza si šla zdřímnout. (Ale k tématu týdne to je. Fakt.)

2. august 2015 at 22:21 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Dneska jsem spala do půl desáté, s mým drahým mužem v domě jeho rodičů v sólo posteli, jako když jsme spolu randili. Sice jsem většinu noci nejspíš byla na matraci jen půlkou zadku (druhou na polštářích, které vycpávaly díru mezi postelí a zdí), ale spala jsem jak miminko, a - musím říct - že toho pocitu, že je vedle mě někdo vřelý, mazlivý a prostě obecně milovaný, který se přitulí, pohladí mě, políbí a tak vůbec, se asi nikdy nenabažím.
Po borůvkovém koláči k snídani jsem jela domů, kde jsem uvařila dva litry Earl Greye, na stříbrném tácu se skleněnými tureckými kalíšky ho donesla do kanclíku mojí drahé maminky, a sedm hodin jsem jí tam pomáhala s prací. Myslela sem, že mě to bude otravovat, nebo mi to prostě nepude, a ono puf - ani by mi tak nevadilo být nějakou asistentkou nebo administrativní pomocnicí; na třídění šanonů je něco mechanicky uklidňujícího, psát dopisy které jsou mi diktovány mě vysloveně bavilo, a tak nějak to prostě byla pohodička - plus navíc dobrý skutek. Mezi tím jsme poseděly na zahradě, daly si zeleninové torilly, a vůbec nám bylo tak nějak fajn. Teď večer jsem si lepila nějaké noty (ehrm, líp mi šlo to kancelářování), a zkoušela nové věci co budu hrát.
Prostě - fajn den.
Až bych řekla, bezstrašidlový.
Ono je to totiž takové legrační. Kdo vůbec ty strašidla a bubáky vymyslel? Kterýžto rodič se na své dítě naštval tak, až ho vyděsil do té míry, aby konečně dalo pokoj a nevystrčilo hlavu z postele?
Krásně o tom (opět) píše Dušek, ani nevím jestli je to v Tvarytmech nebo v ZeMě. O tom, jak si lidi vymysleli bubáky, kteří číhají na zlobivé i hodné (na ty možná i víc!), stavějí nám do mysli bariéry a ohromně nám pomáhají s vytvářením domněnek. Cože, ty chodíš do lesa sama? A bosa?! Kdoví, na co můžeš šlápnout a na co narazit! Všude přeci pobíhá tolik vrahů a feťáků, že každý člověk musí zákonitě někoho takového potkat!
Jasně. Polovinu zeměkoule tvoří lidi, kteří vás chtějí zabít. Všichni to vědí.
Asi jako před pětisty lety každej věděl, že Země je placka.
Je vlastně až ohromně absurdní, že když budete něco opakovat dost dlouho, stane se z toho pravda. (Nicméně, s tím mám i dobré zkušenosti; takové věty při stresových situacích - klídek, zvládneš to, umíš to. Deset minut mantry a bum, byla jsem překvapivě uplně v pohodě.)
Strašně se mi líbí to vysvětelní, jaký je rozdíl mezi pravdou a lží. Pravda totiž nepotřebuje, aby ji někdo opakovat, vyzdvihoval, cokoli - ona tu prostě je. Lež má krátké nohy, a sama nikam nedojde. Potřebuje podporu, potřebuje živit. A když zmizí živitelé, zmizí i ona. Co je živeno, je vidět. Krásně je to vidět na zprávách - média zprostředkují z rozkazu nějakého vysokého nadřízeného, co mají vysílat. (Nebo co mají nosit. Nepopulární spolužačka si veme mrkváče a je za trapku, o týden později je v mrkváčích vyfocena žena prezidenta ve deseti bulvárech a pěti časopisech, a tradá, móda je tady.) Stačí třeba jedna blbá zpráva řečená třikrát, čtyřikrát. Často si tu zprávu i uplně vymyslí. A ejhle, lidi se na to začnou soustředit, začnou se bát a začnou to nejen přitahovat, ale i sami tvořit.
Děti si povídají, co doma mají za bubáky.
A v dospělosti se bojí bubáků ještě víc. Představí nám jednoho, a my jich hned vidíme tisíc.
Copak vážně chtějí v takovém světě žít?
Začínám lidstvo upřímně tak trochu litovat.
Nikdy jsem na nic u postele nešlápla. Tmy jsem se nebála, měla jsem jí ráda. Nikdo mi totiž neřekl, že bych se jí měla bát.
Tak děkuji všem, kteří mi to neřekli.

p.s.: Kdyby mělo každé zvíře v rezervaci své jméno a webovou stránku, nefungovalo by to. Ale pojmenujte a zpopularizujte jednoho lva, a vedle všech těch mrtvých nosorožců a slonů a lvů z jiných smeček, vedle lidských válečných obětí, vám to neprojde...