Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Co všechno se (ne)může stát

13. july 2015 at 20:45 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Občas si tak procházím, co všechno jsem zažila. Co mě poučilo, odradilo, posilnilo a podobně. Někdy myšlenky přicházejí samy, někdy je probudí například článek, jako třeba tady u Naoki-keiko.
Dva moji blízcí známí mají své současné partnery, se kterými plánují zakládat rodinu, (řečeno blbě) díky mě. Jeden pár jsem pouze seznámila, protože oba byli mými přáteli ale byli z tak odlišného (a přitom podobného) prostředí, že by se nejspíš sami nesetkali. Řekla sem si, že se buď sežerou, nebo zamilujou. No, zamilovali se, pak se málem sežrali a teď plánují svatbu. Někdy si říkám, jak by to dopadlo, kdyby mě tehdy nenapadlo je cíleně pozvat na společnou akci. Hm. Nicméně, ten druhý příklad je tak ujetý a neuvěřitelný, že pokud by se mi to nestalo, asi tomu neuvěřím.



Na jeden z mých prvních blogů (ano, střídám je jak ponožky) jsem dávala většinou různé manga obrázky a své fotky. Né své jako své osoby, ale taková ta sluníčka, mráčky, západy slunce a podobně, prostě co se mi takto přírodně líbilo. Posléze ty fotky začal komentovat člověk. Milý človíček. Komunikovali jsme v komentářích, sem tam jsem mu i fotku "věnovala" (rozuměj napsala na ní ve fotofiltru věnování), a nakonec jsme si vyměnili i tehdy populární kontakt na ICQ. A jelikož jsem se tehdy hodně bavila a setkávala s o skoro tři roky starší sestřenkou, věděla to. A samozřejmě jí to bylo divné a bála se o mě. Rozjela se trojkonverzace. Já si s ním psala, ona též a k tomu nenápadně zjišťovala, jestli je to úchyl nebo ne. Řekl nám odkud je a prozradil, že je povoláním policista (moc jsme mu nevěřili), že je mu šestadvacet (mě bylo 14, sestřence 17) a poslal sestřence fotku ve zbrani. Ta mi jí pak ukazovala se slovy: no jestli to je on, můj typ to teda není (!). Mezitím ze mě v nezávazné konverzaci vyloudil adresu. Ani jsem si toho nevšimla, sama sem to, káča blbá, napsala.
No víděla sem se vážně v prdeli. A proč? Protože mi za týden přišla do meilu fotka našeho baráku. Jel kolem na motorce, tak zaskočil.
Asi dva týdny jsem nemohla spát a přemýšlela sem, jestli nás přijde jen okrást nebo i zavraždit, ale nestalo se nic z toho. Stalo se jen to, že po nějaké době přišel k nám domů balíček.
Byla v něm knížka Karlík a továrna na čokoládu, a veselá houbička z marcipánu.

Abych to osvětlila, Karlíka jsem v tu dobu totálně milovala, znala jsem všechny hlášky ještě než jsem viděla film, a poté ho viděla asi dvacetkrát. On to věděl, a stejně tak věděl že knížku nemám - tak tady máš dárek k narozkám. Sestřenka zase měla v ICQ profilu obrázek nějaké kreslené houby, který se jí potom smazal a nemohla ho najít, tak ta marcipánová byla útěcha.
Moje mamka o tom věděla, i o té vyzrazené adrese. Jsem upřímné dítě a byť jsem otálela s přiznáním, v naší rodině se věci řeší rozpravou. Z dárku byla překvapená. Stále jsme byly bystré a nedůvěřivé, ale jejímy slovy, poslat dítěti knížku není známka špatného člověka. To uběhl už rok od navázání fotkového "přátelství". A postupem času se stalo, že jsme jeli s mamkou nedaleko jeho bydliště a dali si s ním (v přeplněné restauraci na přeplněném náměstí) schůzku, abychom se konečně dozvěděli, co je to zač.

On byl milý, normálně chlápek. Pokecal si s mamkou i se mnou, ukázal že nám nekecal, a pak zas odjel. Nebyl to ani úchyl, ani magor, ale opravdu policajt se zálibou v motorkách. Informovala sem sestřenku, a tak si s ním později dala schůzku taky.
Když se z ní vrátila, celá nadšená říkala, že se uvidí za týden zase.
Po druhé schůzce mi s nevěřícně zdviženým obočím sdělila, že se asi zamilovala.

Tadá!

Život je řada zvlášních okamžiků, které vedou k překvapivým cílům. Mohlo se stát úplně cokoliv, mohl mi napsat úplně kdokoliv. Nemusela sem mu psát zpátky, nemusela jsem to nikomu říkat. Tolik věcí vedlo k té osudové schůzce, rok a půl uběhl, a tihle dva lidé spolu teď bydlí a žijí jako pár.

Šťastné příběhy existují, a mě strašně těší, že jsem mohla být takovému vývoji události svědkem. Samozřejmě jsem měla obrovské štěstí, ale zároveň, kdo spočítá, kolik je "hodných" a "zlých"? Kdo zaručí, že hodný hodným zůstane? Kdo spočítá, kolik lidí se pohybuje po síti s nekalými úmysly? Je jisté, že je potřeba být opatrný a ostražitý. Já dostala lekci, poměrně včas, abych už nikdy neudělala takovou hloupost, jako napsat neznámému mou adresu. (Přiznal se, že vylekat mě chtěl. Abych si uvědomila, jak je to psaní zrádné. Pacholek jeden policajtská.) Ale zároveň mě to utvrdilo i v tom, že lidé nejsou špatní a každý s vámi nemusí hned vyjebat.

Internet není špatná věc. To jen lidi dělají pitomosti. Co z toho plyne? Buď opatrný, ale naslouchej. Udržuj své smysly bystré a neříkej víc, než musíš. Zamysli se nad tím, co vlastně musíš. A neboj se o tom mluvit. Sestřenka měla první roky velké problémy s věkovým rozdílem ze strany jejích rodičů. Ale ukázalo se, že je to prostě hloupost.

Nakonec, láska je prostě láska, ne?

P.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement