Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Troška rozjímání...

8. june 2015 at 13:16 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Když jsem byla v Mexiku, hodně jsem očekávala. Navšívila jsem mnohá místa, na kterých jsem předpokládala silné energetické pole a chtěla sem se na něj napojit. O některých místech jsem vysloveně četla, jako například o Teotihucanu. A pak, když jsem tam byla, přemýšlela jsem, jestli to cítím. Jestli ke mě promlouvá dávná Aztécká moudrost, jestli cítím, jak kráčím po kostech předků. Neustále jsem hledala to zvlášní, co mě sem přivedlo, a chtěla jsem se od toho učit.
No, měla jsem pocit, že sedím před zavřenými dveřmi. Všechno to tam bylo; jen jsem nevěděla, jak ty dveře otevřít.
Nevadilo mi to. Nejela jsem tam, abych byla zklamaná. Jela jsem, protože jsem chtěla vidět a poznat něco nového, dýchat vzduch, který je stejný, ale přitom jiný, a užívat si ten pocit, že stojím na jiném kontinentu a je to tak snadné. A pak se jednoho dne ty dveře otevřely. Stále jsem uprostřed džungle a fascinovaně hleděla ke stromům rostoucím do dvaceti metrů výšky, z jejihž větví spadaly dolů kořeny a putovaly dál po pralese. Slyšela jsem zpěv neznámých ptáků a hmyzu. Cítila, jak stojím ve svěže zelené trávě ve stínech dávného Mayského města. Mou kůži ohřívalo tropické slunce. Všechno vibrovalo, všechno bylo živé. A myšlenka, která mě v tu chvíli naprosto naplňovala zněla takhle: Člověk přišel na tento svět, aby se zněj mohl radovat, aby ho mohl obdivovat a chránit. Tak to má být. Nic jiného není potřeba.
V tu chvíli jsem nechápala, proč se tak lopotíme s našimi životy. Proč se neustále konfrontujeme s lidmi, které nemáme rádi, abychom získali něco, co nepotřebujeme. Proč se hádáme a bojujeme, když stačí jen být. Všechny naše činy jsou jen jiskřičkou, která se zažehne a hned zase zmizí. Život člověka, století, tisícileí, to je jen jedna z milionu vln, které vesmír zažívá. Jsme jako mravenci, jako ryby v jezeře, které nechápou vnější svět, protože ho nevidí a nepotřebují ho ke svému přežití. A přitom jsme všichni spojeni neviditelnými vlákny energie. Spojeni Životem.
Neumím si představit nekonečnost vesmíru. Spíš mi dělá problémy chápat i sama sebe. Ale v té chvíli se mi dostalo ujištění, jaké jsem ještě nezažila. Něco jsem dostala, a trochu mě v tu chvíli děsilo, jaký počet lidí měl tu stejnou možnost. Bylo jich dost? Uvědomí si to taky? Přestane konečně ten horký boj našeho ega? A ono možná dostane. Všem přeci v hrudi bije srdce. A jednoho dne třeba naše kořeny, naše krev, přehluší zaneprázdněnou mysl. A nechají v sobě prostor cítit podobné krásné, neuchopitelné zážitky.

P.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 takze-asi-tak takze-asi-tak | Email | Web | 8. june 2015 at 13:45 | React

Já chci taky do Mexika a uvědomit si spoustu věcí!

2 baruschkasf baruschkasf | Email | Web | 8. june 2015 at 14:52 | React

Některé zážitky jsou úžasné, že?
Ale myslím, že na rozjímání člověk nepotřebuje nikam jezdit, že jsou věci, které si můžeme uvědomit i na prahu domova :-)

3 Panda Panda | 8. june 2015 at 15:03 | React

[1]:[2]: Mě to právě po tom prvním komentáři napadlo, že ten impulz může vzejít odkudkoliv a nemusím kvůli tomu rovnou nikam jezdit... vždyť i na Čechy se napojují šamani ze světa a říkají, jaké to tu máme krásné.. :D Takže to, že pro mě mělo význam zrovna to Mexiko není nic dogmatického :)

4 Ježurka Ježurka | Web | 9. june 2015 at 16:00 | React

Moc krásně jsi se vypsala ze svých pocitů. Je dobře, kdyby si to každý uvědomil, že je na světě krásně a neřešil neřešitelné a blbosti, na kterých někdy lpíme. Proč? Píši za 1***

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement