Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

June 2015

Tehdy a teď, aneb Pocahontas

25. june 2015 at 21:50 | Panda aneb M_Y |  Recenze
Článek obsahuje spoilery. Velmi mnoho spoilerů. Tak abyste věděli.

Dneska jsem si po pěkných pár letech (...odhadem tak po dvanácti) pustila Pocahontas. Však víte, tu Disneyovku. Co promílaj i v Simpsnech, protože je podle příběhu a přitom vůbec není podle příběhu. A je to vlastně takovej nedospělej Avatar. Mno. A důvod, proč o tom teď píšu je ten, že mě vlastně strašně zajímá, jak se k dětským pohádkám stavějí tvůrci filmů. Mají nějaké své děti/děti kohokoliv ze štábu, kterým občas z připravovaného dobrodružství něco ukážou? Kterým převypráví příběh před spaním? Kterým třeba ukážou kresby a předvedou chování hlavních hrdinů, a zeptaj se jich na názor? Dětský svět je přeci uplně jiný, a není to v tom, že by něco nechápali nebo neocenili... prostě mají uplně jiný pohled.
Třeba já.
Jako dítě jsem vůbec neřešila, že je Pocahontas docela kost a Smith blonďák. Neřešila sem, co cítí Indiání k bělochům a opačně, prostě jedni byli bílí, druzí hnědí a nakonec se měli rádi, což bylo v pořádku. Bílí přišli odjinud a chtěli ničit, ale hlavní hrdina nechtěl, tak to nebylo důležité. Vnímala sem hodně, jak guvernér prahl po zlatu, a líbil se mi jeho song a ohoz se zlatým blyštivým pláštěm, byť sem k němu sympatie necítila - prostě ten protiklad kopané hlíny a výbuchů tak pěknej nebyl. Měla sem ráda toho zrzavýho kluka. A - vůbec si nepamatuju, že by zabil Kokoua. A už vůbec si nepamatuju, že ta Pocahontasina kamarádko ho na smrt vlastně poslala, protože se o Pocahontas bála. Vůbec. Tyhle věci šly mimo mě, vůbec sem neřešila proč to či ono udělala, prostě to udělala, ať už to bylo dobré nebo ne. A plakala sem, když Smitha(e? v češtině prostě Smise) ten hajzl v purpurovém postřelil, protože sem si myslela, že umře. A bylo mi líto, že odplouvá pak pryč, ale proč lidi/postavy plakali až u toho odplouvání - to mi bylo jedno, prostě oba žili ne? Navíc, i když sem si broukala písničky, tak jsem vlastně vůbec nevnímala text. Vůbec si nevzpomínám, co se v těch sborových zpívalo, "zabij indiána protože je zlej" a tak... tohle šlo uplně mimo mě. Jediné co se mi líbilo, tak před koncem příprava na válku - kdy stejný text zpívali jak Indiáni, tak Angličani. Oba tábory si o druhých mysleli to samé. Člověk člověku divochem. Geniální.
Dneska po těch letech mě napadaly myšlenky, kde ten novej svět vlastně leží. Možná to tam je k vyčtení z map, zas tak podrobně sem to nezkoumala, ale Indiáni vypadali jak z amerických plání, vyholené skalpovací patky a podobně, a prostředí přitom bylo spíš pralesní, Mexické a dál na jih. Nějaký kmen tam byl zmíněn, tak se potom nejspíš zkusím popídit. (Asi měli být někde ze severu, byť tomu to prostředí moc neodpovídalo... jako, lítaly tam bukové listy a tak... a ve druhém díle, ke kterému se jinak vyjadřovat nehodlám páč úspěšně předstírám, že neexistuje, to začíná tím, že je u Indiánů sníh). Mno. Pak sem řešila to, že je vrba obalená zvířátkama jak pravá disney princess, ale zas tu veverku z huby odfoukla, tak budiž. Mývala i ....kolibříka?... jsem měla ráda i předtím, jen jsem tolik nevnímala jejich "lidské" chování. Prostě to bylo zvířátko a to se chová jako zvířátko. Teď sem zachytila víc fórků. A jak jsem psala, zaznamenala jsem, proč teda došlo k tomu, že Kokou zemřel (bez kapičky krve - kids friendly!), plus samozřejmě mě otravovaly takové ty myšlenky typu "takhle by se přeci nechovali, a muškety z tý doby se ládovaly dvě minuty, za tu dobu je šípama rozcupujou" atd. Vadily mi i náčelníkovy věty typu "si hambou svého otce" a "vše je dnes moc složité, dcero". Politika, politicka. Pro dítě to neexistuje.

Tak jako tak, měla jsem a mám Pocahontas ráda. Líbí se mi mnohem víc, než Mulan, kterou jsem viděla až v dospělosti, a která mi opravdu občas přišla příliš dětsky stupidní a zkratkovitá. Přitom dráček a chlapi v sukních neměli chybu.

P.S., ten x let starý slovenský dabing (ve kterém jsem to omylem stáhla) vůbec nebyl špatný, zpočátku sem to vůbec nepoznala od češtiny a až pak mi pak došlo, že má ta písnička na konci nějak hodně krátkých slabik místo dlouhých...

Dotazy? Podobné zkušenosti? Cokoliv? Pište!

(s)mějte se!

P.

Troška rozjímání...

8. june 2015 at 13:16 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Když jsem byla v Mexiku, hodně jsem očekávala. Navšívila jsem mnohá místa, na kterých jsem předpokládala silné energetické pole a chtěla sem se na něj napojit. O některých místech jsem vysloveně četla, jako například o Teotihucanu. A pak, když jsem tam byla, přemýšlela jsem, jestli to cítím. Jestli ke mě promlouvá dávná Aztécká moudrost, jestli cítím, jak kráčím po kostech předků. Neustále jsem hledala to zvlášní, co mě sem přivedlo, a chtěla jsem se od toho učit.
No, měla jsem pocit, že sedím před zavřenými dveřmi. Všechno to tam bylo; jen jsem nevěděla, jak ty dveře otevřít.
Nevadilo mi to. Nejela jsem tam, abych byla zklamaná. Jela jsem, protože jsem chtěla vidět a poznat něco nového, dýchat vzduch, který je stejný, ale přitom jiný, a užívat si ten pocit, že stojím na jiném kontinentu a je to tak snadné. A pak se jednoho dne ty dveře otevřely. Stále jsem uprostřed džungle a fascinovaně hleděla ke stromům rostoucím do dvaceti metrů výšky, z jejihž větví spadaly dolů kořeny a putovaly dál po pralese. Slyšela jsem zpěv neznámých ptáků a hmyzu. Cítila, jak stojím ve svěže zelené trávě ve stínech dávného Mayského města. Mou kůži ohřívalo tropické slunce. Všechno vibrovalo, všechno bylo živé. A myšlenka, která mě v tu chvíli naprosto naplňovala zněla takhle: Člověk přišel na tento svět, aby se zněj mohl radovat, aby ho mohl obdivovat a chránit. Tak to má být. Nic jiného není potřeba.
V tu chvíli jsem nechápala, proč se tak lopotíme s našimi životy. Proč se neustále konfrontujeme s lidmi, které nemáme rádi, abychom získali něco, co nepotřebujeme. Proč se hádáme a bojujeme, když stačí jen být. Všechny naše činy jsou jen jiskřičkou, která se zažehne a hned zase zmizí. Život člověka, století, tisícileí, to je jen jedna z milionu vln, které vesmír zažívá. Jsme jako mravenci, jako ryby v jezeře, které nechápou vnější svět, protože ho nevidí a nepotřebují ho ke svému přežití. A přitom jsme všichni spojeni neviditelnými vlákny energie. Spojeni Životem.
Neumím si představit nekonečnost vesmíru. Spíš mi dělá problémy chápat i sama sebe. Ale v té chvíli se mi dostalo ujištění, jaké jsem ještě nezažila. Něco jsem dostala, a trochu mě v tu chvíli děsilo, jaký počet lidí měl tu stejnou možnost. Bylo jich dost? Uvědomí si to taky? Přestane konečně ten horký boj našeho ega? A ono možná dostane. Všem přeci v hrudi bije srdce. A jednoho dne třeba naše kořeny, naše krev, přehluší zaneprázdněnou mysl. A nechají v sobě prostor cítit podobné krásné, neuchopitelné zážitky.

P.