Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

May 2015

...a všechno jde zase dál...

23. may 2015 at 0:04 | Panda aneb M_Y
Jsem, řekněme to jemně, mírně znechucena.

A zase jsem se rozepsala. Jestli chcete číst až to pro mě nejpodstatnější, skočte odsud na odstavec "→". Jinak... to tu máte. Co dodat.

Jakožto student třetího ročníku vysoké školy mám před sebou bakalářské zkoušky a státnice. V jistém smyslu tak činím na poměrně "lehké" škole; nešprtím se matiku, chemii nebo bižuli, ale denně cvičím na nástroj, k tomu půlku týdne funguju na zuškách jako na praxi, a navíc se snažím prolézt standartníma zkouškama.

První věcí, o které bych mohla říct, že mi pije krev, jsou ony povinné předměty. Ono nejde o to, že jsou špatné, nebo se mi nechtěly učit, to ne. Pořád jsem ten typ studenta, který se raději připravuje a raději na ty přednášky chodí, než by pak měl na konci semestru vítr. Jenže ty předměty, byť se třeba tváří vznešeně, jsou obyčejnou kupou saček o tom, jak spousta lidí v průběhu spousty let něco myslelo, a vy jste cvičeni tyto myšlenky (zasazené všechy do správného kontextu, samozřejmě) opakovat. Zpapouškovat. Zřejmě proto, abyse si z nich lépe mohli sestavit vlastní názor, že. Upřímně, filozofie je pěkná věc a baví mě zjišťovat, jak se lidi vyrovnávali s různými vjemy a životy v průběhu dekád, ale memorovat se výkyvy nálad od prvního Řeka do posledního Freuda - k čemu mi to je, když si k tomu nevytvořím žádný vztah a celý rok si tak vlastně nedobrovolně cpu do hlavy nformace, které jsou v mnohém již přežité či v rozporu s mým názorem osobním? Totéž estetika. Říkáte si, na hudební škole užitečný předmět. Ale bohužel, nenatrefila jsem na učitele, který by mi dokázal osvětlit taje a osvětu estetického vnímání, protože zase jen papouškujete kdo kdy co řekl, jak s čím či kterým nesouhlasil a podobně. Ošklivost je jenom ošklivost. Ne, ošklivost je krása. Když se odprostíme od praktického využití židle, stává se nezainteresovaným estetickým objektem, který nám může způsobit prožitek, bla bla bla. Já to neberu lidem, kteří se v tom rádi vrtají a milují se šťourat v historických myšlenkách, o tom žádná. Dovedu si představit, že bych se do toho uměla zažrat. Jenže v mém případě poslouchám hodinu jednoho blbce, který si mastí ego na studentech tím, že nechává přednášet zvané lidi zvenku místo sebe, sám pořádně na přednáškách neposlouchá a do semestrálních testů pak dává buď chujoviny, neboť přednášku sám neposlouchal, nebo náhodné věty z povinných knih. No nežerte mu to.

Dalším nakopnutým kamínkem v cestě na porážku jsou státnicové předměty. Mám se stát profesionálním hráčem a k tomu učitelem hudby, učitelem dětí od x do 18 let, případně 20 na konzervatoři. Tím pádem bych počítala s tím, že hlavní hudební obor bude rozšiřovat mé vlastní dovednosti, protože rozhodně kdo neumí, ten neučí, páč to pak jde k čertu. Dál bych předpokládala (a rámcové vzdělávací programy škol to předpokládají taky), že mě psychologie bude učit o tom, jak regovat na různé typy povahových rysů u dětí, jak se bavit s hysterickým nebo tichým děťátkem, jak rozeznat případně nějakou poruchu (dysgrafie, ADD), a obecně, jak co nejlépe těm lidem porozumět. Pedagogika by nás měla vzdělávat v postupech jak učit, a samozřejmě nám předat i historii učení, protože je v ní mnoho, z čeho se můžeme poučit a čeho se vyvarovat, a metodika a didaktika by nám zase měly postupy ukazovat prakticky na vyučovatelské praxi. Ano, tohle je má naivní představa školy, na kterou jsem šla.
Jak je to ve skutečnosti?
Na hlavním oboru si nás vedoucí skoro nevšímá, pokud nám teda nechce sdělit, že to jde do kytek; profesorka psychologie se s váma baví o své praxi na klinice, o těžkých depresích, syndromch vyhoření, schyzofreniích a manických psychozách, o tom, jak tito lidé leží pod práškama na klinice, ruší nám úterní přednášky kvůli pátečnímu státnímu svátku a dává závěrečné zkoušky ještě během semestru, poněvadž se jí - odhaduji, neodsuzuji - už nechce učit; na pedagogice nás profesorka/ředitelka ZUŠ zásobuje svými vytisknutými články v časopisech, Bílými knihami, legislativnímu vyhláškami, těžkostí finanční situace, všemi možnými i nemožnými druhy vzdělávacích programů a prostě všemi těmi věcmi, abychom byli dobrými řediteli a ekonomy a právníky; a jedinou světlou stránkou je pěkně pojatá metodika a didaktika.

→ Co mě přimělo k trochu zuřivému výpadu k počítači, byla právě ta pedagogika. A nemyslím tím teď její nějaký kompletní účel nebo dopad na mou osobu. Četla jsem nám daný článek na téme Prostupnost studijních programů (...), a furt jsem nechápala, co přesně mě na něm tak znepokojuje, protože obsah to nebyl. Obsahu jsem prakticky nerozuměla. A na nějaké třetí stránce mi to došlo; najednou mi přišlo naprosto hrůzné, jak někdo věnuje hodiny a hodiny času, ba svého žívota, aby stvořil co nejkomplikovanější článek plný novotvarů, dlouhých souvětí a abstraktních myšlenek, o kterém si navíc bude myslet, jak výrazně příspívá světu a lidem v něm! A není sám - stovky a tisíce lidí, právníků, politiků, věnuje celý svůj život tomu, aby popsalo papíry nesmyslnými slovy a přikládali jim nesmyslnou důležitost, protože mají zlepšit a zasloužit se o nesmyslný chod nějakého útvaru, ministertva či celého státu! A jsou to papíry popsané slovy, která nemají žádný význam - je to jako loupat vrchní vsrtvu cibule a zjistit, že tam žádná cibule není, že furt hledám konec té hnědé, uschlé slupky... Nestaží se to vyřešit jádro problému, ono ho to přímo vytváří! A navíc způsobem, který lidi oceňujou, protože tomu nerozumějí a myslí si tím pádem, že je to určitě hrozně chytré a moc to všem pomůže...

Napadla mě v souvislosti s tím myšlenka, jestli mi přijde stejně nesmyslný i nějaký napsaný komplikovaný román. Nepřijde, protože to není totéž. U něho autor ví, co se má stát, vytváří fikci a snaží se ke čtenářům ať už na podprahové nebo jiné úrovni sdělit svou myšlenku. Ale tohle, tyhle výnosy a články a paragrafy, to je překrucování skutečnosti, snaha svázat slova nenapadnutelností, a to ve světě, kdy slib mezi lidmi nic neznamená... Pachtíme se s nabubřelými výrazy, abychom vzbudili dojem nepřemožitelnosti a inteligence, a mezi tím nám naprosto uniká všechno to ostatní, co opravdu umíme, čím opravdu přispíváme a proč tu vůbec jsme. A předáváme to našim dětem, z generace na generaci kolují myšlenky, jak je úředník víc, než zemělec, a nikomu nepřijde divné, že bez zemědělce se neobejdeme, kdežto bez úředníků ano...

Fascinuje mě, jak zvrácené detaily lze na dnešním světě, dnešní skutečnosti najít. A ještě víc mě fanscinuje, jak ty nesmysly posilují osobní důležitost. Dráždí mě to jako ostruha v patě. Nutí jít ven na vzduch, na pole nebo do lesa, jít na zahrádku okopat jahody, přinést ze sklepa nakompotovanou loňskou sklizeň a chvíli se vyhřívat na sluníčku.. a snažit se nedávat tomu důležitost a nebrat si to osobně, nechat to plynout, abych se nezbláznila. Kvůli tomu rozhodně nežiju. A lituji lidí, kteří ano - rozhodně těch, kteří vlastně nevědí, co dělají, jen si to myslí.

Jazyk je tím největším prokletím, jakého se nám mohlo dostat. Komunikace, to je něco jiného. Ale občas ten jazyk... Kde udělali soudruzi chybu, když indiáni tomu riziku rozumějí a umí se mu vyhnout, kdežto běloši ne?

P.

Nabíjení zdarma, aneb má osobní písnička měsíce

7. may 2015 at 18:45 | Panda aneb M_Y |  AMV, music etc
Pravdou je, že nemám čas se tu vykecávat. Jdu kamarádce na koncert, a jelikož jí nesu nahrávací vybavení který tam musím poskládat dohromady a zapnout, musím za pár minut vypadnou z bytu.

Ale baterky mám rozhodně dobité. Je mi jedno, jak si je dobíjejí ostatní lidi, nebo co jim je vybíjí - někdo je stělesnění dvou atomových elektráren, někdo stěží tahne na jednu duracellku. Ale co mě nabíjí, lidi, to je muzika. A tahle písnička mě nesmírně nakopla při osamocené, dvousetkilometrové cestě autem a totálně mě nadchla. Poprvé od dob co ji znám sem se zaposlouchala do textu. Je to boží.

Takže tu ji máte. Pomůže či nepomůže... to už je na vás.
Jo, a určete si, co vám ty baterky vybíjí. Když se necháte rozházet každou hovadinou, tak charge klesá - vím o tom své, a je to totálně zbytečné. Na reklamaci máme ještě brzo, ne?

(S)mějte se! P.