Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

April 2015

Lokiho fejspálm, aneb díky, lidi.

21. april 2015 at 17:28 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Je úžasné, jak občas jednoduchá věta vystihuje přesně ten moment, kdy se konečně cítíte aspoň trochu k něčemu. Když už se vám nedaří vůbec nic, vždycky si můžete říct, že aspoň můžete jíst.

Že by poslední týdny byly peklem, to rozhodně nemohu říct. Že jsem pracovně vytížená a systematicky snižuju levl prokrastinace k číslu možná tak 10/100, to už je fakt. A že mě v tom lidi zrovna moc nepomáhají, alespoň ti reální, skuteční, se kterýma se denně musím potýkat, to je další fakt. Naštěstí ty imaginární, anonymní, internetové duše mi daly pod nos obrázek, který přesně vystihuje mou konfrontaci se "skutečnýma" lidma. Takový ten pocit, když dáte jednoduchou otázku, vysvětlíte fakta, očekáváte jednoduchou odpověd/eventuelně duchaplnou debatu, a dostanete takovou reakci, že vaše mimické svalstvo (mimo jiného) zareaguje asi takto:


Cítíte ten jeho nevěřícný výdech? Ach, Loki. Ty můj milovaný fiktivní charaktere, víš, jak se cítím.

No a pak se jdete co? Správně. Vycpat. VyCPÁT. Za poslení měsíc mám nahoře tři kila. A ne ze stresu; z ledničky, která je mým jedným přítelem, protože běží na elektřinu, nekecá a neodmlouvá, a je nabitá věcmi, které mám ráda. Žejo. Nejhorší na tom je, že člověk ani nemá hlad - ale je tak vyšťavenej, že hledá, kudy se doplnit. A voilá. Světlo v ledničce přináší spásu. Záchranu. Tři kila váhy, kterou nechcete a nepotřebujete, protože sádlíčko na zimu přestává být nutností.

Tohle píšu i přesto, že mi asi ujede vlak. Proč? Protože nic nestíhám. Kvůli lidem. Začínám nesnášet telefonování a mailování. Zlatý psaní bakalářky - od který mě to mimochodem odtrhuje uplně mimořádně. Od cvičení taky. A od všeho.

Mno... tak já jdu zas stíhat vlak.
P.

Koloběh nenávisti

12. april 2015 at 18:59 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Je tomu už pár měsíců, možná rok, kdy se ke mě dostal zajímavý článek na téma pomsty, odplaty, a vůbec lidské krvežíznivosti. Je teď pro mě velmi ošemetné sepsat, jak na mě zapůsobil a jak ho mohu interpretovat a předat, protože už jsem ho znovu nenašla.
Nicméně - věnoval se tématu mučení různých zloduchů, hajzlů a vrahů neviňátek. A lidskému "selskému rozumu" - v tom smyslu, že je uplně normální a navíc žádoucí jejich činy brutálně odsoudit a zmalovat jim xichty, umučit je, spálit a pochcat. Přece si to ti zmrdi zaslouží.

Tak. Představte si libovolného padoucha. Vraha vašeho bratra, anonymního pedofila který znásilnil a zabil deset copatých nevinných holčiček, Hitlera. Startuje vás to? Máte chuť jim zmáčknout koule do svěráku? Vyčíslit jim, co všechno udělali a dát jim za to co proto? A cítíte se naprosto v právu, je to tak v pořádku? A když vám já řeknu, že je máte nechat být - naštve vás to? Budete mi nadávat a říkat mi, že to tím vlastně schvaluju a možná mě pro jistotu zmlátíte taky?
Protože takhle jedná většina lidí. A připadají si v právu.
A teď z té druhé strany. Člověk není nikdy sám. Kolik lidí naštvate vy sami, když zvalchujete odsouzeného? Kolik dalšího násilí vyburcujete, kolik dalších skrytých vrahů vyplave na povrch? Dovedete si představit, že jeden jediný člověk přiměje k násilí tisíc, stotisíc, milion dalších? V kontextu situace provedl špatnost, která je minulostí, nezmění se. Proč je dobré se v tom užírat, aby to změnilo náš postoj, vyburcovalo nás to a snížilo na úplně stejnou úroveň, na které je obžalovaný? Nakonec přeci dosáhne svého; chtěl násilí, a dostal ho plnou dávku. Odplata nebo pomsta neexistuje, je to jen zástěrka pro koloběh násilí, zástěrka pro naše ego, které si dokazuje, že je lepší a bude ještě lepší, když v "zájmu dobra" z někoho vymlátí duši. Vážně to je v pořádku?
Místo toho, aby zajetím a zastavením toho "zlého" člověka napětí zmizelo, je vyburcováno další. Jak vůbec můžeme "bojovat" za mír? "Bojovat" proti rakovině? Proč na mě ze spousty reklam koukají nemocné děti, pozvánky na vyšetření smrtelných chorob, odkaz na naše vojáky bojující pro nic za nic za hranicemi, proč tomu sakra dáváme tolik energie? (nechci tím říct - přehlížejme to. Ale v našem zájmu přeci není být nemocný, zájem je být zdravý. A proč by nás měl přimět pomoci reaklmní spot pomoct někomu jinému - z dobroty srdce, nebo "abychom se necítili špatně"?)Já jsem viděla osobně jeden jediný billboard, který se mi líbil - a to nadaci pro postižené, s barevným plakátem "kéž jsou všechn bystosti šťastny." Člověk si to přečte a rozzáří se. Teda, aspoň já. To jsou ty správné vlny, zlepší mi to den. Není to žádné - važte si toho, že nemáte demenci a použijte mozek k tomu, abyste darovali prachy nadaci, která si je rozná mezi generální ředitele a postiženým koupí jedno nové křeslo. Pomožte, toužete po-moci.
Mír přeci vůbec neznamená žádný boj. Na počátku bylo slovo, a to bylo vibrací - ty vibrace my vysíláme a ovlivňujeme tím svět kolem nás. A není to žádná novinka, náš mozek opravdu vysílá zachytitelné a zaznamenatelné vlny; jen se otom nikde moc nepíše, protože to není k smíchu, ani k pláči. To lidi nezajímá. Nerozpálí je to, nepřinutí je to bojovat, a dávat někam peníze, a strachovat se o sebe, a čekat kdy budou mít rakovinu - protože jí má přece tolik lidí, ne? Vlastně skoro každý - takže pro ní máme dveře otevřené...

Teprve až lidi pochopí, že klíčem neí odsuzování, tak můžou něco změnit. Já rozhodně neuměla použít taková slova a příklady, jaké uvedl text, o němž jsem mluvila v počátku. Jisté ale je, že byť mi věznice s telkou, počítačem a třikrát denně teplým jídlem nepřipadají v pořádku, odsuzuji boj o nadvládu nad situací. Jen neumím slovy popsat, co cítím. Třeba i na to ale jednou dojde.
Nebot třeba ten článek ještě najdu.

P.