Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Já, ty, on, oni, my...

9. march 2015 at 17:10 | Panda aneb M_Y
Každej by měl svý poslání jednou obdržet. Proč se tomu taky říká poslání, žejo. Poštou, rovnou z vesmíru do hlavy. A možná ho i dostáváme, jen ho mi blbouni ještě neumíme přijímat.

Včera... jsem absolvovala jistou, pro některé velmi zvláštní a nezvyklou, masáž. Po tom, co mě, mladou, čilou, vlídnou a životaplnou shlasherku poněkud trápila bolest u lopatky, jsem se rozhodla s tím něco dělat, a jelikož nebyla dostupná má známá drahá reflexní terapeutka, zkusila jsem zas něco jiného.

Víte, já nijak neholduju naší "západní" medicíně. Nikterak mě netěší, když má bolest hlavy přejde přes tu mez, kdy si musím vzít růžový šidítko, nebo když jsou do mě cpány antibiotika. Naopak, jsem si vědoma toho, že tělesné problémy jsou zkrátka a jenom odrazem ducha a psychiky - a upřímně, asi mě dost prudí, že se sama v sobě neumím orientovat. Signály jsou jasné, a přesto nejasné. Nebo jsou jasné, v mé hlavě podle mě i vyřešené a vědomé, ale nepomohou. Různé své ne-úplně-zdravé stavy zkouším vztahovat na životní etapy a problémy, jaké jsem tehdy měla v citové, hlavové sféře.
Například, vztáhnuto k čakrám, lidské energii a lidem, kteří jsou naladění na milosrdné buňky mých obratlů, se mi dostává názoru, že jsem příliš ambiciózní. Že chci být krok kupředu a beru si toho příliš. Snažím se procpat žebřík dveřma na šířku. Jenže, jak já mám tuhle informaci zpracovat, když mi zaprvé je známá už dlouho, a zadruhé, má dílčí prokrastinace je přesným opakem "braní s příliš mnoho věcí zaráz"? Bolí mě záda, protože se přetěžuju, ale v čem to přetěžování spočívá? To jen v hlavě, kdy si říkám, co všechno musím a chci udělat?
Je to někdy... fakt víte co.

To legrační spočívá a tom, že v proud energie, v léčivou síly lásky (a ta není jen sluníčková a bezbolestná) a sílu mysli, která se může napojit na jakoukoli vesmírnou buňku, opravdu věřím. Na rozdíl od mé ryze logicky a pragmaticky založené maminky; jenže ona i přesto s intuicí komunikuje. Dokonce i kyvadýlko je jí schopno odpovědět (a pravdivě, vím o čem mluvím), a já zatím čtu moudré knihy, jsou mi blízké meditace, vibrace světa, Duškova moudra, snažím se v tom směru sama sebe vzdělávat a poznávat - a ono nic. Puf. Vím, že je hloupost brát si věci osobně, a stejně si je beru. Vím, že lpět na majetku je sobecké, ale když mi omylem někdo něco rozbije (no já sama si to nerozbiju, žejo!), tak sem fakt rozhozená. Když mé kámoš pošle do prdele - no vidíte, vlastně ani nepošle, jen se prostě zachová tak, jak sám chtěl - tak sem na něho nasraná. A přeju mu úspěch s někým jiným. A zároveň mě dráždí, že ten úspěch má, když mě vyměnil. A štvu i sama sebe tím, že mě to štve. A chci ho trumfnout, udělat něco, z čeho si sedne na prdel a ještě prstíčkem bude hrabat, aby mě mohl vzít zpátky. A přitom vím, že já na to povahu nemám, prostě nejsem a nebudu jako on, a když v tuhle chvíli být lepší neumím, tak holt neumím - a vlastně to ani nepotřebuju! Vždyť to neni to hlavní, kvůli čemu žiju... Vždyť chci dělat a jdou mi primárně jiné věci, tak proč honem honit tohle...

...

No a pak se divte, že mě bolí záda.

Chápete to? Hlava nás vede, motivuje. Jenže příliš záleží na okolnostech. Co opravdu chceme sami od sebe? Co nás bavilo už jako děti, i jako dospělé? Kde je naše schopnost udržet se šťastnými? Vždyť ta přeci na druhých nezáleží, tu nám nikdo poradit nemůže...

Ona masáž pro mě byla velkým poučením. A trošku políčkem. Očividně nezabralo ani myslet si o sobě, že nejsem holt až tak dobrá, ani si opačně tvrdit - to jen tak vypadá, věř si a půjde to. Přišla sem si jako pískle, který neví nic. O sobě ani o lidech. Proč bych jinak byla smutná, když něco pro někoho udělám, a on se na mě vybodne? Vždyť to byla má energie, kterou jsem vložila někam, kam jsem chtěla. A nepodepsala jsem žádný papír, že se mi to vrátí. A když na vás druhý člověk prdí, no tak to není kamarád - a nebo si to jen berete moc osobně a sere vás jeho osobní egoismus jistota. No dobře, egoismus možná taky. Mohl vám to dát sežrat jemněji. Takříkajíc rétoričtěji. Ale to jen značí, že jsem egoista sama.

Pro samotného člověka je tu prostě primárně jeden cíl; poznat sám sebe. Umět se se sebou vyrovnat, umět se udělat šťastným. Můžu mít sto šlechetných i nešlechetných cílů, ale k ničemu mi nejsou, když jsem nespokojená. Když mě bolívá hlava, záda, nebo mám potíže s pamětí. Když klidná, rezignovaná povaha vejde do stavu, kdy se vytočí kvůli každýmu nesmyslu.
Aneb hlásám meditaci, a přitom si zanáším hlavu starostma. Jako bych to potřebovala..

Při masáži, která byla vlastně z větší části také reflexní terapií je zvláštní, jak vás jemný dotyk může bolet, a za hodinu vám nic neudělá ani ťfka loktem. Fakt, chvíli sem si tam příla nemít nohy. Nebo ruce. Nebo dlaně. Nebo vztek, který měl též svůj akupresurní bod na stehně a to mačkat, to je fakt hnus. Jenže musí povolit; musí ten beďar prasknout. A pak je vám najednou krásně. Máte srovnané obratle. A cítite se maličtí, nezkušení a obehnaní velkým světem, pro který jste jen mravenci, kteří mu pořádně ani nerozumí. Mínus bod pro ego.

Vyvrcholilo to tím, že jsem teď asi nemocná. Bez teplot, zato s bolestí v krku. Asi se mi ta pravda blbě polyká. Ale třeba na to přijdu. Třeba zjistím, jaké poslání mě udělá šťastnou, permanentně a bez výhrad. Co mě spolehlivě vrátí do pohody.

Vždyť, proto tu jsme, ne?


P.
 

4 people judged this article.

Comments

1 Yaraki Yaraki | Web | 13. march 2015 at 23:36 | React

Znáš mě - doktorská famílie to ždycky jistí. Pro mě je navíc těžké brát všechny poruchy jako čistě "nemoci ducha", když mi migrény začaly cca v osmi letech a já naprosto vykleplá ze světe, s točícíma se haluškama a zvracejíc, klečela u záchodu a netušila ani jak se jmenuju, natož abych se trápila podstatou nemoci - nemluvě o tom, že stejné rpoblémy má geneticky půlka mojí famílie.
A ač nějaký ty problémy mám a migrény se stupňují opravdu hlavně ve vypjatých situacích, zdaleka je hozením do pohody prostě nevyřeším. A ono, když tě zradí vlastní oční nerv a vyvrtá ti tunel až do hypofýzy, sakra si rozmyslíš jestlí být silná a nebo se nacpat ibuprofenem a tu k*rvu prostě zabít v zárodku...
A o lidech? No co ti budu povídat - řízka jsme už myslím dost probrali po fejsbucích.
Abych z toho udělal nějaký conclusion hodný odkliknutí "komentovat" - jsou nemoci, co duchem nezabiješ, na druhou stranu jim můžeš sakra znepříjemnit existenci, když se sama hodíš do pohody a naučíš se žít sama se sebou. protože o tom to pdole mě je nejvíc - umět žít sám se sebou - protože jak tohle nedáváš, nebudeš nikdy schopnej žít s kýmkoli jiným.
Jako já třeba, že :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement