Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

March 2015

Kňáááááá!!!

31. march 2015 at 6:55 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
je 6:52 dva ráno. Ano, jsem vzhůru v tuto nekřesťanskou hodinu. A zapomněla sem v první větě udělat velké písmeno.
6:53. Uuuuf. A vzhůru už sem od půl. Nesnáším doktory. Nesnáším čechy. Proč si od dob Josefa II. nenechají vymluvit to ranní vstávání?! ach jooo....

Ale dostala jsem obrázek. Já. Obrázek. K Cestě Prince! OD YARAKI!!!

Pokochejte se, děti. Až přijdu od těch sr-doktorů, rozepíšu se. Teď mi dělá velký problém napsat správně slova.
6:55. Vlastně 5:55. Nechutné...

Jo a ten obrázek.
No může být jiný než boží?
Miluju tě, ségra.


And again...here I am.

23. march 2015 at 16:03 | Panda aneb M_Y
Začíná to být otravný.
Zatraceně otravný.
Každý rok touhle dobou za studia na vysoké škole něco zjišťuju. Že je potřeba tohle, a tamto. A tohle do zítřka, a tamto už mělo být před měsícem, a to a ono do konce tohoto a dalšího měsíce.
Říkáte si - pohoda. Si lempl, tak máš smůlu.
Ale - doprkennývohrady -, já lempl nejsem. Kdyby mě ty informace někdo řekl, nebo byly někde vyvěšený, nebo bylo vůbec možný se k nim veřejně nějak dostat - žádnej problém.
Ale je vono to nějak veřejně dostupný?!!
Už potřetí, potřetí (vždycky když už je v dohledu konec semestru), se část naší třídy sešla na chodbě před učebnou a při započatém rozhovoru jsme zjistili, že každý máme uplně jiné informace. Ale uplně, každý z doslechu nebo od svého profesora, totálně rozdílný data, uzávěrky, minutáž koncertu. Světlo do toho vnesla spolužačka, která zjistila, že na studijním, tím myšleno uvnitř velké místnosti, kde se po velmi omezenou dobu v týdnu srocují neznalí minulí, současní či budoucí studenti že tam není k hnutí, a chtějí tisknou potvrzení o studiu. Někde tam leží jeden nějakej debilní papír.
K čemu potom máme studijní informační systém, když v něm není opravdu, ale vůbec nic?!
OMGWTF.
Váš profesor je proděkan, proděkan!!, a řekn vám blud. Uchlácholí vás, jak je všechnov pořádku.

Lidi, já nesnáším vejšku. Jako by nestačil ten vojeb s erasmáckejma papírama, teď tohle.

Promiňte, jsem sprostá.

Ale trochu se mi ulevilo.
Trochu.
Gráááááááá!!!!

Mějte se.
P.

...spíš být, nebo blít.

16. march 2015 at 23:12 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
A pro změnu, něco osobního.

Znáte ten stav, kdy vám třeští hlava, je vám špatně, nevíte, jestli máte ležet, sedět, skákat, levitovat nebo umřít, a čekáte na to boží smilování, až se konečně vyzvracíte a bolest hlavy, absolutně neztlumená paralenem, konečně odezní?
Já jo. Vítejte v mém dětském světě. Já fakt netuším, jestli mi bylo špatně z bolení hlavy, nebo můj žaludek něco pocuchalo a hlava až následně zareagovala. Netuším, jestli to byla má přitažlivost, rodičů, nebo se projevovaly jisté události ze školy. Podstatné bylo, že jsem sice ne příliš často, ale přesto nepříjemně často těmito stavy trpěla. Odpoledne to propuklo, do půlnoci jsem se modlila, ať už to proboha skončí, a mezi jednou a třetí v noci jsem toho hajzla konečně vyhodila do záchodu.
Na prd, co?
No jo. Jestli mi to pomohlo vyspět, nebo mi to obrušovalo imunitu, nebo co to se mnou vlastně provedlo... docela bych to chtěla vědět. Jenže, zkuste něco zjistit o sobě, obvzlášť, když se o to snažíte - spíš se snažím tyhle nepříjemné zkušenosti prostě někam odstrčit. Ani ne tam do mozkového bordelu, ale do již odbytých zkušeností. Děkuji, stačilo.
Hlava mě občas bolívá stále. Ale už je to lepší, a ibalgin zabírá. Až bude zabírat eukaliptová mast, meduňkový čaj nebo meditace, bude to ještě lepší. A nakonec mě hlava nebude bolet vůbec. Pomalu se k tomu dostávám. Snažím se být sama se sebou spokojenější, mít lepší intuiční senzor.
Ono občas není mnoho rozdílu mezi být a mít. A občas jo - zkuste ty varianty. Být šťastný, nebo mít štěští? Anebo, být matka, mít dceru? Nic není jen černobílé. Záleží na úhlu pohledu, ve všem, vždy a všude. A já co se mého pohledu týče odmítám polemizovat na prostý carpe diem versus prachy, jak asi dle (mediálních) učení dnešní doby vyplývá ze slov "být, nebo mít".
Být spokojený.
Mít rád sám sebe.
Být láskou v jakékoli podobě.
A mít nadhled, a právo občas uplně nebýt a nic nemít. Nemýt. Nádobí. Mamíííí!

To je můj cíl.

Tak zas někdy...

P.

Uhm...Jak to mám sakra pojmenovat?!

9. march 2015 at 20:51 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Tak, je to tady. A cože je tady? No povídka. Povídka, kterou Panda slíbila Yaraki. Riv. No, prostě, té bohem obdařené divě, která píše All the lonely people. Že půjde o slash, to bylo jisté. Že půjde o WTF slash a ještě k tomu Avengers slash... to si poručila. Budiž jí dáno. Reklamace nepřijímám.
Ehm...
Měla bych říct ještě něco..? Co vůbec autoři píšou k úvodu svých děl?! Vypadla jsem z toho. Možná dobře; promrhaných písmen už bylo dosti.

Název: No... nějaké návrhy? *totálně vyfluslá*
Žánr: Slash. Muž+muž. Máte to tu, žádné kamenování, jestli ste si to nepřečetli.
Fandom: Avengers
Pár: ...zjistíte. :D
Rating: Uf... řekněme 15+. Budu hodná.
Věnování: Yaraki, Riveän, prostě ta prdlá holka co si válí šunky v Madridu a nacpala mi Supernatural tak, až jsem na to začla koukat.


Já, ty, on, oni, my...

9. march 2015 at 17:10 | Panda aneb M_Y
Každej by měl svý poslání jednou obdržet. Proč se tomu taky říká poslání, žejo. Poštou, rovnou z vesmíru do hlavy. A možná ho i dostáváme, jen ho mi blbouni ještě neumíme přijímat.

Včera... jsem absolvovala jistou, pro některé velmi zvláštní a nezvyklou, masáž. Po tom, co mě, mladou, čilou, vlídnou a životaplnou shlasherku poněkud trápila bolest u lopatky, jsem se rozhodla s tím něco dělat, a jelikož nebyla dostupná má známá drahá reflexní terapeutka, zkusila jsem zas něco jiného.

Víte, já nijak neholduju naší "západní" medicíně. Nikterak mě netěší, když má bolest hlavy přejde přes tu mez, kdy si musím vzít růžový šidítko, nebo když jsou do mě cpány antibiotika. Naopak, jsem si vědoma toho, že tělesné problémy jsou zkrátka a jenom odrazem ducha a psychiky - a upřímně, asi mě dost prudí, že se sama v sobě neumím orientovat. Signály jsou jasné, a přesto nejasné. Nebo jsou jasné, v mé hlavě podle mě i vyřešené a vědomé, ale nepomohou. Různé své ne-úplně-zdravé stavy zkouším vztahovat na životní etapy a problémy, jaké jsem tehdy měla v citové, hlavové sféře.
Například, vztáhnuto k čakrám, lidské energii a lidem, kteří jsou naladění na milosrdné buňky mých obratlů, se mi dostává názoru, že jsem příliš ambiciózní. Že chci být krok kupředu a beru si toho příliš. Snažím se procpat žebřík dveřma na šířku. Jenže, jak já mám tuhle informaci zpracovat, když mi zaprvé je známá už dlouho, a zadruhé, má dílčí prokrastinace je přesným opakem "braní s příliš mnoho věcí zaráz"? Bolí mě záda, protože se přetěžuju, ale v čem to přetěžování spočívá? To jen v hlavě, kdy si říkám, co všechno musím a chci udělat?
Je to někdy... fakt víte co.

To legrační spočívá a tom, že v proud energie, v léčivou síly lásky (a ta není jen sluníčková a bezbolestná) a sílu mysli, která se může napojit na jakoukoli vesmírnou buňku, opravdu věřím. Na rozdíl od mé ryze logicky a pragmaticky založené maminky; jenže ona i přesto s intuicí komunikuje. Dokonce i kyvadýlko je jí schopno odpovědět (a pravdivě, vím o čem mluvím), a já zatím čtu moudré knihy, jsou mi blízké meditace, vibrace světa, Duškova moudra, snažím se v tom směru sama sebe vzdělávat a poznávat - a ono nic. Puf. Vím, že je hloupost brát si věci osobně, a stejně si je beru. Vím, že lpět na majetku je sobecké, ale když mi omylem někdo něco rozbije (no já sama si to nerozbiju, žejo!), tak sem fakt rozhozená. Když mé kámoš pošle do prdele - no vidíte, vlastně ani nepošle, jen se prostě zachová tak, jak sám chtěl - tak sem na něho nasraná. A přeju mu úspěch s někým jiným. A zároveň mě dráždí, že ten úspěch má, když mě vyměnil. A štvu i sama sebe tím, že mě to štve. A chci ho trumfnout, udělat něco, z čeho si sedne na prdel a ještě prstíčkem bude hrabat, aby mě mohl vzít zpátky. A přitom vím, že já na to povahu nemám, prostě nejsem a nebudu jako on, a když v tuhle chvíli být lepší neumím, tak holt neumím - a vlastně to ani nepotřebuju! Vždyť to neni to hlavní, kvůli čemu žiju... Vždyť chci dělat a jdou mi primárně jiné věci, tak proč honem honit tohle...

...

No a pak se divte, že mě bolí záda.

Chápete to? Hlava nás vede, motivuje. Jenže příliš záleží na okolnostech. Co opravdu chceme sami od sebe? Co nás bavilo už jako děti, i jako dospělé? Kde je naše schopnost udržet se šťastnými? Vždyť ta přeci na druhých nezáleží, tu nám nikdo poradit nemůže...

Ona masáž pro mě byla velkým poučením. A trošku políčkem. Očividně nezabralo ani myslet si o sobě, že nejsem holt až tak dobrá, ani si opačně tvrdit - to jen tak vypadá, věř si a půjde to. Přišla sem si jako pískle, který neví nic. O sobě ani o lidech. Proč bych jinak byla smutná, když něco pro někoho udělám, a on se na mě vybodne? Vždyť to byla má energie, kterou jsem vložila někam, kam jsem chtěla. A nepodepsala jsem žádný papír, že se mi to vrátí. A když na vás druhý člověk prdí, no tak to není kamarád - a nebo si to jen berete moc osobně a sere vás jeho osobní egoismus jistota. No dobře, egoismus možná taky. Mohl vám to dát sežrat jemněji. Takříkajíc rétoričtěji. Ale to jen značí, že jsem egoista sama.

Pro samotného člověka je tu prostě primárně jeden cíl; poznat sám sebe. Umět se se sebou vyrovnat, umět se udělat šťastným. Můžu mít sto šlechetných i nešlechetných cílů, ale k ničemu mi nejsou, když jsem nespokojená. Když mě bolívá hlava, záda, nebo mám potíže s pamětí. Když klidná, rezignovaná povaha vejde do stavu, kdy se vytočí kvůli každýmu nesmyslu.
Aneb hlásám meditaci, a přitom si zanáším hlavu starostma. Jako bych to potřebovala..

Při masáži, která byla vlastně z větší části také reflexní terapií je zvláštní, jak vás jemný dotyk může bolet, a za hodinu vám nic neudělá ani ťfka loktem. Fakt, chvíli sem si tam příla nemít nohy. Nebo ruce. Nebo dlaně. Nebo vztek, který měl též svůj akupresurní bod na stehně a to mačkat, to je fakt hnus. Jenže musí povolit; musí ten beďar prasknout. A pak je vám najednou krásně. Máte srovnané obratle. A cítite se maličtí, nezkušení a obehnaní velkým světem, pro který jste jen mravenci, kteří mu pořádně ani nerozumí. Mínus bod pro ego.

Vyvrcholilo to tím, že jsem teď asi nemocná. Bez teplot, zato s bolestí v krku. Asi se mi ta pravda blbě polyká. Ale třeba na to přijdu. Třeba zjistím, jaké poslání mě udělá šťastnou, permanentně a bez výhrad. Co mě spolehlivě vrátí do pohody.

Vždyť, proto tu jsme, ne?


P.

All the lonely people, 2.

8. march 2015 at 19:48 | Panda aneb M_Y |  Povídky
A tradá, další dílo epického veledíla, kvůli kterému si na blogu tvůrkyně neříkám Panda, ale jen Pandě, je tu.
Muhahahahahahahahahahahahaaaaaa!
Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: The Old Man/Starý pán
Počet kapitol: v tuto chvíli neznámý
Délka: 8,5 tradičních 11-tkových stran
Žánr: fantasy/duchařina/"školní" tématika/současný svět
.