Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

All the lonely people - prolog.

4. february 2015 at 10:17 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Ach ano, povídky.
To skladké vybouření vnitřních nálad a pocitů, koncentrované do pár různorodě se mísících písmen abecedy. Kdo by to nemiloval?

Mým jediným odrostlejším dítětem je Cesta Prince, třináctidílná slashfikce, která je zatím ve fázi betování, dokreslování a obecně tak nějak přípravy na domácí knižní vydání. Na mé další dítko - fantasy ze severních říší fiktivního světa - si ještě budete (budu) muset počkat; práce trochu ustupuje škole a s ní spojené prokrastnaci. Nicméně zatím vám přináším něco jiného; něco nového; něco moooc krutého. Ano, jak jste již poznali z nadpisu, má duševní sestra, volavková princezna Yaraki zvaná Riveän, píše dílko o všech těch smutných osamnělých lidičkách a je to zatraceně - no - hustěkrutopřísný. Takže to předkládám zde, vám čtenářům.
Hope you enjoy it!

p.s. - originál si můžete přečíst na www.babirusa.blog.cz.


Název: All the Lonely people
Kapitola: Prolog
Počet kapitol: v tuto chvíli neznámý
Délka: cca 7 tradičních 11-tkových stran
Žánr: fantasy/duchařina/"školní" tématika/současný svět


~ All the lonely people,
Where do they all come from?
All the lonely people,
Where do they all belong?
Eleanor Rigby picks up the rice in the church where a
wedding has been
lives in a dream
Waits at the window, wearing the face that she keeps in a jar
by the door
Who is it for? ~
"Přepni to," sykla zpoza překřížených nohou na palubní desce ojetého chrysleru.
~ Father Mackenzie writing the words of sermon that no one will hear… ~
"Boha jeho!" Ozvalo se jen chrastivé zaúpění zbytku dalšího verše písně, když vztekle zahodila pilník na nehty a čerstvě upraveným palcem zaplácla oprýskané bleděmodré tlačítko.
"Ty a tvoje posedlost romatičnem," odfrkl si řidič a natáhl se k rádiu, jako by ho chtěl znovu zapnout.
"Zapomeň!" pohrozila mu dívka a plácla ho přes ruku. Nahrbil bradu jak se snažil nesmát. Pak řekl jen: "však já ti to vrátím!"
"Kdyby ses mi to, blbečku, pokusil vrátit, zase roztřískáme auto."
"Skoro bych řekl, že za to mi to stojí."
"Skoro bych řekla, že s tím autem by padlo i tohle rádio."
"Mohl bych si zpívat," cvrnknul jí do nosu. Polekaně se odtáhla, až se s klepnutím praštila o okénko auta. Málem by se začala smát, ale hrdost jí poroučela odpovědět: "Mohl bys taky umřít, na to nezapomínej." Pak založila ruce na prsou, v předstíraném hněvu vyšpulila rty a zamračila se na nekonečnou cestu před nimi.
"Tak proto sem jedeme, ne?" řekl podezřele vesele a trochu přidal plyn. Tentokrát se už mírně se uchechtla.
"Co se směješ?"
"Hádej. Tobě se směju."
"Na mě není nic zábavnýho," ohradil se řidič a místo jejímu rostoucímu úsměvu se opět začal věnovat řízení. Jeho nálada ve vteřině poklesla na svou tradiční hodnotu - bod mrazu.
"To máš pravdu. Seš zábavnej asi jako sáně v létě. Ale jednu věc ti upřít nemůžu. Ten humor skrývající se ve věčný snaze být stále mlád a sosat sílu z každého možného Zřídla."
"Wow. Netušil jsem, že jsi až takovej zabiják zábavy," bránil se on popuzeně.
"Já? Ty sis začal. Chtěl si sem jet. To ty nechceš umřít," odsekla a sundala vysoké kozačky z palubní desky aby se tak od něj mohla teatrálně odsunout k oknu.
"A ty chceš umřít?" Zase našpulil bradu, tentokrát se ale spíše zdálo, že je rozzlobený, ne že skrývá dobrou náladu.
"Pokud to bude až po tobě, budu to brát jako morální vítězství dobra nad zlem."
"Víš co? Vyhul si."
Byl to jasný konec debaty. Tahle jeho urážka a fakt, že zase zapnul rádio.
~ Look at all the lonely people,
Where do they all come from?
Look at all the lonely people… ~
---
Dva mladíci v tradičních uniformách univerzity právě míjeli majestátní starý buk, v jehož stínu se skrývala rozpadající se zimní zahrada kdysi jistě honosného panského domu. Nicméně dům stále ještě stál, ač se zabedněnými okenicemi v celém severním křídle a s pukající zteřelou omítkou jež s sebou odnášela i nepravidelné reliéfy hlav nad anticky laděným vstupem.
"Vážně se rozhodl, že ti jen tak předá dům?" prohlásil jeden z nich a jako by to už tak nebylo dost zjevné kývnul směrem k budově.
"Nejen dům, ale i všechno, co je v něm a pozemky. Říká, že už nemá dost času, že když si nepřevezmu panství já, přijde si pro něj už brzo někdo jiný," osvětlil mu ten druhý.
Prvnímu z chlapců to ale nedalo: "tolik let si tě ani nevšiml, nechal tě vytírat záchody a prodávat ve fastfoodu, aby sis vydělal na školu, do který tě sám poslal a teď ti najednou otevře svou náruč? To se mi prostě nezdá…"
"Nikoho jiného zjevně nemá a ten druhý dědic, moje příbuzná z Ameriky, je mu patrně ještě víc vzdálený."
"Tomu nevěřím… jen si vem všechny ty večírky, co se tu konaly. Nemůže být tak sám. Navíc mi nepřijde, že by byl nějak zvlášť u konce sil. Včera se procházel po městě a v zásadě uhnal víc holek než my dva dohromady za celej semestr." Poslední větu zvlášť zdůraznil: "teda ne, že bych nějak stál o místní holky, jen jde o to, že když máš míň zářezů než šedesátiletej dědek…" Druhý mladík po něm vrhnul znechucený pohled.
"Promiň… nemyslel jsem to tak, vždyť víš. Jen se mi to prostě nezdá."
"Děda není tak špatnej jak si myslíš. Prostě ze mě chce vychovat pořádnýho chlapa, nechce mi dát všechno zadarmo. No a teď si jako závěrečnou zkoušku vybral rozhodování se ve stresu. Jen na mě tlačí. Nic z toho nebude. Chce vidět, že mám na to postarat se o Wildwoods, kdyby se jemu náhodou něco stalo…" uzavřel druhý z mladíků a pomohl příteli přenést na silnici jízdní kola, jež měli opřená ve strouze pod velkým stromem.
"Takže na to kývneš?"
"Uvidím. Dneska si to nechám projít hlavou."
"V baru? Chlape, dneska se jdem zlískat, takže žádný filosofování!" pokáral ho první mladík a uštědřil mu přátelskou herdu do ramene. V tom okamžiku se ozvala ohlušující rána. Oba dva naráz poskočili a otočili se za původcem zvuku. K jejich ohromné úlevě to byl starý pan Winters, dědeček jednoho z nich. Stál ve vstupním oblouku, v jedné ruce třímal kulovnici a druhou si horečnatě zapínal župan.
"Stevene!" zakřičel na chlapce.
"Ano, dědo?"
"Ještě jedna věc. Buď se k tomu postavíš jako chlap a vyřešíš to teď, nebo mi nelez na oči, rozumíš?!"
"Ale říkal jsi…," bránil se Steven. Ještě před chvílí měl týden na rozmyšlenou. Popravdě ho ale tahle náhlá změna zase tak nepřekvapila. Čím víc pan Winters stárl, tím byl náladovější a nestálejší.
"Dám ti vědět hned zítra."
"Dáš mi vědět dnes, holomku, nebo budeš sbírat listí v parku až nadosmrti!" zaječel ještě a chvíli se zdálo že snad vystřelí znovu. Pak ale stejně jako se objevil zase zmizel za ohromnými křídly starých dubových dveří.
Chlapci zůstali ještě chvíli stát, načež první z nich řekl: "takže dneska prý piju bez tebe, co?"
Druhý z nich, Steven, ale vzdorovitě zakroutil hlavou: "ne, Calebe, listí jsem sbíral moc dlouho na to, abych se sebou teď nechal házet jako s kusem hadru. Buď si dědek počká, nebo ať si předá panství někomu, komu ho předat nechce."
---
Wildwoodské panství s přicházejícím večerem pozvolna pojídaly plazící se stíny starých stromů a zanedbaných keřů. Jindy průhledná letní tma dávala dnes výjimečně prostor snad všem stvořením noci, jež je vůbec možné potkat. Ze stínu občas vyskočila kočka, či oblohu prořízla ostrá dráha letu nějakého ptáka, když se s pískotem snášel k zemi. V jeden okamžik se zpoza starého buku vyřítila poplašená lasička a zběsile prchala před tvorem, příliš mohutným na to, aby to bylo zvíře. Obrys sílil a když začal ve slábnoucím světle konečně vypadat jako člověk, tma jako by se na něj nalepila, jako by stromu ukradl jeho stín a dále zahalen černým závojem pokračoval směrem ke vchodovým dvěřím.
Tehdy ho lord Darian Winters ještě nespatřil, veškeré soustředění mu ubírala mladá pohledná blondýna ve vysokých kozačkách sedící v křesle naproti němu. Oheň v krbu praskal a prostor zaplňovalo příjemné teplo.
"Trochu whiskey?" otázal se. Jen zavrtěla hlavou.
"Jsi velmi podobná své babičce, víš to?" zkusil lord Winters po chvíli navázat hovor.
"Babičku jsem nikdy neviděla," odvětila dívka nezaujatě. Víc než starý pán ji zjevně zajímala vnitřní výbava domu - staré gobelíny, porcelánové hrníčky v historicky vyhlížejících skříňkách, lampy jako lesní houby stylově nalepené na mahagonových trámech s vyřezávanými motivy lovců a jejich kořisti. Kdyby jen tušila že tohle je jediná opravdu kompletně vybavená místnost v domě, možná by se ani nenamáhala trmácet se sem až z Ameriky. V tuhle chvíli však Adalind Haywitzové v mysli rostla představa obrovkého dědictví, jež ji zde čeká. Byla nejstarším a jediným přeživším potomkem - vnučkou - Madeline Winters-Haywitzové, Darianovy milované sestry, jež jako mladé děvče opustila Anglii na jednom z parníků mířících za oceán.
"Brzy přijde Steven. Určitě přijde," znělo to jako by přesvědčoval sám sebe: "je to hodný chlapec… Budu rád když se seznámíte hned teď a tady. Musím vám něco důležitého říci." Adalind si starého pána změřila povrchním pohledem: "Něco říct?" odfrkla si.
"Ano, vám oběma. Je třeba, abyste stáli při sobě. Hrozí vám veliké nebezpečí."
Zadívala se na něj jako na blázna - nemusela ani nic říkat abyste pochopili z jejích očí, co si o tomhle všem myslí. Starý bláznivý anglický dědek.
"Ten… Steven? Také něco zdědil?" znělo to trochu poplašeně.
"Zdědí. Až zemřu. Stejně jako ty něco zdědíš až se tak stane," upozornil ji. Ještě přece není úplně mrtvý. Jeho čas už se ale blížil. Cítil jak se rozpadá, jak se každým dnem loupe a krabatí jako bříška prstů v teplé vodě. Stačí měsíc, možná týden a zbyde z něj jen hromádka prachu. Přitom toho měl tolik na srdci. Musel jim vysvětlit, proč se jich stranil, proč se skrýval za závojem bonvivánského života. A proč jim nic neřekl o nesmírné síle, jež z nich jednoho dne jako zřídlo vytryskne napovrch. Zbývalo už tak málo času…
Nepříjemné ticho rozbilo až řinčení zvonku.
"Áaa! To bude jistě on! Věděl jsem to!" zaradoval se Darian a vesele klepnul do opěradel křesla: "půjdeš ho přivítat se mnou?"
"Počkám tady." Zahleděla se Adalind do ohně.
Darian se tedy zvedl a vydal se ke dvěřím do vstupní haly. Jak se k nim ale blížil, udeřil ho do očí fakt, že nádvoří je černější než noc, černé jako jezero zalité dehtem. Něco nebylo správně. Darian instinktivně zaťal ruce v pěst a zatnul zuby. Jestli ho našel někdo z Konkláve nebo z Kruhu, mohl jeho konec přijít mnohem dříve než očekával. Neřekl ale nahlas nic, jen se ohlédl, jestli Adalind stále ještě sedí v křesle, zabouchl za sebou dveře a pak z věšáku sundal zdobenou ebenovou hůl. Byla stejně černá jako nádvoří, jen se možná o maličko více leskla. Párkrát s ní poklepal o zem chodby, na vteřinku jako by spárami mezi parketami a dřevěným obložením problesklo jasné modré světlo, ale hned se zase zdála normální. Darian zamumlal pár nesrozumitelných slov a s výdechem položil ruku na kliku vchodových dveří. Prudce je otevřel a… nic. Přivítala ho jen tma a mrtvolné ticho. Že by se zmýlil?
V tom si na druhé straně nádvoří všiml pohybu, napřáhl tím směrem hůl a opět něco zamumlal. Dřevo v jeho dlani najednou zazářilo, ale stejně tak rychle i zhaslo. Tma byla silnější než on. Poplašeně couvl zpět do chodby, když viděl, že pohybující se stvoření je s nějvětší pravděpodobností člověk - obklopený černočerným stínem, který ho objímal jako peří nějakého nočního dravce. Točil se kolem něj, různě se napínal a stáčel, natahoval dlouhé pařáty ke dveřím. Darian se zakuckal. Trochu se mu roztřásla brada. Nekromancer.
Na vteřinku sám sebe přistihl, jak se modlí, aby ho v ten okamžik přece jen našel někdo z Konkláve. Nestalo se tak. Stál sám ve dveřích a stín se k němu blížil, rozlévajíc kolem sebe dehet temnoty jako kámen kruhy na vodě. Couvl ještě dál a znovu udeřil do země. Soustředění bylo tak příšerně těžké! Uchopil hůl i druhou rukou a vší silou ji zarazil do parket, až se na jedné z nich objevila kruhová stopa. Účinek se nedostavil okamžitě, Darian se trochu zapotácel a musel se opřít o stěnu. Ta v tu chvíli zmodrala, stejně jako celý dům - zasvítil do tmy a pak zhasnul.
Musel se maličko usmát - tímhle obraným kouzlem neprojde ani deset nekromantů! Znovu se zahleděl na nádvoří. Bylo prázdné. Pomaličku vysunul hlavu ze dveří. Nic. Posunul špičky papučí až skoro na práh dveří. Nic. Znovu rozsvítil svou hůl - tentokráte bez větších problémů - a vystrčil ji do prostoru.
A pak se to stalo. Ta ohromná černá bytost tam najednou stála, zjevila se jakoby odnikud a sápala se po něm jako zběsilá. Lord Winters se vší silou zapřel o rám dveří, bojoval jak jen mu to opotřebené tělo dovolovalo, přestože cítil, jak mu černé pařáty drásají tělo. Stvoření jej uchopilo za paži, sevřelo a táhlo ven.
"Ne! Neee!" křičel Darian, jak se snažil ze sevření vykroutit. Nepomáhalo to, spíše naopak. Jeho odpor bestii rozběsnil. Zakroutila mu zápěstím, dokud se neozvalo lupnutí a zapraštění jak mu vylomila rameno z kloubu. Darian zaječel ještě víc a s úpěním, prokousnutým rtem, vykřikl nesrozumitelná slova: "Ankh anthech!" Černá bestie se jako napovel stáhla, se zvukem podobným skřípotu implodovala a nezbylo po ní nic, jen sípající stařec s vykloubenou rukou, schoulený v chodbě svého domu.
Zase ho přepadl ten pocit. Rozpadá se, ruce mu slábnou, čelo se rosí ledovým potem. Nohy má slabé a nepohyblivé. Zašátral zašlými nehty přes práh, aby nahmatal svou hůl. Zalovil prsty v prachu. Nebyla tam. Pokusil se zvednout, ale nemohl. Necítil nohy. Necítil ruce. Jen bolestivé nádechy ve starých plicích a údery srdce, jak mu hnaly proudy krve do vykloubeného ramena. Bolelo to. Strašně moc to bolelo. Znovu se pokusil přemoci paralýzu. Marně. Jeho konec ho předběhl. Z posledních sil nadzvedl hlavu a otevřel oči, chtěl vidět, jestli je nádvoří volné, jestli je Steven a Adalind v bezpečí.
Okamžitě zalitoval. Na schodech, hledíc mu přímo do tváře seděl v podřepu mladík, ne starší než pětadvacet, delší rozčepýřené černé vlasy mu padaly do tmavomodrých chlapeckých očí. Darian si všiml, že má na muže moc dlouhé řasy, veliké oči a plné rty - trochu jako dívka. Jeho pohled byl ale jedním slovem zlý. Skrývalo se v něm cosi troufalého a nebezpečného, svůdného stejně jako děsivého. Seděl tam, v ruce svíral ebenovou hůl a díval se na Dariana s drobným úšklebkem. Občas trochu nahrbil bradu jako by se chtěl smát.
"Se…Sebastian Solja?" Muž se usmál a zase pohnul bradou. "Vidíš, Sineád? Jsem skoro slavný!" řekl pobaveně a kývnul směrem dovnitř, do chodby. Darian se poplašeně otočil. Za jeho zády stála drobná rusovlasá dívka ve vysokých botách a před ní, s výrazem nesmírné hrůzy klečela Adalind s nožem přiloženým k hrdlu.
"Gratuluju," opáčila Rusovlasá a po pihaté tváři se rozlil veselý úsměv.
"Nepůjdeme dovnitř, lorde Wintersi?" zeptal se záhadný muž Dariana. Ten nebyl schopen se pohnout, natož aby mluvil. Měl pocit, že bude rád, když zvládne dýchat, nakonec ze sebe ale přeci jen vypravil: "nech ji… nech ji jít…"
"Myslíš, že jsem hlupák? Dva Wintersové naráz - dvě mouchy jednou ranou! Teď ještě zjistit, kde je tvůj milý vnuk. Kde je?" Sebastian zvedl starce jedním letmým pootočením zápěstí do vzduchu, ozvalo se zakňučení, jak se mu tím napnulo celé polámané tělo. Prošli tak až zpět do obývací místnosti. Darian mlčel.
"Tak kde je?" Ticho.
Sebastian už trochu netrpělivě pokynul své společnici, ta jen ledabyla přejela Adalind po krku, až se jí na něm objevila rudá ranka. Adalind zaječela, ale Rusovlasá jí vlepila takovou facku, že už se dívka neopovážila vydat ani hlásku.
"Ne!" hlesl Darian vyčerpaně.
"Kolik lidí tvé krve musí zemřít, než mi dáš svou sílu, hmm?" Sebastian se posadil do křesla a Dariana nechal ležet paralyzovaného v nepříjemné blízkosti ohně.
"Ty víš, že je při tom rituálu nemusím zabít. Uděláme spolu obchod. Ty zavoláš svého dědice a já vás na oplátku nechám jít. Poněkud lehčí o schopnosti samozřejmě. Nezajímá mě tvůj ubohý hrádek, tvoje peníze. Jsi starý muž trpící spoustou neduhů. Pronásleduje tě Konkláve i Kruh - tím, že přijdeš o své nadání se vysvobodíš z téhle nekonečné pasti… dobrá whiskey, mimochodem," poznamenal Sebastian na závěr a dolil si ze zdobené karafy.
"Ne-nedám ti nic. Jsi jen prachsprostý nekromant a zločinec…" Rusovlasá jen soucitně zavrtěla hlavou, věděla, co bude následovat. Sebastian se vymrštil z křesla a udeřil muže pěstí do obličej, kopnul jej do břicha a pak jen zavrčel: "nejsem žádnej nekromant!" Jestli něco nesnášel bylo to tohle označení. Ten hanlivý a nepravdivý titul. Nenáviděl ho tak moc, že byl schopen se kvůli němu uchýlit k fyzickému, nikoli magickému násilí. Rusovlasá si toho byla dobře vědoma. Ač ji bavilo svého partnera občas rozpálit do běla, nikdy by se neopovážila označit ho za nekromanta.
Darian mezitím bolestně skučel na zemi a z rozraženého nosu mu kapala temně červená krev.
"Steven už… už se v něm ta síla probudila… poznám to. On mě… pomstí mě," řekl Darian mezi přerušovaným kašlem.
"Myslíš, že proti mě neco zmůže? Neporazil jsi mě ani ty, jak by…"
"Je to pravda, Sebastiane," zbledla Rusovlasá a vrhla po něm vyděšený pohled. "Cítím to… už je skoro tady. Je silný…"
"Ne! Musíme to dokončit! Přenes nás!"
"Nemám kruh," bránila se Rusovlasá Sineád.
"Tak si ho, kurva, udělej!" zakřičel na ni Sebastian a z hněvu znovu kopnul do starého pána. Zakňučení.
"Jak asi, pitomče?! Měli jsme se líp připravit, měli jsme…" V ten nestřežený okamžik se Adalind Haywitzové podařilo vysmeknout a vrhla se směrem ke dveřím. Rusovlasá byla rychlá, skočila po ní a pokusila se ji přitisknout k zemi: "tak mi pomoz, sakra!"
Sebastian nechal starce starcem a vyrazil k zápasící dvojici. Najednou záblesk. Ohlušující rána a modré plameny. Darian Winters zmizel a oheň v krbu zase zežloutl a zčervenal. Sebastian v záchvěvu hněvu poklekl k dvěma soupeřícím ženám, Adalind v podstatě vytrhl ze sevření své společnice a prudce jí škubnul krkem. Ozvalo se hlasité prasknutí, jak se jí zlomil vaz. Pak bezvládným tělem mrštil na zem a zaklel: "do hajzlu se vším! Do hajzlu s tebou, Sineád, je to tvoje vina!" Přešel ke krbu a nahlédl do něj, přestože věděl, že Darian je už dávno kdovíkde. Zkurvenej dědek, jak tohle dokázal?
"Moje vina?" Rusovlasá se zvedla a udeřila jej do hrudi: "co si o sobě vůbec myslíš?! To ty! Ty ses přestal ovládat! Teď nemáme nic a ten mladý… je tady." Vrhli po sobě bezradné výrazy.
"Zakřič, dělej!" zavelel Sebastian.
"Proč?"
"Jen to udělej! Zakřič pomoc nebo tak něco."
"Pomoc?" Kývnul na ni a ukázal na mrtvou Adalind. Sineád pochopila jeho plán a dala se do křiku. Po nádvoří se začaly rozléhat kroky, jak několikery páry nohou třely o kamenou drť.
Sebastian popadl mrtvolu, přehodil si ji přes záda a vyběhl za Sineád, která ho neomylně vedla útrobami domu.
---
Steven vtrhnul do prázdného domu. "Dědo?!" Nikde nikdo, jen na koberci šmouha od krve.
"Není tu, Stevene," ozval se jeden z jeho přátel. "Proč tu vůbec jsme?" prohlásil další. "Kdo to křičel?"
"Já…nevím, jen jsem prostě měl pocit…"
Další zaskřípění. Tentokrát to byla kola starého chrysleru, řítícího se příjezdovou cestou pryč od domu. Vyrazili chodbou ven a chvilku pronásledovali vozidlo. Samozřejmě marně. Steven stačil postřehnout jen fakt, že za volantem sedí muž s kapucí přes hlavu a vedle něj se o okénko bezvládně opírá nějaká blondýnka.
"Volej policii, Calebe!"
"Proč proboha?!"
"To byla moje sestřenice…"
 

1 person judged this article.

Comments

1 Yaraki Yaraki | Web | 6. february 2015 at 10:35 | React

Hej kemo, teď vypadám jak největší kruťák ty jo :D Já, takový jehně :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement