Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

January 2015

Yaoi doujinshi očima žen

19. january 2015 at 21:03 | Panda aneb M_Y |  ...a ostatní ptákoviny
Ježkovyvoči, to téma týdne mi taaak nahrává!

"Zakázano". Geniální, fakt.

Nuže děti... Pojďme se pobavit na téma.

*efektní pauza*

Slyšeli jste o tom, jak si jeden (skoro)nevinný Kanaďan nechal z dalekého Nipponu dovézt nějaké yaoi mangy? Na celnici mu otevřeli balík, moc se jim to nelíbilo, a tak mu zaklepali na dveře, prohledali barák, a zabásli ho za přechovávání dětské pornografie.
Blbý, co?
Nenapsali, jaké tituly si objednal, abych jim mohla napsat, jak strašného omylu se dopustili (já jako mladá jsem taky těžko rozeznávala kluky/holky/děti, ale nyní už mám zrak cvičený) - nicméně, pokud si objednal Boku no Pico... budiž mu basa těžká.
Zkrátka, porno v jakékoli podobě je stále tak nějak tabu. Na veřejnosti zakázané. Sice mě mate, proč povětšinou příjemný pohlavní styk vedoucí v rámci heterosexuality navíc k reprodukci a obnově lidstva je nope-nope, a kriminálky a thrillery s povětšinou nepříjemným zraňováním a vražděním jsou ok, ale... Co s tím. Za sexy bishíky na černobílých stránkách jdete sedět, a za objednání kompletu Walking Dead nebo Supernatural... ehm. Má volba jsou jasně bishíci.
A když ještě u bishíků zůstaneme, a odpoutáme se od prudérní společnosti - čím je pro nevinné děvečky a ženy tak přitažlivé yaoi, a to jak doujinshi, tak autorské mangy a anime? Tím, že je to stále ještě trochu "tabu"? Tím, že si tak imaginárně plní erotické sny? Používají jej k masturbaci namísto nevyhovujícího klasického porna? Nebo opravdu jen slintají na krásnými dvourozměrnými chlapci, kteří si dělaj různými způsoby dobře? Teda, většinou..si..dělají..? Mhm.

Jdi do toho, Pando, zjisti to!!
A boj se, moc se boj, co zjistíš.

Btw, ač naprosto neschvaluji, aby se tento žánr zakázal, něco bych v jeho rámci přeci jen ráda zakázala. A to doujinshi od Maki Murakami, autorky Gravivation.
Víte proč?
No... nemám odvahu.
Ale možná o tom napíše má drahá sestra. A až tak učiní, hodím sem odkaz.

p.s.
S tím zjišťováním to myslím vážně - takže zde -- Yaoi doujinshi v očích žen -- jest dotazník. Poznámka nad čarou - je opravdu čistě jen pro dámy. Pro pány plánuju speciální otázky. Muhee.
Navíc, když to bude plodné, tak to zúročím v přednášce na AFku. Asi nebudu dosahovat kvalit Nagat - ale zkusit se musí vše.

(S)mějte se!
P.

Otroci kolem nás

17. january 2015 at 17:22 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Ježíšku. Takové téma týdne.
Připomíná mi to školu - esej do angličtiny: Popište výhody a nevýhody internetu a televize.
Nechci připomínat školu! Ale - kurňa - už se stalo.

A víte co?

Někdy je lepší ta škola.
Ačkoliv... to radši porovnávat nebudu.

(a zase mi zapadl nějakej bordýlek do klávesnice, která má být udělaná tak, aby tam NEPADAL. Připomíná mi to mou hlavu - jak je možný že tam tuhle myšlenku mám, když sem myslela, že sem ji už vyčistila?! No znáte to.)

Abych se vrátila k internetu, tak vzato dle mého názoru odspoda odshora, pořád je lepší, jak televize. Pustíte si na něm co chcete, publikujete svou tvorbu, shlédnete ostatní tvorbu, najdete spoustu yaoi, komunikujete více méně zadarmo, najdete informace které potřebujete ihned, pokud se zrovna nechcete rochnit v knihách. Ukládáte si přes uložiště fotky/dokumenty, o které nechcete přijít. Zabukujete si letenky na svatební cestu. Jasně, že to jde všechno dělat "live" - teda, WOWko bych asi uplně naživo nechtěla - ale tohle není zlé. Je to rychlé a pohodlné.
Co ovšem je taky "rychlé a pohodlné", ale přitom totálně k prdu, jsou ty všechny různé sociální sítě. To už není o publikování svých výtvorů, plodů a názorů. To je hnojiště, kdy lidi, kteří se neznaj, mluví o lidech, který neznaj, a posuzují věci, které nezažili. V drtivé většině. Nasdílí si kvadriliony obrázků, a pak čekají na lajky. Postnou status o báječné večeři, kterou si uvaří, vyfotí, vyinstagramují a pak jí nechaj vystydnou a do půlnoci čučej na komenty a lajky. Jako, k čemu mi to je? K čemu mi je ukazovat své věci všem lidem od rodičů po kamaráda z chorvatska, když je to za A ani nezajímá, a za B mě to s nima nesblíží? Já mileráda ukážu fotky s dovolené kamarádům, pokecám s nima nad čajíčkem a eventuelně půjdem třeba společně zapařit paintball. Ale tohle...
Nedávno jsem si to uvědomila do té míry, že jsem opravdu fejsbukovou stránku zrušila a zřídila jan pracovní/provizorní, bez fotek, statusů a olajkovejch stránek. Je to kontaktní místo. Nemám na někoho telefon? Zkusím mu napsat. Potřebuju nutně vidět, jestli už ve škole teče voda nebo je zavřená? Mrknu na její profil.
Ale kamarádíčkování svázaný podivnými pravidly o ochraně soukromí není ani pořádná prokrastinace. Je to odevzdávání bez kontextu bezvýznamných informací do bezvýznamného prostoru, do kterýho pak může nějaký čurák vniknout a dát věcem špatný kontext. Nevěřili byste, kolik lidí takhle vyhodiliz práce - asi si mysleli, že selfíčko s vyplazeným jazykem a holou prdelí se slovy "zdravím šéfa" je v pohodě... Takže asi tak. Zním teď trochu zaprděně, ale to je tím, že píšu rychle. Chtěla jsem provětrat prsty. Není to zrovna moc oduševnělé, tak pardon..

Tož popřemýšlejte, porozhlédněte se, napište, souhlaste, nesouhlaste.

A hlavně se (s)mějte!

P.