Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Milovat jiné umí každý. Kdo umí milovat sebe..?

27. january 2014 at 20:09 | Panda aneb M_Y
Když se člověk usmívá, proč by někdo jiný důvod v tom hledat nějaké trápení?
Proč se člověk přetvařuje a čeká, že někdo jeho masku sám od sebe prohlédne?
Proč spolu nemůžeme normálně mluvit, být k sobě upřímní, a nenechat se deptat neočividnými věcmi a domněnkami?
A proč čekáme na samaritány, kteří nepřicházejí, a pak jim to vyčítáme?
A jaké pojetí světa do třináctileté slečny lije její okolí, když pak problém vyřeší - smrtí?

Včera se zabila třináctiletá holka, podle všech usměvavá a přátelská. Jela jsem v rychlíku po vedlejší koleji, když vyzvedávali její tělo. Spolusedící v kupéčku okamžitě začali mlít o pitomých sebevrazích, že dělají nepořádek a zdržují dopravu. Nikdo z nich v tu chvíli nemohl vědět, zda je v tom černým pytli dítě nebo dospělý, zda to byla nešťastná náhoda, vražda, nebo sebevražda. Neustále kolem sebe mácháme domněnkami a důležitě přehlížíme to, že tam ten člověk násilně zemřel.
A když teda zjistíme, kdo to byl a proč to udělal - které bytosti v jejím okolí způsobili, že vnímala svět kolem sebe tak tragicky? Usmívala se, a čekala, kdy si toho konečně někdo všimne?

Já jsem taky takhle čekala. Očekávala jsem od přátel a lidí, co jsem znala a tvářili se, že mě mají rádi, podporu. Ani jsem se neusmívala; z mého chování a výrazů prostě čišely věty "tak si mě doprdele všimni. Stojím tu před tebou. Pomoz mi, ukaž mi, že ti nejsem lhostejná". Jenže jsem se nedočkala. Všem to bylo jedno. A když jsem se začala usmívat, abych svým kyselým gichtem neotravovala okolí? Co jsem čekala, že každej koho znám, se mě zeptá - hele, děje se něco? Já bych mu odpověděla. Mileráda.
Jenže jsem neměla nikoho, komu bych tak odpovědět mohla.
A říct to někomu rovnou? Možná jsem se snažila. Možná mě nebrali vážně. A možná jsem byla zbabělá a věřila jim, že to přece nemůžou přehlížet.
Ne, takhle to nefunguje. Je jen velice málo lidí, kteří chtějí vidět vaše nitro - a především to jsme my sami.

Já jsem o sebevraždě nepřemýšlela nikdy. Jo, přemýšlela jsem, proč se lidi takhle chovají, co dělám špatně, a proč se o mně nikdo z nich nezajímal. Ale sebevražda? Ty kráso - jakej pohled na svět musíte nalívat do třináctiletý holky, aby se chtěla zabít?! Nakonec, nikdy to nejsme my, kdo si ten pohled tvoří. Možná, když už jsme dostatečně moudří a hledáme svůj svět sami - ale do té doby nás vychovávají, říkají nám, co je správné a co špatné, co společensky přijatelné a co naprosto nevhodné. Co nám říká selský rozum a co je podělanej extremismus. A nalívají to do nás s neotřesitelnou vírou, že je to pro nás nejlepší. A pokud jsme dostatečně mladí, a pro rodiče jsme takto mladí prakticky neustále, nechtějí slyšet námitky a naše pohledy. A nevidí, co to s námi potom dělá, protože to vidět nechtějí. Když to vidí, nadávají nám. A když to zjistíme, tak to začneme skrývat.
Té slečny je mi líto. Nikdo jí neřekl, že problémy musí řešit jen a jen sama, samaritáni prostě na pozvání nepřicházejí. Nikdo jí neřekl, že když má problém, má ho říct, zkusit vyřešit, a i když to bude bolet - obzvlášť puberťáka - názory jiných lidí jsou prostě názory jiných lidí, ne její. Slova a činy jiných nás nemůžou zranit, protože nejsou naše, ale jejich. A je na naší síle to pochopit. Podstata přátelství je krásná věc, stejně tak podstata lásky. Ale slepě se řídit okolím, kterému vyčítáme, že do nás nevidí, ač je to pro nás tak zřejmé?

Aby někdo náš svět pochopil, musíme mu ho představit. Někdo k tomu už šanci nedostane. Někdo ho představovat nechce. Někdo to pochopí časem.

Někdy to třeba pochopí všichni.

Někdy.

Láska je něco, co obíhá světem, něco, co námi prochází každou sekundu každého dne, ve dne i v noci, jako sluneční částice. Je to energie, kterou nelze brát a dávat, ale především přijímat. Nepotřebujeme si ji zasluhovat. Nepotřebujeme ji měnit za jinou lásku. Nepotřebujeme dělat ústupky, abychom ji mohli přijmout. Láska je mocný, pulzující život, a je tu pro nás vždycky k dispozici.
Kdy si uvědomíme tohle?


Panda.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Radfordová Radfordová | Web | 27. january 2014 at 20:51 | React

Wow, moc dobrý článek, se kterým můžu jen souhlasit.
Přijde mi zvláštní, jak hrozně málo si lidi všímají, když někoho něco trápí, i když to dává dost jasně najevo. Někdy se sama sebe ptám, jestli někoho prostě jen neobcházím, jestli když se ptám, prostě radši uvěřím lži a dotyčnému tak prostě nemůžu nijak pomoct.
Asi je to začarovaný kruh...  btw, hezký blog. :)

2 Bloody Zero Bloody Zero | Web | 27. january 2014 at 21:16 | React

Musím říct, že mě nepřestáváš překvapovat, tohle je opravdu článek na vážný téma, skoro mi leze mráz po zádech.. A můj názor? No, máš pravdu, jedna z prvních věcí, které by měli učit děti ve školkách je mít rád sám sebe. Spousta lidí má problémy, ale jak je můžou řešit s ostatními, když neznají/nemají rádi sami sebe. Akorát tak pouští zlo okolo a vytváří svým chováním komplexy v ostatních.
Jinak mám zajímavou zkušenost ze základky, kdy jsem často poznal, že lidi něco trápí, tak jsem se jich na to zeptal. Jednou, dvakrát. Na takovou otázku vždy přišla odpověď: "Nic" Ale někomu to vrtalo hlavou, pak se zvednul a řekl mi to... A to je myslím dobrý, pomůže to.
Co ti ostatní, proč nepřišli? Sám vím, že člověk se někdy tváří ukřivděně a čeká, až se ho někdo zeptá, a když se to náhodou stane, tak řekne: "nic" protože si vlastně uvědomí, že se bojí... Bojíme se o sobě mluvit kvůli ostatním (přesně jak říkáš). Jinak asi chápu, že se někteří lidi zabijou, protože neunesou tu tíhu okamžiku, takoví lidé by ale měli myslet na to, že jestli je teď nejhůř, tak pak už musí být líp, i když to třeba bude "dlouhá trnitá cesta z pekla" ;)

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 21. october 2014 at 20:31 | React

Nádherný článek.
Přesně tohle dělám. Usmívám se, když je mi zle. Asi proto, že nechi vypadat, jako že chci, aby mě jiní litovali. Popravdě to je ale pravda-já to asi opravdu chci. Chci, aby si mě všimli, ukázali mi, že je zajímám. Ach jo.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement