Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

January 2014

Milovat jiné umí každý. Kdo umí milovat sebe..?

27. january 2014 at 20:09 | Panda aneb M_Y
Když se člověk usmívá, proč by někdo jiný důvod v tom hledat nějaké trápení?
Proč se člověk přetvařuje a čeká, že někdo jeho masku sám od sebe prohlédne?
Proč spolu nemůžeme normálně mluvit, být k sobě upřímní, a nenechat se deptat neočividnými věcmi a domněnkami?
A proč čekáme na samaritány, kteří nepřicházejí, a pak jim to vyčítáme?
A jaké pojetí světa do třináctileté slečny lije její okolí, když pak problém vyřeší - smrtí?

Včera se zabila třináctiletá holka, podle všech usměvavá a přátelská. Jela jsem v rychlíku po vedlejší koleji, když vyzvedávali její tělo. Spolusedící v kupéčku okamžitě začali mlít o pitomých sebevrazích, že dělají nepořádek a zdržují dopravu. Nikdo z nich v tu chvíli nemohl vědět, zda je v tom černým pytli dítě nebo dospělý, zda to byla nešťastná náhoda, vražda, nebo sebevražda. Neustále kolem sebe mácháme domněnkami a důležitě přehlížíme to, že tam ten člověk násilně zemřel.
A když teda zjistíme, kdo to byl a proč to udělal - které bytosti v jejím okolí způsobili, že vnímala svět kolem sebe tak tragicky? Usmívala se, a čekala, kdy si toho konečně někdo všimne?

Já jsem taky takhle čekala. Očekávala jsem od přátel a lidí, co jsem znala a tvářili se, že mě mají rádi, podporu. Ani jsem se neusmívala; z mého chování a výrazů prostě čišely věty "tak si mě doprdele všimni. Stojím tu před tebou. Pomoz mi, ukaž mi, že ti nejsem lhostejná". Jenže jsem se nedočkala. Všem to bylo jedno. A když jsem se začala usmívat, abych svým kyselým gichtem neotravovala okolí? Co jsem čekala, že každej koho znám, se mě zeptá - hele, děje se něco? Já bych mu odpověděla. Mileráda.
Jenže jsem neměla nikoho, komu bych tak odpovědět mohla.
A říct to někomu rovnou? Možná jsem se snažila. Možná mě nebrali vážně. A možná jsem byla zbabělá a věřila jim, že to přece nemůžou přehlížet.
Ne, takhle to nefunguje. Je jen velice málo lidí, kteří chtějí vidět vaše nitro - a především to jsme my sami.

Já jsem o sebevraždě nepřemýšlela nikdy. Jo, přemýšlela jsem, proč se lidi takhle chovají, co dělám špatně, a proč se o mně nikdo z nich nezajímal. Ale sebevražda? Ty kráso - jakej pohled na svět musíte nalívat do třináctiletý holky, aby se chtěla zabít?! Nakonec, nikdy to nejsme my, kdo si ten pohled tvoří. Možná, když už jsme dostatečně moudří a hledáme svůj svět sami - ale do té doby nás vychovávají, říkají nám, co je správné a co špatné, co společensky přijatelné a co naprosto nevhodné. Co nám říká selský rozum a co je podělanej extremismus. A nalívají to do nás s neotřesitelnou vírou, že je to pro nás nejlepší. A pokud jsme dostatečně mladí, a pro rodiče jsme takto mladí prakticky neustále, nechtějí slyšet námitky a naše pohledy. A nevidí, co to s námi potom dělá, protože to vidět nechtějí. Když to vidí, nadávají nám. A když to zjistíme, tak to začneme skrývat.
Té slečny je mi líto. Nikdo jí neřekl, že problémy musí řešit jen a jen sama, samaritáni prostě na pozvání nepřicházejí. Nikdo jí neřekl, že když má problém, má ho říct, zkusit vyřešit, a i když to bude bolet - obzvlášť puberťáka - názory jiných lidí jsou prostě názory jiných lidí, ne její. Slova a činy jiných nás nemůžou zranit, protože nejsou naše, ale jejich. A je na naší síle to pochopit. Podstata přátelství je krásná věc, stejně tak podstata lásky. Ale slepě se řídit okolím, kterému vyčítáme, že do nás nevidí, ač je to pro nás tak zřejmé?

Aby někdo náš svět pochopil, musíme mu ho představit. Někdo k tomu už šanci nedostane. Někdo ho představovat nechce. Někdo to pochopí časem.

Někdy to třeba pochopí všichni.

Někdy.

Láska je něco, co obíhá světem, něco, co námi prochází každou sekundu každého dne, ve dne i v noci, jako sluneční částice. Je to energie, kterou nelze brát a dávat, ale především přijímat. Nepotřebujeme si ji zasluhovat. Nepotřebujeme ji měnit za jinou lásku. Nepotřebujeme dělat ústupky, abychom ji mohli přijmout. Láska je mocný, pulzující život, a je tu pro nás vždycky k dispozici.
Kdy si uvědomíme tohle?


Panda.

Probuzení

18. january 2014 at 10:44 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Lidi... si pořád všechno něčím omlouvají. Vysvětlují. Obhajují. Tohle bylo "správné", tohle "špatné. Takhle je to "etické". "Selský rozum" mi to tak říká. Je to "nepřirozené".
Co tohle všechno znamená? Znamená to, že prostě neumíme říct - dělám to, protože to tak cítím, ale jsem ochotná/ý si vyslechnout jiný názor. Ne, mi to děláme, protože je to "etické, humání, správné, podle selského rozumu" a vy ostatní si polibte prdel.
...Proč?
Uvedu příklad, kvůli kterému jsem tohle začala psát. Každý člověk si může sám svobodně rozhodnout, co bude jíst - a stejně velká část populace kupuje především to, co nám cpou obchody na reklamních letácích jako super dobré, to, co nám radí doktoři jako super zdravé, a to, co na nás ze všech stran tlačí média jako uplně nejlepší. Stali jsme se obětí reklamy a nedbaje na to, že potraviny přicházejí a odcházejí v módních vlnách, jsme se chytli tohoto světa a začali to nazývat třeba právě tím selským rozumem. Když si všežravý člověk přečte první psaní o vegetariánství/veganství/nedejbože vitariánství, tak co řekne? - "Tohle přece člověk se selským rozumem nemůže myslet vážně. Až předemnou sežerete pytlík pšenice a stonek rebarbory, tak se můžem o něčem bavit." Nebo - "Jasně, já sem odchovaná na mlíku a jsem úplně v pořádku". Načež se strhne bitka: "Mlíko, co koupíš v obchodě je jen bílá voda, čerstvý od krávy chutná uplně jinak! - Jasně, tak si jdi cucnou rovnou z vemene, když je to pro nás tak přirozený" a podobně.
O co tady potom jde?
Jde o to, že onen článek byl napsán se spoustou faktických chyb, to nepopiratelně. Člověk musí znát základní věci, chemii apod. aby mohl psát, co je mrtvá potravina, co v těle dělá rafinovaný bílý cukr a červené maso. Ale lidé, kteří o jiných způsobech stravování nic něvědí (a taky okamžitě uvěří-neuvěří tomu článku), se tak pak budou hádat s "vegany", kteří se ohánějí etikou "zvíře je kámoš, ne žrádlo" a ty podstatné informace unikají na obou stranách.
Kdyby lidé nebalili hovna do třpytivých dárkových papírů se stužkami, tak bychom dávno netěžili ropu, dávno bychom se chovali k Zemi daleko ohleduplněji a dávno bychom se tak chovali k sobě navzájem. Nevěřili bychom médiím, kterým jde především o to vydělat prachy, a věřili bychom sami sobě. Neprahli bychom po pomstě kvůli pitomostem, protože "na to přece máme právo". Rozhodovali bychom se sami, ne podle většiny. A hlavně bychom naše činy pořád neomlouvali. Je to stejné jako když (v jedné knize) zabije někdo někoho pro zábavu, a někdo někoho "kvůli pomstě", nebo hůř "v zájmu dobra". Jedna lidská bytost zničila druhou - ale když je to "pro dobro všech" tak je to snad v pořádku? Je to jiné? Zamyslí se někdo nad tím, že pro zabití ani v jednom případě nebyl skutečný nezaujatý důvod?
Nejsem tak dobrý písař, abych napsala okamžitě stručně a naprosto výstižně, co mám na srdci. A nejsem tak dobrý člověk, abych si dokázala opravdu nic nebrat osobně, rozhodovat se pokaždé opravdu sama za sebe a dělat věci pokaždé, protože chci, ne proto, že to chce někdo jiný. Ale jestli někdo cítí, o čem to tu vykládám, tak jsem docela ráda.
Možná si to přečtu po sobě ještě desetkrát a desetkrát to upravím.
Možná se mnou někdo souhlasí a někdo ne - v tom je kouzlo individuality. Každopádně, možnost vyjádřit se má každý tvor..

Noc pro mě představuje mnoho asociací. Samozřejmě tu klasickou představu krásné noční oblohy, kterou nikdy neuvidíte ve městě, ale zároveň spánek. Hluboký, nevědomý, slepý... spánek, který nechce nic vidět. A který zahání pryč všechno, co by ho mohlo probudit.
Článku jsem dala nadpis probuzení, protože mi to opravdu přijde příhodné pro to, co se s některými lidmi děje. Zjišťují, co všechno neviděli, a najednou nejen, že to vidí, ale chtějí to vidět a vyhledávají to. A jsou šťastnější. Vyšli ze tmy do poznání. No dobře, to už může znít jako naivně zenová myšlenka, ale já to tak kolem sebe vidím. Občas. Tak sem zvědavá, co bude dál...

Tak zase někdy.
P.