Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Cesta Prince, část 7

2. august 2012 at 16:37 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: NC-17
část b) - ZDE
Cesta Prince, část 7
Další den byl Snape pryč.
Když se Harry probudil, okamžitě si všiml poháru s lektvarem, který se mu vznášel těsně nad nosem. Nepatrně se ušklíbl. Odehnal pohár trochu dál od obličeje, aby se mohl posadit, a poté poslušně celý jeho obsah vypil. Nakonec z postele vstal a pohár odnesl do kabinetu, kde chvíli zůstal.
Rozespale se rozhlížel kolem sebe a hledal známky Snapeovy přítomnosti. Profesora však nikde neviděl, a tak si ze džbánu na stole do připravené sklenice nalil vodu a napil se.
Trochu se zarazil. Vedle džbánu ležely talíře s uzenkami, volskými oky, míchanými vajíčky, obloženými i suchými chleby a dokonce tu byl pohárek s dýňovým džusem. V hlavě mu svitlo. Celou dobu, po kterou tu ležel, pil pouze Snapem připravovaný lektvar, a nic nejedl - nechodil vlastně ani na záchod. V duchu se zamyslel nad tím, jak asi dokážou kouzla lidské tělo přeměnit na bezodpadní, pokrčil rameny, posadil se za stůl a s chutí se pustil do jídla.
Zatímco do sebe cpal už třetí chléb, vrtalo mu hlavou, proč se cítí tak divně. Nemyslel fyzicky - bylo mu lépe než kdykoliv předtím a žebra už téměř necítil - ale mysl měl podivně zastřenou pocitem, že něco chtěl, ale zapomněl, co to bylo.
Poslední sousto vajíček se mu zadrhlo v krku, když se jeho vzpomínky vynořily z mlhy.
Rozpomenul se na včerejšek; až bolestně si začal uvědomovat všechny detaily rozhovoru. Jak je možné, že na to málem zapomněl?!
Odložil vidličku na talíř, složil ruce do klína a pozoroval, jak se poloprázdné talíře během chvíle rozplynuly ve vzduchu.
V první chvíli se chtěl okamžitě rozběhnout za Ronem a Hermionou, ale vzápětí nápad zavrhl. Co by jim asi tak řekl? Hele, lidi, Snape mi včera řekl, že - že…. U Merlina, jak by jim to asi mohl říct? A vůbec - mohl za to ten tajemný plyn, před kterým ho Ron varoval? A jestli ano, co všechno způsobil? Co bylo skutečné?
Harry se zanořil do pohodlného křesla za psacím stolem a hlavou se opřel o dubovou desku teď už prázdného stolu.
Zmatenost ze včerejška nebyla dnes nijak lepší, a tak byl nucen pracně luštil vír emocí, které mu nedávaly smysl.
Nakonec to musel vzdát.
Vstal a nevědomky začal přecházet po místnosti. Až po chvíli si všiml dalších, téměř černých dveří, které byly nepatrně pootevřené. Mezi policemi plnými knih se téměř ztrácely. Harry do nich zvědavě nakoukl a překvapeně zjistil, že je za nimi velká, vkusně zařízená koupelna. Opět se musel podivit nad tím, že dřív nepřemýšlel o tom, jak profesoři bydlí; snad by si i myslel, že mají společnou profesorskou umývárnu.
Vešel dovnitř a toužebně se zahleděl na sprchový kout. Pak pomalu začal zkoumat obvazy na hrudi, aby našel jejich konec a mohl je sundat.
Sotva na to pomyslel, obvaz se začal odmotávat sám od sebe, a během chvíle ho následovaly i náplasti. Všechno se poté ve vzduchu zašmodrchalo do velkého klubka a samo se vyhodilo do koše v rohu koupelny.
Harry povytáhl obočí. Vyhledal svůj obraz ve velkém zrcadlo a rukou si přejížděl po bledě červených, tenoučkých jizvách. Některé už pozvolna začínaly mizet, ale dost jich stále bylo viditelných.
Po tváři mu přelétl stín. Znovu ho napadlo, jak asi musel vypadat, když byly rány čerstvé. Na jejich uspořádání bylo cosi děsivého; zdálo se, jako by byly rozmístěné náhodně, a zároveň se v nich opakoval jakýsi podivný vzor.
Odvrátil hlavu, sundal si kalhoty od pyžama a vděčně na sebe ve sprše pustil proud teplé vody.
Po osvěžující koupeli se vrátil do 'svého pokoje', natáhl si kalhoty, které ležely v rozházené hromádce oblečení, a přehodil přes sebe košili.
Zamířil ke schodišti vedoucímu do prvního poschodí, a kousek pod jeho koncem se zastavil. Velkými okny v prvním patře prosvítaly mladé měsíční paprsky, zatímco slunce na západní straně stále barvilo oblohu do oranžova. Byl podvečer, a bylo to vůbec poprvé od souboje v umývárně, co měl alespoň nějaké ponětí o čase.
Harry se posadil na chladné mramorové schody. Neschopen rozumně uvažovat složil hlavu do dlaní a snažil se zapomenout na svět.
Neslyšel ani zvuk dvojích kroků, které se odrážely chodbou.
Ze stavu, který se téměř podobal hibernaci, ho probralo po půl hodině až prudké šťouchnutí Freda…nebo George Weasleyho.
Harry na schodech polekaně nadskočil.
"Harry!" ozval se radostný výkřik jednoho z bratrů, který se ho hrnul poplácat po zádech a ignoroval Harryho přidušený sykot.
"Takže vážně žiješ! Jak se daří? A - páni - jak si se dostal ze Snapeova kabinetu?"
"Skvělý výkon, Harry! Musel si ho pořádně namíchnout, co? Si pašák," dloubl do něj Fred a zazubil se. Harry se postavil na nohy a pomalu začal couvat.
"Jé, ahoj kluci," řekl pisklavějším hlasem, než sám chtěl. "No, víte, musím se vlastně honem vrátit, kdyby mě někdo viděl, tak by byl průšvih, chápete?" pokoušel se o spiklenecký tón. George teatrálně zakroutil hlavou.
"Chlapec, který nedávno znovu přežil, chce opět pláchnout. Frede, to je mládež, co?" George přitakal a zatvářil se o něco málo vážněji.
"Vlastně jsme se chtěli zeptat, jestli si ve sklepení nenarazil na malou skleněnou baňku. Tak nějak se nám včera ztratila, a jelikož v ní byl náš nejnovější vynález, který chceme odevzdat platícímu zákazníkovi -"
" - docela by se nám hodilo ji najít," dopověděl Fred. Harry zamrkal.
"Baňku? Ne, to jsem - a co v ní bylo?" zeptal se opatrně.
"No," začal pomalu Geroge, "další z našich speciálních plynů. Tentokrát si ho ale objednalo ministerstvo. Je to speciální Odhalovač."
"Odhalovač?"
"Přesně tak. Víš, v našem krámku máme mimo jiné i serióznější zboží. To začali hromadně odkupovat lidé z Ministerstva kouzel, a jelikož se v tom točej obrovský prachy, tak pořád vymýšlíme, co bychom mohli zařadit do sortimentu."
"A po schůzce s jedním ministerským úředníkem jsme vymysleli tohle," začal vysvětlovat Fred. "Představ si, že přijdeš do styku s člověkem považovaném za smrtijeda, který právě někoho zavraždil, ale on tvrdí, že byl pod vlivem kletby Imperius. Jak z něj dostaneš pravdu?"
"No… nejspíš bych použil veritasérum," odpověděl Harry. Fred se pousmál.
"Ale jak ho to přinutíš vypít? Veritasérum je navíc kouzlem poměrně snadno odhalitelné, a v poslední době není nic, na co by si dávali smrtijedi větší pozor. Dokonce vymysleli protilátku, která působí až dvanáct hodin. A navíc - pro výslech nemá veritasérum stoprocentní hodnotu, protože pod jeho vlivem sice řekneš pravdu, ale pouze přesně odpovíš na obsah otázky, a celkově odpovídáš bez emocí." Harry se zatvářil zmateně.
"Zkrátka nevíš všechny podrobnosti. Nevíš, jestli byl člověk někým donucen čin spáchat, jestli jednal v důsledku ohrožení svého života nebo života jeho rodiny, nebo jestli to udělal naschvál a užíval si to. Zločin je jedna věc, ale všechno nejde soudit stejnými měřítky," pokračoval George. "Odhalovač odhaluje tvé emoce. Samozřejmě ho můžeme prodávat i vedle Nápojů lásky pro čarodějky, které jsou zamilované do tupých zabedněnců a chtějí zjistit, jak na tom jsou, ale rozhodně jde i ošklivě zneužít."
"Takže je to plyn?" zeptal se Harry. "Plyn, který tě donutí říct lidem pravdu a odhalí tvou pravou tvář?"
"Vystihl si to naprosto přesně, kámo," přikývl pochvalně Fred. "Pod jeho účinky naservíruješ člověku, který si s tebou nezávazně povídá, své emoce, pohnutky, i utajované touhy. Odhalíš své pravé já, svou osobnost. A i kdybys třeba chtěl, nedokážeš se přetvařovat."
Harry se zamyslel.
"Ale jak zabráníte tomu, abyste se sami toho plynu nadýchali?"
"Musíš vypít rušič," ztišil Fred hlas. "Není to klasický typ protijedu, a i kdybys ho měl přímo před sebou v kotlíku, nedokázal bys nijak zjistit, jaké jsme použili ingredience a jak se připravuje - pokud nemáš návod na přípravu."
Harry uznale pokývl hlavou.
"Jste vážně dobří." George mávl rukou, jako by to nestálo za řeč.
"V té baňce je dávka na dvě hodiny. Je docela rozpínavý, ale se vzdáleností od místa vypuštění slábne a způsobuje svědění nosu. Jinak je nezjistitelný."
"Hm…" zamumlal Harry.
"Takže si baňku nikde neviděl? Je kulatá, průhledná a jednu část skla má jakoby vtlačenou dovnitř," vrátil se Fred k původní otázce.
"Určitě ne," zavrtěl hlavou Harry.
"Dobře, tak kdybys jí náhodou našel, tak s ní nakládej opatrně a co nejrychleji nám ji přines," mrkl na něj přátelsky George.
"A mazej zpátky do postele, že tě Snape prokleje sám," zamával Fred a spolu s dvojčetem odešel do tmavé chodby.
"Počkejte -" zavolal na ně Harry, "- nemohla se ta baňka třeba rozbít?" Fred se otočil.
"No, možný to je, ale to by musel někdo stisknout tlakový bod v té prohlubni a pustit ji na zem. Pak by pukla a plyn by vystřelil ven."
"Jo… fajn, dobře. Dám vědět kdybych ji našel. Proč ji vůbec hledáte tady dole?" Harry stále viděl možnost, že Snapeův stav způsobilo něco jiného.
"Odpoledne jsme byli u Snapea vyzvednout nějaké přísady. Hodně nám jich došlo."
"Spoléháme na tebe, Harry!"
***
Harry seděl u stolu v pokoji s postelí a čekal.
V ruce držel malou, skleněnou kouli, kterou hyzdila dokonale symetrická prasklina vedoucí téměř po celém obvodu. Už dávno ho přestalo bavit si ji prohlížet.
Seděl na dřevené židli už minimálně hodinu; přesunul se sem hned po tom, co baňku našel pohozenou v učebně lektvarů kousek od dveří do chodby. Neměl nejmenší tušení, co způsobilo její prasknutí, a blíže to nezjišťoval. Připomínal si akorát to, že ji musí dvojčatům vrátit a nějak jim vysvětlit, že se plyn uvolnil jen samotným pádem na podlahu. Třeba byla baňka vadná, a podobně by na tom mohly být i ostatní, které mají schované.
Po další hodině baňku schoval do šuplíku ve stole a začal po pokoji přecházet sem a tam.
Konečně uslyšel z učebny zvuk kroků. Trochu znejistěl; i když na učitele lektvarů čekal schválně, najednou si vůbec nebyl jistý, jestli to je dobrý nápad. Všechny připravené věty se mu rázem vykouřily z hlavy a zapřemýšlel, jestli se nestihne převléct a zapadnout do postele dřív, než Snape přijde.
Právě nejistě přešlapoval na nohách, když tmavovlasý muž nahlédl dovnitř.
Harry se vyděšeně otočil ke dveřím, a spatřil Snapeovu tvář - ztuhlou, bez jediné emoce.
"P-pane profesore -" vykoktal automaticky, ale to už Snape zase zmizel v kabinetu a přibouchl za sebou dveře.
Harry se posadil na postel. To bylo tedy vážně skvělé, pomyslel si okamžitě a přemýšlel, čeho vlastně chtěl dosáhnout. Naštvaný sám na sebe si nakonec stoupl, svižně vykročil a otevřel dveře do kabinetu.
"Pane profesore, pamatujete si, co se stalo včera -?" vyhrkl, ale okamžitě se zarazil, když spatřil Snapea strnule sedět s rukama na desce stolu. Hleděl do černých vlasů a čekal na reakci, která dlouhé vteřiny nepřicházela. Nesmírně ho štvalo, že profesorovi nevidí do obličeje, a tak udělal krok dopředu a otvíral ústa k další otázce, když ho Snapeův hlas zarazil.
"Běžte si lehnout, Pottere."
Harry zlostně propaloval mužův týl očima. Všiml si, že se vrátil k oslovení 'Pottere' a rozčílilo ho, že s ním zase mluví tím příkrým, panovačným tónem. Nebyl schopen uvěřit tomu, že by po odeznění účinků plynu zapomněl, co pod jeho vlivem dělal… a především říkal, a nesmírně ho jeho postoj k věci vytáčel.
"Profesore Snape -" začal Harry znova, ale to už se Snape prudce zvedl a se standardně strnulým výrazem došel na metr k němu.
"Něco jsem vám přikázal, Pottere, nebo jste mne snad neslyšel?" zahřímal a zdálo se, že v sobě probudil dlouho dušený vztek. Harry však necouvl ani o píď.
"Samozřejmě, že jsem vás slyšel, ale -"
"Tak už sakra zmizte!"
Oba muži se navztekaně dívali jeden druhému do tváře. Tentokrát však ani jeden nestál za katedrou a neseděl v lavici. Poprvé skutečně vynikla jejich výška, která byla pozoruhodně vyrovnaná.
"Proč?" Otázka Harrymu vyklouzla z úst úplně sama. Poprvé se zdálo, že se Snape poněkud zarazil. "Proč o tom nechcete mluvit? Proč se tváříte, jakoby se nic nestalo? K čemu je ta přetvářka?" chrlil ze sebe Harry, upřeně pozoroval každé cuknutí svalu v obličeji naproti němu a čekal na každé nepatrné zakolísání. 'Já, který skrývám svou mysl důmyslněji než cokoli jiného…'
Snape o krok poodstoupil a důležitě se napřímil.
"Nemám nejmenší představu, o čem mi to tu vykládáte, Pottere, ale musím vás upozornit, že -"
"Vy to víte moc dobře," přerušil ho Harry vztekle. "Víte, co všechno jste mi řekl. Musíte si to pamatovat," prohlásil obviňujícím tónem a zoufale hledal v černých očích pochopení. "Jak vůbec - jak to vůbec můžete říct? Proč si odmítáte přiznat -"
Pak to konečně uviděl. Byl to tak nepatrný záblesk, že kdyby v tu chvíli mrkl, prošvihl by ho. Okamžitě zmlknul, sklopil pohled a co nejklidněji se nadechl.
"Omlouvám se, pane profesore. Už půjdu," řekl vyrovnaným hlasem. Snape překvapeně trhnul obočím.
Maska měla trhlinu.
Ve chvíli, kdy si Snape odfrkl a pomalu se otáčel, Harry z jakéhosi vnitřního nepochopitelného popudu chytl muže za hábit a přistoupil k němu.
Potom se jeho vlastní rty na několik okamžiků spojily s těmi, na kterých včera tak visel pohledem.
Harry zapomněl dýchat. Nedokázal určit, která z myšlenek, plující mu v hlavě, je ta správná a opravdová. Nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Nechápal, proč to udělal… Za daných okolností by si Severuse Snapea ještě před týdnem s radostí představil od hlavy až k patě zlitého mrvomízou; tohle bylo naprosto nepřípustné.
Harry opět poodstoupil a chytal se poslední špetky rozumu, která mu zbyla. Snapeovy rty zůstaly překvapením mírně pootevřené.
"Včera jste mi řekl, že jste miloval Lily Evansovou, a že k jejímu synovi teď cítíte totéž."
Zarytě se díval do černých očí. "A pokud mě teď během minuty nezabijete nebo alespoň neproklejete, tak není jiná možnost, než že jste mluvil pravdu."
Harry věděl, že Snape nelhal. Předtím v jeho očích spatřil záblesk jeho včerejšího já. Chladné oči zamlžila bolest. Nyní v nich byl jen naprostý šok. Po další nesnesitelných vteřinách ticha se rozhodl říct pravdu.
"Včera si u vás Weasleyovi byli pro nějaké přísady. Omylem jim tu vypadla baňka s jejich novým typem plynu, který vás donutí mluvit pravdu a odhalí vaši pravou osobnost." Snape pevně semkl rty k sobě. "Dozvěděl jsem se to až dneska, když jsem je náhodou potkal na chodbě," dodal Harry omluvně. Pak zmlkl, a náhle mu došlo, co to vlastně udělal. Najednou zatoužil z místnosti, ve které bylo z ničeho nic nesnesitelné horko, okamžitě vypadnout.
Vždyť on políbil Snapea!
"Dobrou noc," zahuhlal, a kvapně odkráčel do zpět svého dočasného pokoje. Zavřel za sebou dveře a zděšeně se o ně opřel. Rukou si přikryl ústa a cítil, jak se mu hrne krev do tváří.
Co to udělal?
Myšlenky mu znovu vířily hlavou jako pomatené. Nakonec přešel k posteli a posadil se. Okamžitě zase vstal, když dveře zavrzaly.
Světlo v kabinetu bylo mnohem silnější než zde, a tak se Snape jevil jako duch vystupující ze světelného oparu.
Zdálo se, že naprázdno otevírá ústa, neschopen vydat hlásku. Nakonec jako první opět promluvil Harry, který našel zbytek sebekontroly; ve skutečnosti chtěl hlavně zamluvit svůj nedávný čin.
"Kde jste dneska vůbec byl?" řekl, stále ještě zrozpačitělý, a snažil se, aby to neznělo moc nezdvořile. Snape vešel do pokoje a dveře za sebou zavřel.
"Zavolal si mne… pan ředitel," odpověděl tiše.
"Aha," hlesl Harry.
"Kvůli tobě, " dodal nepřesvědčivě. Harry jen v duchu zaúpěl a doufal, že kvůli té kletbě nebude mít u Brumbála průšvih.
"Bude ti chtít dávat soukromé hodiny," uzavřel Snape a zhluboka vydechl. Pak se rozhlížel kolem sebe, vykročil zpět ke dveřím a zase se vrátil, jako by si to rozmyslel.
"Harry -"
"To je v pořádku, pane profesore," přerušil ho Harry. Snape zvedl obočí. Harry honem sklopil pohled k zemi. "Nevím, jestli jsem rád, že jste mi to řekl. Už vás ale nemůžu nenávidět." Nervózně polkl.
"Musíš to pochopit, Harry," řekl Snape náhle, přistoupil k Harrymu a položil mu ruku na rameno. "Kdybych se k tobě choval jinak, kdybychom snad celou dobu byli přátelé, Pán zla by se to mohl dozvědět a má nitrobrana by byla k ničemu. Takhle si ve větším bezpečí."
"A to se na vás mám dívat stejně jako předtím, když jste mi řekl pravdu?" odsekl Harry. Měl chuť dlaň na jeho rameni setřást, ale nedokázal to. "To mě budete zase pokaždé propalovat nenávistným pohledem a ponižovat mě před všemi ostatními?"
Snape chvíli mlčel.
"Díváš se snad na mne po tom všem jinak?" zeptal se po chvíli, když cítil, jak se Harryho rameno začíná chvět.
"Já nevím," vybuchl Harry, jehož sebekontrola byla tatam, a konečně ruku smetl pryč. "Celou dobu jsem vás nenáviděl, nebo jsem si to myslel, a - a pak se dozvím pravdu a všechno bylo najednou pryč, jako by ta nenávist předtím nebyla skutečná," vychrlil ze sebe a přerývavě přitom dýchal. "Obrátilo se to moc rychle! Chci vás nenávidět, ale nemůžu!"
Harry odvrátil hlavu od Snapeova obličeje, ve kterém se mihl lehký úsměv.
"Vysmíváte se mi. Vážně netuším, co mám dělat."
"Já se ti nevysmívám, Harry," ohradil se Snape okamžitě. Harry se zašklebil.
"Tak co teda chcete dělat?"
"Já?" zeptal se Snape a lehce zavrtěl hlavou. "To bys určitě nechtěl vědět."
"Jen mi to povězte," zabručel Harry, "ať mám čas se s tím smířit." Snape zavřel oči a povzdechl si.
"Zaprvé se na mě otoč," řekl po chvíli. Harry neurčitě škubnul hlavou a podíval se profesorovi do tváře.
"Mohu zkusit… jestli mne začneš nenávidět znovu," řekl potichu, oběma rukama si Harryho přitáhl k sobě a bez další prodlevy ho políbil.
Harry stál jako solný sloup. Vnímal polibek, který byl na příkrého muže překvapivě jemný a něžný, a ztrácel se v realitě. Jeho nitro začala vyplňovat vlna zvláštního, přívětivého tepla. Zároveň ale uvnitř křičel a jeho mozek se dožadoval toho, aby Snape okamžitě přestal.
Když se Snape odtáhl, bez hlesu, a snad i trochu vyděšeně hleděl do zastřených očí. Otřásl se nenadálým chladem, když ho teplé ruce pustily z objetí, ale nedokázal ze sebe vypravit potřebná slova.
"Nuže?" promluvil Snape tiše. "Nenávidíš mě?" Harry stále konsternovaně hleděl do bledého obličeje.
"Nebo mám snad pokračovat…?" podotkl Snape, jehož pochybovačný výraz se každou vteřinou mlčení měnil v naprosto nevěřícný.
Řekni ne, hučel Harrymu v uších vnitřní hlas. Řekni sakra ne. Prostě NE.
Snape se k Harrymu znovu nebezpečně přiblížil.
IDIOTE, zařval vztekle hlas. Harry stále mlčel.
Jeho rty náhle znovu okusily ten úžasný pocit. Líbání bylo nyní mnohem hlubší, mnohem vášnivější a hladovější. Snapeovy ruce mu klouzaly po zádech, zatímco jeho vlastní se přesunuly do ebenově černých vlasů.
Teplo v jeho nitru narůstalo.
Když ucítil cizí dlaň na svém rozkroku, vnitřní hlas zmizel.
Svět kolem ustoupil do pozadí.
 

5 people judged this article.

Comments

1 hervissa hervissa | 6. march 2016 at 17:55 | React

No jo...přeskočila jsem koment. To se stane i těm největším fanfic matadorům...ne? :D
Harry už se u Sevvieho cítí jako doma!
A Brumbál si musí mnout ruce, jak se mu vyplácí tahat Weasleyovic dvojčata zpátky do Bradavic.. :D
(Na rozdíl od Severuse - ačkoliv tam se ještě uvidí, nakolik jim bude vděčný... ;))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement