Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Cesta Prince, část 5

2. august 2012 at 16:32 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: SS/HP
Ratig: NC-17 (bude. jako vážně. XD)
Cest Prince, část 5
Týden pozvolna ubíhal.
Po každém dalším probuzení se Harry cítil líp a líp. Bylo trochu zvláštní, jak se jeho mysl pokaždé vynořila z temnoty a zase do ní upadla aniž by to mohl sám ovlivnit, ale jelikož byl Snape pokaždé po probuzení nablízku s plným pohárem léčivého lektvaru, musel to být on, kdo uměle korigoval jeho spánek.
Několikrát se mu ještě stalo, že poškozená plíce jakoby odmítla přijmout vzduch, a musel se jednou, dvakrát sípavě nadechnout, aby dusivý pocit odezněl. Pokaždé měl pocit, že sebou Snape u stolu nepatrně trhnul a upřeně ho pozoroval. Harry však tuto myšlenku brzy zaplašil, protože byl kolikrát tak mimo, že netušil, co se kolem něho děje.
Ron, Hermiona nebo Ginny se už neukázali. Nevěděl, jak se sem dostali předtím a předpokládal, že jim Snape zakázal vstup - nebo ho zkrátka neprobudil, když tu někdo z nich byl. V té krátké chvilce bdění rozhodně nikoho kromě Snapea neviděl.
Vlastně by docela rád věřil tomu, že přátelům chybí. Pořád byl poněkud podrážděný; kvůli svému stavu, kvůli Malfoyovi, a kvůli Snapeovi, na kterého byl naprosto odkázaný. Taky ho štvalo, že neví, co se dělo ve škole, co všechno zmeškal - a když už o tom přemýšlel, proč za ním nepřišel třeba Brumbál. Na nic z toho se ale Snapea pro svou hrdost nezeptal.
Občas se v myšlenkách vracel i k Ginny, ale to ho naplňovalo zvláštním, provinilým pocitem. Netušil proč. Cítil, že mu něco chybí, ale nedokázal zodpovědět, co to je. Nakonec to vzdal a soustředil se jen na svůj neurčitý vztek, směřovaný do prázdna.
Přemítal, jestli je možné se za týden zbláznit.
Mohl se nicméně spolehnout na to, že než jeho myšlenky dosáhnou hranice nesnesitelnosti, neviditelná síla ho opět stáhne k sladkému nevědomí.
Čtvrtý den se Harry probudil sám od sebe.
Ospale zamžoural, automaticky se natáhl po brýlích a stihl si je nasadit na nos, než si uvědomil tu báječnou věc - mohl hýbat rukama! Překvapeně se prudkým pohybem posadil, ale žel bohu zapomněl, že celé tělo rozhodně v pořádku nemá; málem nahlas zaklel, když ho žebra zabolela na protest. S mnohem větší opatrností si strčil pod záda polštář, opřel se a poprvé se podíval na rozsah svých zranění.
Když uviděl svou víceméně nahou hruď, poněkud zbledl.
Téměř celý trup, od břicha po hrudní kost, měl ovázaný bílým obvazem, pod kterým se rýsoval reliéf měkkých podlouhlých náplastí, umístěných zřejmě na tržných ranách. Harry také poznal, kam ho kletba zasáhla; šikmo přes prostředek hrudi se táhl nejdelší had, a vyčuhoval zpoza obvazu na kousek levého ramene. Tak to je docela síla, pomyslel si nervózně.
Opatrně konec náplasti na rameni odlepil a zlehka se dotkl kousku tenkého, bledě červeného šrámu. Trochu se uklidnil. Jizva nebyla bolestivá, a nekrvácela.
Když zkoumal další náznaky tržných ran, uvědomil si rozsah celého zaklínadla. Nevěděl, jak byly rány původně hluboké - kousek na rameni vypadal spíš jako dlouhý škrábanec od kočičích drápků - ale rozhodně už rozuměl Ronově poznámce o tom, že se málem rozpadl na kousíčky. Kdyby zaklínadlo mířilo o trochu výš, rozdrásalo by mu krk takovým způsobem, že by neměl nejmenší šanci. Zbyl by z něj velký lidský tatarák.
Nad tou myšlenkou se otřásl. Takže on tu brojí proti Voldemortovi, vyvázne kolikrát málem bez jediného škrábnutí, a nechá se málem zabít stejně starým, panovačným, a naprosto pitomým studentem Zmijozelu?! Harry si rozčileně odfrkl.
Když si chtěl narovnat polštář zpátky a znovu si lehnout, vtrhl do místnosti průvan, který skřípavě pootevřel nedovřené dveře. Vzápětí uslyšel typický zvuk jiných rozražených dveří z druhé místnosti a ozval se rozčilený hlas.
Harry strnul; vzteklé hulákání nepopiratelně patřilo Malfoyovi.
"Jak vám mám sakra vysvětlit, že nepotřebuju vaší -"
"Dost, Draco." Snape promluvil tak ledově, až se Harrymu zježily vlasy v zátylku. "Už jsi nadělal víc škody, než jsem schopen tolerovat. Teď mě poslechni alespoň v něčem a laskavě mi ukaž tu nohu." Ozvalo se podrážděné odfrknutí a skřípot židle popotažené po kamenné podlaze. Harry napjatě poslouchal.
"Hm," poznamenal po chvíli Snape, "máš příliš mnoho štěstí. Je naprosto v pořádku."
"No hurá," zavrčel Draco a židle znovu zavrzala. "Tak mě teď už přestaňte sledovat!" Pak se ozval zvuk rychlých kroků, zašustění látky a Malfoyův přiškrcený nádech.
"Já tě sledovat budu, Draco. A to - velmi - pečlivě." Harry se neodvažoval ani dýchat, a se zatajeným dechem přemýšlel, čeho je právě svědkem. Potom rozeznal už jen rozčilený sykot, dusot nohou a prudké prásknutí dveří.
A bylo ticho.
Harry ani nedutal. Zamyšleně hleděl na obvazy a snažil se pochopit, o co kráčelo. Co měla právě vyslechnutá roztržka mezi Snapem a Malfoyem znamenat? Snape Malfoye sleduje - z vlastní vůle, nebo to má nařízené? V duchu znovu slyšel Snapeův ledový hlas. Vždyť Malfoy byl vždycky svým způsobem jeho oblíbenec… Zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Ta místnost vedle byla nepochybně Snapeův sklepní kabinet. Harry věděl, že většina učitelů má jako součást kabinetu i další pokoje pro osobní potřebu, ovšem… to by znamenalo, že v téhle posteli, na které Harry ležel, Snape normálně spával.
Raději se honem vrátil k rozebírání hádky.
Když po chvíli vzhlédl ke dveřím, hleděl na něj Snapeův obličej. Harrymu se leknutím rozbušilo srdce.
"Spěte."
Výraz na jeho tváři nedokázal vůbec rozluštit.
***
Fred Weasley zamával na své identické dvojče, schované za bustou staré čarodějky. Jelikož pracovali na spoustě věcí a řadu z nich pečlivě utajovali, aby zabránili případným únikům informací, scházeli se v Komnatě nejvyšší potřeby, ze které poté museli nepozorováni také uniknout.
George, se starou ošoupanou krabicí v rukách, vyšel na chodbu.
"Čistý vzduch?" zeptal se.
"Jako dětská prdelka," přikývl Fred a vláčným krokem studenta, který se poflakuje po chodbách, se s dvojčetem rozešel k jejich dalšímu dnešnímu cíli.
"Řeknu ti, občas závidím Harrymu náš Pobertův plánek. Sice znám školu jako svý boty, ale ty zakreslený lidi v něm měli něco do sebe," promluvil George a letmým nahlédnutím zkontroloval obsah krabice.
"Jo, plánek," přitakal rozverně Fred, "odkaz našich mladých let. Hotová cennost, přímo relikvie. Ale nikdo jiný než Harry by ho nechoval v takové úctě," dodal lišácky. Pak se znenadání zamračil. "Stejně ho lituju. Nechat se proklít, a ještě k tomu tím zmetkem…"
George pokrčil rameny.
"Že je Malfoy zákeřná, mizerná podrazácká hnida jsme věděli všichni. Ale že by chtěl někoho zabít?"
"Rozhodně bych mu s radostí narval něco do chřtánu."
"Neboj, Frede," drcnul do bratra George a významně zachřestil přeplněnou krabicí, "plyn máme hotovej. Zakázka je v cajku. Teď s radostí začnu pracovat na něčem do sekce: Dožeňte své nepřátele k nepříčetnosti." Fred se zakřenil.
"To si teda piš!"
Když došli na rozcestí chodeb, každý z nich suveréně zahnul na jinou stranu. George se udiveně zastavil.
"To jdeme nejdřív dolů?"
"Jasně, aspoň ty přísady schováme mezi baňky do krabice. Nikdo se do ní nebude chtít dívat po tom, co jsme nechali ve společenský místnosti krabici s -"
"Fajn, chápu, nepřipomínej mi to." Fred věnoval bratrovi vševědoucí pohled. George se uchechtl.
"Netvař se tak samolibě. Nahoru tu krabici neseš ty."
***
Co to bylo? Jak se to na mě díval?
Harry překvapeně otevřel oči. To mě zase uspal? Upřímně, rychlé propady do nicoty ho přestávaly bavit.
Chvíli počkal, jestli neuslyší z kabinetu nějaké zvuky, a poté se natáhl po brýlích. Cítil se poněkud zmatený; připadalo mu, že usnul jen na krátkou dobu, maximálně na dvě hodiny, přestože byl přesvědčený, že do spánku ho poslalo kouzlo. Zapřemýšlel, kolik může být hodin, a poprvé si všiml, že malými okénky téměř u stropu proniká dovnitř slabé, oranžové sluneční světlo. Napadlo ho, jestli je to způsobené kouzlem, nebo sklepení není tak hluboko, jak si původně myslel, ale i tak nedokázal odhadnout, ve které části dne se nachází. Hodiny tu nikde neviděl.
Už toho měl ale dost. Jednoduše se rozhodl, že se půjde trochu projít.
Opatrně se posadil; a pak mu došlo, že je něco špatně.
Lehce si podrbal nos.
Než tento vjem doputoval na patřičné místo v Harryho mozku a spojil se s dalšími podstatnými informacemi, Harry se rozhlížel kolem sebe a instinktivně hledal známky prchavé substance. Nic ovšem neviděl, nebylo před čím utéct. Až pak se s leknutím otočil na hromádku oblečení, a horečně ji začal rozhazovat.
Když se dopracoval k hábitu, tiše doufal, že plyn nepůsobí moc dlouho - a že protijed ve skleněné lahvičce přežil incident v umývárně.
Horečně šátral v kapse hábitu až konečně našel, co hledat. Lahvička i se svým jantarově žlutým obsahem byla neporušená; neporušená tak dobře, že Harry dobrou chvíli zápolil s voskovým uzavřením, než se mu povedlo protijed rozdělat.
Jelikož měl dojem, že mu dochází čas, bez zaváhání si nalil do pusy celý obsah a polknul.
Pak mohl jen čekat.
Svědění nosu pomalu odeznívalo, a Harry začal pátrat v paměti, na co že ho to Ron upozorňoval. Vzpomínal si, že něco říkal o novém plynu, ale jeho konkrétní účinky neznal. Naposledy, když rozebírali plány dvojčat, mluvili o opaku toho Ultralechtacího - ale to mu pořád přišlo přitažené za vlasy.
Někde blízko se ozval tříštivý zvuk rozbitého skla.
Harry se instinktivně otočil po zvuku a zahleděl se na kliku u dveří. Po několika sekundách se ozval třeskot skla znovu. To už se postavil na nohy a zamířil určeným směrem.
Trochu zavrávoral - žebra se zatím odmítala uzdravit - a otevřel dveře. Okamžitě poznal Snapeův kabinet a zaplavily ho vzpomínky na zde strávené školní tresty; nikdo tu ale nebyl. Harry soustředil pohled na dveře téměř naproti němu. Byly větší než ty, ve kterých právě stál, a podle umístění vedly přímo do učebny lektvarů.
Z ní se právě ozval bolestný, neartikulovaný zvuk a zadrnčení zřejmě těžkých, přeplněných dřevěných polic.
To už Harry nevydržel. Zhluboka se nadechl, přešel přes celou místnost a otevřel dveře do učebny dokořán.
V nich zůstal naprosto šokovaně stát.
Výjev, který se mu právě naskytl, ho dočista rozhodil.
Snape seděl se zničeným výrazem u skříně plné skleněných nádob. Obsah dvou z nich se rozléval na podlaze, razil si cestičku mezi ostrými střepy a částečně se vsakoval do hábitu tmavovlasého muže. Ten zvedl ruku a podíval se na pořezanou dlaň, ze které pomalu odkapávaly kapičky krve.
Pomalu otočil hlavou směrem k Harrymu a na pár vteřin úšklebkem přebil lítost, zračící se v jeho obličeji.
Pak se od jeho pohledu odvrátil.
Ozvalo se sotva slyšitelné, nepřesvědčivé odfrknutí.
"Umím se dobře přetvařovat. Že, Pottere…?"
***
 

4 people judged this article.

Comments

1 sisi sisi | Email | 17. april 2015 at 13:42 | React

A taky zlaté srdce, ale málokdo o tom ví.

2 hervissa hervissa | 5. march 2016 at 14:51 | React

Tak teď jsem opravdu, ale opravdu zvědavá... :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement