Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

August 2012

Světem skrze Júťůb

5. august 2012 at 12:26 | Panda aneb M_Y |  AMV, music etc
(z min. blogu)
Zdravíčko.
V prvním bodě dnešního článku bych se chtěla jen vyjádřit k mé sebekontrole. Totiž, zlepšuje se. Ano ano, právě jsem měla naskládanej celej, obsáhlej článek, když v tom - puf. Stránka nenalezena. (Toť k tomu, že furt, stále a znova zůstávám na blog.cz). Chtěly mi vyskočit plíce a do názvu článku jsem chtěla napsat výstižné KURVA!!!!, ale nestalo se tak. Chvalte mě, potřebuju to.

O čaji - I.

5. august 2012 at 11:23 | Panda aneb M_Y |  Čajovna
O ČAJI
První šálek laská mé suché rty a hrdlo,
durhý tříští stěny osamnělého smutku,
třetí hledá vyschlé prameny říček v duši,
aby nalezl příběhy pěti tisíců svitků.
Se čtvrtým odchází bolest minulých křivd,
pátý očišťuje mé maso a kosti,
se šestým se spojuji s nesmrtelnými,
potěšení ze sedmého mohu sotva snést.
Čerství vítr proniká mými křídly,
jak si razím cestu na Pcheng-laj.

(Lu Tchang)

Cesta Prince - Cesta povídky

2. august 2012 at 16:47 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Zdravím všechny staré i nové tváře, a především zdravím všechny čténáře Cesty Prince.
V první řadě chci říct, že jsem opravdu odporný člověk. Když jsem přetahovala články z down-the-line do tohoto nového hnízda, které snad bude poslední z posledních, ani tak jsem nečetla svojí práci - ale tu vaši, vaše komentáře. Mája, Assez a spousta dalších skvělých lidí mi zanechala spoustu skvělých komentářů, a já se na ně se svou povídkou dočista vyprdla. Mrzí mě to, a budu se za to smažit v povídkářském pekle. Dobrovolně sním kýbl růžičkový kapusty a všem vám, co jste mě mívali tak rádi, posílám obrovskou omluvu.
Jak se to má s povídkou teď? Leží mi sama a opuštěná ve světě elektronických úložných zařízení, a čeká, co s ní udělám. Už jenom kvůli těm komentářům ji chci dopsat, a čestně prohlašuju, že to zkusím. Doladím tyto stránky, přemístím pár článků a pakk odsunu hraní WOWka abych ji zkusila dotáhnout do konce. Je to vážně >Challenge accepted< - kromě jednodílovek by to bylo první dokončené dílo.
Tolik zatím vše. A díky, vážně.
Yoko

Cesta Prince, část 8

2. august 2012 at 16:38 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: NC-17
Cesta Prince, část 8
Severus Snape mlčky hleděl na spícího tmavovlasého chlapce. I když ještě před hodinou jeho srdce bilo tak rychle jako nikdy předtím, teď byl klidný a vyrovnaný.
V ruce svíral hůlku. Zvedl ji před sebe a letmo se dotkl druhou rukou hladkého, tmavého dřeva. V tu chvíli mu byla nejlepším přítelem. Byl si jistý, že s ní dokáže všechno obrátit do původního stavu, který byl daleko jednodušší a nepopiratelně bezpečnější než ten současný. Lehce si odfrkl a nechal zmizet ze rtů letmý úsměv. Nemohl říct, že se mu nedostalo toho, po čem toužil, ale také nemohl říct, že by teď byl šťastný. Přebíral vzpomínky na nedávnou… poněkud nečekaně strávenou hodinu, připraven opět se vzdát toho kousku života, ze kterého nesálal chlad. Zastřené oči se pomalu vracely do přítomnosti.
Pevně stiskl rty a namířil hůlkou na chlapcovu hlavu. Naposledy zavřel oči, připraven pronést kouzlo zapomnění a vrátit zpět vše, čím ohrozil bezpečí člověka, kterého se snažil chránit téměř celý život.
Když se chystal kouzlo vyslovit, ucítil palčivou bolest na levém předloktí. Vytržen ze soustředění sebou škubl a znechuceně se podíval na svou paži. Obličej mu ztvrdl a oči potemněly, když svěsil hůlku a vykročil rychlým krokem ven z učebny.
Nejdříve za Brumbálem.
Potom za Pánem zla.
***
Harry polekaně otevřel oči. Právě se probudil ze snu, ve kterém se kdosi nepříjemně řezavě smál, a před kým nemohl utéct. Pak se před ním vynořil Protiva v obleku vodníka a Harry zjistil, že je to jeho smích, který mu tak rve uši… Probudil se tehdy, když po něm Protiva hodil kýbl studené vody se spoustou žlutých, růžově puntíkovaných pulců.
Naštvaně se posadil a obličej mu okamžitě zalila červeň. Čím to, že něco jeho mysl málem vyloučí z paměti a něco mu vyskočí tak nechutně rychle? Nechtěl, byť jen jediným náznakem, v žádném případě přemýšlet nad včerejší… jak to má sakra nazvat?! Vstal z postele a natáhl se pro košili pohozenou na podlaze. Když hledal správné rukávy, všiml si malého lístečku přilepeného na zádech. Udiveně ho z košile sundal a dal se do čtení drobného písma.
"Nedávno jsme si s tebou popovídali, že? Tak nám hlavně nezapomeň říct, jaký byl náš nejnovější matoucí plyn na bázi matoucího kouzla! Je sice trochu slabší, ale neměl bys být po něm schopen normálně uvažovat, a jako bonus by se ti mělo zdát něco hodně trapného. A mimochodem - je to první verze prototypu a ty jsi ji jako první vyzkoušel! Gratulujeme!!
W&W."
Harry strnul. Pak, dýchaje pomalu a zhluboka, propaloval papír pohledem. Ruku, ve které jej držel, pomaličku začal svírat v pěst a papírek drtil uvnitř dlaně. Nakonec druhou rukou prudce odtrhával cáry papíru ve snaze systematicky zničit, zlikvidovat a totálně vymazat důvod jeho včerejšího počínání. Trochu se vzpamatoval, až když mu zbytek papíru začal v rukách doutnat, a upustil ho na zem.
Po minutě zírání na zčernalé lístečky na ně ještě pořádně dupl.
Okamžitě začal sbírat svoje věci. Žádný lektvar nikde neviděl a jelikož tu ležel už šest dní, usoudil, že nikomu nebude vadit, když se prostě zvedne a vypadne odsud pryč.
Usilovně se snažil zbavit dojmu, že má jednu (nejmenovanou) část těla bolavější víc než obvykle.
Když vystřelil na chodbu a hnal se do Nebelvírské věže, vůbec nebyl schopen vnímat dění kolem něj - totiž studenty, kteří se různě trousili do Velké síně na snídani. Venku už bylo docela světlo, což znamenalo, že je minimálně devět hodin ráno. Nakrčil nos. Zrovna když kontroloval, jestli si tu košili na sobě vůbec zapnul, někdo do něj vrazil.
"Auu," vydralo se mu z úst a chytal ztracenou rovnováhu; nijak netoužil skončit na zadku (!) na studené podlaze. Hlavou mu zavířila vzpomínka na lechtací plyn a Nevilla Longbottoma.
"Harry!" ozval se vedle něj překvapený dívčí hlas a vzápětí ho objaly něčí drobné ruce. Překvapeně vyjekl. "Harry, konečně tě zase vidím!" Postava, která ho držela v náručí se šťastně rozesmála na celé kolo. "Byl si celou dobu u Snapea ve sklepení? Už si úplně, úplně zdravý? Ten parchant nás k tobě vůbec nechtěl pustit, vůbec nebral ohled -"
"Ginny, zadrž," vyrazil ze sebe Harry, který konečně poznal hřívu rudých vlasů, které ho šimraly v obličeji. "Takhle mě uškrtíš a budu se tam muset vrátit."
"Jé, promiň! A ne, nemusel, madame Pomfreyová se dneska vrátila."
"Cože, dneska? Dneska? No to je vážně skvělé. Omluvíš mě, Ginny?" Harry v duchu zaklel a vymanil se rusovlásce z objetí.
"Počkej, kam chceš jít? Nemáš hlad? Je snídaně -"
"Určitě mám nějakou školu, musím jít." Ginny zamrkala.
"Vždyť je sobota, ty trdlo! A Hermiona pro tebe má všechny úkoly a zápisy, nemusíš se bát. Co je s tebou? Nezkoušel na tebe Snape matoucí kouzlo?" Harry zaúpěl.
"Matoucí- ! Ne, anebo nevím, to bude asi tím léčivým lektvarem. Zkrátka jdu do ložnice, musím si lehnout." Jo, lehnout, zaúpěl znova v duchu a vyrazil pryč. Naprosto zmatenou Ginny nechal daleko za sebou.
Když konečně dorazil do ložnice a udýchaně doběhl ke své posteli, zastavil se a snažil se přijít na to, co má dělat. V tom do jeho zad narazilo něco jako beranidlo.
"Harry!" zaryčel za ním rusovlasý, pihovatý mladík. Harry se popadl za hrudník a málem se stočil do klubíčka na podlahu; to už mluvil dál Ron, kterému bylo očividně jedno, že "Harrymu!" vyrazil dech.
"Tak už ses vrátil, kamaráde! To jsem rád, že tě Snape v té kobce nezamordoval!" halasil zvesela a popleskával Harryho po zádech.
"Rone -"
"Musím to hned říct Hermioně a něco spolu podnikneme, zanedlouho bude zase výlet do Prasinek, tak by sme mohli -"
"Rone!" zařval Harry a utnul proud slov řinoucí se z Ronových úst. Ten překvapeně zmlknul.
"Zrovna teď mám chuť podstatnou část tvojí rodiny a ještě někoho dalšího zabít, tak mě prosím chvíli nech a -" zarazil se a sklouzl pohledem na Rona, který se tvářil naprosto šokovaně. Harryho napadlo, jak moc nepříčetně se asi tváří.
"Totiž… Rone, promiň, já jsem jen - totiž, jsem úplně mimo, víš... prostě…" zkusil se ovládnout třesoucí hlas, ale jenom koktal nesmysly. Zmlkl, ale následující minutu zaraženého ticha už ale neustál.
Sesunul se do postele. Zmohl se jen na tiché zasakrování.
"Harry?" Zpoza dveří ložnice se ozval další hlas.
"Ahoj Hermiono, jsi tu dlouho?" zahuhlal Harry a zarytě pozoroval tmavý flek na podlaze. V tu chvíli si uvědomil dvě věci: hrozně nutně to potřebuje někomu říct. Na druhou stranu, Ronovi to rozhodně říct nedokáže.
"Hele," ozval se v tu chvíli jeho nejlepší kamarád mírným tónem, "jestli se něco stalo, tak to prostě vyklop. Očividně nejsi v pořádku. Omlouvat se mi nemá smysl, poznám, když ti něco je." Harry se zhluboka nadechl a pokusil se o nějaké vysvětleno.
"Rone, já… Asi potřebuju mluvit s Hermionou. Ten lektvar má dost protivný vedlejší účinky, které bych potřeboval něčím potlačit. Můžeš jít zatím na snídani?"
"No, jasně že můžu… s tím bych ti asi moc nepomohl…" odpověděl zaraženě a nejistě se otočil ke dveřím. "Takže já jdu, jo?"
"Jo. Prosím. Dík." Poslouchal zvuk vzdalujících se kroků na schodišti, dokud úplně neutichly. Nikdo další v ložnicích nebyl; všichni byli buď dole, ve společenské místnosti nebo na snídani. Naštěstí tudy prolétl tak rychle, že si ho nikdo z rozespalých spolužáků ani nevšiml.
Letmo se podíval na Hermionu, která si přisedla k němu na postel, a zahanbeně sklopil pohled.
"Co se stalo, Harry?" zeptala se Hermiona tiše. Očividně si myslela (nehledě na to, že historka s vedlejšími účinky jí naprosto minula), že se stalo něco vážně hrozného. A to bylo vůči ni - i Ronovi a Ginny, přihlédnuto ke stavu, v jakém byl před týdnem - docela nefér.
"Snape něco… Může za to Snape?" Harry si odfrkl.
"Uzdravil mě, to bezpochyby. Jsem jak rybička, neboj." Hermiona vyčkávavě mlčela. Nervózně polkl. Jak to má říct? Jak?!
"Ale on za to vlastně nemůže. Teda může, jen… prostě…hm, řekl bych, plynové okolnosti." Hermiona překvapeně zamrkala.
"Plynové-? Mají s tím něco společného Weas-"
"Hermiono," řekl zoufale a podíval se jí do očí. "Já se - on se se mnou - úplně -"
"U Merlina, cože?" Hermiona zmateně těkala pohledem.
"Já jsem se… vyspal se Snapem."
***

Cesta Prince, část 7

2. august 2012 at 16:37 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: NC-17
část b) - ZDE
Cesta Prince, část 7
Další den byl Snape pryč.
Když se Harry probudil, okamžitě si všiml poháru s lektvarem, který se mu vznášel těsně nad nosem. Nepatrně se ušklíbl. Odehnal pohár trochu dál od obličeje, aby se mohl posadit, a poté poslušně celý jeho obsah vypil. Nakonec z postele vstal a pohár odnesl do kabinetu, kde chvíli zůstal.
Rozespale se rozhlížel kolem sebe a hledal známky Snapeovy přítomnosti. Profesora však nikde neviděl, a tak si ze džbánu na stole do připravené sklenice nalil vodu a napil se.
Trochu se zarazil. Vedle džbánu ležely talíře s uzenkami, volskými oky, míchanými vajíčky, obloženými i suchými chleby a dokonce tu byl pohárek s dýňovým džusem. V hlavě mu svitlo. Celou dobu, po kterou tu ležel, pil pouze Snapem připravovaný lektvar, a nic nejedl - nechodil vlastně ani na záchod. V duchu se zamyslel nad tím, jak asi dokážou kouzla lidské tělo přeměnit na bezodpadní, pokrčil rameny, posadil se za stůl a s chutí se pustil do jídla.
Zatímco do sebe cpal už třetí chléb, vrtalo mu hlavou, proč se cítí tak divně. Nemyslel fyzicky - bylo mu lépe než kdykoliv předtím a žebra už téměř necítil - ale mysl měl podivně zastřenou pocitem, že něco chtěl, ale zapomněl, co to bylo.
Poslední sousto vajíček se mu zadrhlo v krku, když se jeho vzpomínky vynořily z mlhy.
Rozpomenul se na včerejšek; až bolestně si začal uvědomovat všechny detaily rozhovoru. Jak je možné, že na to málem zapomněl?!
Odložil vidličku na talíř, složil ruce do klína a pozoroval, jak se poloprázdné talíře během chvíle rozplynuly ve vzduchu.
V první chvíli se chtěl okamžitě rozběhnout za Ronem a Hermionou, ale vzápětí nápad zavrhl. Co by jim asi tak řekl? Hele, lidi, Snape mi včera řekl, že - že…. U Merlina, jak by jim to asi mohl říct? A vůbec - mohl za to ten tajemný plyn, před kterým ho Ron varoval? A jestli ano, co všechno způsobil? Co bylo skutečné?
Harry se zanořil do pohodlného křesla za psacím stolem a hlavou se opřel o dubovou desku teď už prázdného stolu.
Zmatenost ze včerejška nebyla dnes nijak lepší, a tak byl nucen pracně luštil vír emocí, které mu nedávaly smysl.
Nakonec to musel vzdát.
Vstal a nevědomky začal přecházet po místnosti. Až po chvíli si všiml dalších, téměř černých dveří, které byly nepatrně pootevřené. Mezi policemi plnými knih se téměř ztrácely. Harry do nich zvědavě nakoukl a překvapeně zjistil, že je za nimi velká, vkusně zařízená koupelna. Opět se musel podivit nad tím, že dřív nepřemýšlel o tom, jak profesoři bydlí; snad by si i myslel, že mají společnou profesorskou umývárnu.
Vešel dovnitř a toužebně se zahleděl na sprchový kout. Pak pomalu začal zkoumat obvazy na hrudi, aby našel jejich konec a mohl je sundat.
Sotva na to pomyslel, obvaz se začal odmotávat sám od sebe, a během chvíle ho následovaly i náplasti. Všechno se poté ve vzduchu zašmodrchalo do velkého klubka a samo se vyhodilo do koše v rohu koupelny.
Harry povytáhl obočí. Vyhledal svůj obraz ve velkém zrcadlo a rukou si přejížděl po bledě červených, tenoučkých jizvách. Některé už pozvolna začínaly mizet, ale dost jich stále bylo viditelných.
Po tváři mu přelétl stín. Znovu ho napadlo, jak asi musel vypadat, když byly rány čerstvé. Na jejich uspořádání bylo cosi děsivého; zdálo se, jako by byly rozmístěné náhodně, a zároveň se v nich opakoval jakýsi podivný vzor.
Odvrátil hlavu, sundal si kalhoty od pyžama a vděčně na sebe ve sprše pustil proud teplé vody.
Po osvěžující koupeli se vrátil do 'svého pokoje', natáhl si kalhoty, které ležely v rozházené hromádce oblečení, a přehodil přes sebe košili.
Zamířil ke schodišti vedoucímu do prvního poschodí, a kousek pod jeho koncem se zastavil. Velkými okny v prvním patře prosvítaly mladé měsíční paprsky, zatímco slunce na západní straně stále barvilo oblohu do oranžova. Byl podvečer, a bylo to vůbec poprvé od souboje v umývárně, co měl alespoň nějaké ponětí o čase.
Harry se posadil na chladné mramorové schody. Neschopen rozumně uvažovat složil hlavu do dlaní a snažil se zapomenout na svět.
Neslyšel ani zvuk dvojích kroků, které se odrážely chodbou.
Ze stavu, který se téměř podobal hibernaci, ho probralo po půl hodině až prudké šťouchnutí Freda…nebo George Weasleyho.
Harry na schodech polekaně nadskočil.
"Harry!" ozval se radostný výkřik jednoho z bratrů, který se ho hrnul poplácat po zádech a ignoroval Harryho přidušený sykot.
"Takže vážně žiješ! Jak se daří? A - páni - jak si se dostal ze Snapeova kabinetu?"
"Skvělý výkon, Harry! Musel si ho pořádně namíchnout, co? Si pašák," dloubl do něj Fred a zazubil se. Harry se postavil na nohy a pomalu začal couvat.
"Jé, ahoj kluci," řekl pisklavějším hlasem, než sám chtěl. "No, víte, musím se vlastně honem vrátit, kdyby mě někdo viděl, tak by byl průšvih, chápete?" pokoušel se o spiklenecký tón. George teatrálně zakroutil hlavou.
"Chlapec, který nedávno znovu přežil, chce opět pláchnout. Frede, to je mládež, co?" George přitakal a zatvářil se o něco málo vážněji.
"Vlastně jsme se chtěli zeptat, jestli si ve sklepení nenarazil na malou skleněnou baňku. Tak nějak se nám včera ztratila, a jelikož v ní byl náš nejnovější vynález, který chceme odevzdat platícímu zákazníkovi -"
" - docela by se nám hodilo ji najít," dopověděl Fred. Harry zamrkal.
"Baňku? Ne, to jsem - a co v ní bylo?" zeptal se opatrně.
"No," začal pomalu Geroge, "další z našich speciálních plynů. Tentokrát si ho ale objednalo ministerstvo. Je to speciální Odhalovač."
"Odhalovač?"
"Přesně tak. Víš, v našem krámku máme mimo jiné i serióznější zboží. To začali hromadně odkupovat lidé z Ministerstva kouzel, a jelikož se v tom točej obrovský prachy, tak pořád vymýšlíme, co bychom mohli zařadit do sortimentu."
"A po schůzce s jedním ministerským úředníkem jsme vymysleli tohle," začal vysvětlovat Fred. "Představ si, že přijdeš do styku s člověkem považovaném za smrtijeda, který právě někoho zavraždil, ale on tvrdí, že byl pod vlivem kletby Imperius. Jak z něj dostaneš pravdu?"
"No… nejspíš bych použil veritasérum," odpověděl Harry. Fred se pousmál.
"Ale jak ho to přinutíš vypít? Veritasérum je navíc kouzlem poměrně snadno odhalitelné, a v poslední době není nic, na co by si dávali smrtijedi větší pozor. Dokonce vymysleli protilátku, která působí až dvanáct hodin. A navíc - pro výslech nemá veritasérum stoprocentní hodnotu, protože pod jeho vlivem sice řekneš pravdu, ale pouze přesně odpovíš na obsah otázky, a celkově odpovídáš bez emocí." Harry se zatvářil zmateně.
"Zkrátka nevíš všechny podrobnosti. Nevíš, jestli byl člověk někým donucen čin spáchat, jestli jednal v důsledku ohrožení svého života nebo života jeho rodiny, nebo jestli to udělal naschvál a užíval si to. Zločin je jedna věc, ale všechno nejde soudit stejnými měřítky," pokračoval George. "Odhalovač odhaluje tvé emoce. Samozřejmě ho můžeme prodávat i vedle Nápojů lásky pro čarodějky, které jsou zamilované do tupých zabedněnců a chtějí zjistit, jak na tom jsou, ale rozhodně jde i ošklivě zneužít."
"Takže je to plyn?" zeptal se Harry. "Plyn, který tě donutí říct lidem pravdu a odhalí tvou pravou tvář?"
"Vystihl si to naprosto přesně, kámo," přikývl pochvalně Fred. "Pod jeho účinky naservíruješ člověku, který si s tebou nezávazně povídá, své emoce, pohnutky, i utajované touhy. Odhalíš své pravé já, svou osobnost. A i kdybys třeba chtěl, nedokážeš se přetvařovat."
Harry se zamyslel.
"Ale jak zabráníte tomu, abyste se sami toho plynu nadýchali?"
"Musíš vypít rušič," ztišil Fred hlas. "Není to klasický typ protijedu, a i kdybys ho měl přímo před sebou v kotlíku, nedokázal bys nijak zjistit, jaké jsme použili ingredience a jak se připravuje - pokud nemáš návod na přípravu."
Harry uznale pokývl hlavou.
"Jste vážně dobří." George mávl rukou, jako by to nestálo za řeč.
"V té baňce je dávka na dvě hodiny. Je docela rozpínavý, ale se vzdáleností od místa vypuštění slábne a způsobuje svědění nosu. Jinak je nezjistitelný."
"Hm…" zamumlal Harry.
"Takže si baňku nikde neviděl? Je kulatá, průhledná a jednu část skla má jakoby vtlačenou dovnitř," vrátil se Fred k původní otázce.
"Určitě ne," zavrtěl hlavou Harry.
"Dobře, tak kdybys jí náhodou našel, tak s ní nakládej opatrně a co nejrychleji nám ji přines," mrkl na něj přátelsky George.
"A mazej zpátky do postele, že tě Snape prokleje sám," zamával Fred a spolu s dvojčetem odešel do tmavé chodby.
"Počkejte -" zavolal na ně Harry, "- nemohla se ta baňka třeba rozbít?" Fred se otočil.
"No, možný to je, ale to by musel někdo stisknout tlakový bod v té prohlubni a pustit ji na zem. Pak by pukla a plyn by vystřelil ven."
"Jo… fajn, dobře. Dám vědět kdybych ji našel. Proč ji vůbec hledáte tady dole?" Harry stále viděl možnost, že Snapeův stav způsobilo něco jiného.
"Odpoledne jsme byli u Snapea vyzvednout nějaké přísady. Hodně nám jich došlo."
"Spoléháme na tebe, Harry!"
***
Harry seděl u stolu v pokoji s postelí a čekal.
V ruce držel malou, skleněnou kouli, kterou hyzdila dokonale symetrická prasklina vedoucí téměř po celém obvodu. Už dávno ho přestalo bavit si ji prohlížet.
Seděl na dřevené židli už minimálně hodinu; přesunul se sem hned po tom, co baňku našel pohozenou v učebně lektvarů kousek od dveří do chodby. Neměl nejmenší tušení, co způsobilo její prasknutí, a blíže to nezjišťoval. Připomínal si akorát to, že ji musí dvojčatům vrátit a nějak jim vysvětlit, že se plyn uvolnil jen samotným pádem na podlahu. Třeba byla baňka vadná, a podobně by na tom mohly být i ostatní, které mají schované.
Po další hodině baňku schoval do šuplíku ve stole a začal po pokoji přecházet sem a tam.
Konečně uslyšel z učebny zvuk kroků. Trochu znejistěl; i když na učitele lektvarů čekal schválně, najednou si vůbec nebyl jistý, jestli to je dobrý nápad. Všechny připravené věty se mu rázem vykouřily z hlavy a zapřemýšlel, jestli se nestihne převléct a zapadnout do postele dřív, než Snape přijde.
Právě nejistě přešlapoval na nohách, když tmavovlasý muž nahlédl dovnitř.
Harry se vyděšeně otočil ke dveřím, a spatřil Snapeovu tvář - ztuhlou, bez jediné emoce.
"P-pane profesore -" vykoktal automaticky, ale to už Snape zase zmizel v kabinetu a přibouchl za sebou dveře.
Harry se posadil na postel. To bylo tedy vážně skvělé, pomyslel si okamžitě a přemýšlel, čeho vlastně chtěl dosáhnout. Naštvaný sám na sebe si nakonec stoupl, svižně vykročil a otevřel dveře do kabinetu.
"Pane profesore, pamatujete si, co se stalo včera -?" vyhrkl, ale okamžitě se zarazil, když spatřil Snapea strnule sedět s rukama na desce stolu. Hleděl do černých vlasů a čekal na reakci, která dlouhé vteřiny nepřicházela. Nesmírně ho štvalo, že profesorovi nevidí do obličeje, a tak udělal krok dopředu a otvíral ústa k další otázce, když ho Snapeův hlas zarazil.
"Běžte si lehnout, Pottere."
Harry zlostně propaloval mužův týl očima. Všiml si, že se vrátil k oslovení 'Pottere' a rozčílilo ho, že s ním zase mluví tím příkrým, panovačným tónem. Nebyl schopen uvěřit tomu, že by po odeznění účinků plynu zapomněl, co pod jeho vlivem dělal… a především říkal, a nesmírně ho jeho postoj k věci vytáčel.
"Profesore Snape -" začal Harry znova, ale to už se Snape prudce zvedl a se standardně strnulým výrazem došel na metr k němu.
"Něco jsem vám přikázal, Pottere, nebo jste mne snad neslyšel?" zahřímal a zdálo se, že v sobě probudil dlouho dušený vztek. Harry však necouvl ani o píď.
"Samozřejmě, že jsem vás slyšel, ale -"
"Tak už sakra zmizte!"
Oba muži se navztekaně dívali jeden druhému do tváře. Tentokrát však ani jeden nestál za katedrou a neseděl v lavici. Poprvé skutečně vynikla jejich výška, která byla pozoruhodně vyrovnaná.
"Proč?" Otázka Harrymu vyklouzla z úst úplně sama. Poprvé se zdálo, že se Snape poněkud zarazil. "Proč o tom nechcete mluvit? Proč se tváříte, jakoby se nic nestalo? K čemu je ta přetvářka?" chrlil ze sebe Harry, upřeně pozoroval každé cuknutí svalu v obličeji naproti němu a čekal na každé nepatrné zakolísání. 'Já, který skrývám svou mysl důmyslněji než cokoli jiného…'
Snape o krok poodstoupil a důležitě se napřímil.
"Nemám nejmenší představu, o čem mi to tu vykládáte, Pottere, ale musím vás upozornit, že -"
"Vy to víte moc dobře," přerušil ho Harry vztekle. "Víte, co všechno jste mi řekl. Musíte si to pamatovat," prohlásil obviňujícím tónem a zoufale hledal v černých očích pochopení. "Jak vůbec - jak to vůbec můžete říct? Proč si odmítáte přiznat -"
Pak to konečně uviděl. Byl to tak nepatrný záblesk, že kdyby v tu chvíli mrkl, prošvihl by ho. Okamžitě zmlknul, sklopil pohled a co nejklidněji se nadechl.
"Omlouvám se, pane profesore. Už půjdu," řekl vyrovnaným hlasem. Snape překvapeně trhnul obočím.
Maska měla trhlinu.
Ve chvíli, kdy si Snape odfrkl a pomalu se otáčel, Harry z jakéhosi vnitřního nepochopitelného popudu chytl muže za hábit a přistoupil k němu.
Potom se jeho vlastní rty na několik okamžiků spojily s těmi, na kterých včera tak visel pohledem.
Harry zapomněl dýchat. Nedokázal určit, která z myšlenek, plující mu v hlavě, je ta správná a opravdová. Nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Nechápal, proč to udělal… Za daných okolností by si Severuse Snapea ještě před týdnem s radostí představil od hlavy až k patě zlitého mrvomízou; tohle bylo naprosto nepřípustné.
Harry opět poodstoupil a chytal se poslední špetky rozumu, která mu zbyla. Snapeovy rty zůstaly překvapením mírně pootevřené.
"Včera jste mi řekl, že jste miloval Lily Evansovou, a že k jejímu synovi teď cítíte totéž."
Zarytě se díval do černých očí. "A pokud mě teď během minuty nezabijete nebo alespoň neproklejete, tak není jiná možnost, než že jste mluvil pravdu."
Harry věděl, že Snape nelhal. Předtím v jeho očích spatřil záblesk jeho včerejšího já. Chladné oči zamlžila bolest. Nyní v nich byl jen naprostý šok. Po další nesnesitelných vteřinách ticha se rozhodl říct pravdu.
"Včera si u vás Weasleyovi byli pro nějaké přísady. Omylem jim tu vypadla baňka s jejich novým typem plynu, který vás donutí mluvit pravdu a odhalí vaši pravou osobnost." Snape pevně semkl rty k sobě. "Dozvěděl jsem se to až dneska, když jsem je náhodou potkal na chodbě," dodal Harry omluvně. Pak zmlkl, a náhle mu došlo, co to vlastně udělal. Najednou zatoužil z místnosti, ve které bylo z ničeho nic nesnesitelné horko, okamžitě vypadnout.
Vždyť on políbil Snapea!
"Dobrou noc," zahuhlal, a kvapně odkráčel do zpět svého dočasného pokoje. Zavřel za sebou dveře a zděšeně se o ně opřel. Rukou si přikryl ústa a cítil, jak se mu hrne krev do tváří.
Co to udělal?
Myšlenky mu znovu vířily hlavou jako pomatené. Nakonec přešel k posteli a posadil se. Okamžitě zase vstal, když dveře zavrzaly.
Světlo v kabinetu bylo mnohem silnější než zde, a tak se Snape jevil jako duch vystupující ze světelného oparu.
Zdálo se, že naprázdno otevírá ústa, neschopen vydat hlásku. Nakonec jako první opět promluvil Harry, který našel zbytek sebekontroly; ve skutečnosti chtěl hlavně zamluvit svůj nedávný čin.
"Kde jste dneska vůbec byl?" řekl, stále ještě zrozpačitělý, a snažil se, aby to neznělo moc nezdvořile. Snape vešel do pokoje a dveře za sebou zavřel.
"Zavolal si mne… pan ředitel," odpověděl tiše.
"Aha," hlesl Harry.
"Kvůli tobě, " dodal nepřesvědčivě. Harry jen v duchu zaúpěl a doufal, že kvůli té kletbě nebude mít u Brumbála průšvih.
"Bude ti chtít dávat soukromé hodiny," uzavřel Snape a zhluboka vydechl. Pak se rozhlížel kolem sebe, vykročil zpět ke dveřím a zase se vrátil, jako by si to rozmyslel.
"Harry -"
"To je v pořádku, pane profesore," přerušil ho Harry. Snape zvedl obočí. Harry honem sklopil pohled k zemi. "Nevím, jestli jsem rád, že jste mi to řekl. Už vás ale nemůžu nenávidět." Nervózně polkl.
"Musíš to pochopit, Harry," řekl Snape náhle, přistoupil k Harrymu a položil mu ruku na rameno. "Kdybych se k tobě choval jinak, kdybychom snad celou dobu byli přátelé, Pán zla by se to mohl dozvědět a má nitrobrana by byla k ničemu. Takhle si ve větším bezpečí."
"A to se na vás mám dívat stejně jako předtím, když jste mi řekl pravdu?" odsekl Harry. Měl chuť dlaň na jeho rameni setřást, ale nedokázal to. "To mě budete zase pokaždé propalovat nenávistným pohledem a ponižovat mě před všemi ostatními?"
Snape chvíli mlčel.
"Díváš se snad na mne po tom všem jinak?" zeptal se po chvíli, když cítil, jak se Harryho rameno začíná chvět.
"Já nevím," vybuchl Harry, jehož sebekontrola byla tatam, a konečně ruku smetl pryč. "Celou dobu jsem vás nenáviděl, nebo jsem si to myslel, a - a pak se dozvím pravdu a všechno bylo najednou pryč, jako by ta nenávist předtím nebyla skutečná," vychrlil ze sebe a přerývavě přitom dýchal. "Obrátilo se to moc rychle! Chci vás nenávidět, ale nemůžu!"
Harry odvrátil hlavu od Snapeova obličeje, ve kterém se mihl lehký úsměv.
"Vysmíváte se mi. Vážně netuším, co mám dělat."
"Já se ti nevysmívám, Harry," ohradil se Snape okamžitě. Harry se zašklebil.
"Tak co teda chcete dělat?"
"Já?" zeptal se Snape a lehce zavrtěl hlavou. "To bys určitě nechtěl vědět."
"Jen mi to povězte," zabručel Harry, "ať mám čas se s tím smířit." Snape zavřel oči a povzdechl si.
"Zaprvé se na mě otoč," řekl po chvíli. Harry neurčitě škubnul hlavou a podíval se profesorovi do tváře.
"Mohu zkusit… jestli mne začneš nenávidět znovu," řekl potichu, oběma rukama si Harryho přitáhl k sobě a bez další prodlevy ho políbil.
Harry stál jako solný sloup. Vnímal polibek, který byl na příkrého muže překvapivě jemný a něžný, a ztrácel se v realitě. Jeho nitro začala vyplňovat vlna zvláštního, přívětivého tepla. Zároveň ale uvnitř křičel a jeho mozek se dožadoval toho, aby Snape okamžitě přestal.
Když se Snape odtáhl, bez hlesu, a snad i trochu vyděšeně hleděl do zastřených očí. Otřásl se nenadálým chladem, když ho teplé ruce pustily z objetí, ale nedokázal ze sebe vypravit potřebná slova.
"Nuže?" promluvil Snape tiše. "Nenávidíš mě?" Harry stále konsternovaně hleděl do bledého obličeje.
"Nebo mám snad pokračovat…?" podotkl Snape, jehož pochybovačný výraz se každou vteřinou mlčení měnil v naprosto nevěřícný.
Řekni ne, hučel Harrymu v uších vnitřní hlas. Řekni sakra ne. Prostě NE.
Snape se k Harrymu znovu nebezpečně přiblížil.
IDIOTE, zařval vztekle hlas. Harry stále mlčel.
Jeho rty náhle znovu okusily ten úžasný pocit. Líbání bylo nyní mnohem hlubší, mnohem vášnivější a hladovější. Snapeovy ruce mu klouzaly po zádech, zatímco jeho vlastní se přesunuly do ebenově černých vlasů.
Teplo v jeho nitru narůstalo.
Když ucítil cizí dlaň na svém rozkroku, vnitřní hlas zmizel.
Svět kolem ustoupil do pozadí.

Cesta Prince, část 6

2. august 2012 at 16:35 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Věnování: Půjčenému Slovníku spisovné češtiny :D
Cesta Prince, část 6
Fred v Nebelvírské společenské místnosti zalapal po dechu.
"Co tím chceš říct, že jedna chybí?" Místo odpovědi mu bratr ukázal díru ve spodní části krabice.
"No nazdar," poznamenal Fred. "Mohla vypadnout kdekoliv."
"A neslyšeli bychom ji, protože jsou baňky kouzelně odhlučněné," přitakal George. "No… ještě že nevypadají tak podezřele. Kdybych to našel, myslel bych si, že držím v ruce jen divnou prázdnou skleněnou kouli."
"Hm," pronesl zamyšleně Fred. "Jenom doufám, že se neaktivoval spínač."
"Vyloučený to není. Navíc, cestou jsme potkali pár lidí, kteří by na ni mohli narazit." George si unaveně prohrábl vlasy. "Kdyby spadla přímo na spínač, praskla by. Takže budeme doufat, že plyn zůstal na svém místě. " Fred pokrčil rameny a povzdychl si.
"I kdyby baňka praskla… co by se tady ve škole mohlo stát?" George se zamračil.
"Doufejme, že nic moc vážného. I tak se po ní ale musíme podívat."
***
Harry nechápavě civěl na svého učitele lektvarů. Přešlapoval na jedné noze tam a zpátky, jak se jeho mysl nemohla rozhodnout, zda se má otočit a jít zpátky do postele, nebo se pokusit o zastavení krvácení z profesorovy ruky. Co to má znamenat? Je to snad nějaký žert? Aniž by si to uvědomoval, pomaličku couval zpátky do kabinetu. Odmítal přijmout fakt, že by našel Snapea, toho Snapea v takovéhle situaci, ale možnost, že by tu pobíhal někdo s mnoholičným lektvarem v žaludku mu také nepřipadala dvakrát pravděpodobná. Protřel si rukama oči aby se ujistil, že to není jen iluze a už už se chystal jít pryč. Když ale koutkem oka zahlédl, jak se Snape prstem levé ruky nepřítomně dotkl krvácející rány a bolestivě sykl, poněkud zmateně se začal po kabinetu rozhlížet ve snaze najít nějaký látkový kapesník.
Jako první mu padl pohled na malý, bílý bavlněný ubrus na poličce se svícemi. Nic jiného už nehledal, ubrus popadl a nejistým krokem se vrátil do učebny.
Pomalu došel až ke Snapeovi a opatrně si vedle něj klekl. Nedůvěřivě si ho změřil pohledem, ale nakonec vzal jeho pořezanou dlaň a přitiskl k ní látku, která se okamžitě začala zbarvovat do červena.
Trvalo ještě pár chvil, než sebral odvahu k tomu, aby něco řekl.
"Pane profesore… co se stalo?" Nebyla to zrovna nejchytřejší otázka, a tak Harry jako obvykle čekal místo odpovědi nějakou uštěpačnou poznámku. Rozhodně by ho nenapadlo, že se k němu Snape otočí, věnuje mu upřený pohled - a bude mlčet.
Harryho to zaskočilo. Neuměl určit, co v tom pohledu vidí, ale nedokázal se na něj dívat déle než pár vteřin. Něco ve Snapeově výrazu bylo tak nepatřičné, tak nezvyklé, že nervózně uhnul očima a přitlačil ubrus víc ráně.
"Víte, pane profesore, měl byste s tím zraněním něco -"
"Vážně máš její oči, Harry."
Harry ztuhl. Teď už bez hnutí hleděl do černých očí a snažil se z nich cokoliv vyčíst. Nakonec Snape vzal Harrymu ubrus z ruky, obrátil látku na čistší stranu a znovu si ho k dlani přitiskl. Pak se zhluboka nadechl.
"Myslím, že bych tě měl požádat, abys mi odpustil. Obávám se ale, že neexistuje situace, ve které bys to udělal."
Harry vstal, šokovaně hleděl na učitelovu zhroucenou postavu a začal se od něj obezřetně vzdalovat.
"Co to má znamenat?" zeptal se rozčíleně. "Co má tohle všechno znamenat?"
Snape se zamyšleně zadíval do prázdna.
"Já nevím…"
Ta slova zašeptal tak tiše, jako by nechtěl probudit spící duchy. Sundal se krví nasáklý ubrus z dlaně a hledal na něm zbytky bílé barvy.
Harry se znovu a znovu rozhlížel kolem sebe a čekal, kdy se objeví nějaký rozesmátý člověk a vykřikne apríl.
"Já nevím… Já, který skrývám svou mysl důmyslněji než cokoliv jiného…" Snape zvedl hlavu a tázavě se podíval na Harryho.
"Proč to říkám...?"
Harry se konečně vzpamatoval. Úplně zapomněl, že se před pár minutami probudil zřejmě kvůli Weasleyovskému plynu a zároveň zalitoval, že předtím vypil celý protijed. Vzápětí mu však došlo, že podle Ronových instrukcí by to už stejně nemělo smysl. Naposledy se rozhlédl kolem sebe, ale stejně jako předtím nic podezřelého neviděl, a jelikož neměl sebemenší tušení, co přesně ten plyn způsobuje (zatím to odhadoval na pomatení smyslů), rozhodl se zůstat v učebně a pozorovat situaci.
Přesto však nedokázal vstřebat fakt, že se nedíval do obličeje nenáviděného učitele lektvarů, toho samého, kvůli kterému jsou jeho rodiče mrtví.
Díval na unaveného, zlomeného muže.
Trochu se zamračil. Co je a není skutečné…?
"Miloval jsem ji." Snape ta slova vypustil z úst, jako by snad byla jen pouhým dechem.
Harry odsunul veškerou svou zlobu stranou, povzdechl si, a s ohledem na žebra se pomaličku posadil na nejbližší lavici. Ten plyn má ale grády. Snape a láska? Jeho hlava tohle spojení odmítala vytvořit.
"Koho?" zeptal se se zdviženým obočím. Snape mu věnoval krátký pohled.
"Tvou matku přece," odpověděl mnohem střízlivějším hlasem.
"Mou - mou matku?" zakoktal Harry a málem z lavice spadl. Snape si podrážděně odfrkl a poprvé za celou dobu na několik málo okamžiků vypadal jako muž, kterého Harry tak dobře znal.
"Samozřejmě, že tvou matku. Proč bych jinak nenáviděl tvého otce? Proč bych se tak snažil nenávidět tebe, a proč asi tolik nenávidím Longbottoma? Proč bych byl jinak věrný Brumbálovi?" Po krátké řeči byl udýchaný, a obě ruce drtil v pěst. "Přemýšlej, Harry. Použij svoji inteligenci, kterou jsem ti tak dlouho upíral."
Harry na plyn znovu úplně zapomněl. Srdce mu bušilo jako o závod a mozek se překotně snažil odpovědět na položené otázky. Snape sebou rozrušeně trhnul, až kolem něj zachřestilo rozbité sklo.
"Vy jste… vy jste miloval Lily Evansovou?" opakoval Harry tiše. Neznatelně přikývl, a obličej se mu stáhl bolestí.
"Od chvíle, co jsem ji poprvé spatřil." Potom pomalu zvedl hlavu, opřel ji o polici za sebou a náhle temnějším pohledem se zadíval do stropu. "A vzali mi ji postupně tři lidé."
Snape se odmlčel a zavřel oči.
"První… byl tvůj otec. Neříkám, že jsem neměl sklon bavit se i se špatnými lidmi, ale on zničil naše přátelství a přivlastnil si ji. Vzal mi ji. Poté, po nějaké době… si mi ji vzal i ty, když ses narodil." Pomalu oči otevřel a mírně stáhl obočí k sobě. "Tak už existovali dva lidé, které milovala nadevše, a pro které žila. A jako třetí…" zvedl zakrvácenou dlaň před obličej a pomalu si ji otáčel před očima, "mi ji přes veškeré mé prosby vzal Pán zla."
Harrymu se zastavil čas. Měl pocit, že jen něčemu přihlíží, ne že je sám součástí této nečekané zpovědi. Zapomněl na všechno kolem sebe a visel očima na úzkých, pevně semknutých rtech. Nakonec roztřeseně promluvil.
"Prosby? O něco jste Voledmorta prosil?" Snape škubnul hlavou.
"Řekl jsem mu, co jsem slyšel. Zopakoval jsem mu část věštby, která byla přede mnou pronesena. Prve mi nedošlo, co to znamená, ale potom jsem si byl téměř jistý, že vybere za svého protivníka Nevilla Longbottoma." Rty se mu malinko zachvěly. "Téměř jistý. Chlapec měl čistou krev, a jeho rodiče byli mocní kouzelníci. Syn bystrozorů. Dokonalý cíl. Ale nevybral si jeho; zvolil tebe. Tebe, a tím odsoudil celou tvou rodinu k smrti, a já s tím nemohl vůbec nic dělat." Snape pozvedl třesoucí se ruce a zabořil je do hlavy. "Šel jsem za Brumbálem a žádal o pomoc. Nemusím říkat, že než jsem se ke všemu přiznal, málem mě zabil. I tak ale neměla záchranná akce žádný smysl. Nakonec jsem slíbil, že budu nadále chránit alespoň tebe - jejího syna." řekl a sundal ruce zpět do klína, zanechávaje na vlasech skvrnu od zaschlé krve. "Harryho Pottera, který přežil to, co Lily nepřežila. Deset let, aniž bych tě znal, jsem si k tobě pěstoval nenávist, tak silnou, jakou jsem byl schopen cítit. Ale když si nastoupil do Bradavic, zhatil jsi mi plány." Snape nečekaně udeřil rukou do země, prudce vstal, opřel se o lavici, na které Harry seděl a naklonil se na pár centimetrů k jeho obličeji. Harry něco takového vůbec nečekal a automaticky sebou trhnul dozadu. Leknutím se mu rozbušilo srdce.
"Když jsem tě na zařazování uviděl poprvé, znovu jsem se podíval do jejích očí." Snape pohledem vstřebával každou část Harryho obličeje a mluvil se stále větším napětím v hlase. "A čím víc jejích vlastností jsem na tobě pozoroval, tím víc mne to ničilo. Snažil jsem od tebe oprostit, zařídil jsem, abys mne nenáviděl - a v nejlepším případě jsem tě chtěl nechat vyloučit, abych se nemusel dívat na to, co nemůžu mít."¨
Když domluvil, odvrátil se, a sesunul se na nejbližší židli, kde zhluboka oddechoval.
"Chtěl jsem tě mít jenom pro sebe, stejně jako dřív tvou matku, a s ničím jiným jsem se nedokázal smířit." V tváři se mu zračila nesmírná bolest.
"Nedokážu se s tím smířit."
Harry hleděl na týl zahalený černými vlasy. Pomalu a klidně dýchal, zatímco jeho srdce tvrdošíjně odmítalo zpomalit svůj rytmus. Bez hlesu stočil pohled k rozbitým střepům. Kolem se válely kousíčky vypreparovaných živočichů nasáklé octovým lákem, který se vsakoval mezi spáry dřevěné podlahy. Harryho myslí vířilo tisíce vzpomínek. Fotografie s jeho rodiči, které kdysi dostal od Hagrida, zrcadlo z Erisedu a v něm tvář Lily Potterové se sytě zelenýma očima, a učitel lektvarů, který na něj zhlížel od učitelského stolu a říkal mu, že je stejný jako jeho neschopný otec…
Vrávoravě slezl ze stolu a bez jediného slova vyšel na chodbu. Vdechl studený vzduch a snažil se vzpamatovat z toho, co právě vyslechl. Chvíli přecházel sem a tam, ale nedokázal ovládnout neklid, který jím lomcoval. Nakonec se udýchaně vrátil do učebny, kde Snape očima provrtával rozbité sklenice. Ruka mu už přestala krvácet.
"Co jste chtěl vším tím říct?" vyhrkl náhle, a chytl se za bolavá žebra, která, jak si uvědomil, mu bolestivě pulzovala kvůli přílišnému pohybu. Snape se na něj otočil a sklopil oči, jako by se omlouval.
"Jen to, že tě chci stejně, jako jsem chtěl tvou matku," odpověděl nakonec.
"A-ale," zajíkl se Harry, "mou matku jste miloval."
"Ano."
"Takže -?"
"Ano."
Harry hekl bolestí, jak ho začal pálit celý hrudníku. Tisíce bodavých jehliček mu vystřelovalo do celého těla a zbavovalo ho posledních kousků příčetnosti, kterou si snažil uchovat. Zrovna, když už měl pocit, že to nevydrží a sesune se na podlahu, někdo do zachytil a kvapně s ním vyrazil přes kabinet do místnosti s postelí. Tam Harry padl na polštář a snažil se ovládnout křeč. Slyšel Snapeův hlas, ale mysl měl zastřenou tak, že slovům nerozuměl. Ještě chvíli sebou zmítal a matně cítil, jak se ho Snape snaží znehybnit, tiskne mu něco ke rtům, a nalévá mu do krku odpornou, horkou tekutinu…
Harry překvapeně otevřel doposud pevně zavřené oči a podíval se na Snapea, který oddechoval jako by uběhl maraton. Pak v rukou zvedl důvěrně známý pohár.
"Nevzal sis lék, ty pitomče," řekl hořce se stopou bývalé přísnosti. "Nechal jsem ti ho na stolku, aby sis ho všiml. Co jsem si myslel." Chvíli pozoroval, jak se Harry vrací k normálnímu stavu, a konečně si oddechl.
"Přivedeš mě do hrobu, vážně."
Harry se na posteli posadil; všechna bolest byla během několika minut tatam. Naposledy se podíval na obvazy na hrudi. Chtěl by vidět dál, mnohem dál, a chtěl zjistit, jestli někdy pochopí, co se stalo. Teď byl unavený, tak unavený… ospalý, vláčný, a z důvodu, který mu byl zatím záhadou, srdečně vděčný.
"Děkuju." Slova vůbec nekontroloval; hlasivky pracovaly samy od sebe. Snape se na něj překvapeně podíval.
Pak se naklonil, a pevnýma, silnýma rukama Harryho objal.
"Spi," slyšel zašeptat hlas.
Ze Snapeova pláště cítil jemnou vůni lilií.
***

Cesta Prince, část 5

2. august 2012 at 16:32 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: SS/HP
Ratig: NC-17 (bude. jako vážně. XD)
Cest Prince, část 5
Týden pozvolna ubíhal.
Po každém dalším probuzení se Harry cítil líp a líp. Bylo trochu zvláštní, jak se jeho mysl pokaždé vynořila z temnoty a zase do ní upadla aniž by to mohl sám ovlivnit, ale jelikož byl Snape pokaždé po probuzení nablízku s plným pohárem léčivého lektvaru, musel to být on, kdo uměle korigoval jeho spánek.
Několikrát se mu ještě stalo, že poškozená plíce jakoby odmítla přijmout vzduch, a musel se jednou, dvakrát sípavě nadechnout, aby dusivý pocit odezněl. Pokaždé měl pocit, že sebou Snape u stolu nepatrně trhnul a upřeně ho pozoroval. Harry však tuto myšlenku brzy zaplašil, protože byl kolikrát tak mimo, že netušil, co se kolem něho děje.
Ron, Hermiona nebo Ginny se už neukázali. Nevěděl, jak se sem dostali předtím a předpokládal, že jim Snape zakázal vstup - nebo ho zkrátka neprobudil, když tu někdo z nich byl. V té krátké chvilce bdění rozhodně nikoho kromě Snapea neviděl.
Vlastně by docela rád věřil tomu, že přátelům chybí. Pořád byl poněkud podrážděný; kvůli svému stavu, kvůli Malfoyovi, a kvůli Snapeovi, na kterého byl naprosto odkázaný. Taky ho štvalo, že neví, co se dělo ve škole, co všechno zmeškal - a když už o tom přemýšlel, proč za ním nepřišel třeba Brumbál. Na nic z toho se ale Snapea pro svou hrdost nezeptal.
Občas se v myšlenkách vracel i k Ginny, ale to ho naplňovalo zvláštním, provinilým pocitem. Netušil proč. Cítil, že mu něco chybí, ale nedokázal zodpovědět, co to je. Nakonec to vzdal a soustředil se jen na svůj neurčitý vztek, směřovaný do prázdna.
Přemítal, jestli je možné se za týden zbláznit.
Mohl se nicméně spolehnout na to, že než jeho myšlenky dosáhnou hranice nesnesitelnosti, neviditelná síla ho opět stáhne k sladkému nevědomí.
Čtvrtý den se Harry probudil sám od sebe.
Ospale zamžoural, automaticky se natáhl po brýlích a stihl si je nasadit na nos, než si uvědomil tu báječnou věc - mohl hýbat rukama! Překvapeně se prudkým pohybem posadil, ale žel bohu zapomněl, že celé tělo rozhodně v pořádku nemá; málem nahlas zaklel, když ho žebra zabolela na protest. S mnohem větší opatrností si strčil pod záda polštář, opřel se a poprvé se podíval na rozsah svých zranění.
Když uviděl svou víceméně nahou hruď, poněkud zbledl.
Téměř celý trup, od břicha po hrudní kost, měl ovázaný bílým obvazem, pod kterým se rýsoval reliéf měkkých podlouhlých náplastí, umístěných zřejmě na tržných ranách. Harry také poznal, kam ho kletba zasáhla; šikmo přes prostředek hrudi se táhl nejdelší had, a vyčuhoval zpoza obvazu na kousek levého ramene. Tak to je docela síla, pomyslel si nervózně.
Opatrně konec náplasti na rameni odlepil a zlehka se dotkl kousku tenkého, bledě červeného šrámu. Trochu se uklidnil. Jizva nebyla bolestivá, a nekrvácela.
Když zkoumal další náznaky tržných ran, uvědomil si rozsah celého zaklínadla. Nevěděl, jak byly rány původně hluboké - kousek na rameni vypadal spíš jako dlouhý škrábanec od kočičích drápků - ale rozhodně už rozuměl Ronově poznámce o tom, že se málem rozpadl na kousíčky. Kdyby zaklínadlo mířilo o trochu výš, rozdrásalo by mu krk takovým způsobem, že by neměl nejmenší šanci. Zbyl by z něj velký lidský tatarák.
Nad tou myšlenkou se otřásl. Takže on tu brojí proti Voldemortovi, vyvázne kolikrát málem bez jediného škrábnutí, a nechá se málem zabít stejně starým, panovačným, a naprosto pitomým studentem Zmijozelu?! Harry si rozčileně odfrkl.
Když si chtěl narovnat polštář zpátky a znovu si lehnout, vtrhl do místnosti průvan, který skřípavě pootevřel nedovřené dveře. Vzápětí uslyšel typický zvuk jiných rozražených dveří z druhé místnosti a ozval se rozčilený hlas.
Harry strnul; vzteklé hulákání nepopiratelně patřilo Malfoyovi.
"Jak vám mám sakra vysvětlit, že nepotřebuju vaší -"
"Dost, Draco." Snape promluvil tak ledově, až se Harrymu zježily vlasy v zátylku. "Už jsi nadělal víc škody, než jsem schopen tolerovat. Teď mě poslechni alespoň v něčem a laskavě mi ukaž tu nohu." Ozvalo se podrážděné odfrknutí a skřípot židle popotažené po kamenné podlaze. Harry napjatě poslouchal.
"Hm," poznamenal po chvíli Snape, "máš příliš mnoho štěstí. Je naprosto v pořádku."
"No hurá," zavrčel Draco a židle znovu zavrzala. "Tak mě teď už přestaňte sledovat!" Pak se ozval zvuk rychlých kroků, zašustění látky a Malfoyův přiškrcený nádech.
"Já tě sledovat budu, Draco. A to - velmi - pečlivě." Harry se neodvažoval ani dýchat, a se zatajeným dechem přemýšlel, čeho je právě svědkem. Potom rozeznal už jen rozčilený sykot, dusot nohou a prudké prásknutí dveří.
A bylo ticho.
Harry ani nedutal. Zamyšleně hleděl na obvazy a snažil se pochopit, o co kráčelo. Co měla právě vyslechnutá roztržka mezi Snapem a Malfoyem znamenat? Snape Malfoye sleduje - z vlastní vůle, nebo to má nařízené? V duchu znovu slyšel Snapeův ledový hlas. Vždyť Malfoy byl vždycky svým způsobem jeho oblíbenec… Zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Ta místnost vedle byla nepochybně Snapeův sklepní kabinet. Harry věděl, že většina učitelů má jako součást kabinetu i další pokoje pro osobní potřebu, ovšem… to by znamenalo, že v téhle posteli, na které Harry ležel, Snape normálně spával.
Raději se honem vrátil k rozebírání hádky.
Když po chvíli vzhlédl ke dveřím, hleděl na něj Snapeův obličej. Harrymu se leknutím rozbušilo srdce.
"Spěte."
Výraz na jeho tváři nedokázal vůbec rozluštit.
***
Fred Weasley zamával na své identické dvojče, schované za bustou staré čarodějky. Jelikož pracovali na spoustě věcí a řadu z nich pečlivě utajovali, aby zabránili případným únikům informací, scházeli se v Komnatě nejvyšší potřeby, ze které poté museli nepozorováni také uniknout.
George, se starou ošoupanou krabicí v rukách, vyšel na chodbu.
"Čistý vzduch?" zeptal se.
"Jako dětská prdelka," přikývl Fred a vláčným krokem studenta, který se poflakuje po chodbách, se s dvojčetem rozešel k jejich dalšímu dnešnímu cíli.
"Řeknu ti, občas závidím Harrymu náš Pobertův plánek. Sice znám školu jako svý boty, ale ty zakreslený lidi v něm měli něco do sebe," promluvil George a letmým nahlédnutím zkontroloval obsah krabice.
"Jo, plánek," přitakal rozverně Fred, "odkaz našich mladých let. Hotová cennost, přímo relikvie. Ale nikdo jiný než Harry by ho nechoval v takové úctě," dodal lišácky. Pak se znenadání zamračil. "Stejně ho lituju. Nechat se proklít, a ještě k tomu tím zmetkem…"
George pokrčil rameny.
"Že je Malfoy zákeřná, mizerná podrazácká hnida jsme věděli všichni. Ale že by chtěl někoho zabít?"
"Rozhodně bych mu s radostí narval něco do chřtánu."
"Neboj, Frede," drcnul do bratra George a významně zachřestil přeplněnou krabicí, "plyn máme hotovej. Zakázka je v cajku. Teď s radostí začnu pracovat na něčem do sekce: Dožeňte své nepřátele k nepříčetnosti." Fred se zakřenil.
"To si teda piš!"
Když došli na rozcestí chodeb, každý z nich suveréně zahnul na jinou stranu. George se udiveně zastavil.
"To jdeme nejdřív dolů?"
"Jasně, aspoň ty přísady schováme mezi baňky do krabice. Nikdo se do ní nebude chtít dívat po tom, co jsme nechali ve společenský místnosti krabici s -"
"Fajn, chápu, nepřipomínej mi to." Fred věnoval bratrovi vševědoucí pohled. George se uchechtl.
"Netvař se tak samolibě. Nahoru tu krabici neseš ty."
***
Co to bylo? Jak se to na mě díval?
Harry překvapeně otevřel oči. To mě zase uspal? Upřímně, rychlé propady do nicoty ho přestávaly bavit.
Chvíli počkal, jestli neuslyší z kabinetu nějaké zvuky, a poté se natáhl po brýlích. Cítil se poněkud zmatený; připadalo mu, že usnul jen na krátkou dobu, maximálně na dvě hodiny, přestože byl přesvědčený, že do spánku ho poslalo kouzlo. Zapřemýšlel, kolik může být hodin, a poprvé si všiml, že malými okénky téměř u stropu proniká dovnitř slabé, oranžové sluneční světlo. Napadlo ho, jestli je to způsobené kouzlem, nebo sklepení není tak hluboko, jak si původně myslel, ale i tak nedokázal odhadnout, ve které části dne se nachází. Hodiny tu nikde neviděl.
Už toho měl ale dost. Jednoduše se rozhodl, že se půjde trochu projít.
Opatrně se posadil; a pak mu došlo, že je něco špatně.
Lehce si podrbal nos.
Než tento vjem doputoval na patřičné místo v Harryho mozku a spojil se s dalšími podstatnými informacemi, Harry se rozhlížel kolem sebe a instinktivně hledal známky prchavé substance. Nic ovšem neviděl, nebylo před čím utéct. Až pak se s leknutím otočil na hromádku oblečení, a horečně ji začal rozhazovat.
Když se dopracoval k hábitu, tiše doufal, že plyn nepůsobí moc dlouho - a že protijed ve skleněné lahvičce přežil incident v umývárně.
Horečně šátral v kapse hábitu až konečně našel, co hledat. Lahvička i se svým jantarově žlutým obsahem byla neporušená; neporušená tak dobře, že Harry dobrou chvíli zápolil s voskovým uzavřením, než se mu povedlo protijed rozdělat.
Jelikož měl dojem, že mu dochází čas, bez zaváhání si nalil do pusy celý obsah a polknul.
Pak mohl jen čekat.
Svědění nosu pomalu odeznívalo, a Harry začal pátrat v paměti, na co že ho to Ron upozorňoval. Vzpomínal si, že něco říkal o novém plynu, ale jeho konkrétní účinky neznal. Naposledy, když rozebírali plány dvojčat, mluvili o opaku toho Ultralechtacího - ale to mu pořád přišlo přitažené za vlasy.
Někde blízko se ozval tříštivý zvuk rozbitého skla.
Harry se instinktivně otočil po zvuku a zahleděl se na kliku u dveří. Po několika sekundách se ozval třeskot skla znovu. To už se postavil na nohy a zamířil určeným směrem.
Trochu zavrávoral - žebra se zatím odmítala uzdravit - a otevřel dveře. Okamžitě poznal Snapeův kabinet a zaplavily ho vzpomínky na zde strávené školní tresty; nikdo tu ale nebyl. Harry soustředil pohled na dveře téměř naproti němu. Byly větší než ty, ve kterých právě stál, a podle umístění vedly přímo do učebny lektvarů.
Z ní se právě ozval bolestný, neartikulovaný zvuk a zadrnčení zřejmě těžkých, přeplněných dřevěných polic.
To už Harry nevydržel. Zhluboka se nadechl, přešel přes celou místnost a otevřel dveře do učebny dokořán.
V nich zůstal naprosto šokovaně stát.
Výjev, který se mu právě naskytl, ho dočista rozhodil.
Snape seděl se zničeným výrazem u skříně plné skleněných nádob. Obsah dvou z nich se rozléval na podlaze, razil si cestičku mezi ostrými střepy a částečně se vsakoval do hábitu tmavovlasého muže. Ten zvedl ruku a podíval se na pořezanou dlaň, ze které pomalu odkapávaly kapičky krve.
Pomalu otočil hlavou směrem k Harrymu a na pár vteřin úšklebkem přebil lítost, zračící se v jeho obličeji.
Pak se od jeho pohledu odvrátil.
Ozvalo se sotva slyšitelné, nepřesvědčivé odfrknutí.
"Umím se dobře přetvařovat. Že, Pottere…?"
***

Cesta Prince, část 4

2. august 2012 at 16:28 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: NC-17 (bude)
Věnování: Assez, Aidrien a vůbec všem těm úžasným lidem, kterým se mé podivné pseudodílko líbí (:3333)
Cesta Prince, část 4
Ztratit jednoho člověka ve svém životě je zlé. Ale hledět na druhého, kterého můžete ztratit během několika minut… je ještě horší.
Co… co jsem to teď právě řekl…?
***
Harry otevřel oči.
Jelikož stále viděl jen temnotu, matně si pomyslel, že se mu to asi nepovedlo a zkusil od sebe odlepit víčka podruhé. Tentokrát uviděl nezřetelný tmavý stín nad sebou. Zmateně zamrkal, ale nebyl schopen pořádně zaostřit. Také si uvědomil další poměrně znepokojivou věc; celé tělo měl v jednom ohni. Z úst se mu vydralo přiškrcené zasténání, když ho zasáhla bolest plnou silou, a zoufale se pokusil vdechnout do plic trochu vzduchu. Místo toho jen trhnul hlavou. Za chvíli začal vnímat neurčité mumlání kdesi nad ním a zvláštní horkost na hrudníku. Když pohnul hlavou znova, uviděl vedle sebe na podlaze rozmazané, temně rudé fleky. Znovu neovládl příval bolesti a vypustil z úst další mučivý sten. V tu chvíli mu někdo položil ruku na čelo a Harry se okamžitě propadl do bezvědomí.
***
"…říkám ti, že se úplně přestává ovládat! Málem ho zabil!"
"Ale málem zabil taky on jeho, ne? Co ho to vůbec napadlo, když to kouzlo neměl vyzkoušené -"
"Proboha, Hermiono, vždyť Harry málem umřel! Malfoy byl idiot, že to kouzlo zopakoval i když viděl, co způsobuje!"
"Ginny má pravdu… Pusťte to z hlavy, probírali jsme to už stokrát…"
Harry zamžoural očima a pomalu je otevřel. Byl částečně při vědomí už pár minut, ale až teď se odhodlal něco udělat. Světlo v místnosti bylo sice tlumené, ale pálilo ho v očích, a zatímco slabě rozeznával hlasy svých kamarádů, pokusil se něco říct. Místo toho se mu povedlo jen zachrčet, a vzápětí se bolestivě rozkašlal.
"Harry!" ozval se nad ním překvapený hlas a Harry v zorném poli zachytil obrys Hermioniny tváře. Pokud mohl bez brýlí soudit, zračila se v ní obrovská úleva. "Ach, Harry…"
"Probral se?" Tenhle hlas určitě patřil Ronovi. To ho přimělo, aby si zkusil sednout, ale Hermiona ho jemně zatlačila zpátky do postele.
"Ano. Vítej zpátky Harry." Jeho kamarádka se nepatrně pousmála. "Prosím tě - nevstávej z postele. Jen pěkně lež a uzdravuj se."
"Páni, Harry," objevil se nad ním i Ronův stín, "pěkně si nás vyděsil, kamaráde. Málem ses rozpadl na kousíčky!"
"Rone -"
"Jasně, promiň Ginny. Chci říct… super, že žiješ."
Harry byl zmatený. Zkoušel se zbavit pocitu, že cítí slabou vůni lilií, a vší silou se ze sebe snažil vypravit větu.
"K-kde…jsem?" vyšlo z něj jako sotva slyšitelný šepot.
"No…" začala Hermiona pomalu, "hm, pamatuješ si, co se stalo? V umývárně?" V umývárně? Harry se zamyslel. Ano, šel do umývárny. Někoho hledal. Někoho…
"Malfoy," vydechl s bolestnou grimasou. Hermiona přikývla.
"S-sectum -"
" - sempra. Ano Harry. Malfoy tu kletbu obrátil proti tobě." Harry zavřel oči. Cože? Obrátil ji proti němu? Vždyť byl sám zraněný…
Pomalu oči otevřel. Místnost, ve které se nacházel, vůbec nepoznával. Jak to vědí? Jak to vůbec vědí?
"Jak t-to…víte?" Znovu se chraptivě rozkašlal.
"To já," ozval se Ginnyin hlas. "Šla jsem za Snapem kvůli té ruce. Chvíli ze mě tahal, jak a co se stalo, a když se to dozvěděl, během minuty mi ruku odklel a vyrazil pryč z kabinetu." Hlas se jí třásl, ale pokračovala dál. "Vyběhla jsem za ním. Použil nějaké zvláštní směrové kouzlo a zamířil pryč. Za chvíli… byly slyšet z chodby divné rány. Nevím, jestli to bylo tím kouzlem nebo něčím jiným, ale směřovali jsme přímo k té umývárně. Pak jsme tě slyšeli křičet nějaké zaklínadlo. Snape úplně zbledl a rozběhl se ke dveřím. V nich na chvíli zkameněl, a… něco křičel, ale pak se ozval Malfoyův hlas. Snape vtrhl dovnitř. A…" Ginny se odmlčela. Po tváři jí stekla slza. "Vešla jsem dovnitř taky. Snape na mě zařval, ať Malfoyovi něčím ovážu nohu, a běžel k tobě. Vypadal jsi - byl jsi…" Hlas ji definitivně zradil. Ron objal sestru kolem ramen.
"Nebyl to pěkný pohled," dopověděla tiše Hermiona.
Harry znovu zavřel oči. Malfoy ho proklel? Vzpomněl si na ošklivou řeznou ránu na jeho noze, a to se ho kletba téměř nedotkla. Jestli dostal plný zásah…
"Teď si u Snapea,. Něco ti spravil přímo na místě, ale nějakou dobu ti musí míchat lektvary na uzdravení. Týden si tu poležíš. Jelikož je ošetřovna prázdná a k tomu na druhém konci Bradavic, není jiná možnost," řekl Ron, který konejšil Ginny.
"Zachránil ti život. Na zranění způsobené černou magii nepůsobí devadesát osm procent protikouzel a léků, a i tak trvá léčba dlouho," dodala téměř omluvně Hermiona.
Harry pomalu odvrátil hlavu od rozmazaných obličejů. Na druhé straně postele matně rozeznával své brýle, položené na úhledně srovnané hromádce oblečení.
"Co…co M-alfoy?" zachrčel bezvýrazně. Ron si odfrkl.
"Malfoy," řekl s nesmírným opovržením. "Právě teď nejspíš ručně přebírá tlustočervy. Má tresty celý měsíc, i když tebe to asi taky nemine, když si přežil. Každopádně má nohu v pořádku," dodal kysele. Hermiona po něm střelila kritizujícím podhledem. "No co?" ohradil se Ron. "Přál bych mu celým srdcem, aby se mu hlava rozskočila bolestí, kdykoli by na tu svojí hnátu stoupnul."
"Chm."
Teď už se Harry cítil potupně jako snad nikdy v životě. Nejen, že ohrozil i Malfoye, ale ten ho nakonec málem zabil vlastním kouzlem - a k tomu je našel Snape! Vztekle zaskřípal zuby. Jistě, jistě že mu zachránil život, ale proč k tomu vůbec muselo dojít? Proč se musel sám nechat vyprovokovat, aby to kouzlo použil?! Teď bude týden zamčený tady, Snape mu bude lít do krku kdovíco a navíc se určitě bude vyptávat, odkud to zatracené zaklínadlo zná.
Měl chuť se pořádně profackovat.
Zavrhl to jen proto, že se v podstatě nemohl hnout. Pokusil se otočit hlavou zpátky, ale nedařilo se mu to. Chrčivě se nadechl, a než mohl udělat nebo říct cokoliv dalšího, propadl se opět do hlubokého, bezesného spánku.
Když se probudil, byla noc.
Rozespale mžoural očima do tmy snažil se vzpomenout si, kde je. Trochu se uvolnil po zjištění, že se mu dýchá mnohem líp, a zhluboka vdechl životodárný kyslík. Měl pocit, že zaslechl nějaký šum, ale když se v místnosti nic nehýbalo, pokusil se pohnout rukama.
Šlo to ztěžka. Jako by mu někdo přesekl svaly na ramenou a zabránil jim se napínat. Což byla, jak si uvědomil, možná pravda. Trochu mu zvedlo náladu, že ruce alespoň cítí a zaměřil se na nohy. Peřina zašustila, jak zahýbal prsty u nohou.
"Tady, Pottere," ozval se asi metr od něj mužský hlas. Harry sebou cuknul. Jak je možné, že se ten chlap vždycky přiblíží tak tiše? Uslyšel jemný svist hůlky, a postel se začala lámat a zvedat ho do sedu. Sykl, když zjistil, že žebra proti tomu pohybu protestují.
"Bolí, že?" poznamenal hlas nezaujatě a jeho majitel dalším švihnutím zapálil svíčku vznášející se nad postelí. Konečně Harry uviděl, co se děje; Snape seděl u postele a držel v ruce pohár plný kouřícího lektvaru. Mávnutím hůlky také přiměl kulaté brýle, aby se posadily na Harryho obličej.
"Vy jste tu byl celou dobu?" vyklouzlo Harrymu dřív, než stihl slova zadržet. Dostalo se mu tichého odfrknutí.
"Podívejte se na sebe, Pottere. Je evidentní, že potřebujete stálý dozor," řekl a přiblížil pohár k Harryho ústům. Když se na něj Harry ještě chvíli podezřívavě díval, kysele poznamenal:
"Myslím, že víte co máte udělat. Nebo - snad - chcete - pomoct?" Harry se zašklebil a pootevřel ústa.
"To je ono," pronesl Snape, přiložil Harrymu lektvar ke rtům a lehce naklonil pohár. Po prvních dvou lokách se Harry zakuckal a málem poprskal všechno kolem sebe, včetně profesorovy ruky. Snape však pohár neodtáhl.
"Do dna," přikázal nekompromisně, a Harrymu nezbylo nic jiného, než s obrovským sebezapřením vypít všechnu tu odpornou břečku.
"Fuj," otřásl se odporem, když Snape konečně pohár odtáhl pryč, "co to je?"
"Lék. Co byste řekl, že to asi bude, Pottere? Teď jděte spát." Snape došel odložit pohár do vedlejší místnosti a poté si sedl za velký psací stůl, vzdálený asi tři metry od Harryho postele. Harry na něj udiveně hleděl. To tu sedí pořád, zatímco spím?
"Řekl jsem spát," přikázal Snape znova, a postel se začala vracet na své místo. Harry znovu sykl bolestí.
"Pane profesore, co všechno ta kletba způsobila?" zeptal se, když se postel zastavila v původní poloze. Snape se na něj od stolu úkosem podíval.
"Konečně zajímavá otázka," řekl, a začal skládat knihy rozházené po stole na hromádku.
"V zaklínadle pana Malfoye byla velká zuřivost. Zdá se, že hluboké řezné rány vám přesekly i pár žeber a natrhly plíci. Také máte poškozené svaly. Ale nebojte, Pottere," odmlčel se a zkoumavě se na Harryho zahleděl, "díky mé… břečce budete brzy neposkvrněný jako porcelánová panenka." Pomalu ukrajoval jednotlivá slova a mluvil, jako by v ruce drtil golfový míček. "A teď už běžte spát."
Svíčka zhasla.
Harry ještě chvíli hleděl směrem ke stolu, ačkoliv už ho neviděl, a pak - jako po ráně do hlavy - začal ztrácet pojem o světě.
Před tím, než se ponořil do hlubokého spánku, matně cítil, jak mu někdo jemně sundává brýle z obličeje.
Napadlo ho, jestli to byla Ginny.
***

Cesta Prince, část 3

2. august 2012 at 16:25 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: NC-17 (bude)
Věnování: webu The Daily Slash, nejlepším stránkám, jaké na dané téma znám.
Cesta prince, část 3
***
Další den Harry Malfoye vůbec neviděl. Ani u snídaně ve Velké síni, ani kdekoliv jinde. A - což byl ještě zvláštnější - Snape sice s tradičně nakyslým výrazem u snídaně seděl, nicméně celý den se mu nedostalo jediné zmínky o dalším školním trestu. To samé v pondělí. Možná na Harryho zapomněl, ale to bylo přinejmenším stejné pravděpodobné jako myšlenka, že by se Ron s Hermionou rozešel.
Harry se pousmál. Včera s ním oba kamarádi zůstali v Nebelvírské společenské místnosti a chtěli si povídat (snad jim konečně došlo, že ho zanedbávají), ale Harry měl takové množství domácích úkolů, že si to vůbec neužil. Další dny bylo samozřejmě vše při starém, kromě příležitostných rozhovorů s Nevillem nebo Lenkou.
Úsměv ze rtů začal Harrymu pomalu mizet. Občas nakoukl do Pobertova plánku kvůli Malfoyovi, a neskutečně ho vytáčelo, když ho čas od času nemohl najít. Mnohokrát prohledal mapu křížem krážem a nedostal odpověď, kde se jeho rival nachází. Tím víc byl ovšem v pokušení proměnit ho v netopýří střívka jen co ho uvidí, a vymlátit z něj informaci, kam sakra vždycky zmizí.
Dny ve škole se scvrkly na nekončící studium a famfrpálové tréninky. Sem tam ještě vyvolal rozruch Weasleyovský ultrarychlý lechtací plyn (Harry si uvědomil, že při té příhodě to bylo asi naposledy, co mluvil s Ronem), samovznítivé prskavky nebo podobné, nově vymyšlené kejkle, ale když spadla na Bradavice první sněhová pokrývka, cítil se Harry osamělý jako nikdy před tím. Musel uznat, že je to lepší, než být považován za blázna jako tomu bylo loni, ale teď se mu dostávalo jen občasných zvědavých pohledů - a to bylo vše. Jelikož se nedostal do žádných menších ani větších malérů, Ron s Hermionou si na něj zřídkakdy našli čas, a kdyby Harry náhodou nenašel v knihovně v nejzastrčenější polici s vyřazenými, potrhanými učebnicemi tu zvláštní knihu, nejspíš by zemřel nudou.
Ta kniha byla vskutku fenomenální. Po večerech s ní často trávil čas a četl si, ačkoliv by něco takového dřív považoval za ryze "Hermionovskou" aktivitu. Byla to vlastně stará učebnice lektvarů, na jejíž první stránce se skvěl podpis jakéhosi Prince dvojí krve. I když Harry pátral, nenašel o něm žádnou zmínku ve spisech nebo starých novinách, ale to nebyl hlavní důvod, proč ho kniha tolik přitahovala; byla plná rukou dopsaných rad pro přípravu lektvarů a dalších, nesouvisejících kouzel, které zřejmě neznámý Princ sám vymyslel.
Když poprvé vyzkoušel rady na okrajích stránek přímo při hodině lektvarů, dosáhl neuvěřitelného výsledku - byl dokonce lepší než Hermiona. Ovšem potom, co ho Snape probodl pohledem tak podezřívavým, až se Harry obával, že použije nitrozpyt k odhalení pravdy, se snažil na genialitu Prince moc neupozorňovat. Řídil se jen některými řádky, a občas schválně lektvar pokazil, aby nikdo nepojal podezření.
To nic neměnilo na tom, co pro něj ta učebnice znamenala. Vyzkoušel už spoustu "rukou psaných a neschválených" zaříkadel (jak tomu říkala Hermiona), a často s nimi sklidil velký úspěch. Posledně vyzkoušel zaklínadlo Ridduro na Protivu; tomu se potom na celý zbytek dne smrsklo celé tělo kromě hlavy do velikosti tenisáku, a kvůli převážení poletoval hlavou dolů s tělíčkem vytrčeným ke stropu. Zároveň byl Harry schopný si pamatovat cenné rady při přípravách lektvarů, což - jak doufal - mu jednou pomůže v kariéře bystrozora. Nicméně… společnost dvou jeho nejlepších přátel nemohlo nahradit nic.
Vůbec nic.
Musel uznat, že zoufale potřeboval nějaké rozptýlení.
***
Krátce po svátcích Harry opět bezcílně bloumal po školních chodbách. Zrovna přemýšlel nad zaklínadlem Sectumsempra, které našel v učebnici Prince se zvláštní poznámkou - určeno nepřátelům - když zaslechl nějaký hluk a vzápětí naštvaný výkřik. Bez přemýšlení vytáhl hůlku a rozběhl se směrem, odkud se výkřik ozval, a sotva zabočil za roh chodby, spatřil na podlaze sedět Ronovu rudovlasou sestru Ginny. Okamžitě k ní zamířil a lámal si hlavu, co je na ní tak divného; pak mu došlo, že její levá ruka se nadouvá jako balon a vyskakují na ní velké fialové puchýře.
"Ginny," ptal se okamžitě, "Ginny, co se ti stalo?" Přisedl k ní a začal zkoumat její ruku, která už měla málem dvojnásobnou velikost.
"To ten kretén Malfoy," odsekla a obezřetně pozorovala, jak ruka dál natéká.
"Malfoy?" zavrčel Harry. Zrovna jeho dlouho neviděl. "Proč?"
"Narazila jsem na něj na chodbě," začala Ginny naštvaně vysvětlovat. "Sotva mě uviděl, začal provokovat a urážet. Nedal si pokoj a strašně mě vytočil, ale než jsem ho stihla proklít, vyslal kletbu on. Uhnula jsem, ale zasáhl mi ruku." To už Ronova sestra prskala vztekle jako kočka. "Pak prostě zmizel. Zmizel, zbabělec zatracenej!" Harrymu se obličej stáhl zlostí.
"Dojdeš na ošetřovnu? Půjdu za ním, stejně si s ním potřebuju něco vyřídit," řekl a pomohl Ginny na nohy. "Kudy odešel?"
"To nevím, ale na ošetřovnu nemůžu. Madam Pomfreyová tu není."
"Cože," nechápal Harry, "není tady?"
"Ne." Ginny se zamračila. "Leží v Nemocnici svatého Munga. Někdo se pokusil pronést do hradu nějaký podivný náhrdelník, a když ho měla prozkoumat, omylem se ho dotkla. Nikdo neví, kdy se vrátí, ale odteď máme se zraněními chodit za Snapem. Jako učitel lektvarů nám pomůže nejlíp."
"Náhrdelník? Za Snapem? To si děláš legraci! Kdy se to stalo?"
"Včera," odpověděla Ginny ponuře. "Moc lidí o tom ještě neví." Pak se odhodlaně podívala na Harryho. "Takže musím za Snapem, než začnu padat na levou stranu. Jestli Malfoye najdeš, tak ho - tak ho -" nedořekla a sevřela zdravou ruku v pěst.
"Neboj Ginny," odpověděl Harry tiše, "až ho najdu, tak ho Snape tak rychle dohromady rozhodně nedá."
"Můžeš použít Ridduro, ať se pobavíme. A, Harry," řekla Ginny a pomalu se otočila k odchodu, "děkuju." Harrymu přeběhl po rtech temný úsměv.
"Nemáš vůbec zač."
Harry si nepamatoval, kdy byl naposledy tak rozzuřený. Měl Ginny rád, dokonce hodně rád, i když ještě nerozpletl emoce, které k ní cítí - a Malfoy jí jen tak, bez důvodu prokleje?!
Tryskem zamířil k Nebelvírské společenské místnosti, která byla nedaleko, se záměrem podívat se do Pobertova plánku. Věděl, že Malfoy mohl zmizet kamkoliv, a tohle byla nejrychlejší cesta jak zjistit, kde se nachází. Pokud se ovšem zase nevypaří z povrchu zemského, pomyslel si nakvašeně.
Naneštěstí pro Malfoye ho Harry v plánku našel. Hned nato zamířil k umývárně ve druhém patře, a zatímco divoce přemýšlel, co tomu parchantovi provede a drtil mezi zuby tiché kletby, rychle se k místu určení přibližoval.
V poslední chodbě, která ho od umývárny dělila, zpomalil. Pomalu oddychoval a nutil se ke klidu, když v tom ho zezadu popadla něčí ruka za rameno. Bleskurychle se s napřaženou hůlkou ohnal, připraven vyslat kletbu, ale dotyčný před ním polekaně uskočil.
"Proboha, Harry! To sem já, Ron, co sakra blbneš?"
"Rone!" vyjekl Harry naštvaně a sklonil hůlku. "U merlinových kalhot, co tu děláš?" Ron udiveně zamžoural očima.
"No hledám tě! Chci ti něco dát… Co je s tebou Harry?"
"Nic," ucedil mezi zuby, "mám něco na práci. Dáš mi to večer." Ron se zatvářil vyděšeně.
"Ježiši Harry, úplně mě děsíš! Musím ti to dát teď, nevím, kdy to bráchové vypustěj…" vymáčkl ze sebe a podával Harrymu malou ampulku se sytě žlutou tekutinou. "To ten novej plyn, ukradl jsem bráchům protilátku - když ucítíš lechtání v nose nebo mravenčení v nohách, máš minutu na to, abys to vypil, jinak je pozdě -"
"Jasně, fajn Rone, díky. Beru si to. Teď běž," odsekl, natáhl se po ampulce a zastrčil ji do hábitu. "Říkám ti, běž!" zopakoval a hodil po Ronovi nesmlouvavým pohledem.
"Snědl si snad kýbl běhničích vajíček, nebo co? Tak já jdu, když si to tak přeješ," zamručel Ron a nakvašeně se odplahočil pryč.
Harry zatřásl hlavou. Večer se mu určitě omluví, ale teď si potřeboval vybít vztek na tom blonďatém zmetkovi.
Pomalu se blížil k umývárně. Upřímně doufal, že tam Malfoy ještě je, a chtěl co nejtišeji vejít dovnitř.
Plán se mu ovšem nezdařil.
Dveře pronikavě zavrzaly a Harrymu nezbylo nic jiného, než s hůlkou v pohotovosti rychle vtrhnout dovnitř. Okamžitě se zastavil a pohlédl rovnou před sebe, kde na něj ze zrcadla nad umývadlem hleděl Dracův překvapený obličej. Ten se v zápětí se nenávistně zašklebil.
"Pottere -" nestačil ani vyslovit a honem se odmrštil pryč od zrcadla, které zasáhla Harryho kletba.
"Malfoyi," nadhodil konverzačním tónem Harry, "to jsem rád, že se opět setkáváme." Opatrně se blížil k umývadlu. Tahle umývárna byla dost rozlehlá na to, aby se v ní člověk mohl schovat. Nakoukl za roh a zahlédl Malfoye o zlomek vteřiny dřív, než švihl hůlkou.
"Enerve statum!" Harry honem uskočil za jednu z kabinek před světelným paprskem. Okamžitě přitom namířil hůlkou za sebe.
"Expelliarmus," zařval, ale kouzlo zasáhlo pouze kachličku na podlaze, která pukla ve dví a náraz se nesl celou místností. Harry zůstal za kabinkou a hodnotil situaci. Pomalu si klekl na zem a podíval se do škvíry pod stěnami. Z druhé strany na něj hledělo světlé oko.
Za chvíli proti němu vyšlehly plameny.
"Aquamenti," rozpřáhl se bez váhání a plameny uhasil. "Oheň na záchodcích? Chybí ti originalita, Malfoyi," pronesl do zdánlivě prázdného prostoru v umývárně a vklouzl do sprch na druhé straně místnosti.
"Na čem záleží, Pottere?" uslyšel Malfoyův hlas, rozmazaný akustikou. "Na kouzlu samotném, nebo jen způsobu jak tebe, nebo kohokoliv jiného, srazit k z výšin k zemi? Třeba tu mrňavou Weasleyovou? Řekni, ještě může dýchat?"
"Sectumsempra!" zařval Harry a máchl hůlkou do prostoru. Stěny kabinky, za kterými se před chvilkou sám schovával, se rozletěly na kusy. Kouzlo zasáhl i další dvě kabinky za nimi a vzduch prořízl ostrý výkřik.
Harry vyběhl ze svého úkrytu a jal se hledat svého protivníka. Malfoy, který se zřejmě schovával za jednou z tří zasažených kabinek, se válel na podlaze a tiskl si nohu, ze které crčela krev. Přerývavě dýchal a díval se Harrymu, který stále držel pozvednutou hůlku, přímo do očí.
"C-co to -" koktal ze sebe a tiskl si lýtko, "co to bylo za k-kouzlo?" Jeho hlas zněl naprosto šokovaně a Harry se prvé za celý den lekl; na Dracově lýtku zela patnáct centimetrů dlouhá, hluboká řezná rána. Bezděčně přistoupil o krok blíž a sklonil hůlku. Proboha, stihl si pomyslet, kdybych ho zasáhl přímo… Draco na zemi těžce oddychoval. Harry od něj zvedl oči a zabloudil ke dveřím umývárny. Než si stihl uvědomit, co vlastně vidí, událo se několik věcí najednou.
Slyšel zakřičet hrubý, mužský hlas.
"NE!"
Vzápětí ho do hrudi zasáhlo Malfoyovo vlastní sectumsempra.
A hůlka mu vypadla z ruky.
***

Cesta Prince, část 2

2. august 2012 at 16:22 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Fandom: Harry Potter
Pairing: HP/SS
Rating: NC-17 (bude)
Věnování: Yaraki, jejíž povídky mě vždy chytí za srdce, a Noele, která šíří slovo.
Cesta Prince, část 2
Když jsem ho uviděl poprvé, znovu mi bylo jedenáct a stál jsem stlačený v davu mladých kouzelníků. S bolestí jsem sledoval zelené, poněkud nejisté, ale přesto rozesmáté oči, které na mne hleděly zpoza Moudrého klobouku vykřikujícího přesně ta slova, kterých jsem se děsil.
"Nebelvír!"
Byly to totiž její oči, ty, které jsem už nikdy neměl spatřit.
Přiznávám, že vytvoření této myšlenky bylo od mé hlavy opravdu podlé.
***
Další den na snídani Ron s plnou pusou vajíček vysvětloval každému, kdo byl ochoten poslouchat, že dvojčata chtějí dovést plyn k dokonalosti a připravují dokonce ještě jeho opačnou verzi.
"O ní ale vůbec nechtějí nic říct, a podle jejich výrazů mají trochu potíže s výrobou," opakoval Ron škodolibě. Přeci jen, jemu samotnému se nedařilo hodně věcí, a i když měl lumpárny bratrů rád, stejně pociťoval miniaturní zadostiučinění z toho, že i jim nejde všechno hned.
"Opačnou verzi?" Hermiona se zatvářila poněkud překvapeně. "To chtějí všechny rozbrečet? To odporuje jejich zásadám ne?"
"Nevím, jestli přímo rozbrečet," odpověděl Ron, "chtějí to zařadit do sortimentu jejich obchodu. Mluví o delikátní pomůcce. Netuším, co mají tím na mysli." Harry se zamyslel.
"Lechtací plyn je zábavný, ale proč by někdo chtěl někoho rozbrečet, a hlavně čím?" Ron pokrčil rameny.
"Já hlavně nechápu, že ti dva mají volný přístup do školy. Mají přeci obchod v Příčné i v Prasinkách! Jak jim mohl Brumbál dovolit, aby pobíhali po škole a vypouštěli svoje kejkle? Skoro jsem zapomněl, že tu už oficiálně nestudují."
"Tomu bych se nejspíš měla divit já, nemyslíš? Ale čirou náhodou to vím," ozvala se Hermiona vědoucně a napíchla si kousek slaniny na vidličku. "Přemluvil ho Kratiknot. Byl tak unešený jejich loňskou přenosnou bažinou, že chtěl jejich kouzla studovat a pozorovat v praxi." Ron nevěřícně vykulil oči.
"Cože, to jako vážně?"
"Jo, taky jsem o tom slyšel," podotkl Harry. "I když samozřejmě ne od Hermiony. Častěji potkám na chodbě Šedou dámu než vás dva," neodpustil si jen maličko uraženou a mnohem víc popichující poznámku.
"Promiň Harry, ale ty zase určitě pořád někam chodíš s Cho, jen se nedělej," namítl uraženě Ron. " A stejně nechápu, jak jim to mohli dovolit." Hermiona sotva stihla hodit po Harrym omluvným pohledem a rudovlasý mladík začal dál mlet svou.
Harry ho přestal vnímat. Cho… s Cho se rozešel už vloni. Neměl problém s tím, že spolu dva jeho nejlepší kamarádi chodí, ale musel uznat, že ho jako kamaráda zanedbávají. A taky jim trochu záviděl. Důležité však bylo, že ztratil možnost si s nimi nezaujatě sednout a popovídat si u tepla krbu. Tížily ho všechny ty hodiny strávené v různých nepoužívaných učebnách, kde přebíral tlustočervy nebo řadil kázeňské kartičky se jmény svého otce a jeho přátel. I když pracoval v klidu a v tichosti, protože Snape se už vlastně neobtěžoval na něj dohlížet, nemohl si o tom jeho divném přístupu s nikým promluvit. Dean, Seamus, Katie, Lenka… hodiny lektvarů byly utrpením pro každého, ale oni nemohli pochopit problém, jaký mezi sebou měli. A Neville… on se Snapea bál, a koneckonců, Snape ho upřímně nenáviděl ještě víc, než jeho samotného.
To bylo samo o sobě trochu zvláštní. Musel připustit, že Neville je od přírody na některé věci nešikovný, ale pohled, jakým ho Snape obdařoval byl nenávistný. Občas snad i obviňující… Harry odstrčil zpola dojedený talíř a nepovšimnut odešel od stolu. Měl nepříjemný pocit z toho, co ho právě napadlo. Připadalo mu, že v zastrčeném, nedosažitelném kousku mysli měl na tohle odpověď. Jenže, proč Neville? Matně si uvědomil, že spolu sdílí jednu věc - narodili se ve stejném časovém intervalu, jaký určila věštba pro narození chlapce se silou, jaké se nevyrovná ani Voldemort. Ale mohlo by to s tím mít něco společného?
Harry vyšel ven. Byla sobota, takže měl až do šesti hodin spoustu času, kdy by měl plnit domácí úkoly a cvičit se do přeměňovaní. V duchu se ušklíbl - přeměna želvy v lampičku v jeho podání byla vážně fenomenální - ale zaplašil myšlenky a dospěl k rozhodnutí. Dneska - nic - nedělám.
Věděl, že toho bude zítra litovat, ale potřeboval si vyčistit hlavu.
Venku prosvítalo slunce skrze mraky, a v dálce slyšel bouřku. Nejspíš proto se dnes moc studentů na školních pozemcích nezdržovalo. Zavřel oči a nadechl se čerstvého vzduchu. Pak natáhl hůlku před sebe a sebevědomě zvolal:
"Accio Kulový blesk!"
Koště mu během minuty přistálo v ruce.
Když pohladil vyleštěnou násadu, nasedl na něj a odlepil se od země, usmíval se od ucha k uchu.
Vážně miloval být kouzelníkem.
***
Ani trochu se mu nechtělo zpátky do hradu. Palčivě si uvědomoval, že ho čeká obávaný školní trest, a upřímně nemohl říct, že by se na něj dvakrát těšil. To, že ho Snape doteď ignoroval neznamenalo, že mu dneska nebude celou dobu dýchat za krk s hubou plnou uštěpačných poznámek. Byl rád, že si dneska udělal volno a na říjen nebývale teplý den si užil. Dopoledne létal na famfrpálovém hřišti, pak si dokonce vzal neviditelný plášť a proháněl se po celých školních pozemcích, a odpoledne pomáhal Hagridovi, se kterým se právě rozloučil, obstarat hypogrify a testrály. V duchu viděl, jak se nacpe na dobré večeři, poprosí Dobbyho o máslový ležák, dá si sprchu a zaleze do postele… Sakra, pomyslel si málem ukřivděně, jeden jediný den prostě nemůže být od rána do večera v pohodě.
V očividné nepohodě stoupal k astronomické věži, kde měl podle instrukcí na školní trest nastoupit. V nestřeženém okamžiku mu podjela noha po jakési kluzké břečce a Harry bolestivě přistál v mezipodlaží o pět schodů níž.
"Zatraceně," zamumlal si pro sebe a zkoumal bolavé koleno. Pak se přesunul ke skvrnám na plášti. "Co to kruci je?"
"Vnitřek netopýřích střívek, Pottere. Goyle je tu musel náhodou upustit," ozval se kyselý hlas a ze stínu se vynořil panovačný, bledý obličej.
"Malfoyi! To nemáš nic jiného na práci než kazit lidem večer?" zavrčel Harry vztekle a obezřetně se postavil.
"Špatně. Snažím se zničit večery jen a jen tobě. Copak, snad nejde náš geniální studentík na školní trest?"
"Sklapni."
"Ale," ušklíbl se Draco, "takže jdeš? Nemilé. Za Snapem? Lepší. Vídáš se s ním častěji než já, a to je to můj oblíbený učitel." Harry se otočil čelem ke schodům.
"To mě nepřekvapuje." Draco udělal krok dopředu.
"Nepřekvapuje?"
"Vždycky si měl sklon bratříčkovat se jen s těmi, co ti nabízejí něco odporného na oplátku." Harry se okamžitě sklonil před náhlým výšlehem světla a otočil hůlku proti Dracovi.
"Co přesně si tím myslel?!" Dracova tvář se stáhla zlostí.
"Vysvětli si to podle sebe," odsekl Harry, "co všechno ti nabízí Snape… nebo Voldemort."
Vzduch proťal další barevný paprsek. Harry obratem vyslal protikouzlo.
"A co by mi nabídl Brumbál? Co? Snad ne vzdělání?" zapitvořil se Draco. "Nebo honbu za pochopením lásky tvé mudlovské matky? To, co mi nabízí společnící Pána zla je mnohem cennější než -"
"Říkám ti sakra sklapni!" Dva kouzelníci stáli proti sobě tváří v tvář s napřaženými hůlkami, napjatí a připravení na úder toho druhého. V tom kolem nich přeběhl černý stín. V okamžiku, který nemohl trvat víc než necelou sekundu, stál Snape přímo za Dracovými zády. Černota jeho očí vysála z atmosféry všechno kromě opovržení.
"Vypadá to," protáhl líně, "že panu Potterovi tresty jen tak neskončí, že? Kouzla na chodbách jsou, jak jistě víte, zakázána." Harry sklonil hůlku. Neobtěžoval se tím, že by přemýšlel, kde se tu ten chlap tak rychle vzal, a naštvaně odsekl:
"Pane profesore, jistě jsem si všiml, že tady váš, hm, student ze Zmijozelu použil kouzla také." Malfoy okamžitě zavrčel.
"Pottere, okamžitě mě přestaň -"
"To stačí." Snape se plynulým pohybem přesunul mezi ně a otočil se čelem k Harrymu. "Na pana Pottera čeká nahoře sada na leštění starých nástrojů a… spousta, spousta kouzelnických dalekohledů." Ještě chvíli vpíjel své černé oči do zelených, a pak se prudce otočil. "A my, pane Malfoyi, si o vaší nekázni půjdeme popovídat." Draco okamžitě oponoval.
"Nekázni? Pane profesore, -"
"Jak říkám, to stačí," zarazil ho ledový hlas. "Jděte, Pottere," odsekl stále čelem k naštvanému, bledému obličeji.
Harry chvíli zkoumavě hleděl na profesorův týl a poté se beze slova otočil a odešel.
"Tak zítra, Pottere," ozvalo se za ním, nehlasně a nenávistně. Pousmál se nad tupým plesknutím, bezesporu způsobené úderem Snapeovy ruky o hlavu s blonďatými vlasy, a přidal do kroku. Draco očividně ztrácel pochopení i u někoho, jako je Snape. Cestou nahoru ještě zaslechl jeho rozčilený hlas a Snapeovo odsekávání. Zítra si to s tebou vyřídím, Malfoyi, říkal si, když začal čistit první ze sto šedesáti čoček z dalekohledů; zítra tě donutím, abys mi přestal otravovat život. Ale vlastně dík.
Tahle příhoda totiž znamenala, že opět nebude mít Snapea za zadkem.
Jupí.