Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Čtvrtstoletím sem a tam...

Monday at 15:10 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Po dlouhé době se opět rozpomínám na tento blog a projíždím zveřejněné články a bláboly. Koukám na to do list do menu a říkám si - hle, další dvě položky k odškrnutí.
A zde začíná mé zamyšlení a fascinace nad tím, co všechno jsem do mých pětadvaceti vlastně stihla.


I přes to, že spousta věcí stála za prd, tak se stává, že když si s někým povídám a dostáváme se k tomu, co kdy kde a jak, dotyčný často zdvihá obočí nad tím, jak jsem zcestovalá, šikovná a celkově mám ten nejpohádkovější život ever. Já se vždycky omluvně směju, že z toho vycházím moc dobře a že to ve skutečnosti tak boží není, jen nemám ve zvyku na někoho hned vytahovat moje životní kostlivce - na což je mi odpovězeno různě. Od "jo, jasně," až po "jo, jasně!" a tak dál. Jistě, vždy záleží na úhlu pohledu... Jak jsem v kontaktu s muzikanty z orchestru, vím, že jezdí hrát zájezdy kde kam. USA, Čína, dálky daleké. Zřejmě tam nemají čas na nějaké extra trajdání, ale jezdí. Nicméně ano, v porovnání s lidmi kteří nemají důvod nebo čas či peníze jezdit za hranice jsem docela zcestovalá. Zažila jsem dost dovolených u moře v Chorvatsku, pár jiných v Turecku, Řecku, Egyptě, hrát jsem jela do Rakouska, Itálie a Španělska, strávila jsem jedny Vánoce a Nový rok v Los Angeles, žila rok jako student ve Finsku, na líbánkách cestovala po Mexiku, a naprosto neuvěřitelně náhodně se mi splnil i sen podívat se - opět s hraním, ale v zásadě to byla i dovolená - do Japonska, dokonce konkrétně do Kyota a ještě v květnu. Tohle byla vůbec tak moc ujetá záležitost... Nemusela jsem být na semináři, na kterém padla nabídka jet, takže bych o tom vůbec nevěděla, a ještě mě nemuseli vytáhnout z klobouku z dalších jmen. Je jasné, že jsem se (a snažila jsem se nebýt hysterická) přihlásila jako první, a zdálo se, že mi dají jako prvnímu přednost - nicméně na konci semináře se řeklo, že se bude losovat. Já totálně zplihla, na losy nemívám absolutně štěstí... a oni mě vytáhli. Měla jsem co dělat, abych nepadla na kolena. Do té doby jsem jen zoufale postávala a sledovala ty usmívající se obličeje kolem, jak jim o nic nejde, jak je to fajn hra, jak na tom nikomu z těch lidí nezáleželo tak moc jako mě a nikdo tam nechtěl tak moc jako já... A oni mě fakt vylosovali.
Teď si řikám, že jsem na ty kolena asi padla. Hm.
Abyste rozuměli, za vysokou mě potkaly přesně dvě věci, díky kterým celá ta sračka stála za to. První byl ten erasmus, a druhá Japonsko. Bez Finska bych se vykašlala na to dělat magistra, bez Japonska bych sice u asi dostudovala, ale well, vždycky je lepší jet než nejet. :D
Když jsme u cestování, erasmus ve Finsku mi pomohl splnit rovnou dvě další věci z listu. Mimo to, že jsem tak zažila vysokoškolský život který zatraceně stál za to, a věřila bych, že studentská léta jsou ta nejlepší v životě, napsala jsem tam dvě písničky a půl další, co jsem dodělala tady, a k nim dva anglické texty, které mi pochválila i rodilá mluvčí. Prostě Finsko bylo win-win na všech frontách. Jsem zpátky rok a půl, a hrozně přemýšlím, že budu rok pracovat a pak se na tu školu vrátím udělat doktorát.

Další položka byla vyjet na larp. Jo. tady je to taky win-win. První akce byla docela masakr - vůbec jsem nevěděla, co zvládnu uhrát, neznala jsem svět (Skyrim), bylo to daleko a těžkej terén (rozuměj zasranej svah s jedinou rovnou plouchou jako příjezdovou cestičkou), první moje reálný stanování na tvrdý nahrubo srovnaný zemi, plus lijáky, který nás brutálně vyplavily. Když jsem tam herně s celou frakcí umřela, byla sem ráda, že mám pokoj a jela dom. Cestou domů jsem si řikala - tyjo, ale tohle bylo super, tihle lidi byli super, hrozně hezky se tam o mě starali.... vždyť já to mohla přežít, protože to a tamto, a mohli jsme ještě řešit tuhle linku, sakra... A domů sem dojela mokrá, zabahněná, smradlavá, ale kupodivu fakt spokojená. Druhá akce následovala skoro za rok. Začalo to jako - hej, potřebujeme na GoT neherní služebnou. Tak si říkám jo, pojedu, pomůžu jim a budu se blomcat a sledovat, co dělaj lidi a jak hra vypadá. Bác ho, týden před hrou se odhlásila jiná postava herní komorné, a já ji měla převzít. Trochu roztřeseně jsem kývla a přijela na akci, kde si nejdřív v rodu mysleli, že někdo vzal s sebou patnáctiletou sestřenku, pak vytřeštili oči, když spatřili snubák, a pak byli ze mě chudáci tak vyplesklí, že nevěděli, jestli se mnou můžou hrát. Nuž, měla jsem hrát milenku muže mé paní - nic moc úplně jednoduchého. Po necelém dni, kdy jsem se konečně rozkoukala, jsem na dotyčného hráče houkla, ať to se mnou hraje, že s tím problém nemám, a druhý hráč, který hrál jeho bastardího syna, se mnou zatím laškoval, abych se "nenudila" - načež zjistil, že to je se mnou docela fajn a vystavěl linku, ve které si mě namlouval a sliboval, že se kvůli mě stane serem - a díky které se nakonec opravdu stal pánem vlastního panství a požádal mě o ruku. Někdy mezi tím vším jsem si dala veget ve stanu a řekla jsem si - hej, chci si zahrát. Něco vyvedu, nějakou koninu. Kruci. Jo! Já s tím milencem otěhotním! Hahahahaha.....
Řekněme, že jsem z Gotka odjížděla jako kámoška dvou skvělejch chlapů, kteří se mnou hráli linku ještě po hře, seděli jsme a tlemili se nad historkama do šesti do rána, a pak ještě dva týdny skypovali, abychom nějak dali dokupy, co jsem tam s nima nadrobila, protože se to bude přenášet do dalšího ročníku. Oba dva mě záhy pozvali na další dvě akce, načež na jednu Tolkienovskou jsem opravdu jela. Takhle na knop mě vzali jako bestiář, a dopadlo to tak, že jsem jako no name asasín zabila jednoho ukecaného opilce, pofotila pár fotek a nakonec se starala v Hůrce o nalévání pití, nandavání jídla a udržování ohně v herní hospodě, kde můj GoTkový manžel hrál vladyku. A byť jsem byla atmosférická postava, mohla jsem laškovat s hosty a pomáhat jeho hernímu synovi felčarovi s vyvařováním obvazů. Kecala jsem s ním o sestře, co se mu vdávala, o tom, jestli má taky nějakou slečnu, pak jsem mu nosila brašnu s léky, když musel ošetřovat vojáky sám se zraněnou rukou a podobně. Svěřil se mi, jak mu jednou nějaká slečna už pomáhala, ale že zmizela a nemohl ji najít.. Užívala jsem si to, a najednou došlo k boji o celou ves, kdy jsem se roztřesená ptala orgů, jestli mě povolají za skřety nebo můžu bojovat za Hůrku - a mohla jsem. S mečem za opaskem a lékařskými lahvičkami v rukách jsem následovala felčara, který mi děkoval za pomoc, a pak se na mě smutně podíval, a než se rozběhl do bitevní vřavy, řekl - ta slečna co mi pomáhala před tím jsi byla ty. BAM. Mé hráčské srdce se na chvíli zastavilo stylem OMG ON SE MNOU, S POSLEDNÍM CPČKEM, HRAJE NĚJAKEJ SVŮJ POSTAVOVEJ QUEST, načež jsem se rozběhla za ním a s bojovým pokřikem vlítla mezi lidi, trpaslíky, elfy a skřety. No a pak nastoupil org a řekl, že to je konec larpu, a mě spadlo srdce do kalhot. Načež kolem mě "felčar" prošel a řekl - hele, až tu skončí ta vřava, tak bych to s tebou rád dohrál. YES. Na konci večera, když jsem si při rozhovoru s ním vycucala z prstu docela schopnou historii, mi dal rodinný přívešek, který patřil jeho otci, a předával se jen těm, se kterým chtěl člověk zůstat napořád. Lol, lol a ještě jednou lol, stala jsem se jeho snoubenkou, ani jsem nevěděla, jak se mi to povedlo. Když si k nám pak přisedl jeho "otec" a ptal se mě, jak jsem se měla, a že bylo super mě vidět s tím odhodlaným výrazem a dýkou v ruce v boji, tam jsem se zakřenila a ukázala mu přívěšek. Ten jen složil hlavu do dlaní a tlemil se. Nuž, v jedné hře žena, v druhé snacha. Stává se. Nechtělo se mi domů, vážně ne. Je to zvláštní - člověk je špinavej, zabahněnej, nevyspalej, ale tak strašně moc spokojenej...

No, koukám, že se solidně vykecávám, ale whatever - můj blog můj hrad. Abych to shrnula, za mé skoro čtvrstoletí jsem zvládla ukončit základku, střední a vejšku do konečného MgA, bez jediného roku navíc a naopak o dva roky dřív. Našla jsem si muže, se kterým jsem měla Star Wars svatbu, a na líbánky s ním cestovala po Mayských a Aztéckých pyramidách. Podívala jsem se do Japonska, do země, kterou miluju od svých devíti let. Napsala jsem několik písní, dvě larpové, přičemž jsem dlouho dloho dlouho nevěřila, že toho jsem schopná. Dopsala jsem vícedílnou povídku a pracuju na knížce. Naučila jsem se jakž takž šít a vyjela na larpy, kde jsem potkala zatím asi nejlepší komunitu lidí za celej život. Do toho mám byt, psa a práci, která mě baví a relativně obstojně uživí, s tím, že mám dost času dělat jednak další různé projekty, a zároveň jiné obyčejné skopičiny. Z to-do listu jsem si splnila až na tři poslední pomyslná zrnka všechno, s tím, že jedno je v zásadě splněné taky.
Ano, teď to zní jako děsnej swag a hoňka ega. Ale ať si to tak zní. Spousta z mých cílů měla význam jen pro mě, a je prostě fajn sebrat ty dobrý věci ze života, vyskládat je na hromádku a říct si - jo, na tohle jsem vážně hrdá. Stěžování je dost jindy. Teď tu stojím, hodnotím svůj život a říkám si, že je to fajn.

Za další čtvrtstoletí mi bude padesát, pokud se teda bude dařit dál plout životem. Kdoví, co bude se mnou, co bude s tímhle blogem, jaké budou priority moje a ve světě... Všechno se mění hrozně rychle. Nicméně musím Vesmíru opravdu poděkovat. A jít dál. Dokud nespadne v mých přesípacích hodinách poslední zrnko písku.

P.
 

Ty, jen ty.

9. november 2016 at 9:14 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Pořád si myslíme, že hlava státu má být tím, čím by dokonalý občan měl sám být. Reprezentant, zastánce tradic a přitom inovátor, univerzální mozek plný nápadů jak vyřešit ty či ony problémy celé naší země a ideálně i celého světa. Upínají se k němu zraky tisíců a němě (závistivě/pohrdavě/obdivně) čekají, co tato modla vykoná. A v případě, že to dobro nevykoná, vystaví její hlavu na pranýř a bez lítosti jí házejí do prolhaných úst shnilá rajčata. Protože prezident je tu od toho, aby nám chránil prdel. Aby řešil za občany, aby nacházel ideální řešení pro všechno a všechny.
Jenže - sto hlav, sto názorů. Sto priorit. Sto životních příběhů. A každý ten příběh má jen jedno uspokojivé řešení, a to to, na které si člověk přijde SÁM.

Miliony (nejen) Američanů se teď chytají za hlavu a koukají, co se to proboha děje. Kdo tam ty dva pitomce dosadil! Ale tady teď vůbec o ty dva pitomce nejde. Ne? No nejde! Protože co oni zmůžou, když se víc jak tři sta milionů Američanů postaví proti? Když si tři sta milionů uvědomí, že přece, sakra, jeden člověk je pro ně nic? Že tyhle miliony drží pomyslnou lávku nad propastí, na jejímž konci jsou vysocí činitelé?

No. Řeknete si - jsou to kreténi; prostě tu lávku necháme spadnout. A najdeme jiné jiné lidi, kteří konečně budou schopní a konečně ty naše problémy vyřeší. Jenže co chcete dělat se zemí, kde jste ty miliony obrátili skoro půl napůl proti sobě?

Hm. Jenže zase jsme u toho - sto hlav, sto názorů. A co teprv deset, nebo třista milionů! Navíc - co vůbec očekáváme, když se neumíme zpravidla chovat slušně ani sami k sobě? Kdo dobrovolně vykoná dobrý skutek a nic za to nechce? Kdo opravdu žije tak, jak mu to vyhovuje, aniž by přitom musel omezovat své sousedy a svět kolem sebe? Kdo dokáže žít sám se sebou, podívat se na následky svých činů a říct si - ano, jsem takhle spokojený, nikomu jsem neublížil, někomu jsem pomohl a jsem šťastný s tím, co a jak dělám?
A pak chcete po jednom jediném člověku, aby tohle všechno za všechny vyřešil!
To, co se teď děje, to nejsou americké volby. To je nejnižší stav arktického ledu za celé měřící období. To je vymírání tuňáků kvůli masovému průmyslu. Umírání Velkého bariérového útesu. To je kácení plic Země, pralesů a lesů. TO se děje. A i TO může těch deset nebo sto milionů změnit - různými drobnostmi, které přijmeme do svých životů. Třeba zodpovědností. A nemusí to být ta zodpovědnost za rodinu, za stát, za planetu - bohatě stačí zodpovědnost sama za sebe. A pak nebudeme muset prskat, kdo zasedá na Hradě nebo v Bílém domě, protože budeme vědět, že stejně nemá nad námi moc. A hlavně je nebudeme soudit. Protože proč to? Mají svou hlavu, své priority, svůj příběh. My to za ně nevyřešíme.

Žádná další masáž ve stylu "Ty víš, kdo za tvůj mizernej život může! Zeman/Dalajláma/Trump/Nenarozené dvojče/whaterever". Za tvůj mizerenej život nemůže nikdo kromě tebe. Tak to změň - sám za sebe. Chovej se slušně. Obdivuj svět kolem sebe. Nebuď lhostejný. A ono to přijde samo. Ne nějaká dokonalost - ale Život.

Proklaté dítě a Sexy zombíci

19. october 2016 at 9:41 | Panda aneb M_Y |  Recenze
Krátké slovo úvodem: Recenze se týká knihy Prokleté Dítě a filmu Warm Bodies. Omluvte případné spoilery a sprostotu mého jazyka, ale potřebuju se vybouřit, a kde jinde to mohu svobodně udělat, aniž bych viděla kyselé obličeje? (....lol.)


***

To takhle jdete kolem knihkupectví a vidíte, že už se prodává nová "kniha" z Potterovské série. Zapálí se ve vás fanouškovský oheň, který uhasí vyvěšená cenovka, nicméně neodoláváte dlouho a nakonec si docela pěkně přebalenou knihu koupíte a nadšeně začnete číst ještě v tramvaji domů.
A zažijete jedno z největších (.....), vlastně asi NEJVĚTŠÍ knižní zklamání vašeho života. Největší fanouškovské zklamání knižního života. Takhle totálně rozhozená a nasraná z knihy jsem totiž byla jen asi jednou.
Proč..?

Kniha, jak víme, vznikla jako scénář k divadelní hře, přičemž samozřejmě hra tu byla dříve a kniha se prostě vydala, aby i ta masa potterfandů, co se nedostane na představení věděla, o co přišla. Nakolik s tím má společného Rowlingová neumím říct a jsem líná googlit, ale jelikož se pod to podepsala, očividně to schvaluje. A to mě fakt bolí, protože to ve mě vytváří dost otravnou domněnku, že se podepsala už jen kvůli penězům. Nicméně to nebudu rozebírat, protože tahle fakta neznám, a přejdu k tomu, co mi na prokletém děcku tak strašně vadí.

Zaprvé, za druhé i za desáté je to jedna jediná věc : logika. Znáte to - je vymyšlen svět, ve kterém se postavy chovají takhle, společnost funguje takhle, kouzlení takhle, OBRACEČE ČASU TAKHLE. No a najednou začnete číst něco, co se vydává za plnohodnotnou součást, vlastně pokračování toho všeho, a dostanete takovou zatracenou směs volovin, že se vám protočí panenky a nevěřícně vypustíte vzduch z plic na první čtvrtině knihy asi desetkrát. Kouzelnické zákony si autoři hry upravují jak chtějí, z hlavních postav dělají ukňourané sentimentální debily a z dětí ukňourané fracky co by zasloužily dostat pořádně přes hubu. Jediná, opakuji JEDINÁ postava, která mi témě nevadila, byl Scorpius, a stejně se přesto, že byl ve Zmijozelu, choval jako roztomilý Huffelpuffík. A věc jménem DELFIE poslala celou postavovou eskapádu do prdele. Takže víte co? Nevěřím jim, že jsou živí, nevěřím jim, že jsou to děti našich hrdinů, nevěřím jim jejich komplexy - a KTEREJ VŮL BY URÁŽEL NĚKOHO, KDO BY HO PODLE TĚCH URÁŽEK MOHL ZABÍT VELMI, VELMI SNADNO A S POTĚŠENÍM? Když si ve druháku mysleli, že Harry Potter je Zmijozelův dědic, šli mu z cesty - tady se o někom tvrdí, že je dědic a syn VOLDEMORTA, a píšou mu na kufr ekvivalent českého "si kokot". Když k tomu přidáte děj, kterej je založenej na záchraně jednoho, opakuji JEDNOHO již mrtvého člověka, přestože kdyby měli v hlavě víc než jednu rozpadlou mozkovou buňku, mohou zachráni ÚPLNĚ VŠECHNY, tak se prostě v mém případě naprosto distancujete od četby, odmítnete, že to má co dělat s Potterovskou ságou a začnete s tím zacházet jako s poměrně dobře vysTavěnou fanfikcí, která je ale dějově podprůměrná a nehodící se.
Protože nechat Harryho v takových sračkách, v jakých byl na konci knihy, to se prostě nedělá. Harry Potter pro mě zkončil sedmou knihou, byť trochu debilní kapitolou "o 19 let později", ale prostě zkončil. Zaslouží si odpočívat v pokoji. Zaslouží si mít fanoušky pisatele, kteří mohou vymýšlet co se dělo dál (a četla jsem jednu vážně nádhernou fikci od Mayi - stomilionkrát lepší pro mé srdce než PD). Tohle, tohleto Prokleté dítě, si nezaslouží ani náhodou. Ne v mém světě.

Shrnutí: Tímto skládám čest před autory divadelní hry, která je napsaná velmi efektivně a na pohled a potěchu oka je jistě nezapomenutelná, protože speciálních efektů tam musí být dost a dost. Neviděla jsem ji, a myslím, že si místo ní pustím spíš The Very Potter Musical, ale - dobrá. A zároveň tímto za sebe říkám, že to není pokračování. Že to je fanfikce. A tak na to budu nahlížet, abych si z Harryho uchovala všechno tak, jak si pamatuju z dětství.

***

Mno. A protože toho mám hodně, jedna škola, druhá škola, stěhování a další tyhle srandy, včetně zlomeného srdce z výše popsané knihy, hodnocení filmu, které se chystám nasat vzápětí, vám bude připadat zřejmě velmi nadhodnocené, snad i slaboduché a nevěrohodné. Jenže já se potřebovala vyléčit. Potřebovala jsem fluffík, potřebovala jsem trošku té nepřeslazené romantiky a trošku pozitivního pohledu na svět. A tak se stalo, že jsem koukala na Novinkách, že Jennifer Lawrence randí s nějakým režisérem, následně jsem zjisila že randila předtím s chlápkem z X-menů, po jeho vyhledání jsem zjistila, že to byl kupodivu Beast a že je mezi fotkama na googlu jedna, kde vypadá jako ultra-mrtvě-roztomilý emo, a že si pamatuju jak běžely nějaké trailery k filmu ala Stmívání o tom, jak se zombie srdce opět rozbuší. Tedy jsem to pokládala za kravinu nehodnou mého zájmu, ale najednou se zažehla emo jiskřička mého gothického srdce a už jsem jela na megauploadu.


Dámy a pánové, myslete si o mě co chcete, ale ten film je boží, a Ar je takovoj fluffík se zjevem kombinace Gerarda Waye a Střihorukého Edwarda, že jsem se do jeho chrčení a xichtění a mrtvolně průzračných očí a střapatých vlasů a černých stínů pod očima platonicky zamilovala. NAVÍC - ten film opravdu není špatnej. Na to, jak moc zranitelný a v podstatě stupidní a jak blboučký téma to je, neni to béčko. Je to napadnutelný z mnoha stran, ale neni to béčko. Komparz bych vylepšila, ale NENI TO BÉČKO. Je to prostě zombie love story, která nijak strašně netlačí na děj a celá vyznívá tak strašně roztomile, až se vám chce na konci poňuchňat aspoň nějakého plyšáka. Navíc neukazuje toliko skepticizmu a hysterie, ale končí opravu friendly endem, ve kterém lidi a zombie žijí vedle sebe a nikdo už nemá předsudky. No není to v dnešním světě krása?
Já vím, že mám na chlapy ujetej vkus, a že dost často zahrnuje dlouhé vlasy a trochu toho emovzhledu, nebo rockerského/metalového vzhledu - koneckonců můj drahý muž má delší vlasy než já - a že občas slintám (nebo prostě jen obdivuju) naprosto netypické hrdiny, jako Abe z Hellboye atd. Tenhle zombík je prostě ňuchňací klučina, a i když Tom Hiddelston jako Adam v Only lovers left alive byl zatraceně chlapácky sexy, tenhle je nevinně sexy a přesně to sem potřebovala. A když se u toho filmu ještě tlemíte jak hovádka (scéna, kdy se slečna převléká a svlékne si tričko - vnitří monolog zombíka zahlásí: "holy shit", za chvíli si sundá kalhoty: "hooooooly shit" a podobně) - ano, ano, děkuji, pustím si to dnes znovu, a zítra, a aspoň desetkrát, než mě to přestane bavit.

No to víte. Unavenému člověku stačí ke štěstí málo.

Pěkný deštivý den a may the fluff be ever in your favor.
P
 


Strach jsi a ve strach se obrátíš

7. september 2016 at 9:25 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Možná to někdy tak je. Možná někdy vážně nemyslíme za sebe, ale za nějakou svojí zlou alternaci. Takové ty myšlenky - tyjo, kdybych tady teď zabodla do toho krku před sebou nůž, tak je prostě ten člověk mrtvej. Jak dlouho by krvácel? Eheheheh. Dobře, uberu. Třeba - kdybych si tohle tady strčila do kapsy a odešla, v životě by mě nenachytali. Nebo kdybych se tvářila, že už sem to koupila a prostě s tím odešla.
Kdybych tomuhle člověku podpálila bundu, byla by z něj pěkná pochodeň.

Aj.

Měla bych přestat číst Kulhánka a Thurmanovou.

Nicméně, naše vlastní myšlenky nás přece netvoří. Ať už přijdou z vědomí nebo podvědomí, nebo z podnětů kolem nás, nejsme povinni je přijmout za vlastní. Až naše činy a výsledky našeho rozhodování z nás nělají nás. Dokonce jsem zatím toho názoru, že myšlenek máme až moc. Furt nám buší na mozek a hlásí se o energii, a přitom jsou to někdy strašné hovadiny... Tudíž - proč z nich mít strach? Myšlenkami se můžu zabývat zcela bez emocí, na úrovni chladného logického zvažování (viz Vulkánci, hehe). Kdyby mě napadlo v bazénu, že se utopím, a tu myšlenku bych přijala a začala se bát, buď bych hned vylezla, nebo začla cítit, jak mi trnou ruce, nohy, jak se mi blbě dýchá... psycho prostě. Vemte si, že by člověk nemohl vůbec vyjít z domu! I takhle pracuje náš mozek s myšlenkama selektivně a něco vyloučí (tady v naší ulici přece teroristi nebudou!), aby člověk z toho domu vyšel, a něco nechá, aby se člověk bál (ale na letišti už ti teroristi budou, tam nepudu). A tak se zvolna stáváme otroky myšlenek. Jo... z toho trochu strach jde.
Rozhodně takové ty myšlenky - co když najednou přestanu moct dýchat? - apod. jsou nejhorší. Protože když se fakt rozdumáte, vaše tělo začne a vy pak jak idiot pozorujete, jak je váš dech mělčí a mělčí a pálí vás plíce a - brrr. Nope. To nechceš.

Nechci do toho motat pud sebezáchovy, zdravý rozum nebo intuici. Prostě když se přistihnu, že uvažuju nad tím, co by se stalo, kdybych se zabila, tak to zahodím a dál jdu krájet cibuli. Možná jako dítě bych přemýšlala o tom, jestli teda nejsem duševně chorá, když mě napadají takové věci... ale i člověk, kterej se rád koukne na sadomaso porno, není nutně úchyl, a v reálu třeba vyznává klasickou romantiku. No, chápete... ?


Smějte se!
P.

aneb Zase jeden výkec

21. july 2016 at 21:14 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Tuhle mě napadlo, že bych mohla napsat knížku/příběh/povídku/whatever o lidech, co žijí bez peněz. V malé komunitě v lesích a horách na odlehlejším místě, kde si všichni navzájem pomáhají starat se o pole a plantáže, o hospodářská zvířata (z nichž využívají jen krávy a ovce kvůli mléku a vlně, a slepice na vajíčka), o bydlení, a tak všechno. Někdo by měl malý srub, jiný třeba mobil-home, další eko "hobití" noru nebo jen stan. Nevedla by tam elektřina, protože by měli vlastní zdroje (nebo taky ne, když by nepotřebovali), a vodovod možná jo, ale s tím, že si vystačí i bez něj pouze se studnami a s dešťovou vodou. Tím bych nijak nezavrhovala techniku a jiné vynálezy - důmyslné vytápění domu pomocí kumulace tepla ve skleněných tabulích nebo z komory v zemi, filtry na vodu, splachovací záchod s vývodem do septiku nebo na kompost, ačkoli část by se rozhodla mít jen suchý, či chodit do lesa. Na vzdálenější dopravu by někdo využil koně, někdo Teslu, ke které si postaví nabíjecí stanici z domácího generátoru. Někdo by hlavně pekl, někdo pěstoval jídlo, někdo rád opravuje a vrtá se ve věcech, a takhle si všichni navzájem pomáhají a každý má něco z něčeho, a když dá někdo víc, než dostane, dělá to protože chce. Jsou spojeni s pár lidmi z města, kteří za nimi občas přijedou, a přivezou třeba nějaké věci, co si sami nevypěstují - exotičtější koření, plody, pár filmů na DVDčku, na které se mohou podívat u jednoho človíčka, co má promítačku, ale místo peněz si vezmou vajíčka, zeleninu, nebo zůstanou přes víkend. Všichni jsou nejvíc venku, starají se o své dobro a přežití. Jako skupina jsou různorodí - od hippies po vysokoškoláky, které nebavil konzumní život. Doktorku, co se jí zajídal svět, kde se vyplatil hlavně chronicky nemocný pacient. Advokát, který si uvědomil, že nechce nadosmrti obhajovat viné před méně vinými. Umělec, kterému se zajídala zuřivá bojovná konkurence. Tihle všichni zkrátka zahodili nánosy naučeného sociálního chování a hodnot, a šli žít klidně. Nemusí se za ničím honit. Nešetří na auto, byt, větší byt, lepší auto, pojištění, důchod. Někteří jednou za čas zajedou do města na nějakou domluvenou práci či výpomoc, a za peníze potom koupí něco pro celou komunitu, nebo je dají někomu, kdo to dle jejich mínění potřebuje víc. Někteří se odstřihli od účtů, pojištění, sociálních a zdravotních poplatků a prostě žijí. Někteří i cestují, proč by ne. Starají se o přírodu kolem a tím zároveň i o sebe. Nejsou nemocní. Jsou šťastní.
Proč?
Protože příroda se nikdy nezastaví. A pokud nepřijdeme na to, že my jsme přírody součástí, a zapomeneme, jak s ní žít v souladu, nejsme nic. Naše vysokoškolské tituly, drahá auta, vysoké pozice v zaměstnání budou k ničemu, když se lidský systém zhroutí. Když přestane jít elektřina. Když vypadne v zimě topení. Když supermarkety zavřou a polotovary ve spíži zplesniví. Kdo bude mít šanci, až nastane dekadence? Prezident, který neví, jak rozdělat oheň, bankovní ředitel, který v životě nebyl jinde než v pěti hvězdičkovém hotelu? Nebo zemědělec, který rozumí zemi a ví, jak si opatřit jídlo, zatím co se bude zpanikařená veřejnost pokoušet rabovat a přebírat vládu nad chaotickým městem, až se lidé v oblecích nebudou zdráhat vraždit pro pytlík piškotů, který zbyl na regále? Lidé, o kterých bych psala, by věděli, jak přežít. Jak zachránit sebe i svět kolem, a nemusela by přitom nutně nastat utopická a pochmurná doba kamenná.

Neříkám, že je to nějak geniální, a že to nechce spoustu přemýšlení. (Ale sranda je, že dost možná něco takového někde i už funguje.) Ale právě myšlenka žít někde dál od společnosti, která se stará jen o peníze a prestiž, mě svým způsobem dost uspokojuje. Já mám vysokou školu a náběh na slušnou kariéru, ale to mi nedává naprosto žádný pocit nadřazenosti a chutě porážet všechny kolem a stoupat výš a výš a výš, abych "to" dotáhla do nebes. Upřímně je mi ta představa spíš odporná. A nechci se obklopovat lidmi, kterým zrovna o tohle jde. Naštěstí věřím (a i vidím), že spousta lidí začíná přemýšlet. Že se mění a začíná chápat, o co vlastně v životě jde, a jaký je jejich úkol. Že mají věřit hlavně sami sobě. Život se nikdy nezastaví, ať už s námi nebo bez nás. A pokud nechceme chránit dědictví předků a předáme ho našim dětem v zuboženém stavu, tak se s tím Život vypořádá. Bez nás. A moc lidí si neuvědomuje, že naše generace může být úplně klidně tou poslední generací lidí za éru naší planety.

Prostě, dělejme věci s chutí. Dělejme je, protože nás těší a máme upřímný pocit, že to takhle má být. Můžeme být astrounauti, sportovci, vědci, cestovatelé, a přitom krásné, neegoistické lidské bytosti. Můžeme toho ohromnou spoustu. A je báječný pocit si to uvědomit.... alespoň pro mě.

(Jo, shrňme si to tak, že mám zas filozofickou náladu. A víte co? Je mi dobře. That matters.)


Tak zas někdy, přátelé.
P.

Kterak se Panda vrhla do akvaristiky

9. july 2016 at 14:34 | Panda aneb M_Y |  ...a ostatní ptákoviny
Jak jistě víte, jsem stvoření, co si povětšinou mnohem více rozumí se zvířaty, než lidmi. A jestli to nevíte, víte to teď. Vždycky jsem měla radost, když doma bylo něco chlupatého, ať už to byla naše báječná fenka, nějaký ten křeček nebo papoušek (opeřený, samozřejmě). Bavilo mě "tunit" jim domečky, aby se měli fakt dobře, a pak je pozorovat. Papouškům se bohužel nedařilo (nejspíš kvůli psím mikrobům, nebo byli přešlechtění, nebo prostě zverimex), křečci džungerští byli tříletí krásní držáci, a potkan mě naučil, že zverimex už nikdy, a hlavně, že bez odborných článků a rad zkušených chovatelů ani ránu. Ušetřila bych sobě luxusní kousnutí a potkanici dva měsíce života v pro ní mizerných podmínkách.

Takže rada číslo jedna pro chov jakéhokoliv domácího zvířete: Informujte se, a informujte se kvalitně. Nevěřte prodavačům v pet centrech, ale najděte si knihy, články, diskusní fóra a rady zkušených chovatelů. Předejdete mnoha problémům a zajistíte zviřátku i sobě bezproblémový domov.

Když teď teda tak mluvím o chlupatých věcech, proč najednou ryby? Nikdy jsem k nim neměla nijak zváštní vztah a nepřišlo mi atraktivní mít doma něco, co nemůžu pomazlit.
Jenže.
Kamarád, který je fitness trenér a ke kterému občas chodím, je do ryb blázen. Nejen, že má rád rybaření jako takové, ale má akvária. A to tak, že hodně. V práci (co si pamatuju) tak pět, doma nevím. A ohromně o tom umí vykládat. A když si člověk týden co týden navykl chodit mu do kanclu, a před placením si místo fronty lidí sednout do křesla před akvárko - přičemž si postupně vyslechnete všechno možné o chovu, o rostlinách, o údržbě, problémech, tomohle, tamtom - je strašně snadné se zamilovat. Já se zamilovala. Mít doma kousek takového živého biotopu je prostě nádhera. A protože je v plánu do budoucna pes, křeččice odešla v úctyhodných skoro třech letech a jiného chlupáře jsem nechtěla, rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Přesněji, do nano akvária.


Odchodem to nekončí.

16. june 2016 at 14:58 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Kdyby nebylo mé blbé iniciativy hned ráno ještě v posteli na telefonu kouknout na mail, ušetřila bych si zkaženou náladu na zbytek dne, protože prostě zatím nejsem tak dobrá, aby mě některé věci aspoň krátkodobě náladově nepoznamenaly. Vy, co jste pár zdejších článků četli, jistě vítě o mých nářcích ohledně spolubydlení ve Finsku. Proč to teď vytahuju, když už jsem zpátky doma? Protože jsem (resp. my všichni bývalí obyvatelé) dostali moc milý mail od majitelky, která to tam po nás přijela zkontrolovat a nestačila se divit.
Ve zlém.
To je přesně ten problém toho, když vás okolí převálcuje, a vy potom rezignujete, uklízíte svoje, a když fakt musíte něco k hygieně říct, stejně to na konci obrátíte v humor, protože se vám dostává lhostejných/debilizujících pohledů. A tady to máme. Musíme zaplatit škodu za pár rozbitých věcí plus mě fackuje hanba (paní tam byla už dvakrát, a ještě neuklidila všechno), a to, do psí hadí, za nic defacto nemůžu. Ostatní samozřejmě napíší, že nebudou ukazovat prstem, že na tom neseme vinu všichni. PŘECE NEBUDOU UKAZOVAT PRSTEM NA SEBE.
Jo, i já jsem pochybila. Přeházela jsem pár kusů nábytku, aby se tam dalo líp chodit, a zapomněla ho pak vrátit, jak byl. Nicméně jsem nic nerozbila, po sobě uklízela, a snažila se vysvětlit ostatním, že přesně tohle se může stát. Zatracená moje přitažlivost! A nejhorší na tom je, že ostatní se nejspíš zdaleka tak nestyděj, jako já. Že napsali, co museli, v rámci zachování nějaké zdvořilosti a vyjádření lítosti, (a vztekají se, že musí platit), ale jinak je jim to jedno.
Takže ne, odchodem to nekončí. Strašně si přeju, abych prostě luskla prstem, byla tam zpátky a pomohla jí s úklidem.
Ach jo.

K výčtu pochybení, které jsem ještě v poslední době zažila, je brigáda. Domluvila jsem se v Levných Knihách a říkala si, že to je pěkná práce u knížek. No, ona je. A ty knihy jsou krásný, nový a levný (a voňavýýýý). I to doplňkový zboží je fajn, a když člověk třídí paletu se zbožím, tiskne a nalepuje štítky a třídí knihy do polic, tak je to (pro mě) fajn práce a duševní relax.
Jenže. Pak jste najednou na kase. Máte odpovědnost na peníze. To znamená 3. tarifní platová skupina, která je zákonem stanovená na minimum 71,60 Kč na hodinu. Týká se všech zaměstnanců. A platí to LK? Ne. Proč? Protože bambus. Nemá to žádnej brigádník a nejspíš ani půl úvazky. Dáme vám 66,- a nazdar, chceš-nechceš. A co víc - víte, jak je (zase zákonem stanovenej) příplatek za víkendy?
No jasně, že to tam nedávaj.
Tak já teda nevim. Na co ty zákony jsou? Pochybuju, že tohle je jediný pracoviště, kde zaměstnance defacto okrádají. Slyšela jsem i, že někdo podával stížnost někam na inspektorát práce či kam, několikrát, a nic se nedělo. Vedoucí mi řekla, že klidně můžu podat žalobu, že jí to nevadí. Ona nás tedy neplatí, jde to z centrály, ale - WTF? Tohle není nějaký rozčilování se nad rozlitým mlíkem. Tohle je prostě systém, kterej nefunguje, a kterej jsem se rozhodla, že prostě nebudu podporovat. A říct si - no jo, ale nějaký prachy potřebuju a oni mě třeba vyhoděj, když si budu vyskakovat - to pro mě rozhodně nic neřeší. Takže jsem se zeptala na rovinu: buď budu dělat mezisměny, cokoli kromě kasy, a jen v týdnu - protože za víc mě neplatěj, nebo ukončím ke konci měsíci smlouvu. Vedoucí řekla, že na kasu nás dávat musí, takže budu končit. Domluva byla v pohodě, žádné tlaky. Asi se jim tam lidé stejně střídají jako ponožky; mě na tom mrzí jen to, že mě práce fakt bavila. Ale podporovat to svou nelegálně podplacenou prací nehodlám.

Máte podobné zkušenosti? Jsou mezi vámi právníci, kteří by mi řekli, že to vážně jde smluvě vykličkovat, a že s tím nic neudělám? Fakt to končí tím, že lidi jako já z té práce prostě odejdou a tečka? Zrovna ta práce se mě nijak emočně/osobně nedotýká, zdaleka z toho nemám svírání břicha jako z toho raního mailu. Ještě by mě zajímalo, jestli to je česká věc, nebo globální...

Papíry. V den, kdy budou vážně fungovat, se naučím lítat.
(tak kéž ten den příjde brzy).

P.

Meditace? Možná...

11. may 2016 at 21:03 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Zavři oči a věř.
Když jsem tato slova přečetla prvně, zastavila jsem se. Můj mozek přestal vysílat a přijímat myšlenky a uklidnil se. Když jsem to přečetla podruhé, vybavil se mi pocit něčeho teplého a přátelského, klidného. Jako když člověk sedí na měkounkém polštářku v příjemně potemnělé místnosti, a přímo před ním na zemi hoří malá žlutá svíčka. Ta představa je dost vizuálně barevná a určitá, a jak v duchu, tak navenek se usmívám.

Za život ke mě přišly zatím dvě zprávy (teda dvě, co jsem si opravdu uvědomovala), které měly původ v nějakém zvláštním místě buďto ve mně, kam běžně nevidím, nebo v okolní energii. První přišla v okamžiku takového veselí a nadšení a úžasu, ve zvláštní hyperaktivitě a užívání si situace (a mě stačí k užívání hrozně málo); bylo to v Mayském městě v Mexiku, kam lidi/turisti ani moc nejezdí. V celém tom úžasu mě najenou prostoupila myšlenka, že proto jsme tady. Abychom to uměli ocenit a užít si to. Krásu obrovských pralesních stromů, bujnou zeleň, a majestátní stavby zdobící přírodu jako drahý šperk na milenčině hrudi. Máme z toho zážitek, obdivujeme to, a o tom to je. Chceme to chránit. Chceme, aby i ostatní stáli v úžasu. Byl to nádherný pocit.
Druhá zpráva přišla v opačné situaci. Byla jsem skleslá, naštavná, a připadalo mi, že se lidi opravdu nepoučí. Že budou věřit zprávám v televizi a tomu, co říkají druzí, než by naslouchali sami sobě. Že svět prostě zničí a že s tím nemůžu nic udělat. Nebo že jsem neudělala dost. Šla sem po ulici a byla z toho všeho v totální depce, zkroucená jak paragraf s rameny ohlými vší tou tíhou k zemi - a najednou jsem se zastavila. Neřeš, co není tvým problémem, znělo mi v hlavě. Není to tvoje starost. Neřeš, co nemůžeš vyřešit. Zní to možná povrchně - jako když zahodíte petflašku do řeky a řikáte si no co, jedna petflaška nic neudělá. A už nechápete, že jste jeden v těch statisících a miliónech, díky kterým je znečištění Země takové, jaké je. Ne, takhle jsem to vůbec necítila. Bylo to spíš, jako by mi někdo říkal, že není mým posláním řešit lidi a jejich činy. To mají na starosti jiní, a mě ani světu přemítání v tomto duchu nijak nepomůže. A najednou jsem se po několika dnech zahrabání v tomhle blátě cítila volně. Klidně. Všechny ty myšlenky a obavy zmizely jako mávnutím proutku, a já nechápala, jak je to možné. Prostě přišel Klid.

Různí lidé na různých místech, více nebo méně spjatí s řekněme třeba duchovnějším, nebo ne striktně rozumovým pojetím světa, mi řekli různé věci. Že mám v sobě oheň, který bude stále růst a nic ho neuhasí. Že jsem už vykonala mnoho a teď jsem tu, abych si užívala. Upřímně musím říct, že se ráda dozvídám, jak na jiné lidi působím. Ne z důvodu, že mi to nějak honí ego, ale jsem prostě zvědavá. Samozřejmě od určitých lidí slyším i negativa, nicméně obojí se snažím brát neutrálně, neosobně. Pomáhá mi to ve zkoumání sama sebe. A to zkoumání je právě ono zavřít oči a věřit. Věřit sobě, že všechna ta moudrost už ve mě je, a že se s ní dokážu spojit.
Zklidni svůj dech, zavři oči a věř.
Ach.
Není to nádherné?

(https://synergyserbia.files.wordpress.com/2015/01/inner_peace_by_mistytang-d3l85ih.jpg)

P.

Pes prostě není člověk

26. april 2016 at 12:58 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Ať se může zdát název článku jakkoliv stupidní a může vyvolat reakce typu "tak to je snad JASNÝ, ne?", stejně mám pocit, že to hodně velký množství lidí v důsledku nechápe. V ČR máme největší počet psů a koček z celé Evropy (psů dva miliony, koček milion), přičemž domácností je cca čtyři a půl milionu. Jen třetina zvířat je papírových, zbytek v nejlepším případě z útulků a příležitostných nebo neúmyslných chovů, zbytek z množíren. (Průkaz původu je téma samo o sobě, takže to nechám stranou.) Co mě zajímá, je kolik procent z chovatelů a majitelů ví, co je pes zač. Jedna věc je znát takovou tu běžnou péči - jak a čím krmit (a ne, Pedigree fakt není dobrý krmivo), kolikrát a jak dlouho venčit, kolikrát povinně navštívit veterináře na očkování/odčervení, jak pečovat o srst, zuby, uši a podobně. Druhá věc je výběr plemene na základně nějakých typických vlastností (což můžeme spíš čekat u psů s papíry, a tak jako tak se liší štěně od štěněte), náročnosti zmiňované péče, a konečně potom přichází samotná výchova psa.


Anime jednou, anime navždy

11. april 2016 at 11:06 | Panda aneb M_Y |  Recenze
.... a zase jsem do toho spadla.

Když mi bylo nějak osm nebo devět, koukala sem vždycky večer v půl devátý před spaním na Krále Šamanů na Jetixu. Protože v tý době už mamka dělala práci na počítači a byl doma i internet, na kterej jsem měla přístup, nedlouho na to jsem jako zvídavé dítě zjistila, že Král Šamanů je manga. (Jistě, anime, ale rozdíl mezi těmito slovy jsem pochopila později taky.) A protože jsem měla zatracený štěstí, v tu dobu se rozjížděl server manga.cz, začala éra conů a festů, protože starší generace, která pochopila, jak boží japonská kultura je, už vyspěla natolik, aby něco podobného mohla zařídit. A já se s celou touhle vlnou vezla až do vysoký, kdy přeci jen nastoupily ještě jiné povinnosti a nějak ubylo času nebo chuti, prostě se trochu ztratil elán. O to víc jsem sice chodila na cony a užívala si každé promítání, ale doma jsem sjela možná během roku pár dílů FMA. Trochu jsem se snažila přeorientovat na Big Bang Theory, Friends, Supernatural a obecně sem si chtěla doplnit znalosti o kultovních seriálech. Jenže... nebylo to ono. Bavily mě, chtěla sem vidět další díly, ale bylo to pořád spíš tak nějak okrajově a brzo ta chuť vidět víc upadla, když se přestávky mezi epizodami prodloužovaly....

...až jsem jednou narazila na God Eatera. A začala jsem se znovu pokoušet kreslit (což jsem nedělala roky). A dál jsem koukala na God Eatera. (Jo, já se koukla i na Attack of Titan, ale zas tak světoborné mi to nepřišlo, a God Eater je fantastickej graficky, ale za pendrek už stojí to ostatní). Nicméně mě to tak nějak zase naladilo na pocity, které jsem prožívala jako děcko a týnejdžr a ranně dospělá bytost. A když jsem potom narazila na 9gagu na nějaký obrázek, který mě tak nějak chytil za mé skryté fangirlmode oko, našla jsem Brave 10.

BRAVE 10.

UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!


Where to go next