Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Aneb Když se všechno sere, tak vod podlahy...

3. march 2020 at 21:44 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Dost dlouho jsem se nezastavila na tomhle místě. Život tak nějak běžel kupředu, zaměstnávalo mě dítě a na nic tak nějak nebyl čas.
Až se najednou začaly dít věci.

Já teda nevím... ale tenhle rok je ten největší poser, co jsem zatím zažila. Během pár měsíců mi totiž obrátil život kompletně naruby, připravil mě o veškerý jistoty, jaký jsem měla, a srazil mě na moje zatím absolutní dno. Silnější prožitek negativního charakteru vskutku zatím nemám. Abych byla přesná, začalo to ještě v roce minulém, takže mluvím spíš o celém přelomu, but whatever..

Protože jasně - život není jenom sluníčkovej. A objektivně vzato se lidem dějou daleko, daleko horší věci, než co se stalo mě. Nejsem první ani poslední, kdo se topí v něčem podobném, a vlastně na tom i tak pořád nejsem tak špatně. Ale zkuste myslet racionálně, když jste po krk v depresi - a tou depresí opravdu myslím, že jste dva tři týdny úplně v prdeli, několikrát za den se spontánně rozbrečíte a máte dny, kdy reálně nevíte proč vůbec vylézt z postele. Nemít dítě... tak asi nevylezu.

A v čem, že se to topím? Momentálně v rozchodu. V rozvodu. Mít dítě je pro dva vždycky ultimátní změna. Nic není jako dřív a celý vztah je tím náležitě prověřen. Zpočátku to vypadalo všechno skvěle, ale postupem... Zjistila jsem, že mi některý věci nestačí. Že prahnu po tom, aby byly jinak. Že mě něco trápí a štve, že vlastně nějak nejsem šťastná. A že nemám takovou oporu, jakou bych chtěla mít, a moje péče o vztah jde tak nějak... nikam. Některý problémy, který byly dlouhodobý, vyeskalovaly, některý, který jsem neviděla, se přihlásily... A najednou jsem si připadala sama. Rozmluvy a promluvy tak nějak k ničemu nevedly, druhá strana moc kroků neprovedla, a já byla vyčerpaná a nechtěla všechno řešit zase sama. Padla varianta rozvodu, a najednou jsme u právnice řešili papíry... A já si myslela, že to je tak v pořádku, že se to mělo stát, a bude to dobrý. Nehádáme se, máme se pořád rádi, budeme se starat o prtě a chlap mi bude dál pomáhat, jen už nejsme partneři. Jen blízcí kamarádi. A je lepší se rozejít teď, než až bude prtě větší.
Takhle - spousta chyb byla na mé straně. Teď zpětně jsem mohla něco řešit jinak. Byly věci, co nebyly v pořádku, ale... prostě se tak stalo.

Do toho mi začal motat hlavu známý. Dost jsme si psali, pak si i volali, vídali se, tvářil se, jak jsem super a má mě rád, bezvadně si rozuměl i s prtětem a tvářil se strašně nadšeně, že bychom to spolu mohli zkusit. Long story short, nějakou dobu mě krásně tahal za nos, uvěřila jsem všem těm nádherným pohádkám (a že mu to šlo!), cítila jsem se jako chtěná, potřebná, krásná ženská... a pak mě odkopl. Au.

A mě konečně došlo, že fakt budu aspoň teď nějakou dobu sama. Muž začal randit s jinou a zdál se šťastnej, já mu to přála, a sama jsem seděla na zadku a s hrůzou si říkala, do čeho jsem se to doprdele dostala. Single matka. Já, která jsem chtěla pro malýho sourozence a brala za svý a cenila si toho, že prostě mám rodinu. To jako vážně? To nemůžu dát, co jsem to udělala...

Takže, here I am. Člověk vždycky tak četl ty sluníčkový moudra o vztazích a zvesela přikyvoval, a teď, když na něj něco vyskočí, jeho duše řve kravina, kravina, KRAVINA. Jediný, co si tak řikám, je, že jsem fakt tak strašně dole se silama a vším, že níž to prostě nejde. Mám zlomený srdce, fyzický zdraví tak nějak napůl nalomený a duši potrhanou jak žebrákův plášť. A můžu si stokrát říkat, že mám zdravý dítě, celkem fajn rodiče a fajn skoro ex-manžela, se kterým se nehádáme a řešíme věci opravdu v klidu a bez potíží.
Jenže, jak známo, říct někomu, kdo má depku - Tyvole, neměj depku - jaksi nepomáhá. Racionalita jde stranou a nechává vás na holičkách. Takže prostě ráno vstanu a funguju, a čekám, jak se budu cítit. A pídím se po psychologovi. Utěšuje mě jen to, že pokud někdo v rodině nedostane rakovinu nebo coronavirus (haha), tak mi hůř být nemůže a můžu (doufám) fakt jít jenom nahoru.

Protože o tom to je, ne?

Doufám a držím si palce.

Panda out..
 

Trošku si tu, s dovolením, odpustím.

3. september 2019 at 22:53 | Panda aneb M_Y
Lidi.
Já prostě... to někdy fakt nechápu.

Člověk zjistí co má, až když o to přijde, jak se říká. Spoustu věcí člověk přehlíží a bere je, jako samozřejmost, a že to tak bude navěky a všude za všech situací stejné. Jenže ono není. Stále se musíme učit a mít otevřené oči, abychom viděli, co se kolem nás děje. A když se neděje nic zlého, tak si idelálně nepřibírat z vesmírného bazaru nějaký cizí sračky.

Ten bludnej kruh je totiž strašně snadný začít. Stěžovat si na támhle. Stěžovat si tady. Závidět druhým. Myslet si, že sousedovic tráva je zelenější a lepší. Nebo se naopak neustále povyšovat a poukazovat, že všechni ostatní jsou debilové a vy to máte nejlíp a nejlepší, protože vedlejší Franta tu svoji trávu, hajzl, dobarvuje barvou a to JÁ teda takovou prasárnu nedělám. Pak člověku úplně unikne, že je zdravej, má zdravý děti, nemá žádný existenční problémy a může dělat, co mu dělá radost a tu radost prožívat naplno.

Zrovna dneska řeším jeden případ rozvedených rodičů se střídavou péčí, a je mi z toho zle. Máme tu jednoho rodiče, který vidí, jaké má skvělé dítě, šikovné na muziku, a podporuje ho v tom. A máme tu druhého rodiče, který to bere jako zlotřilost proti své osobě, protože jako přece nemá čas dítě nikam vozit, a proč by měla pokračovat tam kde je, u učitele, u kterého je spokojená - zuška u nich ve vsi je přeci taky, tak když chce muzicírovat, ať jde tam.
Dítě je před pubertou. A já vím, že do toho prostě zasahovat nemůžu. Nemůžu se stavět za jednoho rodičů a prosazovat nějakou variantu. A ta bezmoc je nahovno. Navíc když vidím, že chudát dítě se plácá mezi dvěma světy a tápe, který z rodičů má teda "pravdu". Nejvíc mě dráždí, že jednomu rodiči je to upřímně líto a snaží se o to, aby dítě promluvilo v kruhu obou rodičů a řeklo, co by chtělo, a druhý to totálně bojkotuje (protože co kdyby to vlastně bylo tak, jak on nechce.)
K podělání.

P.s. - víte, co je děsný zvěrstvo pražáků? Že normální vyučovací hodina kroužků, byť pořádané školou, je pondělí až čtvrtek. Vy po nás chcete, aby dítě chodilo na kroužek v rámci školy v pátek? WHAT the FUCK? To přece ukrajujete z víkendu! Jezdíme na chatu! Půjdem na ten kroužek jinam, protože tam se učí NORMÁLNĚ do čtvrtka! (
...

Promiňte, lidi. Povolily mi nervy. Tohle si prostě to dítě nezaslouží.

Rodičové. Dělejte si, proboha, co chcete. Scházejte se a rozcházejte, je to váš život. Ale neomezujte svým jednámím děti. Respektujte, co si o tom myslí vaši potomci a zkuste jim to ulehčit. Jinými slovy, nebuďte kreténi.
Prosím.


P.

Mateřství 1.1 aneb Někdy je lepší se nesnažit

16. august 2019 at 8:04 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Jak se tak zdá, zase budu chvíli naplňovat potřebu vypsat se z mateřského života. Tedy, ne, že bych nedělala i jiné věci , ale přeci jen musím uznat, že miminko je holt věc na 24/7.

Ono na něj totiž myslíte, i když s ním nejste. Člověk může vypadnout a vyvětrat si hlavu, ale stejně přijde myšlenka - "doufám, že jsou doma s taťkou v pohodě" atp. Aby taky ne. A stejně tak na něj občas koukám a říkám si - tyjo, to neni možný... já mám fakt dítě?!
Jo, je to vtipný.

Každopádně - věc, které poslední době fakt nerozumím, je tahle. Jak se u všech bohů dá u miminka něco dělat. Jako něco kreativního. Nebo pracovního. Jak. Jak??
Je mi naprosto jasné, že některým maminám trochu hrabe z toho, jak jsou nonstop k dispozici potomkovi/potomkům. A je jasné, že to vyčištění hlavy musí nastat (doporučuje to 11 z 10 článků na internetech). Pochopím, že nechám doma prcka otci/babičce, a vyrazíme na rande, nebo si sama pokecat s kamarádkou, zacvičit jógu, nebo i zahrát minilarp. Ale když jsem doma, tak mi přijde naprosto NEMOŽNÝ něco udělat. Jednak - pokud už malý usne, v 90 procentech případů jdu spát s ním. Protože se prostě pořádně nevyspím v noci. A i tak jsem pořád unavená, protože vícefázový spánek prostě není úplně můj ideální biorytmus. Ale i když spát nepůjdu, tak maximálně něco poklidím, zapnu pračku, myčku, vyvařím lahvičky, a celou dobu se modlím, ať ho nevzbudím, protože nevyspalé dítě se rovná protivné dítě. Což je mimochodem vskutku věc - stává se vám, že někdy prostě jste fakt unavení a chcete spát, ale nemůžete usnout, takže jste akorát protivní? Joo... Miminkům se to stává taky.
Když se vrátím k tomu "dělaní věcí" - ne, zatím vážně nejsem schopná. Ono totiž mímo má geniální radar a šestý smysl na to, když chcete něco dělat. Třeba - hele, je hezky, dítě je najedené, vykakané, tak půjdem ven. V tu chvíli se prcek začne ošívat, začne ho bolet bříško, dáte ho do kočáru a řve, dáte ho do šátku a málem vám vypadne jak se vrtí, a než se to uklidní, uplynou dvě hodiny a venku začne pršet. Nebo - malý si začal hrát na dece, tak já jdu k tomu tady přepisovat noty, co potřebuju mít udělané/ušít mu tu košili/uvařit si jídlo/whatever. V tu ránu se malej nas-štve, že se zase posunul pozpátku a ne dopředu k hračce, a začne vřískat, a zase začnete řešit....

Takže se ptám. Zcela reálně. KDY si má žena doma najít ten čas na ty všechny koníčky, rozjet to výdělečné podnikání na rodičovksé dovolené (ha!), CO dělám jinak, než ty mámy, které se na mateřské NUDÍ a nevědí, do čeho by píchly? :D
Ne, nenechám dítě vyřvat, ať se uklidní samo. Pardon, přes to u mě vlak nejede. Někdy třeba rezignuju a prostě ho místo chlácholení a vymýšlení, co by mu pomohlo, prostě jen držím a čekám, až se vypláče, ale nechat ho samotného v ohrádce/postýlce, to prostě nedokážu a nechci. Od čeho jsem s ním doma. Takže ... ?

Jestli sama přijdu na nějaké řešení, podělím se. Koneckonců, jsem máma jen 7 měsíců. Mám se hodně co učit. :)

A mámy budoucí - i tohle je rodičoství. Touha na chvíli zmizet z domu a uvědomit si, že se vám stýská. Dny plné únavy a frustrace, že se prostě nedá dělat nic moc jiného. Že si ráno zalijete čaj a dáte si ho vystydlý a přeluhovaný v poledne. Že si uvědomíte, že vám na záchod chtělo už před čtyřma hodinama. Že si budete v noci přát, aby vás někdo vzal po hlavě palicí, a nemuseli jste vstávat. Jo, nejspíš jste v životě nebyly takhle unavené. Ale zase - s tím do toho musíte jít. A každý úsměv a pomazlení vám to stonásobně vynahradí. Takže si držte veselou mysl, a když to fakt nepůjde, zavolejte si pomoc - rodiče, kámošku, babičku, někoho. Nikdo po vás nechce, abyste trpěly, nebo obětovávaly svůj zdravý rozum a osobnost. Protože ten prcek moc dobře ví, když nejste ve své kůži, a jak pak může být ve své kůži on? Vždycky, když mám blbou náladu, je to na prckovi znát. A stejně tak je vždycky znát, když mám náladu dobrou. Prostě, všechno není dokonalé a ideální. Dokonalá matka a dokonalé dítě je matka a dítě se všemi svými originálními starostmi a radostmi, stále se učící novým věcem. Každý den se adaptujete na něco nového. Jsou dny, které jsou zalité sluncem, a dny, kdy jste večer na dstřel. A je to NORMÁLNÍ.

A tátové - pomáhejte maminám. Nemají to lehké. Já vím, vy taky ne - ale to dítě ja přece i vaše, a všechno má řešení, i kdyby kompromisem. A navíc, vy budete jenom rádi, že když pak prcek začne běhat a hrát si s vámi, a nebude to jen máma, máma, ale mami, tati.

(S)mějte se!

P.
 


Boty a mateřství aneb Bláznovství pokračuje

27. may 2019 at 11:22 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Čtyři měsíce za námi, život před námi. Ano, opět píšu, mimino uspané v šátku na mé hrudi. Láska kam se podíváš.

Posledních pár dnů řeším téma bot. Nebo spíš - sakra, bolej mě záda, krk vím proč, ale proč bedra?! A co ty kyčle?? A proč mám tak bolavý chodidla? Jo, těhotentsví bylo záhul, jo, císař byl mazec. A teď mimino člověk tahá, nosí a šátkuje, přičemž šátek je z toho všeho nejpohodlnější (a hádat se o tom nebudu - zkuste tahat kočár do kopce! :D). A věci bolí, a člověk nenachází čas na pravidelný cvičení...
A jak už tak koukám, co dát miminu na nožičky, tak koukám, jak u dětí "frčí" bosoboty. Barefoot. Prostě to obutí, které chrání nohu, ale celkově jí nebrání v pohybu a nemá krásně kulatou špičku, aby byla noha sexy, ale má jí pěkně rozpláclou jako je přirozenost našeho chodidla.
Zajímavé je, že téma barefoot se mě chytilo už někdy pět, šest let zpátky. Zhola nic jsem o tom ale nevěděla, a obchod s touhle obuví byl tak chudý na zboží a tároveň tak drahý, že jsem usoudila, že ještě nenastal čas. Teď mi to paradoxně připomněla i moje mamka, (která mě vzorově obouvala do kvalitní, ortopedické obuvi s klenbou co si pamatuju,) s tím, že prý na cvičení lektor říkal, že pro čerstvé mimi chodiče vůbec není zdravé nohu obouvat, natož do pevných bot s opatkem a nedejbože pevným kotníkem. A teď kě mě začaly proudit další informace, výživná webová stránka, a tak celkově jsem se v tom začala babrat.

Takhle - já vůbec nezpochybňuju, že je bosá chůze zdravá. Kor venku, rozmanitej terén, travička, blátíčko, šutry, měkké lesní jehličí (fakt!). Ale co ve městě? A doma? Placka, beton, podlaha. Je to fakt oukej? Mě navíc doma bosa chodit nevyhovuje, protože částečně prach a psí chlupy, a částečně mě ty nožičky bolej.
Mno. Ale on v tom může být zakopenej pes. Každý cvičení přece bolí, než si tělo zvykne a popojde dál. Já mám citlivé nohy, co si pamatuju. Chodit v Chorvatsku bosky po pláži, absololutní nope. I blbá písková cesta, stačí kamínek a skučím. Na reflexní terapii (masáž chodidel) mi taky je dost věcí na hraně. Na druhou stranu vím, že to chodilo snese neskutečně moc, protože po jendnom velmi, ehm, kvalitním masírování mi vůbec nevadilo, když terapeut chlapskou silou zatlačil do chodidla loktem.

Co dál - dnešní fyzioterapeuti se dělí do dvou skupin. Nejen u bot, i třeba u toho nošení dětí v šátku. Jedni říkají, že ano, je to to nejlepší, co můžete pro dítě udělat, druzí říkají, že to je moderní výdobytek a kravina. (joo, o tom, že by si doktoři a porodníci mohli mýt ruce, než sáhnou na maminu, si taky mysleli, že je to kravina. A kolik rodiček pak umřelo na "horečku omladnic" v porodnicích. ) No, asi nemusím zmiňovat, že ti druzí jsou převážně poctivě vyučená starší generace, co to dělá léta létoucí po svém. Většina, ne všichni - protože někteří si pamatují, jak jejich babička/prababička děti nosila v poděděném "vlňáku". Nebo prostě nestagnují a učí se dál. Ono taky dřív ty kočárky všude nebyly. A století zpátky už vůbec ne. A celý ty desetitísce a více let, kdy homanoidi choděj po zemi. Zkrátka, někdo na kyčle doporučí speciální ortopedickou peřinku, přičemž správné nosení s posdazeným zadkem a nožkama do M je naproto totéž, a ještě to děcku masíruje bříško, trénuje systém "v jaké poloze je moje tělo", a jako bonus je u mámy. S botama je to podobně. Půlka fyziolidí řekne, že je to bullshit, protože klenba se sama neudělá a placatá noha je špatně, a druhá, že právě z pevný klenby v botách vznikají všechny bolesti, od chodidel, přes kolena, kyčle, až celou páteř, protože noha nemá šanci se sama dostat do polohy, jakou potřebuje. Pak všechny svaly na chodidle ochabujou a leniví, a klenba boty nám vytrvale mačká tu nejcitlivější část, kde se nacházejí nervová zakončení malých orgánů a žláz, a na kterou ani moc dlouho nesahají terapeuti při masážích.

Nechci tu bránit jedno nebo druhé. Já jsem na tom osobně tak, že z kvalitní obuvy mám v šestadvaceti malou skoliózu, a po porodu celkově od kyčlí nahoru záda v pytli. Na druhou stranu, od první třídy sedím na prdeli, pravidelně nesportuju a mám sedavé zaměstnání, tak co v téhle kombinaci chci. Věřím, že i nejednoho "bosonoha" něco trápí, a vychází to prostě z celkového životního stylu. Každopádně nad tím, jak obuju svoje dítě, budu přemýšlet hodně. A plánuju si jedny BF botky koupit a zkusit. A jsem vlastně ráda, že mi Vesmír tohle téma zase připomněl. Tak tedy do toho. Pomalu a vklidu. A budu se učit tznovu našlapovat a chodit.
Vlastně... vždycky, když jsem kupovala boty (a že jsem toho musela vyzkoušet mraky, než mi něco sedlo), tak jsem se pokaždý divila, jak se ta noha do boty vejde. Ten předek, prsty. No nevejde totiž,a není to tím, že by si člověk koupil malý číslo. Prsty tam jsou napevno. Sevřený. Sešněrovaný. Pak se člověk koukne na nohu a vidí, jak má vtočené malíčky. Mno. A na józe po nás chtějí, abychom zdvihli prsty, položili palce, pak položili malíčky, pak prostředníčky... lol wut? A přitom lidi, co nemají ruce, dokáží s nohama věci...

Smějte se!
P.

Mateřství 1.0 aneb Bláznovství levl 99+

25. april 2019 at 10:59 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Tak už je to tu. Sedím po dlouhé době u počítače, na prsou zavázané v šátku tříměsíšní škvrně. A chytá mě chuť se tak nějak o něčem podělit se světem. Nebo s pár kamarády a náhodnými čtenáři. Nebo si jen srovnat myšlenky. Chápete.

Ono mateřství je totiž ta nejkrásnější a zároveň nejšílenější věc. Scifi. Mazec. Nazvěte to jak chcete. A každý den je dobrodružství.

Praradoxem pro mě dnes je, že nastávající maminky (včetně mě) nejvíc řeší výbavičku a porod. Eventuelně šestinedělí. Jasně, mám dost oblečení? Nemám ho zase moc, protože miminka zatraceně rychle rostou? Potřebuju deset bavlněnejch plen nebo padesát? Jaký mám kupovat plínky? Co zavinovačka? A tak dál a tak dál. Pak to tak nějak přijde, člověk zjistí, že plen potřebuje sto, oblečení hodně, protože není vyjímkou v jednom dni převlíkat čtyřikrát, než vychytáte přebalování, kojení apod., a nejlepším přítelem je člověk, který vám mimčo na chvíli pomazlí, abyste si došla v klidu na záchod a dala si sprchu. Obvzlášť, pokud je maminka po císaři pohyblivá jako lenochod. Ale stejně - z článků na netu a všeho mám pocit, že vlastně porod a šestinetělí je nejdůležitější věc na světě, a pak už je to brnkačka. Maminka i mimčo už jsou na sebe zvyklé, mají režim, a vše směřuje vstříc zářivé budoucnosti.

Hahahahaha.

Nope.

Poslední den šestinedělí neobsahuje kouzlené zaříkávadlo. Není NIC, co by se po něm radikálně změnilo. Pořád budete přicházet na nové věci. Pořád budete řešít, že se vám chtělo na záchod v poledne a najednou je osm večer. Pořád budete na dítě nábožně koukat kdykoli bude v klidu, nebo se na vás usměje. Přiznávám, to je moje slabost, tenhle zázrak úsměvu. A nejúžasnější je, že se na mě dokáže usmát, když jsem vzteklá, nemůžu najít plínku, kňučí na mě pes, potřebuju vyjet s kočárkem ven venčit a nemůžu najít klíče...To by pak člověk brečel, že si to malý štěstí ani nezaslouží. Jo, dámy a pánové. To je prostě boží.

Teď k tomu obecnému. Nejsem eko-matka. Nejsem svatá, zero-waste a sluníčkářka. Mám k tomu nakročeno, ano, ale zvažuju vždycky jak je to přínosné pro mě a okolí, a dělám malé krůčky. Co se dětí týče, člověk by se s prominutím posral, kolik je toho o nich napsáno. Co dělat, co nedělat, nosit v šátku, nenosit v šátku, kojit po třech hodinách, po dvou, jedno prso, druhý, odložit do zavinovačky, spát tehdy a tehdy.... FUF. Navíc jak během těhoteství, tak po porodu vám všichni říkají své zkušenosti, ale zároveň "hlavně nečti internety a nenech se ovlivnit."

Takže, maminky a tatínkové... já se málem zbláznila. Buď z přemíry informací, nebo z toho, že jsem je pak nevyhledávala, a nenašla jsem to důležité včas. To OPRAVDU důležité. A to je asi tohle:

1. Jsi dobrá máma.
2. Vázně jsi dobrá máma. Tvé miminko tě přesně takovou chtělo a takovou si tě vybralo.
3. Pokud to jde, buď s mimčem. Představ si sebe samotnou, bezbrannou, v jeskyni obklopené predátory. Já bych byla dost v kopru, a to už mám nějaké schopnosti, můžu se hýbat a říct si srozumitelně, co chci - co teprv ten prcek!
4. Šátek a nosítko jsou fajn pomocníci. Mazlení je pomocník úplně největší. Kočárek je bezva, když v něm mímo chrní.
5. Měj prsa/lahvičku s mlékem v pozoru. Mimčo chce blízkost. Chce vědět, že je máma a mlíko (a život) k dispozici. Že chce pít co půl hodinu? No tak teď chce. Někdy nebude chtít pít čtyři hodiny. Dej mu prostor.
6. Nejsme otroci svých dětí. Jsme jejich jediní ochránci a jejich šance na přežití. Jsme jejich bezpečí. Počítejme s tím.
7. Spokojená máma - spokojené mímo. Já musím být v pohodě, abych mohla dát svou pohodu. Nic "neobětuju", jen se přizpůsobím a řeknu si případně o pomoc.
8. Studie vědců jsou fajn. Ale kontakt je víc. Je úplně jedno, jestli vědci dokázali, že nosítka a šátky jsou ok jen x hodin, pak škodí. Je zároveň úplně jedno, že v Africe děti nepustí z těla, z šátků, dokud nejsou zralé a samy nechtějí dolů (p.s., děti v Africe prostě skoro nepláčou, jsou furt v kontatku, furt s mámou/někým.) Je to ÚPLNĚ jedno. Nemusíme se dohadovat nad tím, že ten kontakt je nejlepší. Ale pak už záleží jen na mámě a mininku. A na tom, co miminko potřebuje mámu naučit. Máma může bejt super připravená na nošení, načteny knihy o kontaktním rodičovství, ale mímo jí prostě řekne - ne. Já chci spát sám. Dej mi prostor. Moc se obětováváš, přestaň s tím. A naopak. Máma s kočárkem za sto tisíc zjistí, že v něm dítě nechce být. Dítě jí vysvětluje, že nestojí o samotu, že stojí o mámu.
9.Když plakají, někdy se jen potřebují vyplakat. Ne samy, v postýlce, v počárku, ale v naší náruči. Aby věděli, že u nás plakat mohou, že je milujeme i když pláčou. Občas potřebujou uvolnit stres, a jinak to neumějí. Buďme tu pro ně.


Hlavně a především:

10. Poslouchejme své děti. Jsou to naši učitelé. Nechme je, ať objeví naši ukrytou moudrost.

Ona ta dnešní doba je stejně ujetá. Dřív bylo normální, že dítě máma nedala z ruky. Jenže se přišlo na to, že existují bakterie. A tak se zachránilo dost životů. Jenže spolu s tím se začaly děti odkládat do postýlek, zavinovaček, kočárků, přestože dost bakterií , hlavně těch od rodičů, prostě k životu pořebujeme. Některým dětem to vyhovuje. Některým to nevyhovuje. Musíme to prostě zkusit. Ale děti se na nás taky ladí. Taky vědí, že občas potřebujeme pomooct, takže místo náruče budou vděčni za zavinovačku, aby se máma trochu vyspala.

Zkrátka. Nevyčítejte si, že jste třeba neměli pěkný porod, že nebyl bonding, že se vám třeba nedaří ideaálně kojit a musíte dokrmovat, že vám mimčo pláče hodně, že málo spí, nebo že spí podezřele hodně, že hodně/málo jí... Přijměte to. Všechno se zlepší. Jen se musíme naladit. A taky do toho už s tím musíme jít. S tím, že budeme unavené. Budeme občas naštvané, zoufalé. Že některé věci nebudou tak, jak byly. Že naše představy mohou vízt za své. Pak si to budeme mnohem víc užívat.



P.S. - jakkoli mi myšlenka bezplenkování přišla fakt ujetá, musím říct, že je super. A obecně třeba knížka, brožurka Kontaktní rodičovství od Lucie Harnošové, je super. Když už nic, za sebe doporučuji si zkusit vzít něco z toho. Ale poslední slovo máte VY. Vy a vaše mímo. Tak se toho nebojte.

Smějte se!
P.

Předporodní zamyšlení

23. december 2018 at 13:40 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Jak se tak blíží datum, kdy se na svět podívá moje miminko, všechno je čím dál víc... zvláštnější. Každý den se cítím úplně jinak. Jeden den jsem úplně v klidu, na všechno se těším, na porod se těším, jen si stejně pořád neumím představit jak to bude vypadat, až tu fyzicky ten človíček bude. A další den jsem úzkostlivá, je mi divně, rádoby panikařím a nevím, co mám dělat.
Třeba dneska mě napadlo, že se na svůj první porod připravuju už od hodně raného dětství. Pamatuju si, že už jako úplně mrňavej capart jsem z toho všeho měla děsnej vítr. Děti jsem chtěla mít, co si pamatuju, ale hrozně jsem se bála toho osudného okamžiku, kdy přichází na svět. Vážně netuším, odkud to přišlo. Jestli jsem někde něco viděla, slyšela, jestli měla moje mamka nějaké traumíčko které se na mě přeneslo - vážně netusím. V nějaké osmé třídě nám pouštěli v hodině rodinné východy na základce porod, a úplně paradoxně - všechny holky ve třídě to dost vyděsilo, a mě to dost uklidnilo. Asi jsem tu představu měla fakt děsnou. Postupem času to ale zase ten strach trochu narostl.

By the way... nedá se říct, že jsem kdy měla šanci dlouhodoběji pozorovat nějakou kamaráku, tetu, kohokoliv v těhotenství. Vždycky jsem viděla až to miminko - a tu zuboženou ženskou, která nemohla sedět, ležet, byla totálně vyřízená a nejvíc ze všeho potřebovala ze sebe dostat všechna ta svá traumíčka. To není úplně dobrej základ.
Když jsem překonala počáteční šok z toho, že jsem fakt těhotná, postupně jsem se během těch měsíců začala těšit. Chtěla jsem akorát dostat tělo trochu do kondice (s jógou jsem začala asi půl roku před tím), a počítala jsem, že budu chodit dál civičt a plavat, ať nehnípu doma. Inu... doktor mi ale neustále nařizoval klid - jednou kvůli hematomu, pak kvůli něčemu jinému, a nakonec kvůli tomu, že jsem se dost brzo začala otevírat. Ono by o nic nešlo, někdo se prostě trošku otevře, ale nemá to na níc vliv, ale mě to vždycky bylo podáno tak, že i když jsem se mermomocí snažila držet v klidu a míru s vesmírem, tak mi to prostě v hlavě vrtalo. A když jsem pak dostala nemocenskou, která mi kvůli vycházkám totálně znemožnila i na to jemný plavání chodit... Nebudu lhát, že jsem nebyla nasraná.

Co mi pomohl, byl hypnoporodní kurz, kde jsem se konečně tak nějak dozvěděla všechno, co jsem potřebovala vědět. Včetně toho, že prostě fyzické dispozice jsou jedna věc, a psychické druhá a neméně důležitá. Já jsem člověk, který je citlivý a snadno rozhoditelný, ale bylo mi jasné, že nemá smysl se zaobírat těmi strachy, ale spíš se ladit na to, aby bylo vše, jak má být. A potom kurzu se mi to dařilo i udržet, tohle smýšlení. Jenže když jsem měla horší den a strachy začaly přícházet, vždycky to byly jen ty totálně katastrofální stavy a scénáře typu - dohajzlu, já u toho umřu. Dítě se mi zasekne v porodních cestách, stane se prostě průser a já to nedám.
Zase. Proč mi zatraceně musí bít na mozek to nejhorší. Ženský mají strach z bolesti, z toho, že to bude trvat dlouho - já vůbec. Mě ten proces vlastně přijde naprosto přirozenej a věřím, že ani ta bolest nemusí být, a když bude, zvládnu ji. Ale podvědomí hlodá a hlodá tím nejhorším způsobem. Well, thanks...?
Další věc je, že jsem člověk otevřený, a kupříkladu i s mamkou o tom dost mluvím - respektive, nemám problém o tom mluvit. Jenže. Mamka je neskutečnej typ co prostě nad vším dumá a vyvozuje závěřy. Takže, když mi bylo řečeno, že dítě je zadkem dolu, a gynekolog hned nastínil trable a císaře, dost mi to vzalo elán. Člověk se připravuje na to, jak to zvládne, jak si zkusí vydobít čas a svobodu rozhodování, a najednou byl nakreslen obraz plánovaného císaře. Abyste pochopili, proč mi to sebralo elán - já jsem člověk, který se snaží tak nějak respektovat přírodu. Kdybych nemohla otěhotnět přirozeně, tak nepůjdu na umělé oplodnění. Kdybych nebyla schopná dítě donosit, tak to přijmu - prostě nemám svoje geny dávat dál. A teď šlo všechno krásně, veškerý testy jsem měla perfektní, screeningy negativní, a bum - nemohla bych projít tou poslední přirozenou fází? No skvělý... Asi jsem se v tomto duchu svěřila i právě mamce, že by mě to dost mrzelo. Asi bych i dost přemýšlela, jestli mít další dítě, nebo ne. A tudíž, moje milá dumací mamka z toho během týdne vydedukovala, že si císaře udělat nenechám, budu si rádoby hrát na hrdinku, všechno půjde zbytečně blbě, budu potrhaná a zraněná, a kdoví, jestli tím neohrozím malého.
Statisticky vzato - císař je velká břišní operace. Porod koncem pánevním je druhá fyziologická poloha, a není pravda, že by byla tak enormně riziková. Ano, porod nejspíš trvá delší dobu, často se musí nastřihávat, ale jde to, a třeba v Motole mi řekli, že tam tyhle porody umí a běžně dělají. A že kdyby se něco dělo, císař se dá udělat vždycky. Dost mě tam uklidnili, aspoň v tom, že nebudu mít nutně datum, kdy přijdu pod kudlu, ale že se tělo může rozběhnout přirozeně, a pak se uvidí. S tím se smířím, tak se mi to líbí.
A pak zas začne máma vrtat a totálně mě zase nahlodá. Protože mám pocit, že se sama snad neumím dobře ozhodnout. Že snad nemám nějakou vlastní intuici, která mi pomůže. Je mi jasné, že to myslí dobře, ale sakra, fakt mi to vůbec nepomáhá. Stačí, že se musím srovnávat s vlastní hlavou, vážně nepotřebuju, aby mi do ní násílně a s nejlepšími úmysly nalejval svoje strachy někdo další. Ale šprajcnout se, a přestat s mámou mluvit? To taky není ideální přístup. Prostě jo, jsem dumací úplně stejně jako ona, a hrozně snadno se mi padá do debilního stavu - sakrapráce, zas mi něco nebo někdo hází klacky pod nohy a nedůvěřuje mi.

Největší paradox je, že konkrétně dneska jsem daleko víc klidná při představě císaře (o kterým jsem prvně nechtěla ani slyšet a fakt z něj měla vítr), než přirozeného porodu. Protože prostě ten strašně podivnej, nepodloženej panickej strach z toho, že se posere ten úplnej konec, ve mě je. A hrozně dlouho. A já vlastně nevím, jestli je to TA intuice, TO varování, ať jdu do relativní jistoty a nepokouším osud, nebo trauma někoho jiného. Já to fakt nevím. A tohle neuvěřitelný neznámo prvorodičky je to nejhorší na celém mém jiném stavu. Nic jiného - jen to zatracené neznámo.

(A je vtipný, že z toho, jak jsem tu emocionální, mi roní prsa. Zas na druhou stranu, tělo funguje, oukej...)

Shrnuto, podtrženo: Zkusím to. Zkusím se prostě naladit na sebe a na prcka. Sakra, moje tělo přece ví, co a jak má dělat, a to mimino taky ví, co je pro něj dobré. Třeba nakonec ještě udělá kotrmelec, hlavičku nasouká kam má, já odrodím krásný přirozený porod a bude nám všem blaze. A když kotrmelec neudělá, tak se prostě uvidí. Tělo mi řekne. Doktoři dají možnosti. A dopadne to tak, jak to dopadnout má - dobře, bez pnutí a strachů a stresů.
Hawk.
(prosím.)

Tak se smějte a veselé Vánoce...

P.

Internety, instagramy a paskvily.

30. september 2018 at 17:52 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Když se tak nějak koukám na svůj vztah k internetu, aplikacím, sociálním sítím a všem podobným věcem, vlastně zjišťuji, že není nijak vřelý. Jako mládě jsem vyrůstala bez počítače, první telefon jsem dostala na volání ve dvanácti a tuším až do nějakých tří let zpátky jsem nepoužívala smartphony. Na erasmus jsem si vzala tablet, ale tehdy jsem ještě měla klasický tlačítkový telefon. Proč? Celkem prostě proto, že jsem nesnášela psát na dotykové obrazovce. Prostě mě to děsně iritovalo. I když jsem jednou už dotykáč měla, byla to xperia s vysouvací klávesnicí. Až pak jsem si pořídila Lenovo vibe, s čímž jsem přestala používat tablet, a to jsem nedávno vyměnila za Xiaomi Redmi. A vlastně doteď žasnu, kolik zbytečností v sobě ten telefon má. Z předinstalovaných asi padesátí aplikací používám tři. Netuším, k čemu jsou ty ostatní, nechybí mi, a prostě... nevím, co víc říct.

Prakticky - naučila jsem se na fejsbuk a na instagram, jakožto na socmédia. Ale fb používám hlavně pro kontakt se známými a pro zjišťování, jaká je kde akce v rozsahu mých zájmů, než k nějakému vypisování mých osobních věcí, a na instagram prostě dávám fotky z larpů, fotky psa, prostě co se mi líbí. Ani jedno nedělám pro lajky nebo podobné cancy, obvzlášť ten instagram. Vlastně, celé mi to přijde hrozně zvrácené. Už dost dávno jsem přišla na to, že mé blogy prostě nikdy nebudou atakovat vysoké návštěvnosti - jednoduše proto, že nejsem dost vlezlá. Na jiné blogy moc nelezu, nebo tak náhodně, nenechávám jinde tunu komentářů, nenapíšu pokaždé pár vět k tématu týdne, necpu se do soutěží ani neprosím o návštěvy. Nedělám si reklamu. Prostě kdo přijde, přijde, a komentář mi udělá děsnou radost - na víc ale nemám, ani mít nechci. A když si vezmu ten instagram - to je až nemoc. Lidi vám dají sledování a vzápětí to odkliknou - spoléhají na to, že někdo dá odběr automaticky taky. Píšou tentýž komentář ke stovkám fotek, aby nalákali na svůj profil. Prostě, instáč je plný attention whores. Pardon, neumím to říct jinak. Všechna čest všem, na které se přijde i bez tohodle svinstva kolem. Vždyť na tom přeci není absolutně nic lidského, normálního, životaschopného. Navíc, spousta lidí, co se na tom instagramu prezentuje - nebo například i na youtube, kde je to vidět ještě víc - se neumí prezentovat naživo mezi lidmi. Jsou asociální, nesmělí, uzavření - ale na webech živí představu svého obrazu v kulisách světa. Proč? K čemu je to dobré? Jedna moje žačka mi neuměla nikdy odpovědět na otázku, jakou písničku by ráda hrála na klavír, z těch moderních samozřejmě. Vždycky jen stydlivé mlčení. Pak jsem zjistila, že má youtube kanál - a hle, má tam video, kde tajtrlikuje u asi dvaceti písní, které doporučujek poslechu. Na další hodinu jsem tedy dvě vybrala, a donesla jí noty. Kupodivu se divila. Jakto, že jsem to viděla? Bylo jí skoro trapně. Já nevím - mají ty děti vůbec povědomí o tom, že je na tom youtubu nebo instáči může vidět sakra i královna Alžběta, když bude chtít?

Podle mě je dnešní doba v tomhle prostě nemocná. Nejen, že máme tvář, kterou ukazujeme rodičům, tvář, co ukazujeme přátelům (pokud je máme), zaměstnavatelům, cizincům a podobně. My máme ještě tvář, co ukazujeme na webu. A opíjíme se představou sami sebe, představou, která je podle nás jaksi dokonalá, a u které prahneme po tom, aby nám to ostatní potvrdili. A když napíšou hejt, tak jsou z toho tihle lidé v depresi, užírají se, nebo hnedka vyhejtí dotyčného taky. Případně jsou děsně nad věcí, ať už z čiré namyšlenosti, nebo z pozérství.

Jo, dle mého trávím na mobilu až moc času. A to děláním úplnýho hovna. Zkontroluju maily a upozornění a pak jen brouzdám po seznamu po článcích, případně scrolluju fejsbuk, nebo koukám jestli je něco nového ve fóru na akvaristické stránce. Občas čučím na videa, výstupy komiků, zajímavosti z natáčení filmů. Sem tam napíšu článsek sem, to je většinou náhlý popud. Ale všechno je to nahodilé a jen tím zabíjím čas, protože jsem prostě moc líná přejít k jiné činnosti. Jedna věc je půlhoďku pařit otome hru, která mě dál nepustí pokud za ní nechci platit, v další půlhoďce prohlídnout co je nového, a vypnout to. Já jsem nemocná tím, že prostě jen sprostě zevlím namísto toho, abych byla venku, četla si, kreslila, hrála, tvořila. Jedinou výjimku tvoří psaní povídek, a tím bych třeba chtěla trávit víc času. I když ten se zrovna u této činnosti blbě koriguje, protože se u toho pak člověk zapomene a je celé odpoledne v háji.

Zkrátka. Představa práce jako "profi" instagramerky nebo "profi" youtubera se mi příčí. Ať to dělá těch pár lidí, co se nestydí za sebe sama, co má motivaci a touhu po informacích, které pak předávají dál, a podobně. Ať je to jako doplněk k jejich práci. Většinou mi ale přijde, že je to jen další schéma, které z lidí dělá zombíky bez vlastní sebeúcty, zdravého rozumu, zdravého názoru.

Mimochodem... vůbec netuším, koho jít volit. Dělá se mi dost nedobře z reklamních sloganů, u kterých se pečlivě vybírá hlavně to, aby dobře zněly, a dobře zafungovaly na stádečko nejistých voličů,z úst lidí, kterým primárně jde o tu výhru v systému. Spousta hesel je prostě z principu nereálných, když se člověk na tu problematiku podrobněji podívá. Jak v tomhle stavu, kdy se jedna strana snaží zvítězit na druhou, lze vůbec mluvit o nějaké rozumné a vyvíjející se demokracii, vyvíjejícím se státu? Začíná z toho být sprostý boj mezi lidmi, co by měli mít rozum a naopak vést vládu k dohodě a lidstvo k rozumu. V koalicích se pak škodolibě smějí ti, co mají víc židlí, a ostatní zatím skřípou zuby a přemýšlí, jak se procpat, jak lídrům zavařit a - jak to udělat, aby z toho sami vyšli co nejlíp. Ne všichni lidi ve státě, oni sami. Za tohle nemůže jedna nebo dvě bytosti, které jsou nejvíc na mušce - za tohle může většina takhle smýšlejících politiků. Teď je otázka, jestli lidstvo hloupne, nebo se jen líné se zamyslet...

(s)mějte se!
P.

Tak jo.

25. september 2018 at 10:47 | Panda aneb M_Y
Tak jo. Po sérii naprdnutých článků musím napsat něco pozitivního.

Takže.

Povedlo se mi vyřešit dárek pro mamku k padesátinám. Yay! Snad všechno půjde podle očekávání, ale myslím, že welness a masáž s kámoškou je dobrá věc.

Koupila jsem do své akvarijní osádky dvě skaláry. Jsou nádherný. Jestli je to pár, to se uvidí, stejně tak, jak budou růst. Vyměnit kavárko za vyšší by problém nebyl, dostala bych se na nějakých 140 litrů. Teď mám výšku 40 cm, a plně vzrostlé skaláry potřebují aspoň 50. Druhá možnost je vyměnit i stůl a tím mi nabyde i hloubka. Třetí možnost je, že prostě nebudu mít peníze navíc, a tak až ryby vyrostou, přestěhujou se k někomu, kdo pro ně má adekvátní nádrž. Zatím jsou maličké, tak 7 cm na výšku, tak se uvidí.

Roste mi břicho. Je to fakt zvláštní. Dneska, kdy ne uplně každá holka má možnost pozorovat těhotné kolem sebe, pokud nemá plno dětíchtivých tetiček, sestřenek a podobně, je to něco opravdu fascinujícího... a děsivého. Co na tom, že těch x generací před váma to dalo - je to prostě mazec. Ale těší mě, že už je mi líp psychicky. Jestli to nastavila příroda, že se ta ženská přestane v určitým bodě tolik stresovat, nebo je to nějaký můj osobní posun, to nevím, ale je to milé. Ono stačí, že vás tahá kůže na břiše, najednou se vám blbě ohýbá, v noci máte asi dvě pohodlné polohy na ležení... a tak. :D A na prcka se opravdu těším. Asi budu dobrá zombie máma, protože s mým spánkovým režimem se většinou miminka neslučujou. Absolutně si to nedovedu všechno představit a doufám, že tak nějak nezklamu.

Trochu se protahuju na gravidjóze a dělá mi to dobře. Už teď totiž zjišťuju, že delší chůze a víc pohybu mi přestává vyhovovat, a tohle to aspoň trochu kompenzuje. Trochu tím teď trpí akorát pes, protože hárá, a já jí nemůžu pustit, aby se proběhla - a sama se s ní, inu, uplně neproběhnu. Musí si počkat na zahradu u rodičů. Jsme doma dobrá dvojka. Hárající fena a těhotná ženská, to jsou osobnosti.

Opravdu parádně vyšel poslední larp, kterého jsem se zúčastnila. Obě dvě mé postavy sice neskončily šťastně, ale byla jsem táák spokojená! Celý den jsem chodila po krásném lese (ty dva týdny zpátky to ještě docela šlo), kostým dopadl skvěle a užila jsem si svých pár scén. Zbytek jsem zevlila v taverně a kochala se.

A celkově už tolik nevyšiluju. Sice teď řešíme jisté věci, ale dospěla jsem do stádia, kdy už prostě nemám kapacitu se vztekat. A tak buď vyřeším, co mě napadne, nebo prostě jdu dál s tím, že to nějak dopadne. A ono dopadne, toho se nebojím.

Konec deníčkového zápisu.
Smějte se! P.

To bude dobrý. *inner scream*

7. september 2018 at 11:30 | Panda aneb M_Y
Znáte takový ten pocit, kdy jste pasivně agresivní? Nebo spíš pasivně nasraní?
To je to, když vás něco fakt vytočí, ne-li rozpálí do běla, ale už jste tak vyčerpaní, že to bublá jenom uvnitř vás, a i kdyby se vám stokrát chtělo křičet, něco rozbít, nadávat, tak vlastně jen stojíte, čučíte kolem sebe a vydechujete.

Asi je to lepší než cholerické řvaní a ničení věcí. Ale i tak je to stav, co člověk nechce.

Nejhorší věc na učitelování je příprava rozvrhů. Máte x dětí, které musíte poskládat do vašich časových možností, a upřímně, je to někdy nadlidský úkon. Letos jsem rezignovala na nějaké ústupky ohledně časů výuky a prostě jsem napsala, že můžu od tehdy do tehdy, a přes to nejede vlak. Zároveň taky neřeším rozvrh s rodiči moc osobně, ale vytvořím sdílený dokument s podrobným návodem, jak se v něm chovat - tzn. napište se do časů, které můžete chodit, a napište se aspoň dvou, ať se dají řešit kolize. Musíte se poskládat, je vás hodně, a nemůžu nutně vzít v potaz, že se někdo někam zapsal první. To se totiž stává často. Rodič chce pro dítě hodinu v jeden čas, pak chce ten čas jiný rodič, protože dítě jindy kvůli škole a jiným kroužkům nemůže. První rodič prudí, že se tam zapsal dřív, ale po hodinové debatě se člověk dozví, že vlastně jeho dítě může úplně kdykoliv, jen se jim to tak pohádkově všechno nenavazuje. Well, sorry for that. Takže takhle tam všechno vyvěsíte, drtivá většina lidí to pochopí a zapisuje se. Máte tam jeden jediný čas, který je červeně označený se jménem žáka a se slovy - tento žák nemůže jindy.
No jasně, že se najde jeden génius, kterej za to přidá jméno svého dítěte, že tam tu hodinu chce. A nenapíše žádnou jinou. A PAK SE DOZVÍTE, ŽE ALE VLASTNĚ MŮŽE I TŘI JINÉ ČASY JINDY.

Tak to vyřešíte. Domluvíte. Zapíšete. Přichystáte rozvrh. A nejdnou za dva dny tentýž člověk volá, že se omlouvá, ale že to je vlastně špatný čas,a jestli je můžu přesunout. Trochu rozladěně je tedy přesunu, změním to, zkouším obvolat další rodiče zda je můžu kousek posunout apod... Vypracuju nový rozvrh a odevzdám ho v kanceláři. Jako úplnej idiot. Protože dneska zazvoní telefon znova, a zas ten samej člověk se zase omlouvá, ale že jim do toho vlezl strašně důležitej předmět a že jestli to jde vrátit zpátky na původní termín.
Ale jooooooooo, jde. Tak zase celej rozvrh přepíšu. Tak zase ostatním rodičům napíšu, že odvolávám co sem odvolala, a tak dále. Už je to prostě čirá rezignace. Nemám třeba zkusit dítě přesunout k jinému učiteli? Neměla bych lehčí život? Neměla sem jim říct, že prostě ne, nejde to, máte smůlu?
Miluju začátek školního roku.

(....)

Během psaní článku jsem měla ještě jeden telefonát ze školy. Po něm sem nebyla pasivně agresviní. Po něm jsem vypukla v téměř hysterický smích. Protože po mě chtěli odevzdat jedno lejstro se seznamem žáků, ale oni ho nepochopili. Oni nepochopili, že papír, na kterém je napsaný den, čas, moje jméno a seznam jmen je list mých studentů na ten daný den a hodinu.
AAARRRRGHHHH!!!!!!

To bude dobrý. To bude dobrý. TO BUDE DOBRÝ.
Jen si tak řikám, jestli mi to za to stojí, jestli jim tam v pondělí nedonesu těhotenskou nemocenskou.

p.s. - muži měl přijít balík. Ten balík posílali z budovy, která je literally 300 metrů od nás. Ptal se, zda není jednodušší si ho prostě vyzvednout tam, ale prej ne, prej to prostě musej poslat. Tak čeká na poštu, nic, stále nic... Tak tam píše, jak to s balíkem vypadá, zda má nějaké číslo podle kerého zjistí, kde je. A jako odpověď dostane, že ho předali ppl, ale nenapsali k němu jeho telefonní číslo, takže se ho poslíček ani nesnažil doručit.
A že si ho má dojít vyzveznout.

(..............!!)

No nic. (S)mějte se!
P.

Leandros - život s ručením omezeným 3.

4. september 2018 at 8:34 | Panda aneb M_Y |  Povídky

Jelikož se začínám plácat v začátku roku, tvořím rozvrhy, řeším rodiče a další milé povinnosti... mám tu aspoň další odreagování v podobě thurmanovské fanfikce.
Inu, přeji pěkný začátek podzimu a nového školního roku!

3. Ellie

Where to go next