Články a názory na tomto blogu jsou pouze mé vlastní (a více či méně ironické), a mohou se časem měnit. Blog slouží čistě pro zábavu a odreagování. Vznikl za mých pubertálních časů, a v té podobě zůstává dodnes. Odpusťte dospělému člověku, že se rád vrací do svých rozjívených let. ☺☻♥

Internety, instagramy a paskvily.

30. september 2018 at 17:52 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Když se tak nějak koukám na svůj vztah k internetu, aplikacím, sociálním sítím a všem podobným věcem, vlastně zjišťuji, že není nijak vřelý. Jako mládě jsem vyrůstala bez počítače, první telefon jsem dostala na volání ve dvanácti a tuším až do nějakých tří let zpátky jsem nepoužívala smartphony. Na erasmus jsem si vzala tablet, ale tehdy jsem ještě měla klasický tlačítkový telefon. Proč? Celkem prostě proto, že jsem nesnášela psát na dotykové obrazovce. Prostě mě to děsně iritovalo. I když jsem jednou už dotykáč měla, byla to xperia s vysouvací klávesnicí. Až pak jsem si pořídila Lenovo vibe, s čímž jsem přestala používat tablet, a to jsem nedávno vyměnila za Xiaomi Redmi. A vlastně doteď žasnu, kolik zbytečností v sobě ten telefon má. Z předinstalovaných asi padesátí aplikací používám tři. Netuším, k čemu jsou ty ostatní, nechybí mi, a prostě... nevím, co víc říct.

Prakticky - naučila jsem se na fejsbuk a na instagram, jakožto na socmédia. Ale fb používám hlavně pro kontakt se známými a pro zjišťování, jaká je kde akce v rozsahu mých zájmů, než k nějakému vypisování mých osobních věcí, a na instagram prostě dávám fotky z larpů, fotky psa, prostě co se mi líbí. Ani jedno nedělám pro lajky nebo podobné cancy, obvzlášť ten instagram. Vlastně, celé mi to přijde hrozně zvrácené. Už dost dávno jsem přišla na to, že mé blogy prostě nikdy nebudou atakovat vysoké návštěvnosti - jednoduše proto, že nejsem dost vlezlá. Na jiné blogy moc nelezu, nebo tak náhodně, nenechávám jinde tunu komentářů, nenapíšu pokaždé pár vět k tématu týdne, necpu se do soutěží ani neprosím o návštěvy. Nedělám si reklamu. Prostě kdo přijde, přijde, a komentář mi udělá děsnou radost - na víc ale nemám, ani mít nechci. A když si vezmu ten instagram - to je až nemoc. Lidi vám dají sledování a vzápětí to odkliknou - spoléhají na to, že někdo dá odběr automaticky taky. Píšou tentýž komentář ke stovkám fotek, aby nalákali na svůj profil. Prostě, instáč je plný attention whores. Pardon, neumím to říct jinak. Všechna čest všem, na které se přijde i bez tohodle svinstva kolem. Vždyť na tom přeci není absolutně nic lidského, normálního, životaschopného. Navíc, spousta lidí, co se na tom instagramu prezentuje - nebo například i na youtube, kde je to vidět ještě víc - se neumí prezentovat naživo mezi lidmi. Jsou asociální, nesmělí, uzavření - ale na webech živí představu svého obrazu v kulisách světa. Proč? K čemu je to dobré? Jedna moje žačka mi neuměla nikdy odpovědět na otázku, jakou písničku by ráda hrála na klavír, z těch moderních samozřejmě. Vždycky jen stydlivé mlčení. Pak jsem zjistila, že má youtube kanál - a hle, má tam video, kde tajtrlikuje u asi dvaceti písní, které doporučujek poslechu. Na další hodinu jsem tedy dvě vybrala, a donesla jí noty. Kupodivu se divila. Jakto, že jsem to viděla? Bylo jí skoro trapně. Já nevím - mají ty děti vůbec povědomí o tom, že je na tom youtubu nebo instáči může vidět sakra i královna Alžběta, když bude chtít?

Podle mě je dnešní doba v tomhle prostě nemocná. Nejen, že máme tvář, kterou ukazujeme rodičům, tvář, co ukazujeme přátelům (pokud je máme), zaměstnavatelům, cizincům a podobně. My máme ještě tvář, co ukazujeme na webu. A opíjíme se představou sami sebe, představou, která je podle nás jaksi dokonalá, a u které prahneme po tom, aby nám to ostatní potvrdili. A když napíšou hejt, tak jsou z toho tihle lidé v depresi, užírají se, nebo hnedka vyhejtí dotyčného taky. Případně jsou děsně nad věcí, ať už z čiré namyšlenosti, nebo z pozérství.

Jo, dle mého trávím na mobilu až moc času. A to děláním úplnýho hovna. Zkontroluju maily a upozornění a pak jen brouzdám po seznamu po článcích, případně scrolluju fejsbuk, nebo koukám jestli je něco nového ve fóru na akvaristické stránce. Občas čučím na videa, výstupy komiků, zajímavosti z natáčení filmů. Sem tam napíšu článsek sem, to je většinou náhlý popud. Ale všechno je to nahodilé a jen tím zabíjím čas, protože jsem prostě moc líná přejít k jiné činnosti. Jedna věc je půlhoďku pařit otome hru, která mě dál nepustí pokud za ní nechci platit, v další půlhoďce prohlídnout co je nového, a vypnout to. Já jsem nemocná tím, že prostě jen sprostě zevlím namísto toho, abych byla venku, četla si, kreslila, hrála, tvořila. Jedinou výjimku tvoří psaní povídek, a tím bych třeba chtěla trávit víc času. I když ten se zrovna u této činnosti blbě koriguje, protože se u toho pak člověk zapomene a je celé odpoledne v háji.

Zkrátka. Představa práce jako "profi" instagramerky nebo "profi" youtubera se mi příčí. Ať to dělá těch pár lidí, co se nestydí za sebe sama, co má motivaci a touhu po informacích, které pak předávají dál, a podobně. Ať je to jako doplněk k jejich práci. Většinou mi ale přijde, že je to jen další schéma, které z lidí dělá zombíky bez vlastní sebeúcty, zdravého rozumu, zdravého názoru.

Mimochodem... vůbec netuším, koho jít volit. Dělá se mi dost nedobře z reklamních sloganů, u kterých se pečlivě vybírá hlavně to, aby dobře zněly, a dobře zafungovaly na stádečko nejistých voličů,z úst lidí, kterým primárně jde o tu výhru v systému. Spousta hesel je prostě z principu nereálných, když se člověk na tu problematiku podrobněji podívá. Jak v tomhle stavu, kdy se jedna strana snaží zvítězit na druhou, lze vůbec mluvit o nějaké rozumné a vyvíjející se demokracii, vyvíjejícím se státu? Začíná z toho být sprostý boj mezi lidmi, co by měli mít rozum a naopak vést vládu k dohodě a lidstvo k rozumu. V koalicích se pak škodolibě smějí ti, co mají víc židlí, a ostatní zatím skřípou zuby a přemýšlí, jak se procpat, jak lídrům zavařit a - jak to udělat, aby z toho sami vyšli co nejlíp. Ne všichni lidi ve státě, oni sami. Za tohle nemůže jedna nebo dvě bytosti, které jsou nejvíc na mušce - za tohle může většina takhle smýšlejících politiků. Teď je otázka, jestli lidstvo hloupne, nebo se jen líné se zamyslet...

(s)mějte se!
P.
 

Tak jo.

25. september 2018 at 10:47 | Panda aneb M_Y
Tak jo. Po sérii naprdnutých článků musím napsat něco pozitivního.

Takže.

Povedlo se mi vyřešit dárek pro mamku k padesátinám. Yay! Snad všechno půjde podle očekávání, ale myslím, že welness a masáž s kámoškou je dobrá věc.

Koupila jsem do své akvarijní osádky dvě skaláry. Jsou nádherný. Jestli je to pár, to se uvidí, stejně tak, jak budou růst. Vyměnit kavárko za vyšší by problém nebyl, dostala bych se na nějakých 140 litrů. Teď mám výšku 40 cm, a plně vzrostlé skaláry potřebují aspoň 50. Druhá možnost je vyměnit i stůl a tím mi nabyde i hloubka. Třetí možnost je, že prostě nebudu mít peníze navíc, a tak až ryby vyrostou, přestěhujou se k někomu, kdo pro ně má adekvátní nádrž. Zatím jsou maličké, tak 7 cm na výšku, tak se uvidí.

Roste mi břicho. Je to fakt zvláštní. Dneska, kdy ne uplně každá holka má možnost pozorovat těhotné kolem sebe, pokud nemá plno dětíchtivých tetiček, sestřenek a podobně, je to něco opravdu fascinujícího... a děsivého. Co na tom, že těch x generací před váma to dalo - je to prostě mazec. Ale těší mě, že už je mi líp psychicky. Jestli to nastavila příroda, že se ta ženská přestane v určitým bodě tolik stresovat, nebo je to nějaký můj osobní posun, to nevím, ale je to milé. Ono stačí, že vás tahá kůže na břiše, najednou se vám blbě ohýbá, v noci máte asi dvě pohodlné polohy na ležení... a tak. :D A na prcka se opravdu těším. Asi budu dobrá zombie máma, protože s mým spánkovým režimem se většinou miminka neslučujou. Absolutně si to nedovedu všechno představit a doufám, že tak nějak nezklamu.

Trochu se protahuju na gravidjóze a dělá mi to dobře. Už teď totiž zjišťuju, že delší chůze a víc pohybu mi přestává vyhovovat, a tohle to aspoň trochu kompenzuje. Trochu tím teď trpí akorát pes, protože hárá, a já jí nemůžu pustit, aby se proběhla - a sama se s ní, inu, uplně neproběhnu. Musí si počkat na zahradu u rodičů. Jsme doma dobrá dvojka. Hárající fena a těhotná ženská, to jsou osobnosti.

Opravdu parádně vyšel poslední larp, kterého jsem se zúčastnila. Obě dvě mé postavy sice neskončily šťastně, ale byla jsem táák spokojená! Celý den jsem chodila po krásném lese (ty dva týdny zpátky to ještě docela šlo), kostým dopadl skvěle a užila jsem si svých pár scén. Zbytek jsem zevlila v taverně a kochala se.

A celkově už tolik nevyšiluju. Sice teď řešíme jisté věci, ale dospěla jsem do stádia, kdy už prostě nemám kapacitu se vztekat. A tak buď vyřeším, co mě napadne, nebo prostě jdu dál s tím, že to nějak dopadne. A ono dopadne, toho se nebojím.

Konec deníčkového zápisu.
Smějte se! P.

To bude dobrý. *inner scream*

7. september 2018 at 11:30 | Panda aneb M_Y
Znáte takový ten pocit, kdy jste pasivně agresivní? Nebo spíš pasivně nasraní?
To je to, když vás něco fakt vytočí, ne-li rozpálí do běla, ale už jste tak vyčerpaní, že to bublá jenom uvnitř vás, a i kdyby se vám stokrát chtělo křičet, něco rozbít, nadávat, tak vlastně jen stojíte, čučíte kolem sebe a vydechujete.

Asi je to lepší než cholerické řvaní a ničení věcí. Ale i tak je to stav, co člověk nechce.

Nejhorší věc na učitelování je příprava rozvrhů. Máte x dětí, které musíte poskládat do vašich časových možností, a upřímně, je to někdy nadlidský úkon. Letos jsem rezignovala na nějaké ústupky ohledně časů výuky a prostě jsem napsala, že můžu od tehdy do tehdy, a přes to nejede vlak. Zároveň taky neřeším rozvrh s rodiči moc osobně, ale vytvořím sdílený dokument s podrobným návodem, jak se v něm chovat - tzn. napište se do časů, které můžete chodit, a napište se aspoň dvou, ať se dají řešit kolize. Musíte se poskládat, je vás hodně, a nemůžu nutně vzít v potaz, že se někdo někam zapsal první. To se totiž stává často. Rodič chce pro dítě hodinu v jeden čas, pak chce ten čas jiný rodič, protože dítě jindy kvůli škole a jiným kroužkům nemůže. První rodič prudí, že se tam zapsal dřív, ale po hodinové debatě se člověk dozví, že vlastně jeho dítě může úplně kdykoliv, jen se jim to tak pohádkově všechno nenavazuje. Well, sorry for that. Takže takhle tam všechno vyvěsíte, drtivá většina lidí to pochopí a zapisuje se. Máte tam jeden jediný čas, který je červeně označený se jménem žáka a se slovy - tento žák nemůže jindy.
No jasně, že se najde jeden génius, kterej za to přidá jméno svého dítěte, že tam tu hodinu chce. A nenapíše žádnou jinou. A PAK SE DOZVÍTE, ŽE ALE VLASTNĚ MŮŽE I TŘI JINÉ ČASY JINDY.

Tak to vyřešíte. Domluvíte. Zapíšete. Přichystáte rozvrh. A nejdnou za dva dny tentýž člověk volá, že se omlouvá, ale že to je vlastně špatný čas,a jestli je můžu přesunout. Trochu rozladěně je tedy přesunu, změním to, zkouším obvolat další rodiče zda je můžu kousek posunout apod... Vypracuju nový rozvrh a odevzdám ho v kanceláři. Jako úplnej idiot. Protože dneska zazvoní telefon znova, a zas ten samej člověk se zase omlouvá, ale že jim do toho vlezl strašně důležitej předmět a že jestli to jde vrátit zpátky na původní termín.
Ale jooooooooo, jde. Tak zase celej rozvrh přepíšu. Tak zase ostatním rodičům napíšu, že odvolávám co sem odvolala, a tak dále. Už je to prostě čirá rezignace. Nemám třeba zkusit dítě přesunout k jinému učiteli? Neměla bych lehčí život? Neměla sem jim říct, že prostě ne, nejde to, máte smůlu?
Miluju začátek školního roku.

(....)

Během psaní článku jsem měla ještě jeden telefonát ze školy. Po něm sem nebyla pasivně agresviní. Po něm jsem vypukla v téměř hysterický smích. Protože po mě chtěli odevzdat jedno lejstro se seznamem žáků, ale oni ho nepochopili. Oni nepochopili, že papír, na kterém je napsaný den, čas, moje jméno a seznam jmen je list mých studentů na ten daný den a hodinu.
AAARRRRGHHHH!!!!!!

To bude dobrý. To bude dobrý. TO BUDE DOBRÝ.
Jen si tak řikám, jestli mi to za to stojí, jestli jim tam v pondělí nedonesu těhotenskou nemocenskou.

p.s. - muži měl přijít balík. Ten balík posílali z budovy, která je literally 300 metrů od nás. Ptal se, zda není jednodušší si ho prostě vyzvednout tam, ale prej ne, prej to prostě musej poslat. Tak čeká na poštu, nic, stále nic... Tak tam píše, jak to s balíkem vypadá, zda má nějaké číslo podle kerého zjistí, kde je. A jako odpověď dostane, že ho předali ppl, ale nenapsali k němu jeho telefonní číslo, takže se ho poslíček ani nesnažil doručit.
A že si ho má dojít vyzveznout.

(..............!!)

No nic. (S)mějte se!
P.
 


Leandros - život s ručením omezeným 3.

4. september 2018 at 8:34 | Panda aneb M_Y |  Povídky

Jelikož se začínám plácat v začátku roku, tvořím rozvrhy, řeším rodiče a další milé povinnosti... mám tu aspoň další odreagování v podobě thurmanovské fanfikce.
Inu, přeji pěkný začátek podzimu a nového školního roku!

3. Ellie

Leandros - život s ručením omezeným 2.

26. august 2018 at 19:15 | Panda aneb M_Y |  Povídky

2.



Pohledný, vysoký muž s kadeřavými vlasy ve velmi drahém obleku a s pronikavým pohledem pozoroval, sám ukryt ve stínu, dívku na druhé straně ulice. Seděla opřená o krabici s použitým kartonem a hladila mezi ušima psa ležícího na jejím klíně. Na zvířeti bylo něco zvláštního; mohlo vážit dobrých dvacet kilo, ale podle stavby těla a roztomilého čumáku to bylo ještě štěně. Mělo zvláštní měděný odstín srsti a oči, které by pasovaly nějakému člověku, ale na psovi nepatřičně svítily skrytou inteligencí. Dívka si s ním povídala.
Muž si uhladil košili z nejlepšího hedvábí a pohodlněji se opřel o stěnu domu, aniž by si zašpinil omítkou jediný centimetr svého antracitového saka. Zamyšleně sledoval psa a bedlivě poslouchal zvuky z okolí.
Nebyl tu poprvé. Když zavítal do této ulice před pár dny, sledoval stopy ztraceného vlčete. Jelikož neměl co na práci, nabídl se dvěma svým přátelům, že jim pomůže s jejich vlastní zakázkou.
Bylo naprosto stupidní, hloupé a ponižující, že jejich zákazník, sám Vlk, hledal vlče. V nějaké nedůležité klanové rodině se zřejmě ztratil potomek, který se zrovna docela povedl. Nebyl to úplně čistý chov, ale mládě mělo schopnost se proměnit v celého vlka a celého člověka, bez trčících zubů, přebytečného ochlupení nebo rozštěpeného rtu. Co na tom, že mu zůstaly žluté oči v obou formách - štěně mohlo v dospělosti dostat rodinu na vyšší příčku klanové hierarchie. Jenže to by muselo spolupracovat. Vlci mají většinou divokost a zabíjení v krvi. Vlčí vegetariáni neexistují a slušně žijící vlkodlak ve společnosti mimo Klan byl svatou výjimkou. Tenhle mlaďoch jí zřejmě byl. Nerad obědval ještě krví tepající maso, nerad bojoval, zkrátka nikterak nerazil vlčí heslo "když to nemůžeš sníst nebo opíchat, zabij to". Tak prostě z rodiny utekl. Rodiče ho hledat nemohli - sami byli ve smečce omegou a museli plnit úkoly od alfy, který jim samozřejmě nedovolil po synovi pátrat. A kdyby snad vyrazili na vlastní pěst, zanedlouho by čichali stopu leda mezi vlčími andělíčky. A tak poprosili někoho jiného. Vlka, kterému bylo upřímně jedno, co s vlčetem je, ale který si nechal zaplatit. A potom to hodil na někoho jiného.
Soukromá firma, jak tomu Niko rád říkával, sloužila zákazníkům v poměrně širokém spektru služeb, ale zaměřovala se většinou na "zlikviduj A, než zabije B". Pokud A ohrožovalo lidi nebo nějakou stabilitu ve světě nelidí, bylo to v pořádku. Nikdo nechce mít na dvorku bažináče, který si nevystačí s příležitostnou kočkou či zlodějem, ale požaduje tříchodové menu každý den. Mumie ve sklepení muzea je v pohodě dokud si čte, vzpomíná na minulost a skládá mrtvé krysy a kočky do podoby dalších oživlých mumií - ale jakmile jí přeroste ego přes mozek a vydá pro změnu ven, někdo ji musí uklidit. A tak dále. Hubení škůdců s.r.o. Ale někdy zákazníci požadují i něco jiného. Třeba najít vyšinutého nelidského zabijáka, kterého nějaký blbec s nejsvatějším úmyslem oživil ze zakleté nádoby. Nebo najít uneseného, ne zcela vysušeného masového vraha v rakvi. Muž se otřásl, když si vzpomněl na tuhle příšernou zkušenost. Stálo to život málem nejen jeho přátele, ale téměř celý svět. Jako by nestačilo jen půl světa. Nebo Jersey. Zkrátka něco postradatelného. To, že se průser nakonec nestal, bylo dílem obrovské náhody. Muž v rakvi nebyl jen tak nějaký schizofrenní maniak; byl to léčitel, antiléčitel obrácený na stranu pekla, který jako mor rozséval nemoc a smrt kamkoli jen ukázal prstem. Kdyby nebylo jejich vlastní léčitelské známosti, a také Kalovy pokrevní indispozice, nezbyl by na světě nejspíš už nikdo.
A teď po nich někdo chce, aby našel štěně a vrátil jej milujícím rodičům, kteří vypadají jako noční můra z béčkového hororu. Inu, špatný chov. Čert ví, po kom to štěně dostalo do vínku normální vzhled. Většina klanových smeček se nezabývala nutně lovem lidí. Většina jich byla ochotná večeřet obyčejnou krvavou flákotu ve stejkhousu. Nebo si vyzvednout pár bezdomovců. Proč se za jídlem honit, když se dá sehnat snadno? Tahle smečka nepatřila k těm bojechtivým, ale přesto Niko polemizoval nad tím, jestli spíš vlče nenajdou a nepomůžou mu s dalším útěkem. Na druhou stranu, nikdo nevěděl, co od jedenáctiletého vlčího puberťáka čekat. A ten je teď tady. Ve své vlčí podobě se nechává drbat mezi ušima od ženské.
Velmi typické.

Leandros - život s ručením omezeným 1.

22. august 2018 at 11:07 | Panda aneb M_Y |  Povídky
Upřímně, nejsem si nijak extra jistá, proč to zveřejňuju. Původně jsem se chtěla totiž věnovat originálnímu příběhu, ale prostě mi ... nejde. Místo toho jsem rozepsala tohle.
Jako člověk, co má fakt rád Rob Thurmanovou a její Leandrosovskou sérii, si prostě nemůžu pomoct. Taková ta choroba, kdy si do příběhů dosadíte vlastní postavu a vytvoříte vlastní příběh, je poměrně neodbytná a dlouhotrvající. A mě tak napadlo, že když si nad tím tak fantazíruju v hlavě, tak to hodím taky "na papír". A upřímně, baví mě to. Jakou to má hodnotu reálnou čtenářskou netuším, pro mě je to prostě citovka a útěk do jiného světa.

Svět: Rob Thurman a její urban fantasy Měsíční svit a další svazky
Fanfikce v ryzí podobě.

Leandros - život s ručením omezeným


Ale když ono je to tak...

20. august 2018 at 20:58 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Tak nějak se poslední dobou začínám zabývat věcmi, co mě vlastně brzdí ve vývoji. Třeba příliš mnoho mobilního telefonu a internetu. Kazí mi to oči a já to vím, což je na tom vlastně nejhorší. Loni po dovolené v Chorvatsku, kdy jsem si mobil téměř zakázala, se mi zrak výrazně zlepšil, neboť oko najednou ostřilo sem, tam, na moře, na ostrov v dálce, na jehlice borovic, na ptáčky na větvích, kteří se na vás v nestřeženou chvíli chystají kadit. V podstatě, i kromě toho zraku zjišťuju, že z toho blbnu. Ve smyslu že se opravdu stávám blbější. Konzum požírá ducha. A nejhorší je, že mě nikterak nebaví brouzdat na fejsbuku, instáči, novinkách.... prostě jen se nedokážu odprostit a začít dělat něco jiného.

Takovou malou zbytečností a zlatým středem je otome hra. Vím, že si přečtu za den jen pět kapitol a dál mě to nepustí, neboť jsem naštěstí nedospěla do fáze, kdy bych potřebovala platit za extra spotřebu kapitol a dalších věcí. Stejně ale hru zapnu x-krát za den a jen v ní prostě ztrácím čas. Ještě horší je Potterovská hra Hogwarts mystery, protože vlastně stojí relativně z prd, ale stejně já šikula prostě jedu dál a chvi vědět, co bude. A to občas prostě nutně potřebuju splnit úkol, na který se mi "dobíjí" energie, během tří hodin. A zapnu to blbec na data, která to žere až nehorázně, abych to nedělala na dvakrát. Vadí to mě samotné, a stejně tu hru prostě nevymažu, protože - co bude sakra dál? Bude to lepší? Bude to horší? Asi by m ve skutečnosti museli naštvat opravdu hodně, abych ji smazala. Zatím se nejvíc přiblížil Snape v animaci, ve které zuřivě máchá nad lektvarem hůlkou (jaaaaaaaasně), navíc sami musíte "dokončit" lektvar bohapustým zamáváním.
But why. Nicméně systém duelů mě asi brzy odstřelí a nevymažu jen hru, ale hodím z okna celej telefon.

Výsledek obrázku pro waving wand in potions snape

Nedávno sem si zase pustila Warm Bodies, kde je krásně vidět ta analogie zombie vs lidi na mobilech. Totiž, jde o jednu a tu samou věc. V dopravních prostředcích nebo i venku na ulici se mnohem častěji rozhlížím kolem sebe (já nevím, přijde mi, že obvzlášť chůze je dělaná pro to, aby člověk koukal kam šlape), a neskutečně mě vytáčí, když pořád jenom uskakuju z cesty lidem pohlceným smartphonem. Potřebuje být člověk online 24 hodin? Musí nutně odpovdět na zprávu hned jak přistane na messengeru? Musí reagovat na každou chujovinu rádobyvtipným komentářem?
Dám vám odpověď zdarma: Ne. Nemusí. A je to jenom vaše volba.

Další zaručeně nezbytné věci budu řešit v souvislosti s mimčem. Potřebuju monitor dechu? Postýlku s polohovatelnou matrací? Odsávačku hlenů (brrrrr)? Elektronický dálkový teploměr? Vaničku se samodohříváním? Samovyměnovací plenky? Kočárek s pohonem na všechny čtyři se zabudovaným tlumičem při jízdě po nerovném terénu? Ne, vážně, nad věcmi, co existují pro děti, občas zůstávám zírat. A to jsem k tématu jen tak přičichla. Ještě pořád jsem ze všecho tak nervózní, že mě sice dojmou roztomilé dupačky, ale zároveň mě vyděsí představit si, že to na něco malého, živého a mého oblékám.

Ale třeba plyšáci. Bože. Do dnešního dne jich naprosté minimum opustilo mé hnído u rodičů. Fakt je nepotřebuju, ale nemůžu je dát pryč. Nutně musí zůstat tam kde jsou. A dokonce se s nimi občas pomazlím, zkontroluju je, zjistím, jestli se mají dobře. Asi jsem vzala Toy Story moc vážně, ale technicky vzato, pokud můj potomek nebude vybíravej, má plyšáků na celej život. Stačí je jen oprášit, některé vyprat, a předat. Starala jsem se o ně hezky. Jsou to povětšinou chlupaté a roztomilé věci. To přece musí mít to dítě rádo. Ne..?

Ještě mě napadá jedna věc.
Akvárka.
Ne, člověk nepotřebuje mít doma akvárium. Nebo psa, kočku, křečka, štěnice... když to vezmeme kolem a kolem. Ale já prostě to akvárko asi musím mít. Musím se v tom šťourat. Musím do toho čučet jak do televize. Musím vymýšlet, co a jak bych mohla poskládat za kytky a jak dát ten kořen, a jestli mi tam bude růst to a to, a jestli můžou být spolu tyhle a tamty ryby, a prostě, kdyby to šlo, tak tam vlezu. Žere to nějakou eletřinu, určitě to zvyšuje vlhkost a je tu neustálé riziko, že zničím (beztak na houby udělanou) plovoucí podlahu, ale.... je to prostě blaho. Duševní relax. Vodní zahradničeníčko. Je to super.

Tož zase někdy.
P.

Trocha meditace by se asi šikla.

17. august 2018 at 15:48 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Ach jo.

Dostávám se do fáze těhotenství, kdy jsem permanentně kvůli něčemu naštvaná. Občas dokonce mám takové stavy (kupodivu nejčastěji u jídla!), kdy se na pár sekund až minut dostaví hrozně nepatřičný pocit paniky, úzkosti, čehosi nepříjemného, jemuž bych nechtěla čelit delší dobu.
A začínám mít depresi ze slunce. Jo, to tu ještě nebylo.

Jestli něco fakt snáším špatně, tak jsou to dlouhodobé hicy. A fakt, že ujít tři sta mestrů bez stínu je pro mě utrpení. Nevím, kdy jsem se tak strašně moc těšila na chladný podzim, na čas, kdy si sakra budu moct konečně obléct dlouhé kalhoty, triko, mikinu a bude mi skvěle. Já prostě v teple přestávám fungovat. Naprosto.

Dál pak každá prkotina, kterou se mi někdo snaží nasypat na hlavu. Takové to, že s někým řešíte, co je potřeba udělat, dotyčný to ví ale pořádně vám neřekne jedinou informaci. A pak na vás narukuje, že jakto, že to neřešíte, a že se to nestihne, že to necháváte na poslední chvíli. Já nevím, asi mi ty informace posílal telepaticky. Moje chyba, ne?


Mimo jiné přestávám rozdýchávat některé příspěvky a články, především politického charakteru. Když je někdo v reakci na věc sprostý hovád, tak co s ním, je to prostě idiot. Ale když něco napíše první viceprezident politické strany a jsou tam dvě naprosto děsný češtinářský hrubky? Co jinýho má sakra reprezentovat stát a jeho jazyk, když ne politik, případně redaktor, hlasatel? Říct si v mluvený formě "my bysme" je holt nešvar co dělá hodně lidí, ale napsat to - ještě s extra dávnou snaživosti - jako "my byjsme" v podstatě oficiálním vyjádření strany? Seriously?? Já taky dělám chyby a píšu hodně hovorově, ale... To je furt - mladí maturanti sou blbí, nedávají jednoduchou matiku. A co ti starší, co pro změnu neumějí spisovně mluvit a psát? Kauza s diplomkama zase jen krásně ukázala, jak vypadá vysoká škola v naší republice. Mohli by projet všechny práce všech studentů, a drtivá většina bude dělaná podobným stylem. Protože dneska není vejška o tom učit se, vybojovat si prestiž - dneska je vejška o vítězství nad systémem, kterej nějak prolezu a - jupí, mám papír. Titul. Dám si ho do občanky, ne? Budu velkej machr. Říkejte mi inženýre Vejplato, nikoliv pane!

Inu, potřebovala sem si trochu ulevit. Prostý fejsbukový status mi nestačil, protože bych tam udělala hrubku v interpunkci a propadla bych se hanbou. Jo, je to vtipný.
Jdu do sprchy. Studený.

Hawk a chladnou hlavu.
P.

...Tak to prostě stojí za hovno.

13. july 2018 at 9:42 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Inu. Někdy se prostě nedaří. Padají vám věci z rukou, nevychází co vycházet má, pes chce ven když nemá chtít jít ven a tak. To je to lehké nepohodlí. Ale někdy se prostě věci serou od podlahy. I to je život. Následující blitíčko je prostě jen soupis pár osobních věcí z nedávné doby.

Loni jsem tu nepochybně pěla ódy na larpy, což potvzuji, schvaluji a dávám tomu razítko. Jenže i taková akce se prostě může nepovést, a je to lidské. Dokonale debilní ale je, když vám ji kazí spoluhráč.

Nechci všechno hodit jenom na něj, vůbec ne. Jsem těhotná, proboha - moje hormony a nálady lítají jako kulové blesky, naprosto nevyzpytatelně. Jestli mě ale něco dokáže vážně namíchnout (a ve svém stavu to neumím odbourat) je, když naprosto jasně, zřetelně a s logickým odůvodněním někomu řeknete, že něco - prosím! - nemá dělat, a on to ten vůl dělá dál.
Pořád.
Furt.
A nevidí neslyší.

Co se pak stane? Že se rok těšíte na akci. V průběho celého roku erpíte (tzn. hrajete si na postavy na skypu apod.). Z té hry vycházejí nějaké důsledky, například se nějak vyvíjí vztah vašich postav. Zároveň si začínáte plánovat co by se mohlo zhruba dít na tom dalším ročníku, co řešit, s kým interagovat. A v tomhle bodě se to podělá. Tak například - váš herní muž nevidí, že kosí manželství. To, do kterého jste vstoupili už s vědomím, že není z lásky, ale z touhy zmizet z dosahu ženy milence, neboť čekáte jeho dítě. (#larplife). Jenže zatímco vaše postava se snaží a vážně toho milence dokáže pustit z hlavy - nakonec, byl to její plán ještě než zjistila to těhotenství, tak herní muž vás podceňuje, ponižuje, neustále vám ukazuje, jak je to on, kdo se neumí přes situaci přenést, a prostě chová se jak tele. Vzkvétá v tomhle láska? Ne, a moje postava se mohla sebezpytovat donekončně, ale prostě už to přestalo být únosné. Nakonec když pak došlo k narození toho drobka, muž to vůbec nezvládl, lezl po hradbách, hlavně nepřijít nikomu na oči, a pak vypadal, že mimčo zabije. Táži se znovu - opravdu v tomhle kvete láska?

Pak už se toho sypalo víc. Počínaje tím, že sem si dovolila hru "přestřelit" (a v zápětí sem ji ale upravila, abych hráče uklidnila). A najednou začal přestřelovat spoluhráč. Pak začla váznout komunikace. Nedokázala sem z něj dostat odpověď na jednoduchou otázku ohledně věcí, co se udály, a o kterých mi měl říct. Místo shrnutí pro další spoluhráče psal atmosférické chujoviny s událostí, která rozdmýchala další rp, které ale nebylo potřeba protože se stala x měsíců zpátky, jen jsem o té události nevěděla. Já nevím - žena asi nemusí vědět, že její muž a hradní pán byl zraněn a proto nemůže jet na bitvu. A žena se zatím namísto něj stará o hrad. Pohoda, ne? Vlastně jediné, co mi tento drahý choť neustále třískal o hlavu bylo: a co mám dělat aby mě tvá postava milovala? Čím to zlepším?

Jasně, že udělal přesně to, co sem mu řekla, ať nedělá.

Všechno řešil před samotným larpem, každou kokotinu, na kterou se mě mohl zeptat až herně. Takže když pak něco herně řekl, já mohla akorát pokrčit rameny na znamení hm, to už vím. Proč to teda děláš znovu. Atmosféru hry tak nějak nebral v potaz. Navíc mě měl potřebu pořád mudlat, sahat na mě, byť věděl, že sem sakra reálně těhotná s jiným chlapem, a že ani herně to není ideální. A k tomu zazdil naprosto hru i další hráčce, která od nás nakonec odešla. Já sama byla skoro celou hru permanentně frustrovaná, snažila sem se mu spíš už vyhýbat, abych si nakonec poslechla, že je "naštvanej, protože přesně nechtěl abych hru hrála takhle". Well.

Ono to nezní nijak dramaticky. Prostě neshoda. Ale vemte si, že loňská akce byla nejepičtějším zážitkem v životě, a děsně se těšíte, co bude dál. A dopadne to tak, že dva týdny před akcí se vám tam málem nechce jet. V den akce je vám blbě jak dánovi na pařbě. Dojede o den později a dozvíte se, o co jste přišli, načež se další dva dny neděje skoro nic. A přijedete z akce nasraní a je vám zase blbě (byť na akci mi bylo fyzicky super, a fakt za to bohům děkuju). A blbě myslím, že se dva dny nemůžete pomalu pohnout mimo postel a záchod, a ještě dostanete atb. Vynikající.

Dneska jsem už docela dobrá, byť jsem se mlátila do hlavy. Jiný stav je jiný stav, a larp je larp. Nehonila sem se nikam, vyspávala a relaxovala, ale psychika si daň vybrala. Ale fakt mě mrzí, že to dopadlo takhle. Otravnej chlap je otravnej chlap, a když na něj začne ženská být alergická, blbě se to bere zpátky, kamarád nekamarád. Ještě když na něm vidíte, jak je zatraceně spokojenej s tím, co "herně dokázal". V tom je totiž celej problém - on toho v larpu dokázal stokrát víc, než v reálném životě. A ostatní smaže větou - ale já se k tobě chci chovat hezky! - Tvl, najdi si slečnu a k tý se chovej hezky, ke mě se chovej normálně. Bam, smutně naštvaný psí oči a "citlivé téma". Nebo spíš "hřebíček na hlavičku".

Ono lehce ťukat na tu hlavičku se taky nedá donekončna.

Prostě méně je někdy více a někteří lidé by si to měli vytetovat na zadek.
A někdy se prostě nedaří.

Hawk.

Být tebou, tak...

28. june 2018 at 21:21 | Panda aneb M_Y |  Blábolení
Jak tak koukám, pvního ledna jsem tu psala takový velmi optimistický psaní o mých čtvrtstoletních zdarech a nezdarech, i když spíš o těch zdarech.

Inu, teď k tomu musím přidat ještě jednu událost - těhotenství.

Huhuhu.

Výsledek obrázku pro wait...what gif

Ještě se nevyjádřím k tomu, zda je to zdar či nezdar - jsem na začátku, a stát se ještě může cokoliv. Ale držím si palce. Fakt. I tomu prckovi. Snad to se mnou zvládne.

Každopádně.... těhotenský hormony jsou...*hledá vhodné, nepříliš sprosté, nicméně velmi výstižné slovo... bezúspěšně.* A vůbec všechny ty věci spojené s tím začátkem. Jo, každý ví, co jsou ranní nevolnosti, ale ale nikdo vás nepřipraví na to, že je vám blbě celý den, že by člověk furt jenom spal, že neví jestli má jíst, nemá jíst, co vůbec jíst... Pak přijde bolení hlavy, nechcete to rozehnat práškem, tak poctivě ležíte s hadrem na hlavě, až po půl dni dospějete do fáze "jebat, nebudu sakra trpět" a ten prášek si vemete, aby stejně nezabral. Sranda je, že každá kolegyně v práci to ví hned, co to je, takže ono veselé "ahoj" při nástupu do práce hned vystřídá ten fantasticky soucitný obličej s protaženým ".... tak coo...??" a "Jak se cítíš..?" "děvčátko, už je ti líííp?" Musím říct, že je to ohromný, ta starost a ochota pomoct, ale... druhej tejden už to trochu leze na nervy.

Uplně nejlepší je pak ta smršť názorů a rad, která se kolam vás začne kumulovat. První z nich je doktor, případně sestra, která vás sprdne když se zmíníte, že plánujete dovolenou. Jak si může těhotná dovolit plánovat dovolenou? Tolik slz už jsme tu viděli! Chcete být další?! Další tři ženský se mě ptají - a bude nějaká dovča? To byla nejrásnější dovolená u moře, když sem byla těhotná... Inu, ano, další dvě zase odkazují na známé z doslechu, co potratily. A dál - co porodnice? To chcete v Praze? To vám akorát sebere iluze, roďte v rodném městě, malá porodnice, klid, žádnej běžící lidskej pás... No jo, a pak na vás zase jinde hustí, co když bude problém, to stejně všecko jede do Motola, půlka přesvědčuje k malé porodnici, hlavně ne Praha, půlka k Motolu, hlavně ne cokoli jinýho, vše doplněné barvitými příběhy. Samé věci typu "Já bych být tebou tohle a tamto", v miliardě verzí. Korunu tomu nasadí doktor, který pro všech těch přednáškách prohlásí - hlavně to moc neřešte. WELL...THANKS...?


Fakt. Člověk aby se pak bál vystrčit paty z domu. Cože, ty chceš na výlet? Je to rozumný?? Versus - hlavně neseď doma, to se zblázníš... Hlavně to neřešit. Takže to neřeším a jsem akorát protivná.

Protivnááááá!

Člověk si pak řiká - nejsem vosel. Jsem spíš ten člověk co je opatrnej víc než míň. Pak si v té opatrnosti něco dovolím a dostanu přes prsty - ale hlavně se nestresuj? Jak mám minimálně nedumat nad tím, když si rozumem a intuicí řeknu jo, tohle bude v pohodě, a hned někdo vystartuje že teda jako neni?

Tak já nevím. Hlavně nečíst články na internetu. Hlavně být v klidu a v pohodě. Tak teď mi ještě řekněte, jak toho prosím pěkně docílit, aniž byste se kompletně přestali bavit s rodinou, s lidma.

A p.s. - nasraná těhotná je vážně novej levl poznání. Totiž nasraná těhotná dokáže sjet i vlastní mámu, i když by to normálně nikdy neudělala, protože by se to obrátilo proti ní. A světe div se, ono to sjetí se tady prokáže jako účinné a máma to uzná... Wow. Bod nahoru, možná.

Smějte se a užívejte léta...
P.

Where to go next